17.kapitola

Kapitola 17. – Už není cesty zpět

„Ness, Ness....spíš?“

Vytřeštila jsem oči do tmy, ale chvíli mi trvalo, než se moje vědomí úplně zorientovalo. Nade mnou se skláněla Elena. Sáhla jsem po ní rukou, abych se ujistila, že nejde o sen. Nešlo. Posadila jsem se na posteli a nechápavě na ni zírala.

„Co se děje, El? A jak ses sem dosta...,“ nedořekla jsem, protože pohled k otevřenému oknu mi dal jasnou odpověď.

„Klid, netušila jsem, že jsi uprostřed hlubokého spánku. Já se byla trochu projít. Nemůžu usnout.“

„Nedivím se ti, Eleno, ale měla by sis odpočinout, možná že zítra nás ještě čeká nejedno překvapení.“

„No právě, Ness. Tak mě.... napadlo. Co bys řekla tomu, nabrat sílu.... jinak?“ sedla si do rohu postele u mých nohou a čekala, co já na to. Bylo mi jasné, kam míří, ale chvíli jsem váhala s odpovědí.

„Kam?“ vypadlo ze mě po pár minutách zbytečného přemítání.

„Mám vše vymyšlené. Kousek za Prahou je nádherné místo.... obora. Chovají tam daňky a jeleny. Cestou k Františkovi se tam zastavíme. Ale přijdu pro tebe brzy. Musíme být na místě před rozbřeskem. A nezlob se za to vyrušení, já nechtěla před Niccolem..... chápeš?“

Nechápala jsem. Tedy ne všechno, co řekla.

„Jak víš o oboře a jak se tam dostaneme? A kdo je František?“ dokonale probraná ze sna, jsem se netrpělivě dožadovala vysvětlení.

„Mám tu auto.“

„Přijelas.... autem?“

„Ano, usoudila jsem, že bude výhodné být zde mobilní a nakonec... ráda řídím. Uklidňuje mě to,“ zaculila se tím svým neodolatelným úsměvem.

„A obora?“ zajímalo mě, proč zrovna nějaká obora.

„Nesmí tam lidé. Nikdo nás nebude rušit.“

 Začalo mi svítat. Nečekala na moji další otázku.

„Zajímá tě ještě František, viď? Jenže na tohle vysvětlení si budeš muset počkat, ale neboj. Vše se dozvíš. Přijdu pro tebe. Dobrou noc.... tedy zbytek noci.“ Otočila se ještě v okně a zamávala mi na rozloučenou.

„El?“

Byla pryč. Přikradla jsem se k oknu a dívala se, jestli ji nezahlédnu, ale noční klid rušily jenom zvuky rozléhající se z vináren v okolí a šplouchání vody v řece pode mnou.

Paráda. Aby těch překvapení nebylo dost. Tak ještě...... František. Na lov s El jsem se moc těšila. Taky mě napadla tahle myšlenka, ale během posledních pár dní se stala taková spousta věcí, že najít klidnou chvilku a... Zkrátka nebyl čas. Lov s Elenou si rozhodně ujít nenechám. Vůbec jsem se na ní, za to noční vyrušení nezlobila. Domlouvat se před Niccolem by bylo dost morbidní. Teda.... pro Nica. I když, jak už jsem podotkla, možná by takovou lekci potřeboval, aby přestal brát záležitost, do které se namočil, na lehkou váhu. Vrtal mi v hlavě ještě František. Že by nějaký Elenin přítel? Proto chtěla jet bez Niccola? On není jako my vegetarián? Otázky nebraly konce. Jak mám teď usnout?

No, alespoň tři jsem mohla prozatím bezpečně zodpovědět už teď:

Zaprvé, Niccolo Borromeo je člověk.

Zadruhé, část mé osobnosti - a já nevěděla, jak silná je to část – žízní po krvi.

A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.

