14.kapitola
Kapitola č. 14 - Upřímnost za upřímnost
„Soudím, že upír nejsi,“ pokoušel se Niccolo odhadnout moji totožnost a díval se mi nebojácně přímo do očí. „Kdybys byla, asi bych už nežil. Volturiovi na mě mají pěkně spadeno. Nejdřív mě nechali sledovat tím velkým upírem v kápi a teď ty,“ přikládal polínka do kotle mé trpělivosti.
Všechno ve mně vřelo na maximum. Dívala jsem se do jeho nádherně modrých očí a vzpomněla si také na Felixe. Jak se mohl tak splést? Copak je barvoslepý? Podle jeho popisu měl mít Niccolo oči zelenohnědé. Asi byl zaslepený zuřivostí, že mu uniká. Ostatně, já do dneška také. A teď jsem ho tady měla přímo na ráně. Stál přede mnou, bezbranný. Byl si tak jistý tím, že mu ode mě nehrozí žádné velké nebezpečí. Ani nevěděl, jak moc se plete. Kdybych chtěla, už by nežil. Jenže.....jenže....já nemohla. Nemohla jsem ho zabít. Nešlo to. Bojovala jsem se svým vztekem. Na sebe. Na něj. Na Volturiovi, že mi nedali nějaký lehčí úkol. Nejradši bych utekla a zapomněla, že Niccolo existuje. Ale už jsem nemohla. Byla jsem muška uvízlá hluboko v pavučině, která sebou marně třepotá ve snaze se vyprostit, a místo toho se zamotává čím dál víc. A pavouček ví, že si může klidně počkat, až ona vzdá svůj marný boj.
„No tak. Už se na mě nezlob. Co kdybychom si o všem v klidu promluvili?“ pokusil se „můj pavouček“ o smířlivý tón. „Odpusť. Nebylo mi příjemné tě takhle vodit za nos, ale chápej, že mi šlo život.“
„Trochu vodit za nos? Za koho mě máš? Vždyť sis ze mě celou dobu dělal srandu! A o život ti jde mimochodem pořád,“ syčela jsem.
Nemělo cenu mu zatajovat pravý stav věcí. Evidentně toho věděl dost. Přemýšlela jsem, kolik můžu ještě prozradit já. Zajímalo mě také, co všechno Niccolo ví o Volturiových a Volteře. Budu muset svou zlost spolknout a pokusit se z něho vytáhnout co nejvíc. Měla jsem spoustu otázek.
Předběhl mě.
„Ness, mám návrh. Určitě by ses chtěla na hodně věcí zeptat. Já tebe ostatně také. Posadíme se a v klidu ti zodpovím všechny otázky.... ovšem pouze oplátkou za podobnou upřímnost z tvé strany. Odpověď.... za odpověď. Upřímnost...... za upřímnost. Souhlasíš?“ navrhl rozumný kompromis, ale v tuhle chvíli?
To já se chtěla ptát. To já chtěla všechno vědět. To já si chtěla diktovat podmínky. Jenže Niccolo se zjevně rozhodl nedat mi nic zadarmo. Ani na mučidlech bych z něho nevyrazila víc, než by sám chtěl prozradit. Zpropadenej šlechtic. Úplnej Monte Christo. Hrdej až do konce. Potřebovala jsem především zodpovědět jednu důležitou otázku. Kdo mu prozradil podrobnosti týkající se Volturiů? Kde vzal všechny ty informace o podzemí Volterry, naše zvyky, jména.....
Když ho umlčím teď hned, bude běhat po světě ještě zrádce, který může být mnohem nebezpečnější než Niccolo. Potřebuji vědět jeho jméno. A upřímně řečeno, přes všechnu zlost a ponížení, které jsem v tuhle chvíli cítila, jsem si neuměla dost dobře představit, jak zabíjím člověka. Nikdo z naší rodiny už mnoho let.... staletí smrtelníkovi neublížil. Vychovali mě upíři, kteří se živili výhradně zvířecí krví a jenom, když jsem byla malá, mě krmili lidskou, kterou Carlisle nosil z nemocnice domů. Později jsem se také naučila obstojně přežívat na normálním jídle a dokonce jsem si tuto variantu časem tolik oblíbila, že mi dneska nečiní vůbec žádné potíže se v tomto ohledu chovat jako smrtelník. Jenom když chci být silnější je potřeba si vyjít na lov zvěře, ale ta možnost se vždycky najde, ať jsem kdekoli.
