33. kapitola 

Kapitola 33. - Konečné řešení 2. část

Tohle všechno mi táhlo hlavou, zatímco Aro s ostatními drahnou dobu debatovali o celé události týkající se O'Carrollů a snažili se zodpovědět na nespočet otázek ohledně malomocných. Šlo o jakousi hodinu pravdy, ovšem ve Volturiovském podání.

Prostě kličkovali v duchu přísloví, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Dokonalá politika. O Mulrooneym nepadlo ani slovo a já už ho nikdy víc neviděla. Konečně jsme přišli na řadu my.

Cullenovi a Niccolo Borromeo.

Vyzvali nás, abychom postoupili kupředu. Stoupli jsme si doprostřed sálu a čekali na konečný verdikt.

„Poslyšte.“ Aro se dramaticky odmlčel a pak opatrně pokračoval: „Mnoho se změnilo. Mnoho událostí nás přimělo podívat se na vaši záležitost z jiného úhlu pohledu.... Musíme vzít v úvahu především nové poznatky, týkající se našich příbuzenských vazeb,“ pohlédl na El.

Blahosklonně přivřela oči. Bylo mi ihned jasné, kdo stál za těmi jinými úhly pohledu.

„I..... pokrevních... vazeb,“ pokročil k nám.

Pozorně si prohlížel jizvy po mém zranění a místa, kde otevřel Carlisle naše žíly, abych mohla přijmout Nicovu krev.

„Marcusi,“ zavolal svého bratra.

Sotva Marcus stanul vedle něho, chtěl ho pravděpodobně Aro nechat nahlédnout do našeho vztahu.

Nemusel.

Sama jsem uchopila ruce obou upírů a ukázala jim všechno, co se týkalo mě, Nica, naší lásky a že jsem nikdy vědomě neudělala nic, co by jim mohlo ublížit. Samozřejmě jsem vynechala Giannu. Ale ...Gianna už byla beztak mrtvá.

Aro i Marcus překvapeně vyprostili dlaně z mého sevření.

„Není pochyb,“ pronesl Aro tajemně. Marcus přitakal. „Poslyšte tedy... naše... konečné řešení této záležitosti. Ticho!“

Všichni zmlkli a sálem se dále rozléhala již jen Arova slova.

„Tato dívka a její rodina nám byli velmi nápomocni při porážce našich nepřátel,“ zarazil se a úkosem pohlédl na Nica, „v Irsku. Její láska k tomuto muži je upřímná a opravdová. On ji také miluje a vzhledem ke zjištění, že je příbuzný mojí neteře Eleanory, rozhodl jsem se jejich vztahu dopřát... čas. Prozatím.“

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Udiveně jsme se na sebe s Cullenovými podívali.

„Avšak... mám jednu podmínku... Nikdo se o nás nedoví,“ teď se otočil přímo na Nica. „A vy,“ stoupl si před něj, „zničíte bez prodlení všechny důkazy, které by kdy mohly kohokoli svést na naší stopu. Zničíte prostě... všechno a... zapomenete. Zachovat absolutní mlčenlivost o našem druhu a o všem, co jste zjistil, bude pro vás ode dneška jediné a nejsvětější přikázání.“

Kdyby nebyla situace docela vážná, musela bych se pousmát. Uslyšet výraz „svaté přikázání“ z úst jednoho z nejstarších a nejmocnějších upíru na světě, je fakt úžasný paradox. Chyběla jen svěcená voda a krucifix.

Edward se na mě zadíval a v koutku úst mu škublo. Slyšel mě asi dost zřetelně. Sklopila jsem oči, aby si nás náhodou nikdo nevšiml.

„Ano, máte mé slovo,“ přitakal Nico souhlasně a podíval se Arovi nebojácně přímo do očí.

„Líbíte se mi, mladý muži. Pokud se naši přátelé,“ sjel pohledem po mé rodině a zdůraznil slovo přátelé, „rozhodnou v budoucnu dokončit vaši přeměnu, rádi vás opět uvidíme a... uvítáme ve svých službách,“ naznačil Nicovu možnou kariéru mezi upíry.

Pak tiše odplul na své místo a usadil se vedle Eleny. Tím považovali Volturiovi dané téma za uzavřené a my se chystali k odchodu.

