21.kapitola

 

 

Kapitola 21. - Srdce na dlani

 

 

„Podívej“ zaklonil hlavu a upřel své modré oči na temné nebe.

 

„Krásné. Nedivím se ti, že rád pozoruješ oblohu.“

 

Nechtěla jsem kazit tu úžasnou chvíli všetečným vyptáváním, ale Nica zjevně něco trápilo a snad se obával se mi se svou tíhou svěřit. Pravděpodobně jeho váhání souviselo s námi dvěma. Cítila jsem, že to tak je.

 

„Jak je možné, že jsi vidět v zrcadle?“ rychle ze sebe vychrlil Nico, ale bylo jasné, že tohle není ta nejdůležitější otázka, která mu vrtá v hlavě.

 

 

„Většina z nás je vidět v zrcadle. Dnešní zrcadla se vyrábějí z jiných příměsí než kdysi. Snad jenom ta opravdu starožitná, ne napodobeniny, by mohla odhalit upíra.“

 

 

„Hvězdičko moje...,“ pomalu ke mně naklonil hlavu a na obličeji se mu usadil starostlivý výraz.

 

 

„Tak dost, Nicu,“ pohladila jsem mu rukou skráň.

 

Zabořil tvář do mé dlaně.

 

„Jsem hrozně zmatený. Víš.... všechno co vím... samozřejmě se můžeš spolehnout, že...nikomu nic neprozradím, ale neumím žít s vědomím, že by měla přijít o život spousta nevinných lidí jenom proto, že jsem zbaběle mlčel. Mám právo milovat tě a... a přitom...,“ zajíkl se, „vědět, co se děje? Máme právo bezstarostně prožívat svou lásku, když.... když....,“ bezmocně rozhodil rukama.

 

Byla jsem bezradná. Ve víru událostí nebyl čas položit si dosud podobné otázky. Ano, Nico měl pravdu. Všichni nesmrtelní nejsou jako já, Elena či má rodina.

 

„Děláš si starosti s tím, cos viděl ve Volteře?“

 

 

„Ano. Se vším co jsem viděl i ....slyšel. Naše láska je vykoupená krví, Ness. Miluji tě, jenže...“

 

 

„Já tebe taky, Nicu…“

 

 

„Počkej,“ zastavil mě. „Miluji tě víc než svůj život. Ale co životy těch ostatních? Jsem jediný člověk, který ví, co se děje. Že existuje i něco jiného. Někdo další. A nejsou to zrovna mírumilovní „mimozemšťané“. Netušíš ani, jak je těžké s tím žít a...mlčet.“

 

 

„Nebo moji příbuzní,“ doplnila jsem ho. „Máš pravdu, Nicu, ale nemůžeš ochránit všechny lidi.

A pak, neumíš si představit to peklo, jež  by se mohlo rozpoutat, kdyby někdo vyšel s pravdou ven. Mám obavy, že obětí by bylo mnohem víc. Viděls, čeho je většina z nás schopna. Myslíš, že by lidé měli byť i sebemenší šanci?“

 

Najednou jsem měla chuť zmizet. Utéct z Niccova života. Neměl se o nás nikdy dozvědět. Smůla byla, že mu jeho zvídavá novinářská mysl nedovolila přestat pátrat. Zjistil něco, co mělo zůstat navěky pohřbené ve starých kronikách, bájích, temných příbězích, či.... pohádkách. Nahlédl za oponu a poznal svět, o kterém nemá většina smrtelníků ani zdání.

 

„Ach, Ness,“ vzdychl bezradně.

 

 

„Srdce ti napoví, jak máš jednat, Nicu. Poraď se s ním.“

 

 

„Srdce? Své srdce už nevlastním, Ness. Copak to ještě nevíš? Uloupila mi ho jedna malá upírka,“ vzhlédl ke mně jako by hledal pomoc.

 

Naznačila jsem sepnutými dlaněmi tepající srdce a opřela je o Nicova prsa v místech srdeční krajiny.