„Chápu, že jsi naštvaná Ness. Asi hrozně moc, ale dej nám šanci. Není jistě náhoda, že jsme se tady spolu octli. Věříš na osud?“ snažil se mě zaháčkovat.
A snažil se dobře. Ještě chvíli na mě bude upírat ty svoje bezelstné oči a určitě vyměknu.
„Náhodou jsme se určitě nepotkali. Tys po mně slídil už hodně dlouho, viď? Už před pár dny, když jsem se vracela od řeky.... nebo..... bože, snad ne už v La Spada?!“ uvažovala jsem nahlas.
„Vždyť říkám, spousta otázek, ale jestli chceš odpovědi?“ zvedl obočí a tázavě se na mě zadíval.
„Upřímnost za upřímnost,“ dokončila jsem větu místo něho.
Zřejmě nám oběma nic jiného nezbude, než uzavřít dočasné příměří a bez emocí se snažit získat od druhého odpovědi na otázky, které nám oběma vrtaly v hlavě. Musela jsem uznat, že navzdory situaci on dokázal své emoce ovládat bezesporu líp, než já.
„Posadíme se třeba tady, ano?“ zamířil k lavičce, za kterou se zvedal do dvoumetrové výšky živý plot, ze kterého byla umně vytvarovaná stěna bludiště s průlezy v zeleném listoví. Byl odtud nádherný výhled na fontánu, francouzský park i zadní průčelí zámku. Naštěstí jsme zůstali téměř sami. Ostatní návštěvníci už odešli nebo se rozptýlili po zahradě.
„Dobře. Asi to bude v tuhle chvíli nejrozumnější řešení. Ale nemysli si, že mě nějak oblafneš,“ pohrozila jsem mu.
Také jsem si uvědomila, že náš čas není neomezený, protože El už byla na cestě. Možná dorazila a čeká na mě. Budu jí muset zavolat.
„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ pospíšil si s poťouchlou odpovědí a dělal, že uhýbá před údajnou herdou do zad.
Moc dobře věděl, o čem je řeč. Mizera. Dlaní setřel smítka z lavičky a pokynul mi, abych si sedla. Ta jeho dvornost mi už začala skoro vadit. Copak se nemohl chovat normálně? Neumím si představit, že by některý z mých spolužáků stíral rukou lavičku, na kterou si hodlám sednout, otvíral mi dveře nebo políbil ruku. Nebyla jsem na taková gesta zvyklá. I když někde v koutku své duše jsem musela uznat, že na tom něco je.
Ale ne, možná je právě tohle to, čím se mě Niccolo snaží zmást a zbavit jistoty. Chová se totiž tak vybraně , ale přitom naprosto přirozeně a nenuceně. Ne jako nějaký patolízal a podlézavec. A právě to je to, co mě tak odzbrojuje, uvědomila jsem si. Zdá se, že má tohle všechno v krvi a nestojí ho vůbec žádnou námahu chovat se zdvořile.
„Ptej se první,“ přerušil ticho i moje myšlenky.
„Proč já?“
„Dáma má přece přednost,“ podivil se mé nevědomosti.
Hm, zase ta zdvořilost. Tak jo, jak chceš. Začneme od začátku.
„Kdo tedy doopravdy jsi, tvé jméno?“
„Niccolo Borromeo-Arese, jak jsi právě zjistila.“
„A kdo je Carlo?“
„Carlo byl můj prapradědeček, který nechal pro svou milovanou ženu Isabelle d´Adda vystavět na ostrůvku v jezeře Lago Maggiore palác s překrásnou zahradou. Sídlo naší rodiny, kde se občas vídáme všichni pohromadě. Jinak býváme rozprchlí po světě za svými povinnostmi. Také římský architekt, který stavbu po morové epidemii dokončil, se jmenoval Carlo. Carlo Fontana a do třetice Carla Borromejského, který byl papežem Pavlem V. svatořečen a je vyobrazován s důtkami a provazem jako symboly pokání, znáš možná ze školy. Uznej, že jiné jméno než Carlo jsem zvolit nemohl. Navíc se dá říci, že je to jedno z mých dědičných jmen. Takže jsem ti zase tak moc nelhal. Spokojená?“ snažil se, jen co je pravda.
„A Ponti?“
„Ponti....jako most. Ponte ….. most. Myslel jsem, jako most mezi námi. Obrazně řečeno.“
No, měl to dobře vymyšlený.
