25.kapitola

Kapitola 25. - Únos

Budu se vdávat? Měla jsem chuť se pořádně štípnout. Pořádně.

„Nevěděl jsem, že umíš i lítat,“ prohodil nevěřícně můj miláček cestou do pokoje.

„No to opravdu neumím, ale vypadá to, že fakt láska vážně  hory přenáší. Nebo lépe řečeno, upíra nadnáší,“ vyprskla jsem smíchy, když jsem brala schody po pěti a snažila se ještě přitom sotva dech popadajícímu Niccovi vysvětlit, proč mám pocit, že mi narostla křídla.

Strašně moc jsem si chtěla s někým promluvit. Ne s někým..... s Bellou. Přála bych si, aby byla se mnou a sdílela mou radost. Tak dlouho jsem ji neviděla. Uklidňovalo mě jenom pomyšlení, že se už brzy setkáme.

 Mobil. Skočila jsem po něm, sotva jsem vběhla do pokoje.

„Ness,“ zajíkal se Nico ve dveřích, „připravíš mě o život!“

„Esemeska od našich. Konečně!“

Četla jsem tolik očekávanou zprávu:

Holčičko naše, Volturiovi nás informovali. Věříme, že jsi v pořádku, ale přesto, dávej na sebe pozor. Jsme na cestě za vámi. Líbáme tě. Máma.

Stále  ty obavy. Čeho se ještě bojí? Všechno je přece v nejlepším pořádku. Kde bych už mohla být víc v bezpečí?

 Mluvili s Volturiovými. Vědí všechno. To by znamenalo, že nám už od Volturiových nic nehrozí? Jistě se nějak dohodli. Vědí i o Nicovi? Elena nám ráno prozradila, že ji Volturiovi nechali odejít bez problémů. Řekla jim, že nás vyhledá. Souhlasili. Tak proč pořád ty starosti?

 Pokrčila jsem bezradně rameny a povzdychla si.

„Děje se něco?“ ucítila jsem za krkem Nicův zrychlený dech.

„Vůbec nic, lásko. Naši si o mně dělají pořád starosti. Ale už nemusí. Není důvod.“

Přitiskla jsem se zády k němu, on mě objal kolem pasu a překřížil ruce na mém břiše. Odevzdaně jsem si opřela hlavu o Nicova ramena a zaklonila ji. Políbil mě do vlasů.

„Není důvod,“ souhlasil, „každý, kdo by ti chtěl ublížit, bude mít co dělat se mnou,“ sevřel mě ještě pevněji.

„Připadá mi, že jim pořád leží v hlavě to Alicino vidění. Snad se spletla. Možná se týkalo Volturiových,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Ness, každý se může zmýlit. A říkalas, že její vize jsou subjektivní. Pak je to dokonce pravděpodobné. Tys přece všechno převrátila naruby. Místo toho, abys mě zabila, ses do mě...“

„Zamilovala. Bláznivě zamilovala, Nicu. Snad toho nebudeme litovat,“ přerušila jsem ho v euforii.

„Čeho litovat?“ nevěřícně se odtáhl. „Už zase ty pochyby?“

„Ne, ne..... promiň,“ otočila jsem se k němu, „jen bych nerada, abys kvůli mně někdy trpěl.“

„Proč to říkáš, Ness? Jestli mám někdy v životě trpět, tak jedině pro lásku. Znáš lepší důvod?“

Beze slova jsem ho políbila. On se mi snad zdá. Takovej kluk ani nemůže existovat. Hvězdy, hvězdy, co mi to provádíte?

 Líbal mě neuvěřitelně něžně, ale odhodlaně a... dlouho. Představila jsem si, že spolu brzy strávíme celou noc a ….snad ne jenom díváním se na noční oblohu.

„Pořád nemám hlad,“ povzdychla jsem si.

Pátravě zdvihl obočí.

„Radši bych tu zůstala... s tebou... sama.“

Usmál se.

„Nic jiného si nepřeju,“ souhlasil, „ale mě už přece jen malinko vyhládlo,“ položil si ruku na žaludek s omluvným výrazem a já docela zřetelně zaslechla jeho prázdné útroby.

„Tak to radši půjdeme. Láska přece prochází žaludkem, ne?“

Vzala jsem ho za ruku a táhla za sebou, jako že máme strašně naspěch.

„Ještě hlady neumírám, neboj,“ zakřenil se.

„Tady, musíš ho vrátit,“ podával mi Elenin prsten. Téměř s pokorou jsem ho navlékla na prostředník pravé ruky, když mojí levici teď zdobil jemný zásnubní prstýnek.

Zvláštní paradox. Na každé své ruce mám prstýnek od někoho drahého. Skoro bych si je toužila nechat oba. Kromě toho, ten Elenin byl určitě dost zvláštní. Neumím si vysvětlit, jak je možné, že mi mohl zprostředkovat informace o ní, při našem útěku. To bude první, na co se musím vyptat.

