31. kapitola

 Kapitola 31. - Krvavá kaple 1. část

Stavidla povolila. Všechen můj strach, bezmoc, prožitá hrůza musely ven. Slzy naštěstí pomohly. Stres ztratil na síle. Konečně jsem se mohla zkoncentrovat a popřemýšlet.

Nezbývalo moc možností.

Opatrně, těsně přitisknuté ke zdi, se mi podařilo protáhnout se s kůly v zádech k oknu.

Chytře umístěná hladomorna. Odsouzence hodili dolů a poté, co se napíchl na hroty, mohl už jenom bez naděje na záchranu okénkem pozorovat venkovní ruch.

Vypjatá na špičkách jak to jen šlo, jsem vykoukla ven. I přes mlžný opar se na cestě k hradu rýsovaly dvě siluety. Rychlým krokem se blížily. Opatrně se rozhlížely kolem sebe.

Zdálo se, že očekávají nějaký zákeřný útok, protože jedna postava se váhavě zastavila.

„Orlando, něco se mi nelíbí,“ nesl se mlhou ženský hlas.

Klesla jsem na paty, ale hned se zase snažila vydrápat co nejvýš, abych se ujistila, že se nemýlím.

Elena a Orlando jsou zde. Je jasné, proč dorazili první. Orlando šel najisto. Zdržovalo ho cestou jen to divadýlko, které byl nucen sehrát, aby mu Elena uvěřila.

Musím ji varovat. Musím ale počkat, až budou blíž.

Sundala jsem z prstu zásnubní prstýnek a připravila se.

„Nic podezřelého nevidím, Eleno. Myslím, že můžeme jít dál.“

Elena se zdráhavě vrátila zpět na cestičku a následovala Orlanda. Ocitli se téměř pod oknem. Cesta se totiž vinula podél hradeb. Okno hladomorny pod kaplí, v níž jsem teď bezmocně čekala na svou záchranu, ústilo přímo nad ní. Pak se cesta stáčela doleva a ústila u můstku, který vedl k vratům na nádvoří.

Když jsem usoudila, že jsou dost blízko, vyhodila jsem prsten z okna. Chtěla jsem, aby dopadl blízko Eleny. Snad si všimne. Nebo aspoň záblesku, který vrhne diamant v něm zasazený.

Dokonce se mi zdálo, že jsem ho zaslechla cinknout o kámen..., ale nic. Kroky se vzdalovaly a já bohužel musela připustit, že tenhle pokus o upoutání Eleniny pozornosti nevyšel.

Napínala jsem tedy uši, jak jen to šlo, abych zaslechla, co se bude dít dál. Naštěstí se zvukové vibrace nesly mlhou dost jasně a po chvilce jsem zřetelně uslyšela Seana.

„Zdravíčko. Copak vás k nám přivádí?“ rozléhalo se po nádvoří a ozvěna zanesla Seanův hlas až ke mně.

Ještě pravděpodobně nestihl dojít domů a Orlando s Elenou se s ním potkali před domem.

„Dobrý den,“ odpověděl Orlando. „Hledáme jednu dívku,“ pokračoval ve své přetvářce.

El zatím mlčela.

„Dívku? Tady?“

„Neměl byste nic proti tomu, kdybychom se po hradu trochu porozhlédli?“

„Naopak, rád vás provedu, ale příště se na prohlídku musíte ohlásit předem. Bývám často pryč.“

„Vy jste majitel?“

„Ano. Sean O'Connery.“

„Ach, promiňte. Zapomněli jsme se představit. Orlando... Turner a má přítelkyně.... Elena-,“ nedořekl.

Elena ho předběhla.

„Jmenuji se Eleanor St. Marco a omlouvám se, že jsme vás vyrušili tak náhle. Má sestřenice nám zanechala vzkaz, že se vydá porozhlédnout po zdejším okolí a dosud se nevrátila. Mám o ní trochu strach.“

Snažila se být hodně přesvědčivá, ale v jejím hlase jsem vycítila stopu nedůvěry. Jestli na ni hrad zapůsobil jako na mě, vůbec se nedivím. Je dost vnímavá na to, aby jí naskočila přinejmenším husí kůže.

Naštěstí se uměla dobře ovládat, a kdo ji neznal, těžko by hledal v jejím projevu zrnko nejistoty.

„Víte, jedeme z Roscrea. Jsme tu na dovolené.“

„Á, Američani, nemýlím-li se,“ snažil se být Sean servilní. „Pak je mi vše jasné. Vaše příbuzná se najde, nebojte. Ve zdejším okolí žije dost dobrých lidí, kteří ji nenechají na holičkách. Mohl bych vás pozvat na čaj? Pro zahřátí?“ pokoušel se zdržovat.

„Ne, velmi děkuji, ale ráda bych, pokud vás tím nebudeme obtěžovat...“

„Rozumím, děláte si starosti. Pak tedy půjdeme. Jen si vezmu baterku. Dneska padla vskutku hodně velká mlha a o temné kouty není na Leapu nouze. Počkáte momentíček, že ano?“

„Jistě,“ odvětil Orlando.

Sean odběhl do domu.

„Nevěřím mu, Eleno,“ balamutil ji, že Seana nezná.

„Já také ne, ale nezbude nic jiného, než využít jeho služeb... Prozatím. Ráda bych však, abyste ho trochu zabavil či odlákal a já se mohla sama porozhlédnout. Mám pocit, že nás někdo pozoruje. Jako by zdejší zdi měly oči,“ dodala ještě a znovu se neklidně rozhlédla kolem. „Cítím upíry….,“ zašeptala spíš sama k sobě.

Škoda, že jsem nemohla v Orlandově obličeji spatřit výraz obrovského překvapení mísícího se s narůstajícím zděšením.

Všimla si ho však Elena. Jen si ho vzhledem k Orlandově přetvářce správně nevyložila: „Nemusíte se znepokojovat. Jestliže nás zde sledují oči nepřátel, budou mít brzy o zábavu postaráno. Volturiovi jsou jistě blízko.“

„Nepočkáme raději? Jestli máte pravdu, je zbytečné riskovat,“ dělal si Orlandu o El zdánlivě starost.

 Dokázal své pocity i myšlenky natolik odblokovat, že si nevšimla žádné falše v jeho hlase, či jednání.

„Ness jde o život. Nebudu sedět a čekat. Od vás jenom potřebuji....“

„Vím..., odlákat Seanovu pozornost. Dobře, pokusím se...“

„Pst... už jde,“ sykla El na Orlanda.

„Ták, můžeme jít.“

„Ráda bych se podívala támhle.“

„Ale tam s prohlídkou nezačínáme, madam. Krvavá kaple je až nakonec,“ bránil se Sean.

„Nevadí, vezmeme to tedy od konce,“ zkřížila Seanovy plány Elena.

„Jste si jistá?“

„Naprosto, pane. Máte s tím nějaký problém?“

 Na nádvoří zavládlo ticho.

„Nuže tedy, pojďme.“

Pak jsem jenom slyšela jejich kroky pomalu se přibližující ke mně, až stanuli v kapli, přímo nad mojí hlavou. Dřepla jsem si na bobek a horečně přemýšlela. Musím ji varovat. Musím!

Může to být past. Třeba chtějí El uvěznit se mnou. Ne..., nebudu dál mlčet.

Napřímila jsem se, nadechla a chystala se zakřičet, ale ve chvíli, kdy jsem měla na jazyku: „El…uteč, jsi v pasti, Orlando je zrádce!“, jsem koutkem oka zpozorovala na cestě se mihnout několik stínů.