16.kapitola

Kapitola 16. - Jednorožec

„Slečno Cullenová, vaše sestra přijela a...,“ spustila na nás Irena hned, jak jsme vešli do dveří.

„Já vím, Ireno, dala mi zprávu. Děkuji vám, že jste se jí ujala,“ skočila jsem jí do řeči.

Irena se zarazila, jakoby si Niccola všimla až teď.

„Ach tak, jste domluvené. To je dobře. Vaše příbuzná je také moc příjemná dáma. Jste si podobné.“

Byla jsem ráda, že se jí El líbí a já taky. Příjemné zjištění.

„Vzala si apartmá naproti vám. Naštěstí se včera uvolnilo. Za hodinku se vrátí, tedy jestli někde v Praze nezabloudí,“ zamyslela se. „Neměla by. Půjčila jsem jí mapu i průvodce.“

Nevěřila jsem, že by El bloudila po Praze. To byla moje doména. V Římě se vyznala dokonale a poradila si i na místech, kde byla poprvé. Na rozdíl ode mě se orientovala bez problémů. V terénu... a v životě? To se třeba ještě ukáže. Tak dobře jsem Elenu  neměla čas poznat.

„Počkáme na ni v mém pokoji. Vyřiďte jí to, prosím, Ireno až dorazí..... ano?“ požádala jsem recepční o laskavost a vedla Nica po schodech nahoru do svého apartmánu.

„Spolehněte se, slečno Cullenová, vyřídím,“ slíbila.

„Krásná vyhlídka,“ ocenil Niccolo výhled z oken orientovaných k řece s překrásným pohledem na Vltavu i Karlův most.

„Vybrala sis skvělé místo.“

„Nebude ti vadit, když na chvilku zmizím?“ ukazovala jsem na koupelnu.  „Udělej si zatím pohodlí. Nemáš hlad?“ pobídla jsem Nica, aby se uvolnil. Zdálo se mi, že se necítí úplně v pohodě.

„Nemám, díky. Spíš se mi sevřel žaludek, když pomyslím na....“

„Z El nemusíš mít vůbec žádné obavy. A když, tak jsem tu přece já,“ snažila jsem se Niccola uklidnit.

Byla jsem si jistá, že od Eleny mu žádné nebezpečí nehrozí. Byla sice Volturiová a o celé záležitosti informovaná, ale věřila jsem, že dá Nicovi šanci vše objasnit. A nebude zklamaná. Zaplula jsem do sprchy. Po chvilce, příjemně osvěžená, s vlasy provoněnými citronovým šamponem a převlečená do lehkých bavlněných šatů, jsem se šla mrknout do ledničky po něčem na zub. Nicco v pokoji nebyl. Trochu mě to polekalo.

„Tady mě máš, Ness,“ zavolal z lodžie.

„Tys mě ale vystrašil. Myslela jsem, že jsi utekl.“

„Co si to o mně myslíš? Z boje se přece neutíká,“ vyvrátil mé pochybnosti ohledně jeho statečnosti.

„Doufám, že k boji nedojde. Maximálně tak k slovnímu souboji.“

Elena je totiž velmi inteligentní a jistě bude od Niccola požadovat odpovědi na své dotazy.  A navíc, na rozdíl ode mě, nebyla v celé situaci citově zainteresovaná. Kromě toho, že jistě využije své schopnosti mimořádné empatie, nade vší pochybnost, odhalí jakékoliv Niccovy případné úhybné manévry. Bude to zajímavý..... duel. Skoro jsem se začala těšit, ale samozřejmě jsem byla odhodlaná stát na Niccolově straně. Nemohli jsme si na Dobříši sice vysvětlit některé záležitosti, ale věřila jsem, že právě teď je ta pravá chvíle a příležitost vše napravit.

Ťuk, ťuk, ťuk.....

„Ness, jsi doma?“ ozval se za dveřmi známý hlas. Jukla jsem na hodiny. Bylo pár minut před osmou. Je přesná.

„Ano El, pojď dál,“ rychle jsem na Niccola kývla, aby přišel za mnou do pokoje.

„Zdravím tě, Ness. Dobrý večer,“ přehlédla El od dveří situaci a sjela zrakem ze mě na Nicca, který tiše stál a také si Elenu se zájmem prohlížel.