„Můžu se ptát já?“
„Jasně, ptej se,“ čekala jsem, že se zeptá na to samé, co já jeho.
„Jsi také upír? Jestli ano, jak to, že jsem ještě naživu?“
Tuhle otázku jsem zrovna nečekala. Asi ze mě chce vyrazit co nejvíc, než si to s tou upřímností rozmyslím. S odpovědí jsem váhala.
„Ano..... také, ale nezajímá tě, jak se jmenuju?“
„Jak také?“ dělal, že neslyšel mou poznámku.
„Můj otec je upír, maminka byla v době mého narození smrtelnice. Jsem upír tedy jenom napůl. Po mámě jsem podědila napůl lidské geny.“
„Tvoje matka.....nežije?“
„To je ale další otázka,“ nedala jsem se.
„Dobře, ptej se,“ souhlasil.
„Jak dlouho mě sleduješ?“ tohle mě teda dost zajímalo.
„Vlastně, nejdřív jsem sledoval tu ženu, co s tebou byla v La Spada. Eleanoru de Adda, nebo jak se vlastně jmenuje, “ zaskočil mě.
Odkud zná Eleanoru? Eleanora ...jakže?...Adda? Další záhada. Otázek bude asi dost.
„Už tam jsi mě velmi zaujala a vlastně ještě ..., zkrátka toužil jsem o tobě vědět víc. Navíc jsem zjistil, že i ty se o mě zajímáš. Ten vrátný v Čelákovicích mi řekl, že ses na mě ptala. Proč?“ položil zároveň otázku, na kterou se mi asi bude odpovídat nejhůř.
Mám přiznat pravdu? Být upřímná? Nebo lhát a vymyslet si nějakou milosrdnou lež? Zachráním alespoň sama sebe. Jeho osud už stejně není možné změnit. Volturiovi by se ale za tuhle upřímnost mohli pomstít celé mojí rodině. Svírala jsem rukama lavičku po obou stranách svých stehen, až mi přitom zbělely klouby.
„Nessie, řekni mi pravdu....prosím tě,“ téměř násilím odtrhl moje ruce od lavičky a schoval je ve svých teplých dlaních, jakoby mi chtěl dodat odvahy.
Byl to ale on, komu šlo o život. To on by měl sebrat všechnu svou odvahu a statečnost, pokud si chce opravdu vyslechnout pravdivou odpověď na tuhle otázku.
„Mluv. Dohodli jsme se přece na...,“ vybízel mě.
„Dobře, řeknu ti pravdu. Ale může nás zabít oba, Niccolo,“ rozhodla jsem se pro upřímnost. Snad kdyby se na mě nedíval. Nedržel mé ruce ve svých, nebyl tak blízko....
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem ho viděla poprvé stát ve dveřích, v galerii La Spada . Připomínal mi římského Apollóna - slunečního boha. Zvláštní tady, na místě, kde ústředním bodem nádherné francouzské zahrady je fontána, jež znázorňuje napájení Héliových – Apollónových koní. Za jiných okolností bych si řekla.... znamení. Zase ten zpropadenej osud.
„Měla jsem tě..... zabít,“ ta slova si hledala nějak těžko cestu ven z mých rtů. Skoro jsem se za sebe začala stydět.
„Že mě chtějí zabít Volturiovi už vím, ale..... ty?“ nevěřícně si mě prohlížel.
Zároveň mi vyrazil znovu dech. Věděl, že ho Volturiovi mají na mušce. Už jsem si byla jistá i tím, že Felixovi unikl záměrně. Začala jsem chápat, proč byl před námi vždycky o krok napřed.
„Tys věděl o Felixovi?“
„Ach.... o tom nohsledovi, který mě sledoval i ve Volteře, a pak u vykopávek, kde na mě číhal, ale byl nucen utéct před slunečním svitem? Pochopil jsem, že je jiný než ty. Jemu nebylo těžké uniknout. Tys pro mě byla větší záhada. Jmenuje se Felix? Legrační jméno.“
„Legrační? Určitě by sis s ním moc zábavy neužil,“ žasla jsem, že byl schopný dělat si z Felixe legraci. Asi ještě neviděl pořádně rozzuřeného upíra.
„A ty mě.... zabiješ?“ poposedl si ke mně ještě blíž a svíral moje ruce. Stále pevněji. Vypadalo to, že mi chce podvědomě v něčem zabránit. Tolik jsem si na Vyšehradě i na výletu člunem přála se ho dotýkat, ale v tuhle chvíli…Dala bych nevím co za to být od něj milion kilometrů daleko. V jeho očích jsem však nezahlédla žádný strach. Zdálo se, že je naprosto klidný a vyrovnaný. Smířený. Jen záblesk jakéhosi smutku.
