32. kapitola

Kapitola 32. - Na život a na smrt 1. část

Po cestě jsem se snažila Edwardovi v rychlosti podat co nejvíc informací o „malomocných upírech“.

„Ness, ty se raději drž stranou. Nejsi dost silná na boj,“ nabádal mě.

Elena si ochranitelsky stoupla vedle mě. „Dám na ni pozor.“

„Nemusíte mít starosti. Chci vám pomoct,“ nehodlala jsem stát mimo.

„Dlouho jsi nepila...,“ snažila se El zvrátit mé rozhodnutí, ale zapomněla, že i ona se naposledy posilnila při cestě na ostrov.

„Pila, mám síly právě dost, abych byla taky užitečná.“

Zapátrala nejistě v mé tváři.

„Vážně, nelžu. Sice...jenom.... psa, ale....nejsem tak slabá.....!“

Stanuli jsme na místě boje. Nebylo víc času se dohadovat.

„Nejsou všichni! Pár jich chybí,“ zakřičela jsem na Cullenovy, kteří právě odráželi útok Turdeho a Dolia.

„Ness, holčičko moje!“ vrhla se ke mně Bella.

Ještě že jí Alice kryla záda, protože poté, co na moment odvrátila pozornost, se jí chystal zezadu napadnout jeden z gardy O'Carrollů, jehož jméno jsem neznala.

Situace se zdála být velmi vážná. Na bouřlivé přivítání s Bellou ani ostatními rozhodně nezbýval čas. Každá, byť sebemenší ztráta pozornosti se nám mohla zle nevyplatit.

Matka mě stihla sotva pohladit po tváři.

„Mami, pozor!“ vrhla jsem se na dalšího upíra, který číhal na hradbách a pokusil se skočit mezi nás.

Společně jsme jeho útok odrazily.

Najednou se po malomocných slehla zem. Zůstali jsme stát uprostřed nádvoří.

Sami....Cullenovi a Elena.

Takové shledání se svou rodinou jsem si vskutku nepředstavovala. Nejradši bych se na ně vrhla a všechny políbila.

Pochopili.

Alice, Jasper, Emmet, Esme, Rosalie.... Přistoupila jsem k nim s nataženými dlaněmi. Stiskli mi ruce. Snažila jsem se co nejrychleji přenést své myšlenky. Neměli jsme čas na dlouhé vysvětlování. Varovala jsem je hlavně před podivnými upíry, ukázala jim hrad. Uviděli úplně všechno.

Hladomornu, O'Carrollovy.... Bella sebou vystrašeně cukla a pustila mou ruku.

„Za tohle zaplatí!“

„Budou nás chtít rozdělit,“ poznamenala Elena. „Vědí, že v boji jeden na jednoho je nemáme šanci roztrhat.“

„Je jich víc. Musíme...,“ zvažoval Edward strategii.

Nestihl domluvit. Ze všech stran se pomalým krokem, na upíry dost nezvyklým, blížili obyvatelé Leapu. Vlastně až na Seana. Jejich siluety se v mlze hrozivě tyčily všude kolem.

Obklíčili nás.

O'Carrollovi a jejich garda.

Stáli jsme semknutí a napružení až do nejmenší částečky našich těl. Schylovalo se k rozhodujícímu úderu.

Netuším, co si o nás O'Carrollovi mysleli, ale určitě je příchod mé rodiny zaskočil. Rozhodli se pravděpodobně vsadit všechno na jednu kartu a postavit se nám s celou svojí převahou. Museli vědět, že Volturiovi nejsou daleko a chtěli nás mít „vyřízené“, než se objeví.

„Esme, až to bude možné, odveď Ness, prosím. Nebo ji alespoň pohlídej,“ stihl ještě požádat Edward babičku a jeho pohled tentokrát nepřipouštěl žádné námitky.

Přikývla.

„Nikdo vás nezval,“ zvolal směrem k naší skupině Tadhg. „Tohle není váš boj. Stačí, když zůstane..... ona,“ natáhl ruku s ukazovákem namířeným na Elenu, „a necháme vás v klidu odejít.“

Cullenovi zlověstně mlčeli. Odpověď se dala vyčíst z jejich kamenných tváří a útočných postojů. Hrozivé hrdelní mručení se neslo zvukovou vlnou vstříc našim nepřátelům místo odpovědi.

Mlha, válící se nám pod nohama, by se dala krájet, a zrovna tak elektrizující nervozita, která prosakovala okolním vzduchem.