Elena se pohnula směrem k nám. Přitočila se ke mně a lehce se dotkla rty z každé strany mojí tváře. Pak stanula před Niccolem.

„Jmenuji se Eleanora Volturiová,“ napřáhla pravačku směrem k jedinému člověku v místnosti.

Chřípí se jí rozšířilo, když nasála zblízka Niccolův lidský pach.

„Niccolo Borromeo, velmi rád vás poznávám, madame,“ sklonil se ke hřbetu její ruky.

Elena však rychle ruku vytrhla a v očích jí nebezpečně blýsklo. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by pravděpodobně Nic mrtvý.

„Jakže? Jsem nucena konstatovat, pane.... Borromeo, že vás opravdu nic nezastaví. Copak nevíte, s kým…“

„Vím, madame Volturiová,“ přerušil ji. „Omlouvám se za to překvapení, ale rád bych, abyste mi dala šanci vše vyjasnit.“

„Myslím, že vysvětlovat budete, pane Borromeo, ale ne mně a zde. Ness?“ výčitka v jejím hlase mě zamrzela.

Rozhostilo se tíživé ticho. Udělala jsem chybu, že jsem Elenu nepřipravila na setkání s Niccolem. Nevěděla, koho přivedu a byla jaksepatří překvapená. Bohužel velmi nepříjemně.

„Eleno, odpusť. Měla jsem tě upozornit, ale.... nebyl čas. Tolik se toho stalo. Prosím tě jenom o pár minut. Dej Niccolovi šanci,“ postavila jsem se k Nicovi a snažila se hrát úlohu prostředníka mezi dvěma tolik rozdílnými bytostmi.

Rozdílnými a přece měli mnoho společného. Jenže to Elena zatím nemohla tušit.

„Pět minut. Kvůli tobě, Ness, protože jsi svůj úkol splnila nad očekávání dobře,“ pronesla ledově a probodla Nicca očima.

Mně se zděšením došlo, co tím myslí. Přece říkala, že je taky..... vegetarián. Nezabíjí lidi. Polil mě studený pot. Nechtěla bych se s Elenou utkat v boji, ale pokud budu nucena, vím, na čí stranu se postavím. Neměla jsem v úmyslu sem Niccolu nalákat. Spoléhala jsem se na její lidskou část bytosti, empatii a zapomněla jsem, že je Volturiová. Především je také..... Volturiová. Až teď jsem si uvědomila, jakému nebezpečí jsem Nica vystavila. Během vteřiny mohl ležet mrtvý u mých nohou.

Nepříjemnou atmosféru, která by se dala krájet, náhle přerušil sám Niccolo.

„Madame Volturiová, nezlobte se na Ness. Myslím,.... že byla zatažena do záležitosti, které měla zůstat ušetřena.“

„Pět minut,“ zopakovala El netrpělivě směrem k Nicovi a posadila se do křesla.

„Když jinak nedáte.....jenom, neumím si dost dobře představit, že vám budu schopen vylíčit okolnosti vašeho původu.....tedy, stran vaší matky.....v tak krátkém čase,“ zaútočil Niccolo nemilosrdně na Eleninu neústupnost.

„Mojí.... matky? Nemístně žertujete, mladý muži. Radím vám přestat s těmi nesmysly,“ varovala podrážděným tónem svého domnělého nepřítele a hrozivě se vztyčila.

Zaujala útočný upíří postoj s lehkým předklonem. Takový, který následuje těsně před výpadem. Z jejího hrdla se ozvalo varovné vrčení.

Vyděšeně jsem skočila před Niccola ve snaze ho ochránit. Nenapadlo mě, že se celá záležitost tolik vyhrotí. Nicco byl taky pěkně umíněný. Provokovat upíra. Budu si s ním muset pořádně promluvit.