Eleanora. Elena, to v jejích očích jsem si poprvé všimla takového zvláštního, zádumčivého tónu. Jako by se skrze sluneční paprsky, které prosvětlují jasnou oblohu a ve světelných kuželech dopadají na zemi, náhle přimísil šedý cár mraků a chtěl narušit tu klidnou a světlou chvíli. Elena a Niccolo si byli tolik vzdáleni a přesto tolik podobní. Něco společného se jim zračilo v oknech jejich duší.
„Mluvil jsi o Eleanoře de Adda. Kdo je to?“ odbočila jsem a snažila se vyhnout odpovědi na jeho otázku.
Má na mysli tutéž Eleanoru jako já? Možná ano, když jí sledoval až do La Spady. Ale El je Volturiová. Ničemu jsem nerozuměla.
„Neodpovědělas. Zabiješ mě?“ zopakoval svoji otázku umíněně znovu.
Nezabiju, bylo mi jasné, že Niccola nezabiju. A začínalo mi být jasné, že to ani nechci být já, kdo se bude podílet na jeho smrti. Moje „lidské“ srdce mě dokonale zradilo. Tlouklo tak poplašeně, jako malému bezbrannému ptáčátku, které poprvé roztáhne svá sotva narostlá křídla a zkouší létat. Muška v pavučině, bezbranné ptáče...ano, uvízla jsem. Dokonale. Ve svých citech, ve své duši, sama v sobě.
„Niccolo,“ opatrně jsem vyprostila ruce z jeho sevření a otočila k němu hlavu.
Nechtěla jsem, aby cítil v dlaních můj tep a zjistil míru mého rozrušení. Také bych nerada, aby jsem podobně jako na Vyšehradě pod tíhou emocí, které mě zase začaly ovládat, dotykem na Niccola nepřenesla své myšlenky aniž bych chtěla. Ještě nikdy s nikým se mi takové věci nestaly. Tuhle svoji schopnost jsem se naučila mít velmi dobře pod kontrolou. Možná za to nemohl Vyšehrad, ale opravdu něco jiného, prolétlo mi náhle hlavou. Niccolovy oči mě přitahovaly , coby sirény, jež vábily nebohé námořníky, aby se pak jejich lodě roztříštily mezi dvěma skalisky. Jak dopadnu já? Čekal.
„Niccu, já... já... nikdy jsem tě nechtěla zabít. Neumím si představit, že bych měla zabít člověka. Jsem sice napůl upír, ale moje rodina, my nelovíme lidi.“ Nechtělo se mi zrovna vysvětlovat Niccovi všechny podrobnosti.
„A navíc teď, když...“
„Když.... co?“ sevřel své prázdné dlaně a jeho dech se zrychlil. Cítila jsem, že je napjatý jako struna. Kdyby si naše srdce dala závod, nevím, které by bylo v cíli dřív. V cíli, kterému se říká..láska? To tam jsme oba dosprintovali?
„Je mi s tebou tak ..... dobře. Mám pocit, že tě znám roky. Když jsme šli z Vyšehradu a pak seděli v parku u Karlova mostu...a vzpomínáš si cos říkal?“
„Ano, přesně.“
„Já, já,“ zajíkla jsem se a nevěděla, jak dál. Neuměla jsem to vyslovit.
„Cítíš to samé co já, Ness? Protože já tě..... miluji. Od té chvíle, kdy jsem tě viděl hrát v La Spada na klavír, nemohl jsem od tebe odtrhnout zrak. Místo, abych zmizel a nepřitahoval na sebe pozornost jsem tam stál jak solný sloup a......“
Jako socha Apollóna, povzdechla jsem si v duchu.
„A věděl jsem, že tě už nesmím spustit z očí.“
„Devět vteřin,“ mumlala jsem si sama pro sebe.
„Nerozumím ti,“ nechápal.
„Rozhoduje devět vteřin. V lásce, víš? Kdosi mi to řekl a já mu nevěřila.“
„Měl pravdu, Nessie.“
Najednou se otočil ke mně zády, přehodil nohy přes opěradlo lavičky, lehl si a položil hlavu do mého klína. Zvrátil ji dozadu a odhalil demonstrativně svůj krk.
