Trigon - Epilog

Vlasy mi čechral čerstvý západní vánek. Nastavila jsem mu tvář a přivřela oči. Zpod řas jsem líně pozorovala hladinu jezera. Už se mi nezdály být jeho vody tak temné. Naopak. Průzračná voda, barvy Nicových očí, odhalovala svá tajemství. Množství života míhajícího se v hlubinách.

„Lásko! Hvězdičko moje,“ vyrušil mě Nicův vzdálený hlas. „Kde se touláš? Nesmíš nastydnout. Však víš, ještě nejsi úplně v pořádku. To nebyl dobrý nápad, takhle brzy před rozbřeskem si vyjet na jezero. Je ještě chladno.“

Nicovy ruce mě starostlivě halily do teplého plédu. Chytla jsem jeho zápěstí a podržela je v dlaních na svém krku. Přejel níž. Spojil ruce kolem mého těla. Přitiskl si mě na hruď.

Mlčela jsem. Ano, nesmím nastydnout... asi.

„Možná je ale všechno úplně jinak, Nicu.“

Objal mě ještě pevněji. Přejel ukazováčkem lehce po velké hojící se jizvě na mém předloktí. Zvedl ji ke rtům a něžně políbil. Zvrátila jsem hlavu dozadu. Je tak příjemné ztratit se v jeho přenádherných očích, nechat se jím objímat. Tisknout. Vpíjel se pohledem do mého.

„Všechno je, jak má být, Hvězdičko.“

„Ale…“

„…ničeho nelituji. Ničeho,“ umlčel polibkem má ústa chystající se k námitce.

Loďka se lehce pohupovala na vlnách jezera. Za vzdálenou Monte Rosso, vystupující majestátně z vod, vykukovaly nesměle první sluneční paprsky, které rychle nabíraly na síle. Zdálo se mi, že se Nicova kůže jemně zatřpytila. Usmál se, když zahlédl můj zneklidněný výraz v obličeji.

„Všechno je, jak má být,“ zopakoval. Úplně klidně. „Naše krev, naše životy, naše... duše... se spojily. Všechno je, jak má být,“ obrátil mě k sobě. „Ať se s námi stane cokoliv, Ness, hlavní je, že jsi v pořádku. Nedělej si už starosti. Pomysli na to, co plánují tetička Hannah s Alicí na ostrově.“

Musela jsem se rozesmát při představě na tetičku Hannah obklopenou mojí rodinou.

„Ještě je brzy, Nicu, na takové plány. Dohodli jsme se přeci, že ...počkáme.“

„Nekaz jim radost.“

„Jenže tvoji příbuzní nevědí o mé rodině to nejdůležitější, Nicu.“

„Neboj, ve vhodné chvíli se vše podstatné dozvědí.“

Měl pravdu. V životě se mnohdy věci poskládají bez lidského … i upířího přičinění. Naopak. Někdy je spíš horlivá snaha mít všechno pod kontrolou na překážku.

Nakonec, co víc mě mělo přesvědčit než setkání s Nicem a celý ten zamotaný příběh naší lásky?

„Co s námi bude dál, Nicu?“

„Ty ještě nevíš?“ upřel oči na Venuši, vytrácející se z noční oblohy a ustupující stále více sílící nadvládě slunečního boha. „Náš osud je přece ve hvězdách.“

„Nevládnou, ale pomáhají,“ připomněla jsem jeho slova.

„Ano. Budou bdít nad naší láskou,“ přiblížil svou tvář k mojí a vroucně mě políbil.

Stiskla jsem v dlani přívěsek jednorožce a oddala se s důvěrou dotykům svého prince.

                                      THE END ?