„Zadrž..... El! Sama jsem dnes viděla na vlastní oči podobiznu tvé..... matky. Mám ji vyfocenou. Podívej!“

Horečně jsem hrabala v kabele, kterou jsem před tím odložila na pohovku, až jsem konečně našla mobil. Naklonila jsem se, ale jenom tolik, abych stále mohla tělem bránit Nicca. Podržela jsem Eleně před očima display, na kterém byl naštěstí velmi ostře vyfocen obraz Sv. Justýny. Elena se zadívala na fotku a ztratila na moment o Niccola zájem. Rychle jsem ho usadila za sebe do rohu pohovky, co nejdál z Elenina dosahu. Elenin výhružný postoj se však náhle uvolnil. Vystřídal ho výraz naprostého překvapení a upřímného zájmu.

„Ale....vždyť....to jsem já?!“

„Nejsi, El. Ta žena se jmenuje Eleanora d´ Adda,“ upřesnila jsem a dodala, „pravděpodobně tvoje matka.“

Zase to tíživé ticho. Jenže jsme museli dát Eleně čas vyrovnat se s touhle informací, která ji evidentně dost zaskočila. Zloba vyprchala. V očích se jí usadil ten známý posmutnělý výraz, který měli s Nicem tolik podobný. Opět se posadila a povzdechla si.

„Málokdo mě dokáže ještě vyvést z..... konceptu, ale vám,“ přehlédla nás oba, „se to dokonale podařilo.“

Nadechla jsem se, že něco utrousím. Zastavila mě.

„Ne, Ness. Velmi ráda bych si nyní poslechla vyprávění tvého nového přítele, za něhož jsi ochotna bojovat i se mnou a....“ zaměřila se na Nica, „pane Borromeo, vám radím nic nevynechat. Povězte vše, co víte. O mně, o Ness, Volturiových i Volteře. Tuším, že jsme vás velmi podcenili.“

Nico naštěstí nevypadal nijak vyděšeně a tak se dlouze nadechl a začal vyprávět svůj téměř neuvěřitelný příběh, který ho zavedl až k nám - nemrtvým. Občas mu El skočila do řeči a chtěla vyjasnit některé detaily. Niccolo jí na všechno trpělivě a otevřeně odpovídal. Konečně i já jsem se mohla dozvědět zbývající podrobnosti, na které nebyl čas při návštěvě Dobříšského zámku.   Postupně se začala rýsovat ucelená mozaika tohoto neuvěřitelného příběhu.

Nicův zájem o upíry probudila skutečně zmínka v rodové kronice uložené na Isola Bella. Jejich rod Borromeo-Arese má vedlejší linii Borromeo d´Adda. A právě k této části jejich rodiny patřila Eleanora d´Adda, o jejímž smutném osudu se chtěl Niccolo více dozvědět. Nikdo z blízkých však neměl zájem na otázky týkající se této ženy odpovídat. To ještě více podnítilo Niccův zájem. Všechny její portréty byly zničeny s výjimkou obrazu sv. Justýny, který darovali Borromeové svým velmi vzdáleným příbuzným Colloredům, kteří jsou původem také italský šlechtický rod. Ti se později sňatkem spojili s Mansfeldy a obraz odvezli do Čech. Před třemi lety byl osloven Niccův přítel Antonio d´Orso jako supervisor při natáčení výpravného historického seriálu Elisa di Rivombrosa. Některé scény se dokonce natáčely v interiérech zámků Borromeů a Orsů. Přizval Nicca, zda by nechtěl napsat reportáž z natáčení, této později velmi oblíbené historické romance. Nico si všiml, že se ve štábu několikrát objevila žena, která mu nápadně připomínala sv. Justýnu z obrazu, jenž měl jednou možnost si při návštěvě v Čechách u svých přátel na zámku v Dobříši prohlédnout. Antonio mu sdělil, že ta žena je spoluautorkou hudby k seriálu a její jméno je Elena St. Marco Volturi. Nicca napadlo zadat si její jméno do internetového vyhledávače, jestli se o ní nedozví nějaké podrobnosti. Jenže nikde ani zmínka, či možnost nějakého kontaktu. Jediné, nač narazil, bylo podobné jméno - Arwen St. Marco Voleterri, které nápadně připomínalo jméno, jež hledal.

