26. kapitola

Kapitola 26. - Ti druzí

Moji únosci měli namířeno zpět do Stresy, ale ne k přístavu, ze kterého jsme sem ráno s Nicem přijeli. Bylo jasné, že si nepřejí vzbudit pozornost. Voda nebyla ještě vhodná ke koupání a vidět vylézat čtyři turisty pozdě večer v šatech z jezera by asi způsobilo pozdvižení místních obyvatel i návštěvníků města, kterými se teď po soumraku hemžily osvětlené promenády na pobřeží.

„Tamhle to je,“ zadíval se ten, kterému říkali Gropariu, do tmy před námi a já si všimla skalního ostrohu vystupujícího z vody stranou od rušné hlavní třídy.

Na skále se krčila přilepená, připomínajíc vlaštovčí hnízdo, vila s obrovskými prosklenými okny, takže majitel musel mít z domu ohromný výhled na Stresu, hory i jezero. Prostě panoramatický pohled na všechny strany. Ve dne. Jenže teď, v postupující tmě, si musel připadat spíš jako pilot přistávajícího dopravního letadla, i když to nemuselo vůbec být méně působivé.

„Přidej,“ šťouchl mě hrubě do zad podsaditý černovlasý upír, který plaval těsně za mnou.

Rozhlížela jsem se a doufala, že najdu sebemenší skulinku, kterou by šlo proklouznout.

„To ať tě ani nenapadne, mladá,“ ucedil varovně Gropariu a ponořil se pod vodu.

Až ke břehu plaval pode mnou. Byla jsem tedy bedlivě střežená ze všech stran. Snad jenom kdybych opravdu uměla lítat, mohla bych se pokusit uniknout. Vybavila se mi chvíle, kdy jsem před pár hodinami běžela po schodech do Niccova pokoje s blýskajícím se snubákem na ruce a můj budoucí...manžel... mě podezíral ze zatajení schopnosti létat. Kéž bys měl pravdu Nicu. Nicu!!!

Marně jsem v duchu volala jeho jméno a oči se mi při pomyšlení na něj zalily slzami. Pokolikáté už tento den. Šílené pomyšlení zanechat Nicca zraněného po útoku neznámých upírů a nevědět, co bude dál. Byli ještě nějací další nebo jenom tihle tři? Proč mě unesli? Kam mají tak naspěch?

Doufala jsem, že to je někdo od Volturiů. Znamenalo by to přece jenom nějakou šanci dát vše do pořádku. Ale neuměla jsem si představit, proč by tohle Volturiovi udělali. Kdyby se chtěli někoho zmocnit, byl by to s největší pravděpodobností Niccolo. Nač bych jim byla já? Navíc, hovořili s El a Cullenovými a všechno by mělo být na dobré cestě. Doufala jsem také, že nezranili nikoho dalšího na zámku. Ve chvíli útoku byli naštěstí ostatní v kuchyni, a jelikož se vše událo tak rychle, neměli čas se přijít podívat, co že způsobilo ten děsný hluk v jídelně. Naštěstí!! Dumala jsem nad tím, zatím co jsme šplhali nahoru po skále. Nejvíc mě ale děsila Gropariova odtržená ruka, která dorostla s bleskovou rychlostí. Nikdy předtím jsem se s ničím podobným nesetkala. Pokud bych přijala za fakt skutečnost, že tenhle upír nejde roztrhat, musí přece existovat jiný způsob, kterým by bylo možné ho zničit? A co ti ostatní? Příšerná představa.

„Hezký,“ natáhl ruku nejmenší z nich a chtěl se dotknout mého přívěsku s jednorožcem, když jsme dospěli na vrchol skalního ostrohu.

 Bez rozmýšlení jsem ho prudce odstrčila. Zavrávoral.

„Holčička by se chtěla prát?“ zaskřehotal a nenechavě se po mně sápal dál.

Vztekle jsem proti němu vyrazila a posbírala poslední zbytky svých sil, abych ho srazila ze skály zpátky do hlubin jezera. Zarazila mě však čísi kamenná paže, jež se v mžiku ocitla mezi námi.