Zbytek noci nestál můj spánek za nic. Nezabrala jsem. Po třetí hodině jsem se už nevydržela převalovat v posteli a rozhodla se obléknout a počkat na Elenu nachystaná. Byla vlahá jarní noc, skoro letní a dokonce se mi zdálo, že jemně mží. Usazená v pohodlném křesílku na balkoně jsem pozorovala temnou hladinu řeky. Dopoledne rychle uteče a zase budu s mužem, kterého miluju. Miluju. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že budu schopná takového citu. Tisíckrát mě mohla El varovat a já si mohla být vědoma všech obrovských překážek, které se před naší lásku stavěly. Nebylo to nic platné. Láska je vážně slepá....a hluchá.....a blbá. Tedy ona není blbá. Je úžasná, skvělá. Je super být zamilovaná. Jenom člověk se jaksi chová jako blbec všemu navzdory. Nic mě nemohlo odradit ...ani zastavit. Přála jsem si být s Niccolem co nejdřív.

„Že uhádnu, na co myslíš?“ zaševelila mi do ucha Elenina poznámka.

Vždyť říkám, hluchá a slepá. Ani jsem nepostřehla Eleninu temnou siluetu, která se mihla kolem mě, když se El ladně přehoupla přes balkonové zábradlí a rychlostí blesku stanula za mými zády.

„Ty nespíš?“

Bylo mi jasné, že ví, na co myslím. Musela jsem vypadat jako zamilované tele, co sedí v noci na balkoně a civí do tmy a z každého rysu jeho tváře je patrné, kudy se mu ubírají myšlenkové pochody.

„Ten Niccolo ti nedá spát. Co s tím uděláme? Vidím, že jsi připravená. Asi bude nejlepší, když vyrazíme,“ zhodnotila situaci a navrhla rychlé řešení, se kterým nešlo než souhlasit.

Chtěla jsem projít do pokoje ke dveřím, ale Elena pohodila hlavou směrem do tmy. Výmluvné gesto. Vzápětí jsme obě seskočily z balkonu.

Kampa je část staré Prahy, která je dost podobná italským Benátkám. Základy domů mizí pod hladinou Vltavy a podél nich je jen úzký chodníček a malá mola pro loďky. Takové vodní městečko. Musely jsme dávat pozor, abychom neskočily rovnou do vody. Věřím, že by se našel nějaký vyděšený dobrák a chtěl nás zachraňovat. Naštěstí jsme dopadly přesně a jako dvě myšky se potichu proplížily přitisknuté pevně ke zdem starobylých domů k hotelovému parkovišti. Ani špičky bot jsme si nenamočily.

El odemkla auto a pokynula mi, abych se posadila. Nebe nad Prahou bylo tmavé, a když jsme vyjížděly z města ven, pořádně se rozpršelo. Kapky bubnovaly na kapotu Volva, ale nám to vůbec nevadilo. Naopak, tím lépe. Koho by napadlo se jít procházet do lesa za takového deště?

Elena ke mně otočila hlavu. Bylo mi jasné, že myslí na to samé, co já. Usmála jsem se na ní.

„Neboj, stihneme se vrátit do oběda. Za pár hodin ho uvidíš.“

„Dala jsem mu číslo na mobil. Pro jistotu. Ale Nico je přesný. Přijde, jak bylo dohodnuto.“

„Hmm....,“ jako by chtěla něco říct, ale rozmyslela si to.

Poznala jsem, že jedeme na Počernice. Tím směrem jsem jela jednou s Pavlem Láskou. Snad Elena nemíří na stejné místo.

„Jedeme na pohřebiště?“

„Jaké pohřebiště...?“ tázavě na mě mrkla.

„Kousek odtud je také pohřebiště lidí ....údajných upírů. Před pár dny jsem tady byla.“

„Aha, já si už začala myslet, že mi čteš myšlenky,“ zaskočila mě.

Že bych se trefila?

„Dá se říct, že jedeme na pohřebiště, ale teď v první řadě ulovit něco k snědku.“

Když jsme asi po 20 minutách míjely ceduli s nápisem Kersko, vyhodila blinkr a zahnula na lesní cestu. Všude kolem nás se tyčily mohutné stromy borového lesa. El jela ještě asi dva kilometry a pak zastavila.