„Zabij mě....teď hned. Bude to tak lepší. Stejně si mě najdou, když budou chtít. Nebudu mít pořád sílu utíkat a být ve střehu. A smrt z tvých rukou bude..... milosrdná. Vím to. Jsi můj osud, Ness. Udělej to ty a ne Felix nebo nějaký jiný krvežíznivec.“
Ležel úplně klidně a odevzdaně. Stačilo se jenom sehnout a.....
Vytřeštěně jsem na něj zírala neschopná čehokoliv. Zase mě úplně dostal. Byl tak nevyzpytatelný. Tak proto ten smutek v očích. Prozradil mi toho na sebe víc než dost. Se mnou, nebo beze mě. Jednou by ho Volturiovi stejně dostali.
Sklonila jsem hlavu níž. Cítila jsem příjemnou vůni. Fialky smíšené s levandulí. Osvěžovala i uklidňovala zároveň. Jeho černé vlasy se rozprostřely na mých džínách. Jediný rozdíl mezi ním a tím římským bohem byla barva jeho hustých vlasů, které se mu neposlušně vlnily téměř až na ramena. Mohl by si je klidně svázat stuhou do takového toho malého culíku, který nosili šlechtici ve středověku. Jeho ústa mě magicky přitahovala. Zavřel oči a čekal. Sklonila jsem se níž a ještě níž. Svými rty jsem lehce přejela směrem k bradě. Tepna na krku mu viditelně pulzovala. Takhle blízko pokušení jsem ještě v životě nebyla. Krev jsem už dlouho nepila. Nezabíjím lidi, nepiju lidskou krev.... já nejsem žádná zrůda....opakovala jsem si pořád dokola.
A pak najednou, ani nevím jak, jsem se zlehounka dotkla jeho úst. Nehýbal se, čekal.....
Jemně mi dotek oplatil. Téměř neznatelně se mu rty zachvěly a vyšly vstříc mým.
V příští chvíli jsem byla na nohou.
„Proboha, co to dělám?! Tys to věděl, že jo? Věděls, že ti nic neudělám. Vždyť, kdo by zodpověděl
zbytek mých otázek?“ rázem jsem byla opět plná podezíravých myšlenek.
„Chtěl ses z toho vykroutit. A prej že máš dobrej vkus, říkala ta paní před chvílí. Kolika holkám si takhle blbnul hlavu?“
Zase ten vnitřní boj.
„Ach jo, Ness,“ posadil se. „Klidně se ptej na všechno, co chceš. Proč přede mnou pořád utíkáš? Říkám pravdu. Všechno co ti říkám, myslím vážně. Jsi plná rozporů. Kdy mi konečně.... uvěříš?“
„A ty holky?“ chovala jsem se asi jako úplnej blbec.
„Já a holky? O naší rodině se ví, že je velmi zámožná. A najde se bohužel spousta zlatokopek, které jdou po něčem jiném, než jsem zrovna já,“ uchechtl se.
„Jasně, že jsme s klukama za holkama běhali, ale.....Ness, o tomhle se přece bavit nebudeme.“
Měl pravdu. Jestli byl normální chlap, asi nežil do dneška jako mnich. Vlastně, proč by ne? Když ten jeho prapředek mohl být biskupem....?
„Promiň. Rozhodilo mě, že jsi chtěl tak najednou umřít. Musím se naučit víc ovládat. Jsem asi tak trochu horká hlava,“ přiznala jsem jemu i sobě konečně skutečnost, kterou nebylo možné popřít.
„Nechtěl, ale mám na výběr?“ zase ťal do živého. „Ale abys byla klidná. Co chceš ještě vědět, než.....“ Tuhle jeho poznámku jsem raději ignorovala.
„Odkud znáš Eleanoru? A pak, kdo ti vlastně řekl všechno o Volteře a o těch věcech, které popisuješ ve svých článcích?“
„I o tomhle víš? Volturiovi o mně musí mít vedený pěkně tlustý spis, že?“ docela se trefil.
„Fajn, tak otázka první. Eleanora de Adda. Na ostrově Isola Bella máme obsáhlou knihovnu. Trochu se zabývám genealogií a při svém pátrání jsem zde narazil v jedné staré kronice na pasáž, kde se mluví o Eleanoře Borromeo de Adda, která byla údajně svedena upírem. Odmítla ženicha vybraného jí rodinou a se svým milencem otěhotněla. Bohužel porod nepřežila a dítě po porodu zmizelo. Otcem dcery, která se tehdy narodila, měl být jakýsi Marcus. Podle svědectví lidí upír. Prý byl viděn, jak šplhá po zdech paláce. Zemřelá byla pohřbena mimo rodinnou hrobku a v jejím hrobě byla udělána podobná protiupíří opatření, jaká se nalezla v hrobě kněžny Eleonory Amálie Schwarzenberg.“
Tázavě jsem zvedla obočí.