„Tak dost! Měli jste ji přivést a ne jí ubližovat!“

Otočila jsem se za hlasem. Nepatřil totiž ani jedné ze tří temných siluet rýsujících se proti noční obloze. Ten, který se mě zastal, byl jiný. Čtvrtý upír. Bezva. Asi jejich šéf, usoudila jsem podle toho, že zmlkli a zůstali poslušně stát připomínajíc vojáky v řadě.

 „Chtěl jsem se jenom mrknout,“ omlouval se rázem zkrotle ten nenechavec.

„Překračuješ moje příkazy, Clopote. Máte dělat, co vám řeknu a.... nic víc. Rozumíte?!“ přejel všechny tvrdým pohledem. „Nemusím snad připomínat trest, který vás čeká za nesplněný příkaz?“

„Vždyť jsme jí přivedli a... nikdo nepřišel o kejhák. I když teda měl na mále,“ zachichotal se Clopote a drze se mi zadíval do očí. „Ty dvě sou ňáký divný. Eště sem neviděl upíra, co by chránil člověka, kterýmu se řine krev po kebuli... místo toho, aby se... posilnil.“

 Nenávistně jsem zavrčela směrem ke Clopotovi.

 „Ty zrůdo. Jednou tě zabiju.“

 „Jen brzdi, holčičko. Chtěl bych vidět, jak to hodláš udělat.“ Vítězoslavně zatahal Groparia za ruku.

Zarazila jsem se, protože právě možná tak nechtíc prozradil, že i jeho je nemožné roztrhat. Moje neblahé tušení začalo nabírat jasné obrysy. Tohle jsou moc divní upíři. S nimi nebude jednoduché bojovat. Alespoň ne způsobem, na který jsme zvyklí. Ale každý má přece nějakou slabinu. Horečně jsem přemítala co s nimi.

„Kdo jste a co po mně chcete? Proč jste mě unesli?“ vyhrkla jsem a obrátila se přímo na jejich vůdce, který se zdál být ze všech nejchytřejší.

 Ostatní mi připadali mírně řečeno hloupí. Střetla jsem se s velmi chladným a tvrdým pohledem dravce. Přesně to vystihovalo každý rys jeho tváře. Připomínal orla. Nápadný nos mu vystupoval z ostře řezané tváře. Tenká linie rtů přetínala tvrdou, ale masitou linii brady. Pronikavým pohledem pátral v mém obličeji, jako když si kroužící vládce nebes vysoko v oblacích vyhlíží dole na zemi svou další oběť. Jeho ocelově chladné oči skrývaly sebemenší náznak citu či pohnutí. Hodně mě mátlo to, že na rozdíl od Groparia, Clopoteho a toho třetího, byl i přes tohle všechno hezký. Takovým tím upířím způsobem. A pro obyčejné lidi, tedy spíš ženy, musel mít nepopiratelné kouzlo. Ti co stáli zaraženě proti nám, byli vážně divní. Ne, ne, kdybych měla vystihnout lépe, co mě právě napadlo, řekla bych - oškliví. Oškliví upíři!!! Nemohla jsem tomu sama uvěřit. Další nemožná věc.

„Všechno jste popletli, tupci,“ prohodil po hodné chvíli, co prozkoumal můj obličej, jejich šéf.

„Pojď,“ přikázal a já ho bez odporu následovala, s ostatními v patách.

V přenádherné vile, do které jsme vešli, bych si uměla představit romanticky strávené chvíle se svým milovaným. Třeba líbánky? Jenže společnost čtyř neznámých upírů nebyla zrovna to pravé ořechové. Stála jsem na heboučkém koberci zaťatá a ve střehu, když mi ten hlavní podal papírovou krabici ležící dosud na vysokém skleněném stolku u vchodu.

„Převlékni se,“ ukázal na paraván v rohu místnosti.

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou na znamení, že nehodlám spolupracovat. Marně.