 

„Vracím ti ho. Bez srdce se nedá žít ...lidský život.“

 

 

„Ba ne, nech si ho. U tebe je v nejlepších rukách. Kdo jiný by ho dokázal nejlíp ochránit?“

 

 

„Pak tedy, Nicu,“ opět jsem stejným gestem naznačila, že ze své hrudi vyjímám to své a podávám ho v natažených dlaních Nicovi, „tady je mé.“

 

 

„Srdce na dlani. Člověk a upír. Bože Ness, to je divná..... zvrácená pohádka. Takhle to přece v dnešním světě nechodí. Znám málo lidí se srdcem na dlani. A nikdy by mě nenapadlo, že potkám se srdcem na dlani...upíra. Natož aby se ho vzdal pro svou lásku.“

 

 

„Věřím, Nicu, že ty mému srdci nikdy neublížíš. Nepotkala jsem ve svém životě statečnějšího člověka. Bude v dobrých rukou.“

 

Přivinul si mě k sobě a hladil po zvlněných pramenech kadeří, které se mi uvolnily z účesu. Sáhla jsem do vlasů a vytrhla velkou sponu ukrytou pod drdolem na temeni. Potřásla jsem hlavou a záplava mých hustých kučer mu rychle překryla obě ruce.

 

„Jsi tak.... krásná,“ prohlížel si mě, jako by mě viděl poprvé.

 

Měsíc ozařoval moji tvář a pleť se ve stříbrném světle zemské oběžnice jemně leskla. Upíří pleť se ve světelné záři třpytí . Proto upíři nechodí na sluníčko. Při měsíčním úplňku, který  byl dnes, je to podobné, ale ne tak nápadné. Moje kůže se třpytila jen velmi, velmi lehce a teď v noci pod měsíčním světlem vypadala jak...

 

„Vytesaná z alabastru, nádherná alabastrová socha,“ zachvěl se Niccolo a vyslovil nahlas to, co mně rychle blesklo hlavou.

 

Zavřela jsem oči a dlouze se nadechla. Chřípí mi prostoupila známá vůně fialek a levandule smíšená s pachem mužské kůže. Tak příjemná směs vůní pro můj nos. Nico si mě přitahoval rukou pevně spočívající na mém zátylku stále blíž a blíž. Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, vypuklo na obloze ohnivé vlnobití. Jeden paprsek se tříštil o druhý a spolu dohromady se rozprskly do všech stran v úžasné hře světel pod těmi nebeskými, věčnými. Zároveň s ohňostrojem odbíjela na hodinách půlnoc.

 

„Nikdy ti nedovolím odejít. Nesmíš mi zmizet.“

 

Nicovo objetí bylo stále pevnější. Žhavými rty mě líbal na spánky, čelo, šíji, aby se zase vrátil na začátek. Vášeň nás nadobro uchvátila. Podala jsem se cele touze. Nikdy bych nevěřila, že jsem schopna prožívat s takovou hloubkou, oproštěna od okolního světa, svůj cit. Asi mají pravdu ti, jenž tvrdí, že pokud člověk potká svou pravou polovinu, stane se zázrak. Nepochop,kdo.... nemiloval.

 Nevnímala jsem čas. Ohňostroj bouřil na obloze a když se konečně zase kolem rozhostilo ticho po zapraskání poslední rachejtle, spočívali jsme si v náručí a věděli, že už nás nikdo nikdy nerozdělí.

 

„Nemůžou být všichni upíři jako ty?“

 

 

„Já?“

 

 

„S dobrým srdcem.“

 

 

„Ach tak. No, nejsem si zas tak moc jistá svojí dokonalostí. Je vidět, že nevíš ještě hodně věcí.“

 

 

„ Že jste mimořádně krásní, jsem si už všiml.“

 

 

„Jenže, naše krása, náš příjemný hlas i vůně nám mají pomoci omámit naši kořist, Nicu. A dobré srdce v tom určitě nehledej,“ snad pochopil jak to myslím.