„Kousek budeme muset pěšky.“

Zamkla auto schované pod rozložitým dubem na kraji cesty, která se začala po pár desítkách metrů zužovat v lesní pěšinu. Charakter lesa se změnil. Vysoké smrky a borovice se tyčily nad deštníkem z listí letitých buků a dubů a pod nimi spleť už téměř neproniknutelného mlází a vysokého kapradí. Krása. Kapky deště se třpytily na zeleném listoví v oparu vycházejícího slunce a les se začal pomalounku probouzet. Všude kolem jsem cítila vůni zetlelého jehličí a podhoubí a chřípí mi náhle naplnila úžasná vůně. El se těsně přede mnou protáhla mezi dvěma laťkami dřevěného plotu, který ohraničoval velký kus lesa. Přikrčila jsem se. Bylo mi jasné, co se bude dít. Pomalu, sotva našlapujíc, jako dvě šelmy na lovu, jsme se připlížily na malou mýtinku, kde se nic netušíc sešlo k ranní pastvě stádo srnek. Vzrušené předtuchou úspěšného lovu jsme s El nevnímaly už nic jiného. Srnky se skloněnými hlavami se klidně pásly a jenom jejich pán a ochránce stáda přecházel neklidně kolem a větřil. Ve chvíli, kdy na okamžik zpozorněl a zadíval se podezíravě směrem k nám, jsme vyrazily. Naše oběti neměly pražádnou šanci uniknout. Každá jsme nedočkavě skočily po vyhlédnuté srně a s chutí si pochutnaly na teplé, ještě pulzující krvi. Stádo zděšeně vysokými skoky zmizelo v lese a my s Elenou se syté skláněly nad chladnoucími mrtvolami.

„Úžasné..... tak dobře se mi s tebou.... loví,“ složila mi El kompliment.

„To víš, léta praxe. Odmalička si mě všichni doma brali do parády,“ vzpomněla jsem si na svou rodinu, která asi šílela bez sebe strachy daleko za oceánem. Nebo že by Alice pro ně už měla nějaké vysvětlení?

„To jsem nechtěla...připomínat ti domov,“ vycítila El, že jsem trochu posmutněla.

„Ne, ne, beztak na ně často myslím. Měla bych se jim ozvat. Ale zrovna teď by měli radost. Jsem na lovu se svou novou přítelkyní a je mi dobře,“ otírala jsem si papírovým kapesníčkem vyloveným z kapsy pusu. Pro jistotu.

Elena byla dokonalý profík. Kapesníček nepotřebovala.

„Škoda, že v Čechách nežijí vlci, pumy, medvědi...,“ zalitovala jsem.

„Na jistém místě se medvědi vyskytují, ale je to odtud daleko. Jestli ještě nemáš dost, můžeme pokračovat,“ navrhla Elena a já rychle souhlasila, protože jsem cítila, že tahle strava je přesně to, co mi dlouho chybělo. Vdolky jsou vdolky, ale krev.....

Obezřetně jsme se rozhlédly. Vyděšené výkřiky ptáků, které jsme svým útokem nadzvedly z větví, se začaly uklidňovat. Rychle jsme vběhly ještě víc do hloubi lesa a pokračovaly ve stopování zvěře.

„Tamhle,“ ukázala El do dálky, kde se mezi stromy bahnila skupina divočáků.

Zablýskalo se nám v očích. No páni. To je teda nářez. Divočáci. Vyrazily jsme tak rychle, že se prasata nestačila ani zvednout z bláta, když jsme stanuly přímo uprostřed nich. Poděšeně vykvíkla. Odrazila jsem útočící samici a vrhla se na dvě odrostlá selata schovaná za ní. El pod sebe srazila obrovského kance a zakousla se mu nekompromisně do krční tepny. Zbytek stáda se vyděšeně rozprchl. Konečně jsme dokonale ukojily svoji žízeň. Cítila jsem se blaženě a zase plná síly.

Vzápětí jsme se při pohledu na sebe s Elenou hlasitě rozesmály. Vypadaly jsme jako dva zápasníci v bahně. Bláto nám stékalo i z hlavy a o šatech ani nemluvě.

„Prasata nejsou srnky, no,“ chtěla se El omlouvat.