 O Arwen St. Marco, která koncertovala v Carnegie Hall, se přeci jenom dozvěděl trochu víc. Sice povrchní informace, ale hlavně našel starý novinový výtisk s její fotografií. Sv. Justýna, Elena St. Marco Volturi i Arwen St. Marco - ty samé tváře. To, co zjistil, se mu zdálo šílené, neskutečné. Nabídl svému vydavateli, že napíše článek o tajemných a nadpřirozených jevech. Speciálně o vampyrismu a upírech. Držel se zpátky, ale přesto psal tak poutavě, že rozpoutal úplné šílenství. Lidé se začali o tento fenomén najednou zajímat v nebývalé míře. Kontaktovalo ho taky dost vyšinutých existencí a chtěli vylíčit své zážitky s údajnými upíry. Jedna žena, která mu zanechala vzkaz na mailu, ho však zaujala. Zmínila se totiž o tom, že by mu ráda prozradila velké tajemství o nejobávanější rodině upírů v Evropě - Volturiových, kteří žijí v podzemí Volterry. 

 Niccolo zbystřil. Do té doby ho ještě ani nenapadlo, že by se mohlo v případě Arwen, Eleny i Eleanory – Justýny jednat o souvislosti s upíry. Otcem Eleanořina dítěte byl údajně upír, ale ona sama byla člověk. Také byl zvědav, co se stalo s její dcerou. Po setkání se záhadnou ženou z Volterry nabyl jistoty. A co víc. Dozvěděl se ještě mnohem strašidelnější věci, kterým nechtěl zpočátku ani uvěřit. Poskládal si dokonalou mozaiku ze zjištěných faktů: Arwen i Elena byly ta samá osoba. Navíc se od svého informátora dozvěděl i o Eleanoře Volturiové, která občas zavítá do Volterry za svým otcem Marcem a strýci. Fyzická podoba s jeho příbuznou Eleanorou ho přivedla na myšlenku, že dítě, které zmizelo, může být právě žena, která nosí různá jména a zdá se být...... „nesmrtelná“. Když zahlédl Eleanoru na letišti v New Yorku při svém návratu z dalšího pátrání, bylo mu vše skoro jasné. Ty ženy jsou jedna a tatáž. Je to tak. A Eleanora d´Adda? A její dítě, které unesl upír Marcus? To ona byla pravděpodobně matkou Arwen, Eleanory i Eleny. Tři a přece jedna. Téměř mystické. Naštěstí byla Eleanora na letišti zaujatá nějakou dívkou a nevšimla si ho. Ani pak ve Volteře, a tak mohl nerušeně z dálky sledovat její pohyb. Žena z volterrského podzemí mu vyzradila jména, plány chodeb...... zkrátka vše, co sama věděla. Jen se už nechtěla více setkat. Niccovi bylo zřejmé, že mu jde o život. Věděl příliš mnoho. Jenže už bylo pozdě. Zabředl příliš hluboko do osidel své zvědavosti. V La Spada si byl na Solimenových freskách prohlédnout podobizny ostatních obyvatel volterrských katakomb. I tohle se dozvěděl od té ženy.

Náhoda tomu chtěla, že se v La Spada střetl s námi. Sledoval nás, a protože měl také namířeno do Prahy pro informace na reportáž ohledně upírů, rozhodl se letět ihned a zjistit, co jsem zač já. Myslel, že jsem také Volturiová. Mezitím týdeník El Piccolo uveřejňoval další a další pokračování jeho neuvěřitelných, ale velmi věrohodně působících upírských příběhů.

V podstatě Niccolo sledoval mě a ne já jeho. Na letišti v New Yorku mi ještě nevěnoval tolik pozornosti, ale v Itálii, díky svému zájmu o Eleanoru, věděl prakticky o každém mém kroku. Přirozeně byl zvědavý na každého, kdo se ocitl v její blízkosti.

„Zjišťuji mladíku...... je téměř zázrak, že jste ještě naživu. Jakým podivným způsobem se vám daří nás tak dokonale mást a vodit za nos?“ zvolala Eleanora nadmíru udivena tím, co si právě vyslechla.

Nico se pousmál.

„Asi..... profesionální deformace. Být obezřetný, vše si několikrát ověřit, chytře se ptát....“

Aha, vzpomněla jsem si na jeho v jiné podobě se opakující otázky. Takový psychologický trik. Málokdo si dokáže dobře zapamatovat své lži. Položíte tutéž otázku, po nějakém čase znovu, ale trošku jinak. Ve škole jsme měli tři semestry psychologie. No, a pokud si člověk vymýšlí, určitě ho odhalíte. Chce to jenom trochu cviku.