„Kněžně ze Schwarzenbergu se říká upíří kněžna. Nemohla být ani pohřbena v rodinné hrobce ve Vídni, ale byla po své smrti převezena do Čech a pohřbena tady. Lidé byli tímto krokem zděšeni a povolali lékaře, kteří provedli dodatečně pitvu. Ta však zastírala mnohem vážnější skutečnost, a to že během pitvy byla na těle mrtvé kněžny vykonána protiupíří opatření. Zaujala mě ta podobnost. Včetně jmen. Ale vypátral jsem, že kromě jména a té upírské pověsti si moc blízké nebyly. Tedy, když pominu to, že všechna evropská šlechta je víceméně pokrevně spřízněna.“
„Páni“ pobídla jsem Niccolu, aby pokračoval. Zajímalo mě, co všechno ví Elena o svém původu. Kolik jí toho Marcus prozradil. Jenže pokud je to, co Niccolo říká pravda, byli ti dva také vlastně vzdálení příbuzní. No....věci se začaly ještě více zamotávat.
„My novináři, předpokládám, že tohle o mně víš už dávno,“ odbočil na moment, „jsme pěkní šťouralové.“
Jo, to jsem tedy mohla taky zjistit.
„No a tak mi zvědavost nedala a začal jsem pátrat po Eleanoře Borromeo de Adda. Navrhl jsem svému vydavateli pár zajímavých článků o upírech. Jen tak, pro pobavení. Kupodivu souhlasil. Lidé mají asi stále rádi tajemné a nevysvětlitelné záhady ......ale nenapsal jsem samozřejmě o všem, co jsem zjistil. Mnohdy to bylo i pro mě tak neuvěřitelné...“
„Jako například setkání s osobou, která nás zradila a vystavila takovému nebezpečí, že si to ani neumíš představit, že?“ nemohla jsem ani nalézt slova, abych dostatečně jasně vyjádřila velikost zloby a pomstychtivosti, kterou Niccolo svými články ve Volturiích vyvolal.
„Nespěchej, dopovím ti všechno a …... pak mě suď,“ zarazil mě.
Zmlkla jsem. Kupodivu čím déle jsem Nicovi naslouchala, tím víc jsem začala chápat jeho postoj. Nezbylo mi než s ním v mnoha ohledech souhlasit. On byl člověk. Se vším všudy. Smrtelník. Uvědomila jsem si, jaká obrovská propast se mezi námi rozprostírá. Je teď mladý, silný a tak plný života. Ale jednou zestárne a....
Já, předpokládám, mám před sebou nekonečnost bytí. Musím se zeptat El, jestli neví víc o nám podobných. Není totiž mnoho takových. Proto se ani pořádně neví, jak moc jsme zranitelní a na kolik nás ovlivňují člověčí geny. Niccolo viděl celou záležitost ze svého, lidského úhlu pohledu. Chránil jenom svůj druh.
„Tak tedy. Za druhé. Při svém pátrání jsem narazil i na zmínku o Volteře, kam jsem se vypravil. Chtěl jsem si ověřit co má společného s Arwen St. Marco Voleterri. Ta světoznámá umělkyně. Rozumíš? Marco, Voleterri? A to ještě není zdaleka všechno.“ Ne, to nemohla být náhoda.
„Proboha. Myslíš, že Eleanora a Arwen...,“ secvaklo mi.
Měl pravdu. Náhoda byla vyloučená. Ta baletka na letišti. Starý muž ji poznal. Nebyl tak senilní...chudák. Elenino hudební nadání. Je to ona, stále ta stejná žena. Je přece nesmrtelná. To by ale znamenalo, že i já …
„Pokusím se vše trochu zkrátit Ness. Po mém článku o Volteře, ostatně hodně povrchním, mě kontaktovala jistá žena. Slíbil jsem neprozradit její jméno,“ dodal rychle, když si všiml jak mé oči planou zvědavostí.