 

Nadešel konečně čas ukázat Nicovi více ze svých schopností. Protože se rozhodl svůj život spojit s mým, měl právo se dozvědět vše o tom, s kým si vlastně začal. Naoko líně jsem se protáhla a uvolnila se z jeho objetí. V příští vteřině jsem stála na střeše besídky a potichu čekala na Niccovu reakci. Vyběhl ven a rozhlížel se po zahradě.

 

 

„Kde jsi?“

 

Zaryla jsem nehty do dřeva a popotáhla ruku. Ozval se takový ten nepříjemný skřípot nehtů, co při něm běhá mráz po zádech. Ohlédl se po zvuku, ale spatřil už jenom vlnící se růži. V mžiku jsem stanula za ním a potichu zabublala, jako když přede kočka.

 

„Jste rychlí. Neuvěřitelné,“ zíral na mě překvapeně.

 

 

„Jsme i neuvěřitelně silní, Nicu.“

 

Sebrala jsem ze země hrst štěrku a ve vteřině ho proměnila mezi prsty v prach.

 

„Ale čím se tedy lišíš ty od těch druhých? Tvoje matka je přece člověk. Říkalas, že....“

 

 

„Není. Byla člověk, když jsem se narodila. Upírky děti mít nemůžou.“

 

Nico se zarazil, ale otázka v jeho očích byla výmluvná.

 

„Tělo nesmrtelné ženy je, dá se říci.... zamrzlé.  Nevyvíjí se, a proto není ani možné, aby se v jejím těle vyvinul lidský plod. Já nevím, zda můžu mít děti. V mnoha ohledech mé tělo funguje lidsky, ale…“

 

Odmlčel se.

 

„To nevadí, děti můžeme adoptovat. Je přece tolik opuštěných dětí.“

 

„Jak jsem na tom já, se ještě tak úplně neví, Nicu. Moje srdce na rozdíl od ostatních našeho druhu bije, i když zrychleně. Také mi nemůže být zima. Mám vyšší teplotu než jiní. Proto také častěji zrudnu. Vnitřní oheň, rozumíš?“

 

 

„Upírům nebije srdce?“ zarazil se Nico.

 

 

„Nebije. Celí jakoby.... zkameněli. Jejich kůže má krystalickou strukturu a proto na světle září. Nebo lépe řečeno, celá se třpytí.“

 

 

„Pokud jim ale nebije srdce, probíhají v  jejich těle základní životní funkce?“

 

 

„Žádné životní funkce prakticky nemají. Nemusí dýchat, nevylučují, nespí, nejí. Živi jsou pouze díky krvi, která se jim postupně vstřebává do těla a dodává jim energii a sílu.“

 

 

„Ale ty dýcháš, červenáš se, nejsi jako kus ledu ....ani kamene,“ přesvědčoval mě, ale spíš přesvědčoval sám sem. „Spíš?“

 

 

„Ke své regeneraci spánek také potřebuji, i když to do značné míry závisí na tom, čím se živím. Nejsem studená, protože v mých žilách pulzuje krev, ani kamenná - z podobného důvodu. Tím se dost podobám .....vlkodlakům. Ti mají také zrychlený tep a zvýšenou teplotu. Hodně vysokou teplotu.“

 

„Vlkodlaci?!“ vykřikl Nico, až jsem se rozhlédla po ztichlé zahradě, jestli přece jenom není v blízkosti nějaká zbloudilá maškara.

 

 

„Ne tak nahlas, Nicu,“ sykla jsem. „Vlkodlaci také existují. Mám mezi nimi dokonce mnoho blízkých přátel. Ale jinak bývají s upíry úhlavní nepřátelé.“

 

Nechtěla jsem Nicovi ještě víc motat hlavu, a tak jsem se snažila z této odbočky raději vykličkovat. Ostatně, třeba bude příležitost Nica s Jakobem jednou seznámit. Pokud ovšem přežijeme.