„Mám také své zdroje informací. A nakonec..... jsem vystudovaný žurnalista. Přece jenom nás něco asi ve škole naučili.“

„Tak..... žurnalista. Říkals, že studuješ v Praze,“ naoko jsem se zlobila.

„Pochop, Ness. Co jsem měl dělat? V Praze jsem opravdu studoval..... také. Nemohl jsem ti přece říct hned pravdu.“

„Ale kdybys chtěl.....ani včera ses neprozradil.....nebýt v Čelákovicích, kde jsi mi zanechal vzkaz, klidně bych jela na Zelenou horu a....“

„Právě na Zelené hoře jsem měl v úmyslu odhalit ti svoji pravou totožnost. Jednak mě to divadýlko také nebylo milé, ale hlavně...... nechtěla ses se mnou dále vídat. Vypadalas tak zamyšlená, jakoby tě něco moc trápilo. Plná starostí.“

„Jak by ne, divíš se?“

Konečně je příhodná chvíle nalít si čitého vína.

„Byl bych ti snad řekl o sobě pravdu i včera, jenže...“

„Jenže?“

Nico vstal a obřadně se přede mě postavil. Být to jiná situace, skoro bych měla dojem, že se schyluje k žádosti o ruku.

„Manfred měl pro mě ještě něco zařídit.“ S těmito slovy vyndal z kapsy onu černou podlouhlou krabičku a otevřel ji.

Elena, která se na dlouhou chvíli odmlčela, teď netrpělivě zkřížila ruce na prsou a odkašlala si.

„Nezapomněli jste na mě, vy dva?“ připomněla nám důvod, pro který jsme se zde sešli.

„Já vím, madame Volturiová, přesto vás ještě poprosím o.... strpení. Nerad bych tuto záležitost déle odkládal.“

S těmito slovy Niccolo vyndal z krabičky překrásný šperk, který mi vzápětí vložil do dlaně. El se mi zvědavě naklonila přes rameno.

„Překrásná gemma. Kamej?“ byla zvědavá.

„Intaglio,“ upřesnil Nico.

Upřímně řečeno jsem nebyla tak úplně v obraze. Jaký je rozdíl mezi kamejí a intagliem mi bylo vysvětleno až mnohem později. V ruce jsem skrátka svírala nádhernou gemmu z čirého křišťálu. Gemma je plastický reliéf rytý do drahého kamene. Nejsem klenotník, ale zaslechla jsem tuto informaci od Esmé, která restauruje starožitnosti a občas se jí dostane do rukou i starý šperk.

„Gemma je nejjasnější hvězda souhvězdí Severní koruny,“ podotkl Nico.

„Pro mě jsi teď moje hvězda..... ty. Myslím..... světlo, které prozařuje můj život. Vybral jsem křišťál..... nejuniverzálnější kámen. Symbol světla na zemi. Bude tě ochraňovat před zlem.“

Zírala jsem na nečekaný dárek s otevřenou pusou. V kameni byl vyrytý vzpínající se jednorožec. Bájné zvíře symbolizující čistotu. Pohlédla jsem tázavě na Nica.

„Ach.... tak. Jednorožec je erbovní zvíře rodu Borromeo. Všechny narozené děti v naší rodině dostanou podobný talisman. Většinou je však zhotoven z ametystu. Fialová je barva, kterou nosí duchovenstvo. Křišťál naproti tomu má moc neutralizovat geopatogenní zóny a zemské záření. Myslel jsem, že by byl pro tebe vhodnější.“

Vzpomněla jsem si na Vyšehrad a moji občasnou ztrátu sebekontroly.

„Ale já..... nejsem jednou z vás, Niccolo. Nejsem z vašeho rodu.“

„Zatím. Zatím jsme si zapovězeni, Ness, ale věřím, že jednou... Prosím tě,“ poklekl přede mnou, „nos ho. A já budu pořád s tebou.“

„To, to... je jednorožec? Ukaž, Ness!“ natáhla El ruku a rychle mi šperk vzala.

