24.kapitola

Kapitola 24. - Trigon

Elena povolila sevření svých dlaní. Všechno ustalo velmi náhle. Jako by kdosi vytrhl šňůru ze zásuvky. Mým vědomím přestaly proudit energetické obrazy myšlenek. Seděli jsme potichu, mlčky ponoření do svých úvah. Netušila jsem, co říct. Jak ukonejšit Eleninu zraněnou duši. Bylo jasné, že ji stálo velmi mnoho sil se takhle rozhodnout. Obnažila nám své nitro a nechala nahlédnout až do jeho nejzazšího koutku. Nevím, čím jsme si s Nicem zasloužili tak obrovskou důvěru navenek nepřístupné Eleny.

 Slzy, které si vyhledaly cestu z mých očí kanuly jedna po druhé tváří a já v pootevřených rtech mohla jazykem vnímat jejich slanou chuť. Nico opatrně vstal, otočil hlavu a zadíval se kamsi do dálky skrze listoví keřů v zahradním parku. Všimla jsem si, že bezděky přejel loktem po svém obličeji.

„Eleno, já netušila, že Marcus…“

„Já také ne, Ness. Mnoho se mi objasnilo teprve nedávno. Neměla jsem v úmyslu vás takto zatěžovat. Jen....asi všechno potřebovalo vyjít ven. Ulevilo se mi a …..jsem vám moc vděčná za to, že jste mě trpělivě vyslechli.“

Svěsila hlavu v omluvném gestu. Nechápala jsem proč.

„Eleno, Marcus tě miluje. Udělal by pro tebe cokoliv. Vždycky tě miloval. Tvá matka zemřela a tys myslela, že jsi opuštěná, sama a bez lásky svých blízkých...“

„Vidíš, Ness, jak moc se může člověk,“ zarazila se, ale pak pokračovala, „mýlit.“

„Nikdo nejsme dokonalý, El. Tenkrát jsi to tak vnímala. Bylas ještě dítě.“

Možná proto ta odtažitost. Měla pocit, že je nemilovaná, nechtěná. Uzavřela se do svého světa a časem narostly hradby kolem jejího srdce do obrovských rozměrů. Je hodně těžké zbořit tohle dobrovolné vězení. Duše uvězněná v pancíři zatvrzelosti. Nadešel zřejmě čas osvobodit se a osud Eleně přivedl do cesty spoustu okolností, díky nimž mohla konečně dospět k úžasnému zjištění. Její otec ji nadevše miluje. Vždycky ji miloval.

 Snad neuměl dávat svou lásku dostatečně najevo. Sám se přece musel vyrovnat se smrtí Didyme a pak Eleanořiny matky. Sváděl svůj těžký vnitřní boj a Eleně se jistě mohl na čas vzdálit. Příležitost včas si o všem promluvit pravděpodobně v době Elenina dospívání oba propásli a posléze k sobě těžko hledali cestu zpět. Až do této chvíle.

 Nebýt mě, nebýt Niccola, nebýt všeho, co nás svedlo dohromady a co jsme společně prožili. Další kruh se uzavřel. Až jsem se sama zarazila nad tím, že je to možné. Ale pokud je člověk dostatečně vnímavý, nemůže přehlédnout tuhle fascinující skutečnost.

„Máš pravdu, Ness. Souhlasím. A proto....děkuji,“ ozvala se Elena a vytrhla mě z přemýšlení.

 Všimla jsem si, že opět jemně položila svou dlaň na hřbet mé ruky. Všechno, co mi táhlo hlavou viděla.

„Mně neděkuj, Eleno. Já nevymyslela pravidla hry na tomhle světě. Můžu jen s pokorou smeknout před prozřetelností, která nás obklopuje.“

Mlčela.

Nico si mezitím zase k nám přisedl a potichu poslouchal.

„Podivný.... Trigon,“ pronesl po chvíli ticha.

