1. kapitola 

 Moje rodina

Salmon Valley a moje rodina patří od jisté doby nerozlučně k sobě. Nádherné místo, které leží severně od města Prince Georg ve Skalistých horách, si Edward s Bellou vybrali za svůj nový domov a zbytek naší poněkud neobvyklé rodiny je brzy následoval.

 Edward a Bella jsou mí rodiče. Jednoho březnového dne potkala Bella ve Forks svou osudovou lásku a tím se její život dokonale změnil. Dokonce natolik, že se rozhodla stát nesmrtelnou stejně jako můj otec. No, a plodem téhle hory přenášející lásky jsem já, Renesmé Cullenová, 23letá studentka 3. ročníku Brandonské univerzity. Ale doma mi nikdo neřekne jinak, než Ness nebo Nessie. Ze začátku Bellu rozčilovalo, že to zní jako Nessie – Lochnesská obluda, ale nakonec kapitulovala. Ono je to mé vznešené jméno poněkud nepraktické po běžný život.

 Moji rodiče jsou pro mě ale už víc kamarádi, než autority. Naštěstí jsou oba dost rozumní na to, aby pochopili, že pokud je budu oslovovat křestními jmény a ne „maminko a tatínku,“ nijak tím jejich rodičovská vážnost neutrpí. A pak, vysvětlete obyčejnému smrtelníkovi při náhodném setkání, že tito sotva odrostlí teenageři jsou vaši rodiče!

 Zbývající členy naší rodiny tvoří můj děda Carlisle Cullen, který je lékař. Jeho žena a má babička Esmé Cullenová ráda restauruje staré věci. Jejich dětmi jsou Edward, Rosalie Haleová, Emmet Hale, Alice Cullenová a Jasper Cullen. V zájmu bezpečnosti nás všech jsme se dohodli, že všechny budu oslovovat jménem, abych se někde na veřejnosti nepodřekla. Naštěstí to takhle bez problémů funguje. No, a pokud se nějaký ten šťoural najde, prostě ho vždy včas odpálkujeme.

 Jak už jsem říkala, moje rodina je neobvyklá. Každý z naší rodiny má zvláštní nadání. Carlisle je soucitný, Esmé mateřská, Edward umí číst myšlenky jiných, Rosalie je velmi houževnatá (řekla bych paličatá), Emmet je neuvěřitelně silný, Alice vidí budoucnost (i když je to velmi subjektivní) a Jasper umí ovládat nálady všech v jeho okolí. Abych nezapomněla na Bellu – ona je štít. Tedy umí pomocí své mysli ochránit ostatní v jejím okolí před mentálním útokem. Moje maličkost dostala do vínku dar předávat vizuální myšlenky pomocí dotyku. Někdy je to trochu k zlosti, ale co se dá dělat. Myslím, že Edward je na tom hůř. Celou dobu slyšet, co si ostatní myslí… Typické pro všechny členy naší rodiny je , že vypadáme velmi mladě a  jsme podle běžných lidských měřítek neobyčejně krásní. Ale to už k tomu, co jsme, tak nějak patří.

 Jelikož nejsme normální lidé, poskytlo nám okolí řeky Willow River ideální útočiště. Tím, že nejsme normální samozřejmě nemyslím nějaké chorobné změny mysli vyskytující se u mých příbuzných, i když občas... Chci tím jen říct, že nejsme obyčejní smrtelníci. Všichni z naší rodiny jsou upíři, tedy až na mě. Já jsem upír jenom napůl. Oni úplně a.... navždy. Za určitých podmínek však nejsou od lidí k rozeznání. Také se úspěšně snaží takříkajíc splynout s davem. Jen místo k bydlení si moc vybírat nemůžou. Kůže upíra totiž na slunci září a byli by ihned odhaleni, takže se snaží vyskytovat v místech s minimálním slunečným svitem. Když není zbytí, musí strávit slunečný den daleko od lidí.

 Já to mám jednodušší. Moje napůl lidské geny mi dokonce umožnily rozhodnout se pro studium na kanadské universitě v Brandonu. Provincie Manitoba je většinu roku prozářena teplým sluncem a lány polí, táhnoucí se do nedohledna, lemují velkou část 1180 mil dlouhé cesty z mého domova na univerzitu, kde jsem se rozhodla studovat historii a umění a ve volných chvílích hru na klavír a zpěv. Možná, že mi zdejší podnebí připomíná matčin milovaný Phoenix, na který tak ráda vzpomíná. Rodina mě přemlouvala ke studiu na některé škole zvučného jména, ale tahle malá univerzita s pouhými 3000 studenty si mě hned na poprvé získala.

 Jen mé předsevzetí nepoutat na sebe pozornost občas narušují povedené žertíky někoho z rodiny. Například zrovna  jednoho pátečního odpoledne.

 Chystala jsem se na víkend domů a  stála  před školou s ostatními spolužáky zabraná do hovoru. Obyčejně mě vyzvedává Edward, který si nenechá ujít jedinou příležitost k provětrání svého stříbrného Aston Martina. Jenomže co jsem tentokrát nevěděla bylo, že si Emmet koupil nového sporťáka a vsadil se s Alicí a Edwardem, že bude v Brandonu první a domů mě odveze on. Emmetova Audina byla Edwardovu Astonu natolik velkou konkurencí, že 1180 mil zvládla o celé tři minuty dřív. Tedy abych to upřesnila, za 8 hodin a 23 minut čistého času. V závěsu za ním Edward a chudák Alice se svým žlutým Porsche tentokrát dostala na frak. No a jak jsem tam tak stála před školou, ukrytá v davu, slyším burácení motoru a skřípění brzd. Všichni otočili hlavu po zvuku a ztuhli, stejně tak i .... já. Těsně u obrubníku před hloučkem studentů, ve kterém jsem stála, to na fleku zapíchlo černé auto. Řidič stáhnul okénko u spolujezdce a zavolal směrem k nám.