 

„Co se týká mého dýchání... Dýchat musím. Dokážu však zadržet dech na delší čas, než normální člověk.“

 

 

„Viděl jsem, jak ti chutnaly zákusky. Takže jíš?“

 

 

„Když jsem se narodila, živila jsem se výhradně lidskou krví, kterou mi děda Carlisle nosil z nemocnice. Postupně, při svém dospívání jsem přešla na krev zvířecí, kterou se živí celá má rodina. Jelikož mi na rozdíl od ostatních upírů zůstalo zachováno vnímání chuti i metabolické procesy, dám si ráda i lidské jídlo. Dokonce mám svá oblíbená.“

 

 

„Upíři nemají chutě?“

 

 

„Mají chuť jenom na krev. Jiná potrava jim chutná jako bláto. Sousto snědí, ale s velkým sebezapřením.“

 

 

„Tak nevím,“ opáčil Nico, „jestli není moje sestřenka Malvína taky upír.“

 

 

„Pochybuji. Řekla bych spíš anorektička.“

 

 

„Nebo si jenom hlídá postavu.“

 

 

„No, jestli jí jídlo chutná jako bláto a ještě ho jí s takovým odporem, je to vážnější, Niccu.“

 

Neuměla jsem si představit nic horšího. Vědí vůbec tyhle holky, o jaké požitky se připravují? A hlavně jak si škodí?

 

„A ty... piješ krev často?“

 

 

„Ano. Zjistila jsem, že úplně bez krve být dlouho nemůžu.“

 

 

„Zvířecí krev. Ale láká tě ještě i lidská?“

 

 

„Každého upíra láká. Mě ne tolik jako ty druhé. Vždyť jsem upír jenom zpola a navíc jsem vyrostla a žiju mezi vegetariány.“

 

 

„Vegetariány?“

 

 

„To je takový náš rodinný vtip pro zasvěcené,“ usmála jsem se. „Naše rodina si říká vegetariáni, protože se neživíme lidskou krví.“

 

Niccolo se netvářil, že by to bylo nějak moc vtipné.

 

„Pokud mi však ta zvířecí dodává tolik energie, jak bych byla asi silná po…“ zaváhala jsem ....„vysátí člověka? Také nám někteří lidé voní víc, a protože máme velmi dobrý čich, jsme schopni svou oběť podle pachu i vystopovat.“

 

 

„Brr,“ otřásl se Nico.

 

 

„Chtěls znát pravdu,“ byla jsem si jistá, že ji Nico nakonec unese.

 

Spoustu informací o upírech už beztak věděl, a tak by ho nemělo hned tak něco rozhodit. A pokud se teď zalekne - nechtěla jsem ani domyslet. Zlomilo by mi to.... srdce.

 

„Ještě mi vysvětli způsob, kterým  dokážeš přenášet své myšlenky. Víš, včera ve Volteře. To umí každý upír?“

 

 

„Ne, každý ne. Někteří z nás však mají tento dar, i když jiného druhu. Třeba můj otec Edward slyší myšlenky druhých, teta Alice vidí budoucnost, strýc Jasper umí vycítit a ovlivňovat emoce druhých. Ale jsou i nebezpečné schopnosti. Například Jane, na tebe může učinit mentální útok. Vždyť jsi viděl, jak ji Elena odrazila a vrátila jí zpět vše, co bylo vůči tobě namířeno. Marcus cítí vztahy druhých. Myslím, že nás rychle prohlédl a Aro pouhým dotykem zjistí vše, co tě kdy napadlo.“

 

 

„Páni. Lidé proti vám opravdu nemají žádnou naději,“ klesl bezmocně na lavičku.

 

 

„Proti některým.... opravdu ne. Pod Janiným pohledem se už svíjel bolestí nejeden z nás,“ vzpomněla jsem si na Edwarda.

 

 

„Proboha. Hvězdičko, co si počneme?“

 

Sedla jsem si vedle něho.

 

„Zeptej se mě, na cokoli budeš chtít, Nicu. Pokud má naše láska vydržet, nesmíme si lhát. Ale teď,“ popadla jsem Nica za ruku a jemně ho popotáhla k sobě, „budu muset zavolat domů. Už chápeš mé obavy? Jistě něco tuší. Hlavně Alice. Bella mě varovala ještě, než jsem odjela z Volterry za tebou do Prahy, že mi hrozí nebezpečí. Alice měla vizi. Prý mi půjde o život,“ tohle jsem neměla říkat.