Obě jsme k němu nechápavě vzhlédly a pohledem se dožadovaly vysvětlení. Párkrát pokýval hlavou, jako by si uvědomil nějakou závažnou skutečnost.

„Trigon je z astrologického hlediska velmi příznivé znamení v horoskopu. Harmonický aspekt spojující různé prvky. Symbolizuje dosažení rovnováhy. Každý člověk by se měl ve svém vývoji někam posunout, no a... určitě byla tohle obrovská příležitost pro vás El, Ness i mě. Docela rád bych prozkoumal naše horoskopy.“ Zaujatý tou myšlenkou se odmlčel.

„Hvězdy v ...tom...  mají.... lidem pomáhat?“ vydechla jsem očarovaně.

Ne, že bych se nikdy nesetkala s touhle „pavědou“, tak o astrologii  někdy mluvili mí skeptičtí spolužáci, ale slyšet její obhajobu z úst milovaného člověka pro mě bylo dost překvapující. Nakonec, proč by nemohla být vyslechnuta i druhá strana. Niccolo byl zjevně o záhadách podobného druhu informovaný. Nakonec.... proč ne? Jen, aby se  nedivil, do čeho se zapletl. Horoskop pro upíry? Nevím, nevím.

„Takovým zvláštním způsobem se jedná o podobný trojúhelník i v našem případě,“ nevnímal mě. „Dvě ženy – upírky a mezi nimi.... obyčejný smrtelník. Láska a nenávist. Život a smrt. Vždyť, jak málo chybělo, abychom se nikdy nepotkali. Abyste mě vy, Eleno vaši blízcí nebo ...Ness zabili.“

Zavrtěla jsem s odporem hlavou. Tohle jsme si snad už vysvětlili.

„A jakých úžasných věcí můžeme dosáhnout, spojíme-li své síly.“

„Myslíte ten útěk z Volterry? Měl jste namále, Niccolo, nezapomínejte,“ odtušila El.

„Nejenom to. Myslím všechny okolnosti našeho setkání. Nikdy by mě nenapadlo, že odhalím mezi svými příbuznými i....“

„Upíry?“ pronesla jsem nakonec vážně, ale  vzápětí jsme se všichni tři srdečně rozesmáli. Atmosféra se uvolnila a slzy na mých tvářích dostaly konečně čas uschnout.

„Zajímáte se o astrologii?“ Elena se zvědavě podívala na Nicca.

„Hvězdy jsou můj velký koníček. Nahlížet do dalekých světů, mnohdy již neexistujících, bych vydržel celé hodiny,“ opojeně vydechl Niccolo. „Pokud budete mít zájem, ukážu vám večer, proč jsem pohledem do útrob vesmíru tolik okouzlen,“ nabídl.

„Máte dalekohled?“ zírala Elena fascinovaně na Nica.

„Ano, jeden z nejlepších i s CCD kamerou, se kterou můžu snímat a ukládat fotky.“

„Fotíš... vesmír?“ vyrazil mi také dech, „A co třeba?“

„Třeba,“ zamyslel se a pak roztáhl ústa k širokému úsměvu a zároveň zafixoval očima přívěšek jednorožce, který mi daroval.

„Jednorožce?“ chytila jsem podvědomě přívěšek do ruky a zůstala zírat s otevřenou pusou.

„Jasně. Proč ne? Amatérští astronomové přijdou kolikrát na ohromné věci,“ pohlédl na nás, aby se ujistil, že se nebudeme u jeho vyprávění nudit.

Seděly jsme s Elenou jako dvě nadoraz napjaté struny a netrpělivě čekaly na pokračování.

„Opravdu vás to zajímá?“

Obě najednou jsme souhlasně přikývly.