„Vždyť je to sranda. Něco s tím uděláme,“ zvedala jsem se ze země a sundávala si listí a hlínu z hlavy i oblečení.

Byly jsme syté, a tudíž vše ostatní bylo druhotné. Všechno vyřešíme. Najednou jsem neměla z ničeho strach.

„Budeš mě muset vzít do Abruzzi. Na vlky.“

„Ještě nemáš dost?“

„Ne teď. Až se vrátíme.“

„Vezmu, slibuji,“ dohodly jsme se rychle na dalším společném lovu. Už teď jsem natěšená.

Klidným krokem jsme se ubíraly zpátky k autu. El otevřela kufr a vyndala malý kanystr.

„Pro všechny případy,“ vysvětlila.

Pochopila jsem hned. Navzájem jsme si pomohly s mytím a po malé chvíli by na nás nikdo nic podezřelého neshledal.

„Budou ti?“ vytáhla Elena z kufru černé elastické džíny, přidala k nim tričko a lehkou bundu. Sama se oblékla podobně.

„Jsi poklad,“ žasla jsem nad její prozíravostí.

„Taky léta praxe,“ smála se.

V předklonu si vykartáčovala vlasy a prudce hodila hlavou dozadu. Rozprostřely se jí divoce kolem jemného obličeje a dopadly lehce na ramena. Mraky se protrhaly a mezi stromy se pomalu plížily první sluneční paprsky nového dne. Zezadu prosvětlená sluncem vypadala Elena trochu jako nějaká lesní žínka.

„Copak?“ vytrhla mě z přemítání.

„Vypadáš báječně,“ rychle jsem ze sebe vyrazila.

„Vždyť ty taky, jako nějaká víla,“ vzala mě za ruce a napodobila vílí kolový tanec.

Přidala jsem se. Úplně jsem vypnula mozek a poddala se tanci. Bosé, s rozpuštěnými vlasy, jsme tančily svůj lesní tanec. Tanec Šťastného lovce.

„A kampak máme namířeno teď?“ zapínala jsem si bezpečnostní pás a snažila se vyzvědět náš další cíl.

„Ke Kolínu. Nedaleko odtud. Za Františkem,“ odpověděla a zapnula stereo. Příjemná hudba a pocit nasycení mě ukolébaly. Nechtěla jsem se všetečně vyptávat. Raději jsem si na chvilinku zdřímla. 

Z lehkého mikrospánku mě probralo, až když Elena vypnula motor auta.

„Jsme na místě, vystupovat!“ zavelela.

Vystoupila jsem a zvědavě se rozhlédla. Nikde v blízkosti jsem upíra necítila. Jediná zajímavost byl pískovcový monolit tyčící se na nedalekém vrchu. Čekala jsem a tázavě pohlédla na Elenu.

„Pojď za mnou,“ rozeběhla se přímo přes pole k malému remízku pod úbočím kopce.

Podobný ráz kopcovité krajiny s obdělanými políčky a s loukami mezi vrchy se rozprostíral, kam oko dohlédlo. Krásné, ale trochu smutné místo, byl první dojem, který na mě tento kout Čech udělal. Elena soustředěně zamířila ke starému statnému dubu na kraji pole, který jakoby s rozpřaženou náručí vítal přicházející poutníky. Následujíc Elenu jsem vstoupila pod jeho ochranu. Teprve teď jsem si při podrobném prozkoumání tohohle zvláštního místa všimla, že u paty kmene je malý kamenný kříž s vyrytým jménem. Vypadalo to jako náhrobek. Sklonila jsem se a přečetla si jméno vytesané do kamene ....Johan Franz. Nic víc.

Elena mezitím pobíhala mezi stromky a trhala luční kvítí v trávě. Uvila malou kytičku a položila ji na kořeny stromu, razící si cestu podél kříže daleko do pole. Sedla si a opřela se o strom.

„Zde odpočívá.... František,“ promluvila konečně.

Posadila jsem se vedle ní a zvažovala, jestli můžu položit otázku, která mi tolik vrtala v hlavě.

„František nebyl jako my, Ness. On byl člověk. Na tomto místě jsem ho pohřbila. Občas sem zavítám při návštěvě Čech,“ pospíšila si sama s vysvětlením, když viděla, že hořím zvědavostí.