 

„Dokud jsem naživu, nikdo ti nezkřiví vlásek. Nebo bude mít co dělat se mnou,“ vystartoval Nicco na všechny mé domnělé nepřátele a rychle vyskočil na nohy.

 

 

„Pošetilče. Copak jsi neposlouchal?“ nechápavě jsem na něho upřela oči.

 

 

„Hodně jsem slyšel a viděl, ale to neznamená, že si sednu na zadek strachy.

 

Jako by ze sebe setřásl všechny své obavy.

 

„Dopravím tě  k nám domů do bezpečí a počkáme na tvou rodinu. Asi by bylo opravdu moudré jim vše svěřit. Oni tě před těmi „zlými“ ochrání. A já se budu pro tebe bít třeba i se samotným peklem. Společně to dokážeme. Můžeme se jim postavit!“

 

Opět vedle mě stál převtělený  Artušův statečný rytíř bez bázně a hany. Můj rytíř. Jenže.... beze zbroje, meče a.... koně. A bez pomoci Merlinových kouzel. Nebýt naše situace tak vážná, skoro bych měla chuť se začít smát.

 

„Ty a já?“

 

 

„Ty, já, tvoje rodina... a Elanor, nezapomeň, že je také poloviční upír. A na naší straně. Nešlo by najít nějaký kompromis?“

 

 

„I kdybychom moc chtěli, Nicu, nevím nevím, kolik toho zmůžeme.“

 

 

„Však na něco přijdeme. Víc hlav víc ví.“

 

 

„Myslím, že máš pravdu. Půjdeme se převléknout, a jestli můžu poprosit o ten telefon?“

 

 

„Jasně pojď, trochu si také odpočineme. První trajekt na ostrov vyplouvá v 6 ráno. Máme ještě pár hodin času,“ dodal a vedl mě k ville, stejnou cestou jako před pár hodinami tetička Hannah.

 

Dveřmi ukrytými ze strany hlavního průčelí villy jsme vešli do široké chodby. Nico s jistotou zamířil k zrcadlovým dveřím na jejím konci. Ještě na moment jsem se zadívala na ten neuvěřitelný pár, který se ruku v ruce blížil chodbou proti nám. Niccolo zachytil pohled mořské nymfy, teď poněkud zachmuřené a věnoval jí povzbudivý úsměv.

 

„Máme tady apartmá. Nebudeme nikým rušeni.“

 

Za zrcadlovými dveřmi se nacházel rozlehlý obývací pokoj, z něhož vedla prosklená francouzská okna přímo na terasu. Pokoj byl průchozí a propojoval další dvě menší místnosti. Šatnu a velkou koupelnu.

 

„Vyber si, jaké chceš,“ ukázal Nico v šatně na nepřeberné množství šatů, kalhot, kostýmků i ostatního prádla. „Půjdu se také převléknout,“ zanechal mě o samotě a odešel do koupelny.

 

Prohledala jsem šatník a vybrala si jednoduché splývavé béžové šaty bez rukávů, lodičky na klínku a lehké džínové sáčko. Rychle jsem se převlékla. Plesové šaty jsem přehodila v obýváku přes pohovku a čekala na Nicca. Za chvilku byl u mě. Na sobě měl stejné šaty, ve kterých jsme přijeli, ale čisté a vyžehlené.

 

„Půjdeš také do koupelny?“ ukázal na dveře, ze kterých právě vyšel.

 

 

„Ano, za minutku se vrátím.“

 

Smyla jsem make-up a vlasy si konečně pořádně vykartáčovala. Ještě trochu úprav a zase jsem byla k poznání. Nikdy bych nevěřila, nebýt dnešního večera, že je možná taková proměna osobnosti.