„Souhvězdí Monoceros je velmi zvláštní souhvězdí. Nachází se na východ od Orionu v okraji mléčné dráhy a vlastně,“ užasle zakroutil hlavou, „tvoří ho také jakýsi trojúhelník. I když samotné souhvězdí se skládá ze šesti hvězd. Bylo pojmenováno až v roce 1613 jistým vlámským astronomem. Obsahuje snad nejkrásnější mlhovinu, která existuje. Její jméno je... Rosseta, protože má pravidelný růžicový tvar. Dá se ale pozorovat jen velkými dalekohledy. Je nádherná,“ zasnil se. „Víš třeba, že jednu z hvězd Jednorožce máš vlastně před očima pokaždé, když používáš internet?“

Co to má znamenat? Jak jsem měla vědět, co má Nico na mysli? Zavrtěla jsem hlavou.

„Ukážu ti snímek světelného echa hvězdy V 383 Monocerotis a uvidíš,“ byl tajemný.

„Pověz, nenapínej nás,“ žadonila jsem.

„Kdo si počká, ten se dočká,“ nedal se.

„To má být jako ta krutá pomsta....jo?“ vzpomněla jsem si, co mi sliboval na lodi cestou k ostrovu.

„Jé, to by mě nenapadlo. Ale když myslíš....“

Fajn, takže jsem si sama naběhla.

„Ani pokud se také přimluvím?“ přidala se Elena a tuhle přesilovku už Nico neustál.

„Dobře. Vzdávám se,“ rozhodil bezradně rukama a pokračoval v astronomickém výkladu.

„Logo Firefoxu nápadně připomíná tuhle hvězdu z vesmíru.“

„Neuvěřitelné. Chci ji vidět.“

Začínala jsem mít pomalu jasno, čím strávím dnešní noc. Civěním na hvězdy. Ale strašně jsem se těšila.

„Hvězda V 838 Mon není vidět pouhým okem a také je, řekl bych.... neobyčejná. Její podivné chování vzbudilo pozornost všech světových astronomů. A to právě díky jednomu amatérskému nadšenci z Austrálie, který si začátkem roku 2002 všiml jejího dramatického zjasnění. Všem těm profesionálům, s jejich úžasnými přístroji, tohle kupodivu uniklo.“

„Jak to?“ uklouzlo mi.

„Protože ani věda není všemocná a jsou věci, které se vymykají i zdravému rozumu všech nevěřících skeptiků,“ prohlásil s mírným opovržením v hlase.

„Mluv...rychle.“

„Hvězda V 838 zvýšila svou jasnost náhle a nakrátko byla dokonce 600 000 krát jasnější než naše slunce a dokonce přesvítila všechny hvězdy v naší galaxii. A od té doby slábne. Její chování je úplně jiné než u běžných hvězd. Mechanismus zjasnění této hvězdy je dodneška nevyřešenou otázkou. Podobá se sice běžným novám, to znamená hvězdám, které zůstávají po odvržení vnějšího obalu horké. Tahle je, ale chladná. Dokonce jedna z nejchladnějších vůbec. A má i společníka – dvojhvězdu. No a ta je jak jinak ..... horká. Dá se říct, že hvězda V 838 funguje v rozporu s fyzikálními zákony.“ Víc neupřesnil a zmlkl.

 Na téhle úrovni jsem s Nicem opravdu nebyla schopná polemizovat. Fyzika, matika i chemie patřily k mým nejméně oblíbeným předmětům. Ale konsternovaně jsem hltala každé jeho slovo a byla ochotná uvěřit v té chvíli čemukoli, co řekl. Nabízel totiž své myšlenky s vnitřní přesvědčivostí, která se zároveň nevnucovala. Jen vybízela k úvaze. Navíc jsem nepochybovala o tom, že Nicco není žádný šarlatán. Na to byl příliš chytrý a vzdělaný. I když.... moudrost se vzděláním „ ruku v ruce vždy nekráčejí“ říká  babička Esme.