Prohlížela si pečlivě vyrytého jednorožce. Náhle zbledla a šokovaně vyskočila z křesla. Dlouze se zadívala na Niccolu, naštěstí teď nevypadala útočně. Jenom dokonale vyvedená z rovnováhy.

„Co se stalo, El?“ položila jsem jí ruku na rameno a také Nicc se k El zvědavě otočil. Velmi potichu odpověděla.

„Také mám takový. Jedinou památku po své matce. Dal mi ho Marcus, když jsem slavila své osmnácté narozeniny. Prý byl vsunut do mé zavinovačky. Víc se zdráhal prozradit.“

V Eleniných očích se zaleskly slzy.

„Maminka ti zanechala kousek sebe, El,“ nevěděla jsem, co říct lepšího.

Niccolo před námi nechtěně odhalil další šokující skutečnost. Ještěže Marcus Eleně gemmu po její matce předal.

„Nenosím ho, ale teď, když vím....budu,“ dala Elena průchod svým emocím a malým kapesníčkem si stírala slzy, které jí náhle zalily oči.

„Promiňte, tohle jsem nechtěla,“ odběhla do koupelny.

Niccolo mě zase překvapil. Drahý kámen se symbolem jednorožce zasazený do bílého zlata. Nic jsem nenamítala, když mi ho opatrně pomáhal zapnout. Lehce se přitom dotkl svými rty mojí šíje. Zamrazilo mě. Pootočila jsem k Niccovi hlavu.

„Víš, že si dost zahráváš?“

 Pátravě se na mě zadíval.

„To, že se chováme jako lidé, neznamená, že nás budeš provokovat. Navíc El jsi dost rozezlil. Stačila vteřina a...“  Zdálo se, že mi nevěří.

„Já si tyhle věci nechci moc připouštět, Ness. Nebojím se. Jestli je mi souzeno zemřít, nikdo to nezmění.“

„Každému smrtelníkovi je souzeno zemřít, Niccu, ale já to myslím jinak. Ani nevíš, jak moc mě láká tvoje..... vůně.“

 V Dobříši jsem měla co dělat, abych těm fialkám a levanduli nepodlehla.

„Umím se dobře ovládat, ale už jsem pila lidskou krev. Musím být opatrná, Nicu…,“ nedopověděla jsem.

Elena přišla z koupelny a přerušila nás.

„Pane Borromeo. Řekl jste mnoho zajímavého. Je toho spousta co si budu  muset ověřit a srovnat v hlavě. Promluvím  se svým otcem a tentokrát mu nedovolím, aby se vyhnul odpovědím na otázky ohledně  mé matky. Bohužel co se týká ....vás a Ness,“ zvedla obočí a v očích jí hrozivě zajiskřilo, „musím vás upozornit na to, že si zahráváte s ohněm. Vaše láska nemá budoucnost. Je vám zapovězena nyní i…“

„Nehodlám se Ness vzdát,“ skočil jí Niccolo do řeči. „Možná, že jsem obyčejný smrtelník, který porušil vaše největší tabu, ale chtěl jsem pouze chránit nevinné lidi, kteří se stávají obětmi...,“ hledal usilovně to slovo. Nebo ho jenom nechtěl vyslovit nahlas?

„Stvůr? Zrůd? Tohle je slovo, které hledáte, pane Borromeo? Uvědomujete si, že i..... Ness?“

„Vím, co je Ness zač. Vím dost, abych ji miloval,“ pokračoval Nicco ve slovním souboji s Elenou.

„Když ji tedy tolik milujete, je vám jasné, co s ní udělají Volturiovi, až se tohle všechno dovědí?“

Niccolo se odmlčel.

„Nuže, měla bych jeden návrh pro všechny. Půjdeme si odpočinout. Ráno je moudřejší večera. Pokud souhlasíte, můžeme zítra v klidu dokončit náš rozhovor. Ostatně, my máme času dost,“ navrhla El pro tuto chvíli velmi rozumné řešení, i když si neodpustila malou narážku.

„Nebylo by moudré nechat věci příliš vygradovat. Pod tíhou emocí se dělají špatná rozhodnutí.“

„Máte pravdu“ uznal Nico, že Elenino řešení je rozumné.