 Nicco ležel pohodlně uvelebený na široké pohovce z bílé kůže s nohama na odkládacím stolku a spokojeně oddechoval. Usnul. Potichu, abych ho nevyrušila ze zaslouženého odpočinku, jsem se natáhla pro svůj mobil, který ležel vyčištěný a připravený k použití na stole vedle Nicových nohou. Fungoval. Který skřítek ho dokázal probudit k životu? Kouzelná tetička, kouzelný dům.

 

Schoulená na sedátku v šatně jsem vytočila Bellino číslo. Byla nedostupná. Co to má znamenat? Ještě jednou jsem navolila číslo. Pomalu. Nic. Zkusím zavolat domů. Telefon párkrát zazvonil a...

 

„Cullenovi, kdo volá?“ poznala jsem Jacobův hlas.

 

 

„Jaku, tady Nessie. Kde jsou naši?“

 

„Nikdo není doma.“

 

Začala jsem tušit, že se něco děje. Ještě se nestalo, že by u nás nebyl nikdo jiný než Jacob.

 

„Všichni letí za tebou, Ness. Musí být někde nad oceánem.“

 

Tak proto jsem se nemohla Belle dovolat.

 

„A ty, Jacobe? Jak to, že jsi u nás doma?“

 

 

„Poprosili mě, jestli bych vám nepohlídal dům, když teď jedou všichni do Evropy. A nevědí, kdy se vrátí,“ odmlčel se.

 

 

„Jaku, říkala Bella něco?“

 

 

„Moc mi toho neřekli, ale bylo i tak vidět, že jsou moc ustaraní, Ness. Hned bych jel s nimi. Vůbec nemám dobrý pocit po těle.“

 

 

„Ne, ne, Jaku. Nemusíš si dělat starosti. Nic hrozného se neděje.“

 

 

„Že ne, Ness? Za co mě máš?“ Jake určitě věděl mnohem víc, než říkal.

 

Pravděpodobně společně celou situaci probrali.

 

„Nessie?“

 

 

„Ano, Jaku?“

 

 

„Slib mi, že pokud budeš mít potíže... ehm, zavoláš. Nechci tu jen tak nečinně sedět.“

 

 

„Vždyť nám hlídáš dům, Jaku. Tak jakpak nečinně. Ale slibuju. Pokud se dostanu do potíží, které bych sama nezvládla, ozvu se. Stačí?“

 

 

„Jenom jestli,“ nevěřil mému ujišťování.

 

Mám mu říct kam jedu, nebo ne? Rozhodla jsem se říct všechno. Jestli za mnou jede moje rodina, prohledají třeba celou Itálii, jen aby mě našli. Nemá cenu se schovávat. Konečně už bylo načase vyjít s pravdou ven.

 

„Jaku. Jestli budeš mluvit s našima dřív než já, vyřiď jim prosím tě, že jsem na cestě na ostrov Isola Bella, na jezeře Lago Maggiore. Budu se jim také pokoušet dovolat.“

 

 

„OK. Vyřídím. Opatruj se Ness.“

 

 

„Ty taky, Jaku a... děkuju.“

 

Položil. Evidentně si o mě dělal velké starosti. Vycítila jsem, že je jako na trní. Nechal se asi dlouho přesvědčovat, aby zůstal v Kanadě a neodletěl taky.

 Takže jejich příjezd se dal čekat během nejbližších několika hodin. Jestli za námi Elena také vyrazila, musíme se s ní setkat teď ráno na Isola Bella. Mezitím, co naši navštíví Volturiovi, a kdo ví, co všechno jim Volturiovi prozradí o okolnostech, které se v poslední době seběhly, můžeme s Nicem a El popřemýšlet, jak rozmotat tenhle Gordický uzel.

 Zkusím Belle ještě zavolat cestou, nebo z ostrova. Určitě se poté, co zjistí od Volturiů pravdu, brzy objeví i oni na ostrůvku patřícím Borromeům. Kdyby tak Nico věděl, kolik upírů ho v blízkých hodinách hodlá navštívit. Pravdou je, že ani já sama jsem v tuto chvíli nevěděla, jak blízko jsem pravdě, jenom těch upírů mělo být ještě mnohem víc, než jsem si kdy byla schopna vůbec představit.