 „Nedělej to ještě těžší. Nic tím beztak nezměníš,“ zahrozil, zatím co ostatní se pobaveně šklebili a plácli sebou na bílou koženou pohovku, kterou ve vteřině zašpinili a umáčeli.

Barbaři. Natáhli si nohy na stůl před sebou a sledovali, co se bude dít. Popadla jsem krabici a uklidila se za paraván. Zatímco jsem se převlékala z vypůjčených šatů Nicovy sestry, zaslechla jsem šéfa podrážděně hubovat mé únosce.

„Myslím, že vás brzy humor přejde. Unesli jste totiž tu druhou. Tahle holka rozhodně není Eleanora Volturiová.“

Nastražila jsem uši a zalapala po dechu. Mezírkou v paravánu jsem zahlédla vyděšené pohledy upírů na pohovce, které si mezi sebou vyměnili.

„Ale... Orlando,“ padlo konečně šéfovo jméno, „odkud sme měli vědít, že to není vona? Má přece ten prsten,“ namítl Gropariu.

„Jasně, Volturiovic prsten,“ přidal se třetí, jehož jméno mi zatím zůstalo neznámé.

„A navíc, ta druhá začala bránit svýho... miláčka,“ dodal posměšně.

„Nebo si jenom chtěla pohlídat žrádlo, Dolie,“ dodal Gropariu.

 Vzápětí začali řvát smíchy.

Orlando je ale ve vteřině zpražil pohledem.

 „Pitomci. Tohle si ještě zodpovíte.“ Obrátil oči v sloup.

„Proč mám zrovna já spolupracovat s bandou natvrdlejch blbů?“

“No a co teď budeme dělat?“ zeptal se za všechny Gropariu, který měl z nich nejmenší potíže s vyjadřováním.

Upřeli oči na Orlanda a čekali na další pokyny.

„Všechno půjde dál podle plánu. Odjedete přes kanál a předáte ji v pořádku bratrům na Leapu.“

 Slovo „v pořádku“ zvlášť zdůraznil.

 „Já se budu muset vrátit na ostrov a postarat se o nápravu. Ostatně...,“ zamyslel se, „ ...můžou se hodit obě,“ zadíval se netrpělivě směrem k paravánu.

Skoro jsem začala mít pocit, že mu ten pokažený plán není tak úplně proti srsti. Rychle jsem na sebe soukala džíny. Bílou košili a mikinu jsem si už oblékla. Ještě zbývalo přezout si boty. Vklouzla jsem rychle do připravených adidasek. Slavnostní lodičky byly po zdolání skalního ostrohu opravdu naprosto zdevastované. To, co jsem právě vyslechla, bylo zarážející. Hlavním cílem únosu jsem tedy neměla být já, ale Elena. Prsten, jenž jsem jí chtěla při večeři vrátit, utvrdil neznámé upíry v tom, že jsem Volturiová, a proto odvlekli pryč mě. To by znamenalo, že nikdo z těch tří nás neznal. Jediný, kdo se s námi už musel setkat, byl Orlando. Dokonce nezaváhal ani na okamžik po té, co mě uviděl. Hned mě poznal. Nemohla jsem si za žádnou cenu vybavit, že bych ho někdy potkala. Jediná možnost, kde jsme se mohli vidět, byla Volterra, vzhledem k tomu, že znal i Elenu. A ta se u Volturiových zrovna moc často nezdržovala. Navíc se Orlando hodlal po našem odjezdu vrátit na ostrov a ...bože. Co má tohle všechno znamenat?

“Copak ta holka eště není převlečená?“ ozvalo se z pohovky.

„Nechceš pomoct, krásko?“

Rychle jsem odstrčila paraván a vykročila do pokoje směrem k mým věznitelům.

 „Dozvím se konečně, proč jsem tady? Co tím sledujete? Musí vám být přece jasné, že mě budou..,“ zaváhala jsem, „…Volturiovi hledat.“ Schválně jsem nezmínila mojí rodinu. Co když o nich nevědí?

Dostali ještě větší záchvat smíchu než před chvílí. Jediný Orlando se nesmál. Stál nehnutě a ani brvou nehnul.