Nico pozval celou moji rodinu ještě před odletem do států na Isola Bella, abych měla pár dní čas na svou regeneraci a načerpání sil k návratu. Emmet s Rosalií se rozhodli vrátit hned, vylíčit vše Jacobovi a připravit dům na náš návrat. Dohodli jsme se totiž, že Nico odletí s námi a nějaký čas pobudeme všichni společně v Americe. Carlisle nás bude mít na očích. Pro jistotu. Niccolo řekne svým příbuzným, že musí za oceán pracovně. Nakonec, jsou zvyklí, že létá po světě za reportážemi. Oficiální zásnuby i svatbu jsme se rozhodli na čas odložit, vzhledem k těmto nepředvídaným událostem. Beztak jsme už více svoji být nemohli.

V recepci se nás opět ujala stráž. Nestihli jsme ale ani dojít k výtahu, když se za námi rozezvučel známý hlas.

„Přece neodejdete bez rozloučení!“

Elena.

„Sedělas tam tak... tak...,“chtěla jsem říct: nepřístupná, odtažitá.

„Myslíš... tak úředně nad věcí?“ rozesmála se.

„Neznat tě, skoro bych se začala... bát.“

„Což nehrozí, nemám pravdu?“ vzala mě a Nica kolem ramen. „Chtěla bych vám ještě něco ukázat. Než odejdete.“

Došla s námi k východu z recepce, k chodbě vedoucí do jejího pokoje, který mi poskytl hned první den po mém příjezdu do Volterry tolik příjemné útočiště.

Opřen o zeď stál veliký obraz, usoudila jsem podle zřetelně se rýsujícího rámu pod černým suknem. Čekali jsme zvědavě, co bude dál.

Elena zachytila látku v levém horním rohu a odhalila před námi portrét Sv. Justýny, klečící u vodopádu se dvěma anděly - ochraniteli nad její hlavou. Obraz z Dobříšského zámku.

„Proboha, to... je,“ koktal zmateně Nico.

„Marcusova omluva za to, že mi neřekl celou pravdu o mé matce a malomocných upírech,“ zašvitořila a nedala vůbec najevo, že by ji trápila otázka jeho objevení se ve Volteře.

„Ano, ale...,“ pochopila jsem, že právě jak se sem obraz dostal zajímá Nica mnohem víc.

„Neboj se Nicu, Mansfeldové škodní nebudou. Felix jim zanechal v Růžovém salonku... hodně, hodně, hodně vysokou... kompenzaci,“ mrkla na mě.

„Chceš říct, že jste ho ukradli?“

„Chci říct, že jsme ho za tučné odstupné vrátili jeho právoplatným majitelům,“ trvala na svém. „A nezapomeň na nejsvětější přikázání Nicu,“ připomněla Nicovi jeho právě složený slib.

Nico odevzdaně zkřížil ruce na prsou.

„Nakonec, máš pravdu, patří ti... právem. Já si jen lámal hlavu s tím, jak ho z Mansfeldů ….dostanu.“

„No a vidíš, je po starosti. Doufám, že mě brzy pozvete na svatbu?“ změnila téma a odváděla nás zpět k čekajícím Cullenovým.

„Chtějí po mně, abych pomohla s pronásledováním Orlanda, ale moc se mi nechce. Na vás si však čas udělám vždycky.“

Rychle jsem jí ještě stihla vylíčit naše další plány, a že svatba je na čas odložena. Také mě zajímalo, jak se vypořádala s Janinou zradou. Neodpověděla, jen významně zdvihla obočí a položila si ukazováček na ústa.

Došli jsme zpět do recepce.

„Dobře tedy. Přeji vám oběma ...vám všem mnoho štěstí. Doufám, že se brzy uvidíme.“

Políbila mě na spánky, Nicovi pevně stiskla ruku a lehce mávla na Cullenovi čekající u výtahu.

„Sbohem El a....“

„Já vím, hlavně neděkujte... nebo začnu také. Však mám být za co vděčná,“ odvrátila tvář a čelila dojetí, které jí začalo zmáhat. „Vždyť se neloučíme na dlouho. Tak nerada se loučím..., sakra,“ utřela si hřbetem ruky slzu deroucí se pomalu z očí a ladně odtančila zpět do poradního sálu.

Připojili jsme se s Nicem konečně k těm, jejichž láska nám měla být v blízké budoucnosti oporou i štítem a společně odcházeli z místa, kde začal... neuvěřitelný příběh Ness Cullenové a Niccola Borromea.