„Viděla jsem ve svém dlouhém životě až příliš vzdělaných, ale přesto hloupých lidí,“ uzavírala často naše filosofické úvahy. S tímhle jejím životním moudrem jsem beze zbytku souhlasila.

„Už vás nechci unavovat,“ odkašlal si Nico a pohlédl na nás. Asi jsme vypadaly  duchem nepřítomné a tak usoudil, že je na čase ukončit svou přednášku.

„Prostě je hvězda Mon.... divná. Unikátní. Snad se nachází v jakési přechodové fázi vývoje. S podobně se chovající hvězdou se astronomové setkali jen jednou a navíc ten případ taky není dostatečně zmapovaný a objasněný. A tak si Monocerotis zachovává své tajemství a k zemi budou teprve putovat její odražené fotony.“

„Jak je vzdálená?“ probrala se Elena ze své zdánlivé apatie.

„20 000 světelných let.“

„Tedy pohled do daleké  minulosti?“

„Tak je tomu vždycky. A proto mě, kromě jiného, pohled na hvězdné nebe naplňuje takovou pokorou,“ uzavřel Nico a odmlčel se.

„Fascinující,“ zhodnotila Elena a dodala, „nesmíte však shlížet na vědce s takovým despektem, Nicu. Vždyť například Einsteina, Newtona a mnoho dalších dovedlo jejich poznání a bádání k hluboké a neotřesitelné víře ve vyšší moc. Chcete- li ...... v Boha.“

„Já, vím. Nechovám vůči nim nevraživost, jenom nerozumím tomu, proč mnozí z nich zavírají oči před fakty, která nelze popřít a být středověk, chovali by se jako ti nejhorší inkvizitoři. Vždyť kdysi také mnozí popírali, že je možné sestavit létající stroje, a  není to tak dávno. Jen proto, že vidím jen část světelného spektra, nebudu přece popírat i zbytek, jenž nejsem schopný vnímat svými fyzickými smysly ,“ durdil se Niccolo.

„Lidská omezenost je.... neomezená,“ dodala jsem a představila si jak vkráčím na akademickou půdu a předvedu vykuleným vědátorům své schopnosti. Ta myšlenka mě pobavila. Podělila jsem se o ni s Nicem a Elenou.

„Věřili by jen tomu, co si vysnili ve svých zabedněných hlavách a ne skutečnostem, které mají před očima, takže bych něco takového raději vůbec nezkoušel,“ varoval mě Nico.

Mezitím, co jsme probírali veledůležité záležitosti ohledně vesmíru, přišla služebná Marie a nabídla, že půjde přichystat stůl k obědu.

„Copak už je poledne?“ podivil se Niccolo.

„Dokonce budou skoro dvě hodiny,“ upřesnila Marie.

 Ani jsme nezaregistrovali, jak rychle čas uběhl.

„No, pokud se mě týká - vůbec nemám hlad. Cestou sem jsem se porozhlédla v okolních kopcích,“ sjela pohledem po vzdálených vrcholcích Alp Elena, „a…“ zarazila se, protože Marie ještě stála u stolu a čekala na pokyny.

Bylo nám jasné, co se dělo v kopcích, a proč Elena odmítla oběd. Upřímně řečeno po včerejším tláskání všech dobrot na plese si i můj žaludek říkal o odpočinek.

„Vydržím do večeře. Včera jsem se nacpala u tetičky a nějak mi ještě nestačilo vyhládnout,“ hodila jsem na Nicca provinilý pohled.

„Dobře tedy, nedělejte si s obědem starosti, Marie. Provedu dámy zámkem i zahradou a přijdeme až k večeři.“

Marie souhlasně přikývla a odcupitala.

Vstali jsme z pohodlných křesel a protáhli se. Všichni tři jsme byli dlouhým sezením úplně zdřevěnělí. Procházka nám přijde k duhu. Elena zaváhala. Nico pochopil okamžitě.