„Volturiovi ti asi na pomoc nepřispěchaj,“ ujal se slova zase Gropariu. „Budou mít totiž...,“ nedopověděl.

Orlando ho zarazil jediným pohybem ruky.

„Buďte už zticha. Někdy si říkám, že by bývalo bylo lepší vás nechat shnít zaživa.“ Ťal asi do jejich slabého místa, protože zmlkli.

„Běžte se taky převléknout, ať nepřitahujete zbytečně pozornost. A pak vyrazíte. Do rozbřesku musíte být na místě. Po cestě se vám ještě ozvu. Já - vám. Rozumíte?“

 Souhlasně přitakávali.

„Já - vám,“ opakoval Orlando dokola.

 „Jen, aby některého z vás nenapadlo mi volat. Budu žehlit ten váš průšvih a rozhodně si nepřeju, aby mi zvonil telefon v nevhodnou dobu. Kapišto?“

Rázným posunkem hlavy jim naznačil, že můžou jít. Bez dalších slov se zvedli a odešli do vedlejšího pokoje. Zůstali jsme s Orlandem sami.

 „Co jste zač?“ bezmocně jsem kroutila hlavou.

„To ti, Ness, říct nehodlám. Rozhodně ne teď. Ale představit bych se ti snad mohl a radím ti: nedělej žádné potíže. Už jsi mohla pochopit, že není radno si s námi zahrávat. Mohl by to nepěkně odnést ten tvůj ...novinář,“ varoval mě a otřel se přitom teď pro změnu i o moji slabinu.

Zatmělo se mi před očima. V zoufalé snaze se pokusit o útěk jsem se vrhla přímo proti velké okenní tabuli a doufala jsem, že sklo pod mým tělem povolí a já propadnu ven a snad se skoulím na skálu a do jezera a… Marný pokus. Než jsem mohla dopadnout na okno, narazila jsem do Orlandova kamenného těla. Čekal to a včas se mi postavil do cesty. Praštila jsem se o něj ale pořádně. Dopadla jsem mu tvrdě k nohám a vysoká kameninová váza, o jejíž hrdlo jsem zavadila nohou, se roztříštila na tisíc kousků.

„Musíš ho opravdu strašně milovat,“ konstatoval, tyčíc se nade mnou, zatím co jsem se pomalu sbírala z podlahy.

 „Víš, kdo jsem. Znáš... Elenu, Volturiovy,  Borromea...,“ ignorovala jsem jeho poznámku, „tak by ses mi tedy taky mohl představit.“

„Právě to jsem měl v úmyslu, než ses vrhla...,“ mrkl na místo kudy jsem se hodlala před chvílí pokusit o útěk.

„Co se stalo, Orlando?“ stáli v příštím okamžiku po Orlandově boku jeho pomocníci a fixovali pohledem rozbitou vázu.

„V pohodě. Slečinka si chtěla hrát na hrdinku. Dávejte na ní dobrý pozor.“ Přejel je pohledem.

„Hm..., dobrý. Tak jděte.“

Obstoupili mě a hodlali odvést s sebou, když je ještě Orlando zarazil a vztáhl ke mně ruku.

„Jsem Orlando O'Carroll,“ pronesl.

Podivné jméno.

„Jste Angličan.... nebo Skot?“ chtěla jsem vědět víc, ale otočil se k nám zády na znamení, že nehodlá dál komunikovat.

 „Víš už víc než dost, zlatíčko. A taky víš, že nemáš dělat drahoty,“ pobídl mě Gropariu k rychlému odchodu.

Seběhli jsme do podzemní garáže, kde mě vtiskli na zadní sedadlo obrovského černého Hummeru. Gropariu s Doliem se usadili vepředu. Gropariu hodlal řídit. Já seděla vzadu vedle Clopoteho .

Gropariu sešlápl plyn a vyřítili jsme se na klikatou pobřežní silničku. V dálce jsem viděla svítit malé světýlko na Nicově ostrově.

Světýlko v temnotě.