„Ale Niccu, to je to nejdůležitější. Může přece všem prozradit, že...“
„Nikomu už nic nepoví. Byla by sama proti sobě. I když, ne vše mi je zcela jasné, “ naznačil jakousi záhadnou okolnost, která té ženě brání v dalším porušování nejdůležitějšího upířího zákazu. „Řekla mi všechno. Myslím, že všechno. Zkrátka dost, abych ji nejdřív považoval za úplného blázna. O podzemním paláci, Volturiových, nebohých lidech, kteří jim slouží jako potrava......brr.....odporné,“ vyčítavě se na mě podíval. „Jsem přece také člověk. Copak jsem mohl zbaběle mlčet o těchto strašných věcech, které se odehrávají téměř před očima nás všech. Jen si je nechceme připustit,..... uvěřit. Také mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že ta žena mluví vážně. Po nějaké době, kdy jsem si všechno snažil ověřit, se mi začaly střípky té podivné mozaiky skládat dohromady.“
Pátravě mě pozoroval, jako by chtěl vědět, co si o tom všem myslím. Na čí stranu se přikloním?
„Viděls tu ženu jenom jednou?“
„Ano, jednou. Řekla, že příště bych setkání s ní nepřežil. Tomu jsem sice moc nerozuměl, ale každopádně se vícekrát neozvala.“
Niccolo moc nerozuměl, ale mě začalo svítat. Nepřežil by, protože v té době, kdy s ním byla, byla ještě člověkem. Jediné jméno, které mě mohlo napadnout, bylo Gianna. To ona byla ten zrádce. Volturiovi si hřáli na prsou hada. Tolik se těšila, že bude jednou z nás. Volturiovi snad poprvé a naposledy udělali tu osudovou chybu a tohle bizardní přání jí nějakým, pro mě zatím záhadným způsobem vyplnili. Nakonec byla všechno jejich chyba. A já a Nicco za ní budeme muset zaplatit. On svým..... životem.... a já? Svou láskou.....?
„Ta žena, která ti vše prozradila …. už není člověkem. Proto tě znovu nevyhledala.“
„Není? Byla a..... není? Něco málo jsem tušil, ale..,“ nerozuměl.
„Je upír, jako já. Tolik po tom toužila a oni její přání vyplnili. Udělali obrovskou chybu. Asi si nebyla jistá, jestli proměnu přežije. Nebo jestli ji přece jenom nezabijí a rozhodla se pravděpodobně ještě předtím vše někomu prozradit,“ pokusila jsem se o vysvětlení.
„Ty ale nejsi...říkalas, že jenom napůl.“
„Jsem, Niccolo. Ano.... napůl. Mám stejné schopnosti a ještě něco navíc. Pamatuješ na Vyšehradě? Dokážu dotykem přenášet myšlenky. Normálně to mám pod kontrolou, ale tam, jak ses mě dotýkal…“
„Tak proto jsi chtěla odtamtud tak rychle zmizet. Bála jsi se prozrazení.“ Niccolo byl stále bledší a bledší. „Jak to, že ještě žiju? Po tom všem, s tebou?“
„Po tom všem..., ještě nevíš?“ položila jsem mu dlaně na vzdouvající se hrud.
Pod dlaněmi jsem cítila poskakovat jeho srdce. Neměla jsem odvahu vyslovit nahlas všechny své city. Mnohému jsem nerozuměla. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl v téhle chvíli pomoci. Sama jsem musela všechno odžít, procítit úplně sama. Tak je to přece správně. Můj život, moje city, moje láska…
„Taky tě.... miluju, Nicu. Jen mám strach to vyslovit nahlas.“
Dlouze jsme se dívali jeden druhému do očí. I beze slov.....pochopil. Slyšel....slyšel promlouvat mé srdce. Četl v mé mysli.
„Proč se bojíš svých citů, Ness? Sama před sebou přece neutečeš. Přemýšlej srdcem....nezradí tě....neboj. Ať už všechno dopadne jakkoli, tyhle chvíle ti nikdo nikdy nevezme, poneseš si je s sebou. Na věky…“
Ani si neuvědomoval, jak velkou má pravdu. Navěky. Schoulila jsem se na jeho ramena a hlavu si opřela o jeho prsa. Já, upíří mládě odhodlané ještě před časem pomáhat zachránit veškeré upíří pokolení, jsem se chvěla v náručí obyčejnému smrtelníkovi a ještě k tomu svému úhlavnímu „nepříteli“, po kterém pásla nejmocnější upíří rodina v Evropě. Prstem mi lehce nadzvedl bradu a dlouze mě políbil. Měkce, jemně, aby mě ještě více nepoplašil. Maličko jsem se odtáhla.