„Nejdřív zavedeme Eleanor do knihovny. Myslím, že zahradu si už stačila prohlédnout i bez nás.“

Elena rychle přisvědčila.

„Ještě nám dlužíš jedno vysvětlení,“ otočila jsem hlavu ke své přítelkyni.

„Ano?“

„Jak ses dostala tak brzy ráno sama na ostrov?“

„Ach tak, tohle ti vrtá hlavou?“ pobaveně si mě přeměřila pohledem a téměř koketně se pousmála. „Brzy ráno přece vyjíždějí rybáři lovit. Nebylo těžké jednoho z nich přemluvit, aby mě přivezl k ostrovu.“

O Eleniných přesvědčovacích schopnostech jsem vůbec nepochybovala. Krásná a okouzlující žena . Stačilo, aby se na chudáka rybáře usmála jako teď na mě a měla ho v hrsti.

Nic už tedy nebránilo, abychom se odebrali do zámecké knihovny, kde El doufala najít  ještě nějaké informace týkající se její maminky, i přes to, že ji  Nico  upozornil na to, že mnoho zmínek o její matce bylo z rodinných kronik vymazáno a veškeré stopy s pečlivostí zahlazeny.

„Nevadí, ráda si listuji ve starých knihách,“ nedala se Elena odradit a společně jsme se tedy ubírali zpátky do zámku, kde s námi Nico seběhl do sklepních prostor.

Nejdříve nás provedl podzemní umělou jeskyní, jejíž stěny byly  obložený sopečným tufem, mušlemi, zrcátky a černým mramorem. V další místnosti, která na jeskyni v podstatě navazovala, se nacházela obsáhlá knihovna, kde byly pečlivě uloženy, v čistých zasklených vitrínách, svazky knih, některé už značně letité. Žádný prach, špína, nebo plíseň. Vypadalo to tu spíš jako archív v nějakém světovém muzeu.

„O knihy se naše rodina dobře stará. Některé prošly odborným čištěním a konzervací. A máme zde knihy tak staré, že je možné je vytáhnout na světlo jen párkrát do roka. Jinak by mohlo dojít k jejich poškození,“ procházel Nico kolem regálů, a pak sáhl najisto po kožených deskách ve výši svých očí.

„Tady - kronika rodu Borromeo,“ obřadně podával těžký svazek Eleně a ukázal na obrovský starožitný stůl na konci místnosti, kde bylo možné se v klidu, při svitu Tiffanyho lampy, nerušeně oddávat četbě knih.

Elena si knihu obřadně donesla ke stolu a chystala se usednout do pohodlného ušáku. Náhle se zarazila a sjela zrakem po hromádce několika svazků položených v pravém rohu stolu.

„Ale, kdopak tady studuje Gothajské almanachy?“

Nico rychle sáhl po knihách a chtěl je uklidit zpátky, kam patří, ale Elena ho zastavila.

„Nahlédnu do nich také. Jestli dovolíte, Niccolo.“

Nico byl úplně vyvedený z konceptu. Ty almanachy mě začaly zajímat. Sáhla jsem pro jeden a prolistovala pár začátečních stránek. Spoustě jmen jsem ale vůbec nerozuměla.

„Co je to za knihy?“ přidržela jsem svazek Nicovi před očima.

Uhnul pohledem. Proč?

„No, tady se mladé šlechtičny dozví, který mladý princ by pro ně mohl být k mání,“ křenila se Elena škodolibě na Niccola. „Prostě.... genealogická příručka šlechtických rodů Evropy,“ vysvětlila po lopatě, když zahlédla nechápavý výraz v mé tváři.

„Třeba…,“ koktala jsem, „že jsi k mání i.... ty?“ vyrazila jsem na Nica a nebrala žádné ohledy na jeho rozpaky.

„Tak nějak. Nemám pravdu?“ vychutnávala si ho Elena aspoň takhle, když nemohla jinak. Nico doopravdy zbledl a veškerá krev se mu vytratila obličeje.