„Ness, rychle naskoč, musíme jim ujet!“

Všichni se na mě podívali.

Teprve teď mi to došlo. Emmet, jeho černé Audi, zběsilá jízda a propána, takové divadlo. On se asi zbláznil. A kde je Edward? Rozhlížela jsem se, ale nikoho jiného jsem zatím neviděla.

„No tak, Ness, rychle!“ naléhal Emmet. Začala jsem tušit nějaký povedený žertík. Ale co, moje mimikry stejně začaly brát za své. Hůř už  být nemohlo. Rozhodla jsem se tedy hrát ještě chvíli, jakože nic.

„To je můj střelenej strejda,“ snažila jsem se vysvětlit zkoprnělým kamarádům.

„Jo aha, dobrej. Taky chci takovýho strejdu,“ neslo se davem.

"Radši nechtějte,“ odtušila jsem a pomyslela na zvláštnosti celé naší rodiny.

„Co proti němu máš? Je bezva trhlej,“ nedali se odradit někteří spolužáci.

„Víš, že.... boduješ?“ zeptala jsem se Emmeta, už pohodlně usazená v jeho autě.

„Tuším, ale teď se drž. Edward a Alice jsou nám v patách,“ prohodil Emmet s šibalským úsměvem na tváři a akceleroval od obrubníku na 80 kilometrů za dvě sekundy.

Spolužáci za námi lapali po dechu v oblacích zvířeného prachu. Blázen. Upír a ještě k tomu.... blázen. Že jsem radši neutekla na autobus. Jak jsme tak nabírali rychlost, směrem z parkoviště školy, odrazilo zpětné zrcátko Emmetova auta záblesk Edwardova Astonu, který se teď držel těsně za námi. Na konci -  kuřátko v řadě, následovala Alice. No bezva. Jak se teď vrátím do školy? Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Všichni spolužáci stáli  zaraženě a ještě nestačili zavřít ústa. Tohle vám doma ještě vytmavím.  Zašklebila jsem se. Emmet snad četl mé myšlenky,  protože se začal hlasitě smát. No co, když můžou blbnout oni, tak já taky! Pomyslela jsem si.

„Víš co, Emmete?“

„Poslouchám, Ness.“

„Měla bych nápad.“

„Sem s ním.“

„Dohrajeme tu hru až do konce. Jsem zvědavá, jestli jim to nandáš i cestou zpátky.“

„Že váháš. Zapni si pás,“ uchechtl se a sešlápl pedál až na podlahu. Rychle jsem zacvakla pás a těšila se, jak budou Edward s Alicí zuřit. Emmet zběsilým tempem prokličkoval mezi odbočkami na dálnici. Pole v okolí silnice mi už skoro začala splývat, když Emmetovi zazvonil telefon.

„To je Edward, mám to vzít?“ zeptal se s předstíraným vyděšeným výrazem.

Začala jsem se smát. „No já nevím, jak moc ho můžeme prudit.“

„Tak já to radši vezmu,“ rozhodl Emmet.

Slyšela jsem Edwardům naštvaný hlas, a cosi říkat o Alici. Emmet položil.

„Alice mu řekla, že chceme fofrem zpátky a ten nápad se mu vůbec nezamlouvá. Prý si tě už domů raději odveze sám.“

„Ach jo.“ Těšila jsem se, jak si užiju.

„Tak dobře Emmete, zastav. Nechci, abys měl kvůli mně potíže.“ Emmet zastavil u krajnice a já rychle přeběhla do Edwardova auta.

„Ahoj tati.“

„Ahoj Ness. Myslím, že už bylo té srandy dost.“

„A proč vy můžete a já ne?“ nechápala jsem najednou tu starostlivost.

„Prostě tak, na rozdíl od Emmeta jsi o něco křehčí, a tak bych odpovědnost za tebe raději nesl sám.“

„Ale ty taky jezdíš rychle,“ nevzdávala jsem se.

„Ness, už toho nech. Máme důležitější téma k rozhovoru,“ přeladil úplně. Ubral plyn a já tušila, že se děje něco vážného.

„A co?“ byla jsem zvědavá.

„Promluvíme si o tom až doma a všichni,“ ještě víc zvážněl.

„Myslíš .... všichni Cullenovi, tati?“

„Jo, přesně tak. Mám dojem, že nás čekají potíže. Volturiovi se ozvali,“ řekl potichu, spíš si mumlal sám pro sebe.

„Ti Volrutiovi z.... Itálie!?“

Tuhle moji otázku už nechal bez odpovědi, jenom se zamračil a upřeně zíral před sebe na silnici. Pochopila jsem, že víc z něho nedostanu. Nasadila jsem si sluchátka na uši a zaposlouchala se do písničky „Learn To Be Lonely“ od Beyoncé. Ona totiž v tu chvíli dokonale vystihovala mé vnitřní pocity…

Child of the wilderness

Born into emptiness

Learn to be lonely

Learn to find your way in darkness

Who will be there for you

Comfort and care for you

Learn to be lonely

Learn to be your one companion

Never dreamed that out in the world

There are arms to hold you

You´ve always known

Your heart was no it´s own

So laugh in your loneliness

Child of the wilderness

Learn to be lonely

Learn how to love life that si lived alone…