„Je to dlouhý příběh. Ještě nikomu jsem ho nevyprávěla.“

„Ani Markusovi?“

„Ani jemu. Ale tobě trochu prozradím. Naše osudy se tak nějak podivně propletly. Je docela možné, že budeš postavena před podobnou volbu, jako jsem kdysi musela učinit já. Máš právo vědět víc... myslím,“ zarazila se.

Jako by jí něco bránilo dokončit myšlenku. Nechtěla jsem Eleně skákat do řeči a tak jsem potichu s očima navrch hlavy čekala na její vyprávění.

„Máš velké štěstí, že ses narodila do milující rodiny, Ness. Mě toto bohužel dopřáno nebylo. Matku jsem vůbec nepoznala a až teď se dozvídám více informací o svém původu. Po čtyřech stech letech,“ sklonila smutně hlavu a položila ruku na rameno kříže, které již bylo místy obrostlé zeleným mechem a jako by ho bezděčně hladila.

„Markus a ostatní Volturiovi mě vychovali, poskytli mi vzdělání, zázemí. Za to jsem jim samozřejmě vděčná, ale nedali mi to nejdůležitější, co si může člověk od života přát – lásku. Tedy ne v tom pravém slova smyslu.“

Řekla člověk?

„Já však nemám srdce z kamene. Markus mě svým způsobem rád měl, ale nikdy jsem necítila takovou tu vřelost, kterou jsem mohla prožít později ve svém vztahu s Františkem.“

Ani jsem nedutala. Elena prožila velkou lásku. S člověkem. Se smrtelníkem! To je její velké tajemství? Proto bývá občas tak zasněná... smutná? Všechny projevy lásky, kterými jsme u nás doma nešetřili, jsem brala jako něco daného. Všude. Teď, když jsem mohla trochu víc vstoupit do Elenina světa, tolik rozdílného a tolik smutného, jsem leccos pochopila.

„Naštěstí mi osud daroval možnost prožít velkou, upřímnou lásku. Do mého života vstoupil František. Po odchodu z Volterry, po skoro 150 letech soužití s Volturiovými jsem žila nějaký čas i tady v Čechách. V Praze.

„Tak proto se tu tolik vyznáš. Ani mapu jsi nepotřebovala. Ani v Praze ne.“

„Ovšem, že ne. Jen, nejezdím sem moc ráda. Bolí mě vzpomínat na Františka, na místa kde jsme prožili tolik krásných chvil.“

„Věděl, že jsi...?“

„Ne, nevěděl. A neměl možnost se dozvědět pravdu. Naštěstí? Jaký paradox. Nejtěžší je žít s těmito vzpomínkami s vědomím, že jsem nesmrtelná. Srdce mě nepřestane asi nikdy bolet. Čas malinko rány zacelil, ale... Vidíš, vždycky to nemusí být výhra, žít věčně.“

„Proč zemřel František?“ dodala jsem si odvahu se zeptat.

„Byl zabit, zde 18. června 1757 v bitvě u Křečhoře na místě nejprudších bojů. Bojoval statečně v řadách habsburské armády jako důstojník jezdectva. Spolu s ním zahynulo dalších 9000 mužů.“

„V jaké bitvě, El?“ nemohla jsem napětím ani dýchat.

„Šlo o poslední bitvu Sedmileté války mezi Pruskem a Rakouskou monarchií. Prusové vpadli v roce 1756 do Saska a záhy překročili hranice Čech. Chystali se obléhat Prahu, ale Marie Terezie povolala na pomoc rezervní sbor, nad kterým převzal velení Leopold Daun. Tady mezi Kolínem a Plaňany mu přehradila cestu pruská armáda, která táhla do hlavního města. Strhla se krutá bitva popsaná v mnoha učebnicích dějepisu. Ztráty byly obrovské. Tisíce vyhaslých životů. Hrabě de Thienes vedl do útoku svůj pluk složený převážně z nováčků. Útok tohoto pluku se stal nakonec pověstným kamínkem strhujícím lavinu dosud rozprášených jednotek a Prusové se pod tlakem dali na bezhlavý ústup. Jedním z mála zkušených odvážlivců v čele, který dodával nováčkům kuráž, byl i můj František. Jeden z 22 000 padlých v této bitvě,“ zlomil se jí hlas.