„Jenže....nechali jsem všechno zajít příliš daleko, Nicu. Neumíš si představit, co by nás čekalo kdyby...“
„Kdyby zjistili, že se milujeme? Jestli ti to zachrání život, půjdu s tebou. Nechci, aby ti kvůli mně ublížili. Budu vděčný osudu za každou chvilku, kterou jsem mohl s tebou prožít. Věděl jsem už v Římě že...“
„Co jsi tam vlastně dělal?“ skočila jsem mu do řeči.
„Zajímaly mě Solimenovy fresky. Mají na nich být údajně vyobrazení někteří z Volturiů. Byla náhoda, že jsme se potkali zrovna tam. A navíc jsi byla ve společnosti Eleanory. Jsi také Volturiová?“ padla konečně otázka týkající se mého jména.
„Ne, nelhala jsem ti. Jsem Cullenová. Po svém otci.“
„Tatínek je tedy..... upír,“ zopakoval suše, co jsem mu před chvílí prozradila o své rodině.
„Ano. On a moje matka...velká láska.“
„Vidíš, jde to,“ najednou ožil.
„Milovat smrtelníka?“
„Přesně to mám na mysli. Když tví rodiče, proč ne my, Ness?“
„Jenže, Nicu, oni za svou lásku málem zaplatili životem. A moje maminka se musela také stát nesmrtelnou. Při porodu by zemřela. A kdyby ne....Volturiovi...víš?“
„Sakra, ti Volturiovi jsou ale pěkné příšerky, co?“ žertoval. Bohužel na nesprávném místě.
„Nedělej si legraci Niccolo, tady jde o život.“
„No právě...o nic víc.“
„O nic víc? Jak to myslíš?“
„To co mám v srdci mi stejně neseberou.“
Mlčela jsem. Vzal mě kolem ramen a vedl cestičkou lemovanou růžovými keři k zámku.
„Vracíme se?“ tak ráda bych s ním ještě zůstala o samotě.
„Slíbil jsem přece, že...“
„Jenže, Nicu, já mám docela naspěch. Přijede za mnou totiž odpoledne El...“
„Eleanora? Ta Eleanora?“ nevěřícně zalapal po dechu.
Najednou mi došlo, že by bylo bezva, kdyby se ti dva poznali. Niccolo mohl Eleně sdělit tolik zajímavého o její minulosti. Tohle jí Volturiovi asi prozradili. Začalo mi vrtat hlavou jak je seznámit. A dnešek v sobě skrýval obrovskou příležitost.
„Co bys řekl na to, kdybych tě pozvala k sobě a představila tě Eleně. Ona se jistě zlobit nebude.“
„Jako, že na mě budete dvě? Dvě krvelačné upírky?“
„Přesně tak. Ale ty jsi přece neohrožený rytíř bez bázně a hany?“
„Dobře. Půjčím si od Manfreda nějakou zbroj, kdyby něco.“
„Hodnej kámoš. Auto, zbroj. Co bych za takového dala.“
„Ness, ehm...to auto. Zkrátka je moje. Pravda je taková, že si ho chtěl vypůjčit Manfred. Auta a hvězdy jsou moje jediná slabina, tedy kromě tebe,“ zatvářil se kajícně.
„Fajn, našim se budeš dost zamlouvat,“ představila jsem si, jak přivedu Emettovi a Edwardovi dalšího automobilového blázna do party.
„Už teď jsou mi sympatičtí...ti tvoji upíři,“ smál se a kolem očí mu naskákaly roztomilé vějířky.
„A co ta krabička cos dával Manfredovi?“ nedala mi zvědavost.
„Ty jsi ale zvědavá hlavička. Neboj i tohle tajemství ti prozradím. Ale teď si musíme pospíšit. Z návštěvy Manfredových rodičů se nějak vykroutím, ale prohlídku zámku si nenecháme ujít. Chtěl bych ti totiž ukázat ještě něco zajímavého ohledně Eleanory,“ popadl mě za ruku a utíkali jsme jako dvě malé, rozpustilé děti, po cestě vedoucí zpátky k překrásně tepané zámecké bráně.
Snažila jsem se neohlížet, aby mě nestihl osud Orfea v podzemí a já neztratila svoji „Euridiku“, ale nepomáhalo to. Byla jsem plná obav z budoucnosti, která pro nás rozhodně nevěstila nic dobrého.