 Rychle jsme se s Nicem upravili k večeři. Zatímco se sprchoval, převlékla jsem se do šatů vypůjčených od jeho sestry Francezsky. Rozpustila jsem si vlasy, pořádně je vykartáčovala a rty přetřela leskem.

„Jsi nádherná. Moc ti to sluší, Ness,“ vyhrkl překvapeně, když vyšel z koupelny.

Stála jsem rozpačitě v lehounkých žlutých šifonových šatech a nevěděla, kam s očima. On sám totiž vypadal úchvatně. Černé vlasy, ještě vlhké, mu nezbedně poskakovaly kolem rozzářených očí. Takové jiskření jsem u mnoha lidí neviděla. Jestli jsou opravdu oči oknem do duše, pak ta Nicova hořela věčným plamenem. Plné rty odhalily thimolinový úsměv. A já byla jak jinak .....ztracená.

„Proč mi to děláš?“

„A co lásko, řekl jsem něco špatného?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Sám vypadáš jako princ z pohádky a říkáš, že já jsem nádherná.“

„Vždyť jsi. Copak nemáte doma zrcadla?“ zamyslel se. „Nebo je to přece jenom pravda, že...?“

Už zase začal s těmi svými srandičkami.

„Zrcadla doma máme, ale nikdy mě nenapadlo se tak podrobně zkoumat, víš?“

„Hmm, to je škoda, jinak bys už dávno věděla, že jsi moc krásná.“

„A co krása duše?“ pokusila jsem se o nějaké moudro, ale faktem bylo, že mi ty jeho poklony dělaly dobře. Mezi tolika hezkými příbuznými doma jsem si nikdy nepřišla výjimečná. Všichni z mé rodiny jsou krásní, dá se říct..... dokonalí.

„Ach jo,“ potřásl hlavou, jako bych byla malé dítě, které položilo tu nejhloupější otázku.

„Já jenom, jestli mě tolik nemiluješ právě pro můj vzhled,“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Ty mě zničíš, Ness,“ pořád na mě nevěřícně zíral.

„Já-,“ nadechla jsem se k další námitce, ale nenechal mě domluvit a vtiskl polibek na moje chvějící se rty. 

Pak pomalu a polopatě, jako když mluví s nedoslýchavým, odezírajícím člověkem, řekl: „Miluji tě proto, jaká jsi, kdo jsi i.... co jsi. Pro tvoji duši i..... srdce. Jsem chlap, tak i...... proto jak vypadáš...... samozřejmě. Pro tohle všechno. Pro celou tvoji bytost. Co víc mám říct, abych tě přesvědčil...... hvězdičko moje?“ zadíval se mi pátravě do očí, ve kterých se zaleskly slzy po tomhle nádherném vyznání lásky. „To jsem nechtěl... rozplakat tě,“ setřel mi něžně ukazováčkem slzu koulející se po tváři.

„To, to...jsou...slzy....štěstí,“ koktala jsem přerývavě a kapesníčkem, kterým jsem si rychle osušila tvář jsem setřela lesk, jenž mu utkvěl na rtech. Už nebylo co říct.

Pro tyto okamžiky stojí za to žít, napadlo mě. Pro tyhle okamžiky lidé všechno zahodí a jdou..... za láskou.

 Pevně do sebe zaklesnuti jsme vyšli z pokoje a pomalu scházeli po schodech do jídelny, kde na nás měla čekat Elena. Už skoro hodinu, což  jsem zjistila letmým pohledem na starožitné hodiny uložené v proskleném sekretáři.

 Blížili jsme se k jídelně, když jsem zaslechla tóny hudby. Všechny dveře v dlouhé chodbě, kterou jsme s Nicem procházeli, byly zavřené, ale ta snivá melodie nabírala na síle.

„Zdá se, že Eleanor objevila matčin klavír,“ prohodil Nico, který už také zaslechl hudbu, linoucí se ze salonku vedle jídelny.

Ve výklenku okna jsem zahlédla polstrovanou lavičku. Sedla jsem si na ní a stáhla Nica k sobě.

„Co..?“

„Nech ji hrát. Vydržela bych El poslouchat hodiny,“ zakřenila jsem se na něj.

Niccolo mě objal a oba jsme se nechali unášet nádhernou melodií skladby Kiss The Rain od Yirumi, kterou jsem měla moc ráda.

Dozněly poslední tóny a v zápětí se mezi dveřmi objevila El.

„Asi si budu muset zvyknout na vás často čekat, vy naše.... hvězdičky...zamilovaný,“ rýpla si dobrácky.

Omluvně jsme přitakali a všichni společně jsme vešli do jídelny.

Náš hostitel, usedl do čela slavnostně prostřeného stolu a my s El naproti sobě po jeho pravé a levé ruce.

 Prohlížela jsem si útulnou jídelnu. Na stole bylo dokonale prostřeno pro několik chodů. Ale já opravdu neměla hlad. Budu muset držet basu s Elenou a Nicem. Možná se ještě můj žaludek nestihl vzpamatovat ze všech zážitků posledních dnů a byl chudinka sevřený víc stresem než hlady. Když však začala Marie nosit na stůl podnosy s mísami plných voňavých dobrot, začaly se mi sbíhat sliny a žaludek hlásil zelenou.