Podívala jsem se na ní po očku, ale neplakala.

„Už nemám slzy, ale té bolesti se nikdy nezbavím. Vidět ho umírat...“

Došlo mi, proč mě sem Elena vzala. Možná si myslela, že je ještě čas na Niccola zapomenout. Ponechat ho jeho osudu. Jednou bych ho stejně ztratila. Tak či tak. Ať už ho o život připraví Volturiovi, nebo čas. Ne, ne, chytila jsem se za hlavu. Takhle vůbec nesmím uvažovat. Snad mě El chtěla v dobré víře odradit od lásky k člověku, ale zároveň mi odhalovala své nitro.... své srdce, které tolik po tomto citu prahlo. Celá století. Měla možnost milovat. Prožít svou velkou lásku. I když daň, kterou za to platí, je tak vysoká. A přesto...

„Kdybys věděla, co se stane, zvolila bys jinak El? Vzdala by ses své lásky? Všeho krásného, co jsi mohla s Františkem prožít?“

Potřásla hlavou „Asi ne. Rozhodně ne. Každý okamžik s ním se mi vepsal hluboko do duše. Já tě nechtěla zrazovat od lásky k Niccolovi, jen jsem tě chtěla varovat, před bolestí, které se nevyhneš.“

„Bolí mě už teď, když si uvědomím v jakém je nebezpečí, El. Ale kdo nemiluje, jako by nežil. To je ta pravá smrt.... smrt duše,“ hájila jsem své ideály.

„Jsi ještě dítě, Ness. Snílek. Snad to tak má být. Život je radost ...i bolest. Vidím, že tvé rozhodnutí nezměním.“

„Příliš ho miluji, El,“ stiskla jsem v ruce přívěšek od Nica, který mě zastudil na srdci.

„Pak tedy půjdeme. Nesmím vám bránit, vy dvě hrdličky. Nikdo se nemá právo stavit mezi dva zamilované,“ vstala.

„Spi klidně Františku,“ pohladila naposledy kříž, a aniž se více ohlédla, rychle kráčela k autu.

„Zlobíš se?“ přeskakovala jsem vedle ní hroudy na poli.

„Copak můžu? Zvolila sis sama. Uvědom si ale, že Niccolo není o nic méně v nebezpečí života, než byl František kdysi na tomto místě.“ Měla úplnou pravdu.

Rozhodně budeme muset promyslet, co dál. Doufala jsem, že můžu počítat s Eleninou pomocí, ale taky jsem nezapomínala, že je Volturiová. Pochybuji, že půjde proti své rodině. Musím ochránit Nicca. To je teď hlavní. Někam spolu utečeme, napadlo mě. Taky se musím ozvat našim. Doufám, že jsou ještě v Americe.

„Myslíš, že by mi Niccolo mohl pomoc při koupi toho obrazu?“ přerušila El mé myšlenky.

Vzhlédla jsem k ní s asi ne moc chápavým výrazem.

„Je to jediný dochovaný portrét mé matky. Pochop,“ pokračovala, „že ho prostě musím získat za každou cenu.“

„Nevím, El, jestli ho budou chtít Colloredo-Mansfeldové prodat,“ zapochybovala jsem.

„Nabídnu jim víc než slušnou cenu,“ trvala na svém plánu tvrdošíjně dál. „No, a když nebude na prodej, tak si to zařídím jinak.“

„Jak to myslíš, El?“ vytřeštila jsem na ní překvapené oči.