„Je to tak,“ přiznal. „Ale pochop, Ness, co zmůžu? Ty svazky pořád vycházejí a já tomu nezabráním. Přece jsem ti už vysvětlil, že si na žádné princátko nehraju. Ono je vůbec v dnešní době všechno už trochu jinak. Není na škodu přimísit do  šlechtické krve i trochu té obyčejné. Nakonec, umíš si představit, jak museli být všechny vládnoucí rody kdysi zdegenerované? A to hlavně kvůli.... majetku?“ rozčiloval se naoko a mě napadlo, že upíří krev bude snad dostatečně osvěžující injekce.

Skoro mi ho začalo být líto. V Eleně se asi taky hnulo svědomí. Vzala Nica smířlivě za zápěstí a zatřásla s ním.

„No tak, omlouvám se. Však se nemusíte obhajovat.“

Vděčně na ni pohlédl.

„Tak už jděte a vůbec si se mnou nedělejte starosti. Setkáme se u večeře,“ pobídla nás Elena k odchodu a dala tak jasně najevo, že si přeje zůstat o samotě.

„Omluvíte mě ještě na minutku? Hned jsem zpátky,“ oznámil Nico

Zamáčkl knihu po své pravé ruce hluboko do police a odkryl tajný vchod do malé místnosti. Na chvilku se v ní ztratil, ale zanedlouho vyšel ven s tajuplným úsměvem.

 Kývl Eleně na rozloučenou a s ujištěním, že se po šesté sejdeme u společné večeře, si mě, podobně překvapenou jako Elenu, soudíc podle ohromeného výrazu v její tváři, odvedl do zahrady, kde se měla odehrát další část dějství našeho pohádkového příběhu.

 Přímo z přízemí paláce jsme se dostali do přilehlých zahrad. Už jsem říkala,že zahradu vlastně tvoří stupňovité terasy s balustrádami, které jsou propojené schodištěm. Nico mi ukázal skleníky nádherných orchidejí a exotických dřevin. Celá zahrada byla osázena vázami, sochami a plastikami. Po cestě jsme míjeli jezírka s lekníny a papyrusy i zdi obalené růžemi, a bílých pávů jsem mohla zahlédnout schovaných mezi pěnišníky celé hejno. Nevěděla jsem, kam dřív s očima. Dominantou celé zahrady byla však pyramida zakončená sochou Jednorožce, pod kterou mě Niccolo dovedl.

 Usadili jsme se na kamennou lavici a já si ohromeně prohlížela sochu koně tyčícího se nad našimi hlavami.

„Koho nese na svém hřbetě?“ nedalo mi se nezeptat.

„To je.... Láska,“ odvětil můj společník a já pocítila příval horkosti do tváře.

„Jednorožec nese na svém hřbetě Lásku?“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Jenom čistá Láska může zkrotit jeho moc,“ vysvětlil a přisunul se blíž.

Bloudila jsem očima po zahradě.

„Říkals, že ostrov je přístupný veřejnosti, ale nikoho nevidím.“

„Ano, požádal jsem Jeana, aby návštěvníky provedl zámkem i parkem tak, abychom nebyli rušeni. Přál jsem si s tebou být o samotě a beztak je tady spousta zákoutí, tak to určitě nebude problém.“

„Vždyť jsme spolu byli včera sami skoro celou noc,“ připomněla jsem Nicovi náš pohádkový večer a slastně při té vzpomínce přivřela oči.

„To ano, ale včera jsem nemohl...neměl jsem...nešlo...,“ koktal a já zpozorněla.