„Gnocchi s gorgonzolou, kuře s kaštany, rizoto s plody moře, insalata pomodoro,“ obcházela nás Marie a nabízela pokrmy. Upřímně řečeno jsem si s těmi názvy nevěděla rady, a tak jsem si nechala pro jistotu naservírovat od každého chodu trošku.

„Ještě je připravený dezert..... tiramisu,“ hlásila Marie nadšeně, když viděla, že se neofrňujeme a naopak se chystáme s chutí pustit do jídla.

Nico sám otevřel láhev růžového vína připraveného na stole.

„Jedno z nejlepších, z.... Abruzzi,“ ulil trochu do své šampusky a pak naplnil i naše sklenky.

Hodily jsme na sebe s Elenou oko a rty se nám zavlnily vědoucím úsměvem. Jenže to pití, které jsme měly na mysli, se tenhle večer podávat nebude. Bohužel.

Nico se postavil a pozvedl pohár.

„Dovolte krásné dámy, abych připil na naše setkání, přátelství, lásku a....,“ zadíval se na mou ruku, kde se blýskal briliant zásnubního prstenu.

Elena sledovala jeho pohled. Vytřeštila překvapeně oči, když konečně pochopila proč.

Zvedla jsem pravou ruku s jejím prstenem, chystala se ho s omluvou stáhnout z prostředníčku a konečně ho Eleně vrátit s vysvětlením, jak se to má s našimi zásnubami.

Najednou se však stalo něco, co nikdo z nás nečekal ani v tom nejděsivějším snu. Jenom dokonalý moment překvapení, kterým nás zaskočili ti vetřelci, nám zabránil rychle zareagovat.

Za vlnícím se závěsem v okně se mihly stíny a rychlostí blesku vtrhly do místnosti tři postavy.

Teprve teď jsem ucítila pach upíra. Proč tak pozdě? Všechno, co se událo v příštích vteřinách, jsem vnímala jako hodně zrychlený film. Hodně rychlý i na mě.

Než jsme pochopili, co se děje, měla jsem ruce pevně sevřené za zády  a cizí paži obtočenou kolem krku. Elena na tom byla podobně, jen u Nica třetí upír na okamžik zaváhal.

„Mám ho zabít? Je to člověk.“

Naši dva věznitelé se na sebe rychle podívali, ale než stačili cokoli říct, hmátl Nico po poloprázdné láhvi s vínem a ohnal se s ní po tom třetím. Upír mu ji pohotově vytrhl a odhodil Nica přes stůl. Letíc, strhl sebou ubrus i s připravenou večeří a já zaslechla tupý úder, když dopadl na zem. Malátně se postavil na nohy a po čele mu stékal červený pramínek, který postupně nabíral na síle. 

Upíři zavětřili čerstvou krev a na okamžik od nás odvrátili pozornost. Elena toho rychle využila. Podařilo se jí vyprostit z ocelového sevření svého věznitele. Měla oproti mně výhodu ranního lovu, a proto i když jsem se pokusila o totéž.... došly mi síly.

Upír po Eleně hmátl rukou, avšak ona ho za ni popadla a silným škubnutím, které připomínalo zvuk  lámaného kamene, končetinu odtrhla od upírova těla. Vzápětí skočila před Nica ve snaze ho bránit.

Konsternovaně jsme zírali na útočníka, kterému  místo aby zařičel bolestí a snažil se utrženou ruku přiložit zpět a nechat opět srůst, začala z otevřené rány ihned vyrůstat nová. O Elenině neúčinném pokusu se bránit svědčil jen upírův utržený rukáv.

„Nech to bejt, Gropariu. Nemáme čas,“ zacloumal se mnou ten, který mě držel a otočil se zády k druhým dvěma. „Je to tahle. Má prsten Volturiovejch.

Gropariu, kterého jsem si ho mohla konečně lépe prohlédnout, s hnědými krátkými vlasy a hrubými rysy obličeje, přiskočil k nám a zklamaně sykl: „Padáme.“

Můj věznitel si mě bezohledně přehodil přes rameno a vyskočil z okna následován Gropariem. Koutkem oka jsem ještě stihla zahlédnout vyděšené obličeje Nica a Eleny.

Ten třetí je jistil, kdyby snad náhodou Elenu napadlo nás pronásledovat.

Dopadli jsme na liduprázdné nádvoří. Bezmocně jsem sebou cukala v zoufalé snaze se osvobodit, ale únosci mě drželi mezi sebou pevně a táhli k jezeru. Bez zaváhání se  vrhli do jeho studené vody, která mě trochu probrala z šoku.

Křičet nemělo smysl. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Moje rodina byla na cestě, ale ne tak blízko, aby mohla zasáhnout. Útěchou mi bylo, že aspoň Nico je s Elenou v bezpečí.

Nikdo mi nepomůže. Teď jsem se musela spolehnout jen sama na sebe.