 Strčila jsem mobil do kabely, kterou jsem našla také pečlivě vyčištěnou v obýváku na křesle, a uvelebila se vedle Nica. Pár chvil blahodárného odpočinku před nastávajícími událostmi určitě nezaškodí. Niccolo si mě i ve spánku podvědomě přitáhl k sobě. Bylo mi s ním tak dobře. Během minuty jsem upadla do tak hlubokého spánku jako už dlouho ne.

 Oba jsme museli být opravdu hodně unavení. Ptáci ze zahrady dávno zpívali své jitřní písně, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.

 

„Permesso?“ dožadoval se mužský hlas vstupu.

 

 

„Avanti,“ zamumlal Nico rozespale.

 

Také jsem se pomalu probírala ze snění a loupla okem po Domenikovi, který nám přinesl na tácu bohatou snídani. Čerstvé ovoce, džus, teplé loupáčky plněné čokoládou, šunku, vařené vejce, salám a sýr. Nevěděla jsem co dřív. Domenico pozdravil a cosi řekl Nicovi italsky.

 

„Musíme brzy odjet, Domenico. Vzkaž prosím tetičce, že bychom se ještě rádi přišli rozloučit.“

 

Domenico pokýval hlavou a odešel.

 

„Jak ses vyspala, Hvězdičko?“

 

 

„Spala jsem jako nemluvně. A zdál se mi krásný sen, Nicu.“

 

Jeho zvědavě zdvihnuté obočí mě pobídlo, abych pokračovala ve vylíčení svého snu.

 

„Zdálo se mi o jednorožcích. O celém stádu těchto neskutečných zvířat. Byli jsme spolu u velkého jezera a viděli jsme je odpočívat  na svažitém břehu v trávě. Neutekli. Důvěřivě se od nás nechali hladit a dokonce jsme s nimi společně plavali v průzračně modré vodě.“

 

 

„To je dobré znamení, Ness. Ať už nám hrozí jakékoli nebezpečí, můžeš se s důvěrou dívat do budoucnosti. Komu se zdá o jednorožci, nemusí se bát. Ničeho.“

 

 

„Kéž bys měl pravdu, Nicu. Půjdeme?“

 

 

„Je načase,“ mrknul na hodinky. „Skoro pět. Máme co dělat, abychom to stihli. Teď po ránu nejezdí na ostrov turisté. Budeme mít klid.“

 

Při jeho slovech jsme rychle opustili útulné bezpečí apartmánu a téměř proběhli chodbou ke schodišti za rohem. O patro níž zaklepal Nico na dveře, za kterými se pravděpodobně nalézala jídelna. Soudíc podle cinkotu příborů, který se spoza dveří ozýval.

 

„Dále,“ vyzval nás tetiččin hlas ke vstupu.

 

Nemýlila jsem se. Šlo o přípravnu jídel. Odtud se asi včera večer vypravovali číšníci se stříbrnými podnosy plnými lahůdek ještě o patro níž do tanečního sálu, kde stály švédské stoly. Za velikým dubovým stolem na vysoké trojnožce trůnila tetička Hannah. Teď už bez labutě na hlavě, ale stále ještě oděná do své úchvatné andělské róby.

 

„Snídali jste, děti?“ pokynula směrem ke stolu a naznačila nám, abychom si přisedli a podobně jako ona se neváhali jen tak holýma rukama pustit do zbylých dobrot.

 

Sice jsem byla po snídani, ale přidat se k tetičce, bylo ohromně lákavé.

 

„Nebudeme si hrát na honoraci,.... že?“ olízla si palec a ukazováček a uchopila velkou sklenici s vínem, aby spláchla šlehačkový dortíček ze svých úst do žaludku.

 

Vypadala roztomile. Na snobskou společnost by musela působit jako zjevení. Na nic si nehrála. Klidně byla schopná uchopit bez příborů pečené kuřecí stehno a s gustem ho ohlodat až na kost.