Copak se zase děje? Hodlal mi snad sdělit nějakou nepříjemnost? Rozleželo se mu po včerejším večeru všechno v hlavě a chtěl by z našeho vztahu vycouvat? Pochopila bych, kdyby se takhle rozhodl. Vždyť události v posledních dnech se seběhly tak rychle. Tolik životních zvratů. Třeba se, konečně v bezpečí svého domova, vzpamatoval ze šoku a došlo mu, co by znamenal život s upíry, byť s lidskou tváří. Můžeme přece zůstat přátelé. Budu jeho kamarádka, jako Elena. Nic víc. Má právo vést normální život s ...člověkem. Povzdychla jsem si a silou vůle se snažila zatlačit slzy, hrnoucí se do očí. Ani jsem nezaregistrovala, že mě Nico mezitím jemně objal a přivinul k sobě a teď se zájmem zkoumal Elenin prsten, který jsem ještě nestihla vrátit.

„Dovolíš?“ nečekal na souhlas a lehce mi ho stáhl z prstu.

„Počkej,“ zaprotestovala jsem, „nesmíme prsten ztratit. Musím ho konečně Eleně vrátit.“

Vrátím prstýnek u večeře, nesmím zapomenout. Vztáhla jsem pro něj ruku, ale Nico sevřel prsten pevně v pěsti.

„Nedám,“ zašklebil se mi do obličeje.

„Myslíš?“ zavrčela jsem.

„Jen přes mou mrtvolu,“ zašeptal odhodlaně.

Zůstala jsem ohromeně zírat a nebyla schopná reakce. Využil okamžik překvapení a než jsem se nadála, navlékl mi na prsteníček jiný prstýnek, který mezitím bleskurychle vylovil z kapsy u košile.

 Zároveň přede mnou poklekl a pronesl skoro bojácně:

„Ness, hvězdičko moje, rád bych tě.... požádal, abys spojila svůj život s....mým. Toužím tě mít po svém boku až do konce života. Neumím si představit ...žít bez tebe,“ odmlčel se, jako by si dával v hlavě dohromady, co řekne dál.

 Nico mě žádal o ruku. Mojí ruku! Konečně mi to došlo. Žádná pohádka, ani sen. Nic se mi nezdá. Princ Nicco mě v přenádherné zahradě svého zámku žádá o ruku. Kdo by tohle mohl vymyslet? Nevěděla jsem jak reagovat, co říct. Zaskočil mě.

„Já.....nevím, Nicu, co mám říct?“ zmateně jsem ze sebe soukala.

„Řekni ano, nic víc,“ propaloval mě svým neodolatelným modrým pohledem. Byl celý napjatý v očekávání mé odpovědi.

„Nevím Nicu, zvážil jsi dobře všechny okolnosti? Pomysli na svojí rodinu. Oni neví, kdo jsem. Jak se budou tvářit, až jim povíš, že...jsem....“

Svěsil hlavu a s očima zabořenýma do štěrku pod lavičkou odpověděl: „Láska nejde zvážit hlavou... Ness. I kdybych si všechny okolnosti stokrát promýšlel a.... zvažoval, i kdyby mě zrazovali od lásky k tobě, nic by se nezměnilo. Srdce rozhodlo. Já to tak..... cítím a budu za naší lásku vždycky bojovat. Budoucnost sice neznám, ale...“

„A co hvězdy?“ skočila jsem mu do řeči a loupla okem po Jednorožci nad námi.

„Astra inclinant sed non cogunt.“

Rychle jsem zapátrala v paměti po mých chabých znalostech latiny, nebo latinských přísloví, ale naštěstí mě předběhl s vysvětlením.

„Hvězdy ovládají, ale nenutí. Ukážou ti jenom tvé možnosti a dispozice. Cestu, po které kráčíš. Jak se postavíš k životním výzvám a nakolik využiješ všech možností ti daných, je už čistě jenom na tobě.“

Fixoval pohledem zem. Asi se mi bál  pohlédnout do očí, aby z nich nevyčetl odmítavou odpověď.