El mi věnovala jeden ze svých záhadných úsměvů : „A jak myslíš, že jsme získali většinu obrazů, které máme ve Volteře?“

Mohlo mě napadnout, že za těmi nikdy neobjasněnými krádežemi vzácných obrazů stojí upíři. Vzpomněla jsem si, že jsem před několika lety četla o záhadné krádeži obrazů starých mistrů, při kterých se policii dosud nepodařilo dopadnout jejich pachatele. A co víc, že se nikdy na místě činu nenašla jediná použitelná stopa. Co mě v tom článku zaujalo, bylo, že se místnosti, kde se tyto obrazy vystavovaly, nacházely ve třicátém osmém patře newyorského mrakodrapu, kam vedl pouze jeden vchod. Výstavní místnosti byly dokonale prošpikované laserovými paprsky poplašného zařízení. Autor článku poznamenal, že by pachatelem mohl být snad jen Superman. Houby Superman, docvaklo mi, byl to upír. Snad ne Eleanora. Podívala jsem se na ní. Představila jsem si jí jako Toma Cruise ve filmu Mission: Impossible. El oblečená do černé kombinézy bezhlučně lezoucí z větrací šachty. Ta představa mě rozesmála.

„Proč se směješ?“ chtěla hned vědět.

Smála jsem se čím dál víc a zajíkavě jí líčila svou vizi. Nejdřív byla trochu zaražená, ale pak se rozesmála také.

„Ness, tuhle práci nedělám já. Nato máme v gardě jiné „odborníky“. Takový Demetri by ti o tom mohl něco navyprávět. Je to jeho specialita.“

Zarazilo mě, že o těch krádežích mluví, jako by to byla ta nejběžnější věc pod sluncem.

„Ness,“ položila mi konejšivě ruku kolem ramen a vedla mě k otevřeným dveřím auta, „nesmíš být tak úzkoprsá. Vždycky dáváme pozor, abychom nikomu neublížili.“

My? Takže se na tom také podílí. Tomu jsem nechtěla uvěřit.

„Niccolo také bude muset okamžitě přestat s psaním článků o upírech,“ uzavřela náš rozhovor a rázně za mnou přibouchla dveře.

No, rozhodně se u oběda nudit nebudeme. Tolik je toho potřeba probrat. Strašně moc jsem se na Niccola těšila. Obzvlášť teď po všem, co mi vyprávěla Elena. Páni, bydlela v Praze. Nebylo vhodné se vyptávat dál, ale určitě mi ještě měla co říct. Jako by vždycky na chvilku pootevřela dveře své třinácté komnaty, ale rychle je zase přibouchla. Nikdy neodhalila všechno. Na konec, až bude chtít, dopoví mi sama zbytek svého příběhu. A ty obrazy? To bych do ní nikdy neřekla. Myslím, že mě El nepřestane překvapovat.

„Bude 11 hodin. Spousta času,“ ukázala El na hodiny zabudované v palubní desce.

„Super, můžeme se v klidu vrátit oknem,“ připomněla jsem, že by asi nebylo zrovna rozumné vracet se dveřmi. Irena by byla pěkně vykulená.

„Máš pravdu. Sakra. Takhle se pořád muset hlídat je unavující,“ bravurně zaparkovala před hotelem, tak aby vzbudila co nejmíň pozornosti.

Všude byl klid a ticho. Prosmýkly jsme se kolem zaparkovaných aut a obešly dům k řece. V mžiku jsme vyšplhaly po zdi k balkonu, který byl naštěstí ještě otevřený. Měla jsem trošku obavy z pečlivé pokojské, ale naštěstí mě neměla v úmyslu rušit dopoledne úklidem.

„Půjdu se ještě upravit před obědem,“ zamířila El ke dveřím.

„Taky se potřebuju zcivilizovat,“ zahlédla jsem svůj obraz v zrcadle. Ranní lov přeci jenom na našem zevnějšku malé stopy zanechal.

„Jasně, za půl hoďky pro tebe přijdu,“ vzala Elena za kliku.

V té samé chvíli mi zapípal mobil. Co se děje? Kdo by mi psal? Vylovila jsem telefon z tašky a rychle si přečetla zprávu. Musela jsem strašně zblednout. Elena místo, aby vyšla na chodbu, se vrhla zpátky a stihla mě ještě zachytit, než jsem se sesunula k zemi. Všechno se zamlžilo a před očima se mi pomalu rozplýval text smsky:

„Drahá Ness. Rozhodl jsem se odjet do Volterry a vyhledat Volturiovy. Odpusť. Miluji tě. Nico.“