„Jak chcete,“ zašeptal Tadhg. V mrtvém tichu se jeho slova rozléhala hradním nádvořím zřetelněji, než kdyby použil mikrofon.

V momentě, kdy dořekl svá slova, se na nás vrhla celá O'Carrollova garda i se svými pány.

Celkem šestnáct rozzuřených upírů, odhodlaných nás pozabíjet stůj co stůj, pokud možno co nejrychleji to půjde. Chytře se nás snažili roztrhnout od sebe a docílit osobních soubojů tělo na tělo.

Osm Cullenových s Eleanorou Volturiovou proti bratrům O'Carrollům a jejich přisluhovačům.

Carlislea jsem zatím nikde neviděla. Nakonec, je dobře, že tu ještě není. Nico musí zůstat stranou.

Jasper a Emmet se statečně postavili proti čtyřem z gardy. V divoké potyčce sice utržili pár kousanců, ale zatím se drželi.

Edward s Bellou odlákali O'Carrollovy malomocné z mého a Elenina dosahu. Edward bleskově četl myšlenky nepřátel a upozorňoval nás na každý jejich příští výpad. Přitáhl tím k sobě pochopitelně jejich pozornost. Zaměřili se na něho a umanutě se ho snažili za každou cenu odříznout od ostatních.

Naštěstí je ten manévr rozdělil.

Netušili totiž, že Edwardovou předností je neuvěřitelná rychlost, kterou proti zběsilým útokům upírů úspěšně využíval. Proběhl s nimi v patách určitě všemi prostorami hradu, až opět stanuli na nádvoří.

Mezitím mě Esme s Rosalií a Elenou vzaly mezi sebe a odrážely další dotírající malomocné.

Náhle Alice zvolala: „Vidím je, přicházejí!“

„Kdo?“ zakřičela na ni Esme.

„Volturiovi. Přicházejí.“

Boj nabral na obrátkách. Naneštěstí se záhy ukázalo, že všechny naše schopnosti nestačily proti upírům, kteří, ač se má rodina snažila sebevíc, nešli nijak zneškodnit. Především ne... zabít... roztrháním. Také jsme vůbec neměli čas založit jediný oheň a pokusit se třeba o jejich upálení. Mohli jsme se v podstatě pouze účinně bránit, ale postupně nás jejich nové a nové útoky začínaly vyčerpávat.

Sotva se Jasper s Emmetem vrhli na Dolia a odervali mu končetiny... zaraženě přihlíželi, jak během několika vteřin proti nim stál opět v plné síle.

Situace se zdála být patová. Vypadali, že si z nás dělají legraci a právě tohle je jejich bojová strategie.

Snažila jsem se pomoct Rosalii, kterou nepříjemně zranil Clopote. Než se jí hluboká rána na boku zacelí, bude oslabená. Toho se chystal využít druhý útočník a hodlal ji přidržet zezadu, aby mohl Clopote dokončit své dílo. Esme však hbitě zasáhla a s mou pomocí ho odrazila. Rychle kontrolovala Rosaliino zranění.

Koutkem oka jsem najednou zahlédla Tadhga.

Vystihl okamžik, kdy byli ostatní zcela pohlceni bojem a skočil přede mě a Elenu. Jeho zlé, chladné oči se na mě uhrančivě upřely. Padla jsem na kolena a rukama si chytla krk.

Bože... umřu... udusím se. Nemůžu dýchat!

Elena na vteřinu překvapením ztuhla, ale hned se vzpamatovala. Pochopila v mžiku, v čem tkví Tadhgova schopnost. Nedokáže jí ublížit Jane, nedokáže to ani tenhle upír, pomyslela jsem si. Spoutala Tadhga svým pohledem a vzápětí mu vrátila jeho útočný manévr. Neviditelná síla, která mi drtila krk, zmizela.

Zalapala jsem po dechu.

Bella zahlédla z věže, kde bojovala, naše nesnáze. Chtěla k nám seskočit a použít svůj štít.

„Už nemusíš, mami. Budeme v pořádku,“zavolala jsem na ní a současně jsem upozornila ukazováčkem na upíra, který lezl vzhůru po hradbách a chystal se jí zákeřně podtrhnout nohy a shodit dolů.

Tadhg se skácel k zemi. Než stihl pochopit, proč.... přistáli mu na zádech dva neznámí upíři.

Rozhlédla jsem se. Konečně! Volturiovi!

Tadhg nestačil vůbec zareagovat. Byl dokonale ochromený Eleninou schopností, kterou mu duchapřítomně vrátila jeho mentální útok, jímž nám chtěl sevřít hrdla, abychom se udusily. Bezmocný a neschopný se bránit zemřel roztrhán gardisty Volturiových.