 

„No tak, nemusíte se stydět. Takhle po ránu je to nejlepší...,“ právě pro tuhle svojí přirozenost mi byla tak sympatická.

 

Neodolala jsem, usedla vedle tetičky a podobně jako ona do sebe cpala druhou snídani. I Nicco se po chvilce váhání přidal. Musím říct, takhle dobře a uvolněně jsem se dlouho nenajedla. Tedy pokud nepočítám ten poslední lov s Elenou.

 

„A strýček?“ zeptal se Niccolo.

 

 

„Je mi líto, ale protentokrát se budete muset spokojit jenom s mojí maličkostí,“ zalovila v míse pro šunkový závitek a statečně ho nasoukala do úst za ančovičkou a želatinovým dezertem.

„Mám kachní žaludek,“ pousmála se na mě, když zahlédla můj vyjevený pohled.

 

Tak proto ti.... ptáci? Prolétlo mi hlavou.

 

Nacpali jsme se k prasknutí.

 

„Teti, jsme ti velmi vděční za úžasné přijetí a vůbec za všechno, ale budeme muset pokračovat. Trajekt vyráží za necelou hodinku. Doufám však, že se brzy uvidíme.“

 

Vstala jsem od stolu a hledala ubrousek nebo umyvadlo, abych si očistila ruce a pusu, než podám tetičce ruku na rozloučenou.

 

„Tady,“ přistrčila přede mě hranou ruky malé stříbrné umyvadélko s čistou vodou a útěrku.

 

Opláchla jsem se, utřela a srdečně si s tetičkou, která mě v zápětí napodobila, potřásla dlaní na rozloučenou.

 

„Vypravím vám... svatbu, děti. Už se těším. Hned začnu přemýšlet, čím vás překvapím. Chci, abyste na ten den nikdy nezapomněli,“ nadšeně se zvedla ze stoličky.

 

Niccolo se musel vzápětí  přidržet okraje stolu. Tolik  se polekal tohohle posledního tetiččina nápadu. Já bych v podstatě nebyla proti. Věřím, že tetička by nám zorganizovala nezapomenutelný svatební den. A Alice, která by rozhodně nechtěla zůstat pozadu, by se s tetičkou Hannah určitě úžasně doplňovala. Ale uvažovat o svatbě bylo přeci jenom trošku mimo mísu. Nico na mě nešťastně pohlédl.

 

„Teti, ještě jsem Ness nestihl požádat o ruku a ty nám už vypravuješ svatbu,“ zmohl se utrousit s lehkým náznakem odporu v hlase.

 

Tetička ale čekala napjatě mlčky na nějakou pro ni přijatelnější odpověď.

 

„Děkujeme za nabídku, signoro Hannah. Pokud se rozhodneme zpečetit náš vztah někdy v budoucnu svatbou, určitě to budete vy, kdo nám ji vypraví,“ usmála jsem se na ní.

 

„Ách, zlatíčko,“ roztála a dojatě mě přivinula na svá opeřená ňadra. „Jsi to nejlepší, co mohlo Nicca potkat. Vy se vezmete, děti. Vím to. A nikdo mi to nevymluví. Přeji vám hodně štěstí a prosím, nezapomeňte na svůj slib.“

 

Byla kouzelná a asi měla někde schovanou i křišťálovou kouli. Vůbec bych se nedivila, kdyby na mě zpod bílých tetiných šatů vykoukl černý kocour. Doprovodila nás ještě po schodech dolů ke vstupním dveřím a zamávala naposledy na rozloučenou, když jsme nastupovali do přistaveného Niccova auta. Jak jinak. Čistého a voňavého. Ani stopa po včerejší spoušti.

 

„Připravená?“

 

 

„Jasně.“

 

Nico sešlápl plyn a štěrk pod pneumatikami divoce zarachotil. Naším dalším cílem byla nedaleká Stresa. Městečko rozkládající se na břehu obrovského jezera Laggo Maggiore, odkud se dá trajektem přepravit na některý ze čtyř Borromeových ostrovů. My měli namířeno na největší z nich - Isola Bella.