 Opatrně jsem uchopila jeho spánky do dlaní. Nicovi husté černé vlasy se mi propletly kolem prstů a spadaly mi přes zápěstí. Nadzdvihla jsem jeho hlavu tak, abychom si hleděli do očí. Neuhýbal. Neprotestoval. Díval se na mě zpříma a ..... vroucně. Bojovala jsem zase  svůj vnitřní boj. Tohle už nebyla legrace, šlo o závazné rozhodnutí na celý život. Vzpomněla jsem si na Edwarda a Bellu. Jestli pak taky prožívali takhle hluboce svoji lásku. Určitě ano, navzdory všem, navzdory svým rozdílnostem, navzdory osudu? Anebo právě to byl jejich osud? Jejich cesta hvězdami?

 Snažila jsem se zaplašit miliony poletujících myšlenek, které mi vířily hlavou a soustředit se jenom na úroveň svých prsou. Tam, kde jsem cítila divoce poskakovat srdce.

„Ano,“ splynulo mi ze rtů.

„Ano?“ opakoval Nico  pomalu, jako by nevěřil svým uším a chtěl se ujistit, že slyšel dobře.

„Ano. Ano, vždyť víš, že cítím k tobě to samé, Niccu. Jen... Přišlo to moc rychle. Nečekala jsem...“

„Dneska je asi žádat o ruku tak trochu staromódní. Lidé spolu žijí i bez oddacího listu, ale mně se tahle tradice kupodivu líbí. Myslím, že je hezké dát svou lásku najevo i druhým a nebát se závazků s tím spojených. Vždyť, co může být krásnějšího, než potkat milující srdce a moci s ním sdílet život? V dnešní době je to ten největší dar, Ness.“

Měl pravdu. Je tolik osamělých a opuštěných lidí, kteří touží po něžnostech plynoucích z lásky. Z toho nepochopitelného silného citu, který i hory přenáší? V našem případě tedy skoro doslova. Byla jsem šťastná. Nevýslovně šťastná. Řekneme to ostatním a jaké budou jejich reakce, mě najednou přestalo trápit. Vždyť nikomu nic špatného neděláme. Neubližujeme. Budou se muset s naší láskou smířit. Moji rodiče snad pochopí. Kdo jiný než oni by mě měl pochopit. Budoucnost jsem najednou zase viděla v tom lepším světle. Princ a princezna zářící štěstím. Ne, ne, tak naivní opravdu nejsem. Život nám určitě nachystá ještě hodně překvapení, ale dokud bude trvat naše láska, věřím, že vše zvládneme. Tiskli jsem se s Nicem v náručí a nebyli schopni více slov. Dlouho jsme seděli zahloubaní jenom do tlukotu svých srdcí, ale najednou se kdesi z dálky ozvalo odbíjení kostelních zvonů.

„Odbíjejí šestou. Budeme muset jít,“ přerušil Nico nádhernou chvíli souznění a dlouze mě políbil. Vzal mě za ruku, na které se teď leskl zásnubní prstýnek. Jemný kroužek z platiny s malým, ale dokonale vybroušeným diamantem.

„To pro něj jsi byl v knihovně za tajnou stěnou?“ neodpustila jsem si zvědavý dotaz.

Usmál se a souhlasně přikývl.

„Ten prsten v naší rodině zdědí vždy nejstarší syn a opět ho navlékne své..... vyvolené.“

 Napadlo mě, co ti mladší kluci, ale bylo mi trapné dál vyzvídat. Určitě pro to byl nějaký důvod, ale upřímně řečeno, v tuhle chvíli mi to bylo celkem jedno. Něžné polibky  neměly konce, avšak nešlo jinak.  Naše horké rty se od sebe nakonec musely, byť nechtíc odtrhnout. Je čas na večeři a také jsme dohodnutí s El. Máme pro ni ohromnou novinu. Jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až jí oznámíme naše zasnoubení.

Jediný, o kom jsem si byla však naprosto jistá, že bude naším zasnoubením blahem bez sebe, byla tetička Hannah.