„Zítra jedu na Zelenou horu...... pojedete se mnou?“ zeptal se Nico nás obou, ale díval se přitom hlavně na mě.

„Je-li to možné, jeďte na Zelenou horu sám a já vezmu Ness na malý výlet..... zde v Čechách,“ přišla El s překvapivým návrhem.

Nico se na mě prosebně zadíval. Jak se rozhodnout? Každý z nich si ukrojil z mého srdce pořádný kus, avšak Niccolo...

„Pojedu sám. Musím kvůli reportáži, ale v poledne budu zpět. Jeďte tedy spolu a pak se uvidíme,“ ustoupil, když viděl mé trápení.

„Fajn. Na oběd vás zvu,“ vycenila El zuby v širokém úsměvu, kterým doprovodila vstřícné gesto vůči svému „nepříteli“.

„A nebudete chtít, abych jedl...ehmm … pil...,“ zrozpačitěl napůl naoko napůl vážně Niccolo.

„To jste teda s tou láskou už hodně daleko,“ sarkasticky podotkla El, ale pak zvážněla. „Budete se muset někdy podívat, jak hodujeme, abyste si z nás přestal utahovat, příteli. Tak tedy dobrou noc a zítra.... nashledanou,“ podala Elena Nicovi ruku a tentokrát ho nechala, aby dokončil své dvorné gesto a lehce ji políbil.

„Také půjdu. Přeji vám příjemné sny. Říká se, že co se vám zdá první den na novém místě, to se vyplní.“

Rychle jsem pátrala v paměti, o čem jsem v Čechách snila.

„Ness,“ nenechal Nico doplynout tok mých myšlenek.

Objal mě kolem ramen a lehce si mě přitáhl k sobě. Sklonil se a než jsem se stihla před Elenou začít červenat, políbil mě vroucně na čelo.

„Nikdy bych nikomu nedovolil, aby ti ublížil. Ještě nevím jak, ale ochráním tě....i před upíry,“ dodal a zdálo se, že si je naprosto jistý tím, co říká.

Bláhovec. Přitiskla jsem se k němu a pár vteřin jsme nevnímali nikoho, kromě sebe.

„Zítra, Nicu. Přijeď včas.“

Pozorovala jsem je, jak oba mizí ve dveřích a pocítila náhlý neopodstatněný příval smutku. Jakoby nějaká temná předtucha. Možná jsem jenom přetažená. Nebudu už o ničem přemýšlet, rozhodla jsem se. Jdu spát. Schoulila jsem se pod peřinou, v rukou svírala svůj talisman a doufala, že zítřek přinese více radosti.

Niccolo vyšel před hotel. Venku se už setmělo a plynové lampy vrhaly tajemné stíny na liduprázdné náměstíčko před hotelem. Náhle jím projel nepříjemný pocit, až mu naskočila husí kůže. Jeho šestý smysl ho varoval, že je sledován. Zastavil se a opatrně se rozhlédl. Nikde se nic nepohnulo..... nikdo tam nebyl. Bezděčně zvedl oči nahoru, ke druhému patru hotelu, kde bydlela jeho láska. Jenže její pokoj byl obrácený k řece, tak že ona ho vidět nemohla. A pak ji spatřil.

Eleanora stála na kraji střechy hotelu a upírala na něj z ozdobné římsy pronikavý pohled. Toho, že stojí na hraně devítimetrové propasti, si vůbec nevšímala. Její oči zářily ze tmy a bledý obličej s nečitelným výrazem připomínal divadelní masku. Jejich pohledy se zkřížily a on cítil, jak jím proniká zvláštní síla, která mu sevřela srdce ledovou rukou. Náhle se Eleniny rty lehce zavlnily do něžného úsměvu. V  následující vteřině zmizela.

Niccolo se vyděšeně podíval na chodník pod římsou, ale po rozlámaném těle...ani stopa. „Viděli ho, jak šplhá po zdi,“ vzpomněl si na zápis v kronice. Je jeho dcera. „Mělo mě to dojít dřív,“ zamumlal si pro sebe a zamyšleně odcházel směrem ke schodům vedoucím na Karlův most.