Na nádvoří se rozhořely vysoké ohně.

„Ohně! Založte ohně... Víc ohňů!“ rozlehl se nad našimi hlavami Arův hlas. „Netrhejte jim končetiny. Odtrhněte jen hlavu a hoďte je do ohně. To je jediný způsob, jak je zabít. Pospěšte si.“

Aro stál na vrcholu věže a udílel rozkazy své gardě, kterou přivedl na pomoc. Mezi nimi jsem spatřila i Giannu, Felixe, Pabla.....Demetriho.

O'Carrollovi znejistěli.

„Ještě není konec! Bojujte!“ zařičel jako smyslů zbavený Mulrooney při pohledu na svého zabitého bratra, jehož ostatky už skončily v jednom z ohňů.

V čele svých malomocných se pokusil prorazit mezi Volturiovými a uniknout na druhou stranu, pryč od ohňů.

„Kryjte si hlavu,“ zavolal na zbytek svých mužů.

Volturiů přišlo asi patnáct, rychle jsem je přehlédla. Boj se tedy stal vyrovnaným.

I když.... Cullenovým už ubývalo síly.

Ještě jsem ale nikde nezahlédla Orlanda. Kam zmizel? Nač čeká? Nepůjde svým bratrům na pomoc?

Ach... ano. Bojoval se třemi Volturiovými u Seanova domku. Chtěli ho sevřít mezi sebe, ale chytře se jim vždy vykroutil a zasazoval jeden smrtící úder za druhým. Dva rozerval na kusy a třetí raději prchl z jeho dosahu.

Naši skupinku, Rosalii, Esme, Elenu a mě, chránili teď dva gardisté od Volturiů. Měli plné ruce práce. Malomocní věděli, že já a Elena nejsme plnohodnotné upírky a snažili se k nám dostat blíž. Naštěstí se podařilo Esme s Rosalií a Volturiům neodbytné útočníky malinko odlákat stranou. Stouply jsme si s Elenou zády k sobě, abychom měly přehled a kryly se navzájem.

Malomocných ubylo. Ze třinácti zbylo bojeschopných nanejvýš osm. Tadhg byl již také mrtev. Mulrooneho jsem najednou neviděla.

Zdálo se mi, že Gianna s jedním z Volturiových mužů trhají dalšího malomocného a nakonec s ním skáčou do ohně, kde mu Gianna celou svou silou stihla ještě odtrhnout hlavu. Ven z ohně však vyskočila jenom jedna postava. Po chvíli, kdy se černý kouř malinko rozestoupil jsem si uvědomila, že.... Gianna a malomocný zůstali uvnitř.

„Gianno..., proboha,“ sjelo mi ze rtů.

„Muselo se to stát, Ness,“ zašeptal Elenin hlas vedle mě. „Osud vše vyřešil za nás.“

Pochopila jsem.

„Pozor..., Ness!“ odstrčila mě najednou Elena a v příští chvíli čelila místo mě útoku Sibia.

Prudce do ní vrazil. El tak silný náraz nečekala. Zavrávorala a spadla upírovi k nohám. Pokusila jsem se jí přiskočit na pomoc, ale odrazil mě také, jedinou ranou. Skutálela jsem se asi deset metrů od Eleny. Rychle jsem vyskočila na nohy a chtěla svůj pokus zopakovat. Elena však zůstala ležet na zemi. Zasténala.

Snad se jí něco nestalo?

„El... ?“

Najednou jsem si uvědomila, že jsem v samém rozrušení přehlédla Jane, která stála opodál u stromu, jež se prapodivně kroutil pod hradbami, a její rudý pohled se propaloval do zhroucené Eleny.

Došlo mi, že ji chce držet v šachu tak dlouho, než ji Sibiu zabije. Taková zákeřnost. Netušila jsem, že Jane Elenu tolik nenávidí, a je schopna zachovat se tak podle.

„Ne, Jane! Nedělej to! Nech jí!“ zařvala jsem na ni, ale neposlouchala. Soustředila se na Elenu a vůbec mě nebrala na vědomí.

Váhala jsem, kam se vrhnout. Rozhodla jsem se skočit po Jane a pokusit se odlákat její pozornost.

Elena se ocitla v pasti. Pohlédla vystrašeně na Sibia v očekávání své blízké smrti. Nesnesitelná bolest ji znovu přemohla. Odevzdaně zavřela oči.