7.kapitola

Kapitola 7. - Eleanora

Zvláštní, tohle Volterrské podzemí. Nenapadlo by mě v něm hledat tak rozlehlé sídlo, jako mají Volturiovi. Jane mě vedla chodbou, která stoupala mírně vzhůru a končila točitým schodištěm. Cestou jsem si všimla elektrických kabelů přišpendlených ke zdem. Aha, takže ty svíce v pokoji, měly být jen pro dokreslení atmosféry? Hm..... působivé. Na druhou stranu se mi technika teď bude hodit, protože můj notebook si jenom při svíčkách asi neporadí. A hlavně, neporadí mi ohledně Niccola Boromea, pokud nebude pěkně naládován proudem. Odpadla mi tak jedna starost.

„Po těch schodech půjdeš až nahoru. A ... no prostě uvidíš,“ vyslala mě Jane vzhůru...

„Nepůjdeš se mnou?“

„Ne, uvidíme se pak,“ nervózně přešlápla.

„Tak jo, díky za doprovod. Zpátky už trefím. Doufám, že za mnou pak ještě přijdeš?“

„Přijdu, určitě. Tak zatím.“ Upalovala chodbou pryč a ani se neohlédla.

Položila jsem ruku na kovové zábradlí lemující schodiště a začala pomalu stoupat vzhůru. Opět jsem zaslechla hrát někoho na klavír. Teď však mnohem tišeji, než předtím ve svém pokoji. Byla jsem strašně zvědavá, co mě čeká na konci schodiště. Našlápla jsem poslední schod a rozhlédla se. Ústilo v jakémsi výklenku. Jak jsem po chvilce zjistila, šlo o prostorný výklenek v zadní části světlého atria. Nadzemní část sídla Volturiů se pravděpodobně nacházela v atriovém domě, přišpendleném k některému z paláců na náměstí. Schodiště, po kterém jsem vystoupala z podzemní chodby, vedlo přímo do atria, v jehož středu zurčela voda v mramorové fontáně. Malý baculatý amorek držel v ručkách džbán a vyléval stékající vodu zpět do fontány. Šumění vody se příjemně rozléhalo celým okolím atria, po jehož obvodu byly umístěny obrovské kameninové květináče s keři růžových oleandrů a hortenzií. Vydala jsem se za zvukem hudby. Po cestě jsem minula dvoje zavřené dveře, asi další obytné místnosti, do kterých se přímo odtud vstupovalo. Podlaha byla pokryta kamennou dlažbou a stěny nahozeny štukem a ozdobeny nádhernou mozaikou. U dalších, mírně pootevřených dveří jsem se trošičku zarazila a přemýšlela, jestli mám vejít bez zaklepání. Ven se linula ona snivá hudba a já usoudila, že nebudu rušit ťukáním na dveře. Místo toho jsem potichu, jako myška vstoupila.

 Copak už těch překvapení nebylo dost? Uprostřed velkého pokoje, zřejmě knihovny sloužící také za hudební salonek, stálo obrovské koncertní křídlo. Z temně mahagonového nástroje do dálky zářily na boku perletí vykládané inciály E.V.  Mladá žena usazená na stoličce s grácií přejížděla jemnými prsty po klaviatuře  nádherného nástroje, z něhož se linuly tklivé tóny. Hlavu měla skloněnou, oči zavřené a vypadala, jako by spala. Byla naprosto ponořená do hlubin svého nitra a já se bála jakýmkoli pohybem narušit její duševní odpoutanost. Stoupla jsem si tedy tiše za dveře a poslouchala. Tu písničku znám, uvědomila jsem si. Překrásná, ale smutná „My Immortal“. V hlavě se mi vybavil její začátek:

Jsem tak unavená zdejším bytím.

Potlačovaná všemi mými dětskými strachy.

Pokud musíš odejít, přeji si, abys odešel teď,

protože tvoje přítomnost tu stále je

a nenechá mě samotnou.

Ty rány se zdají být neuzdravitelné,

ta bolest je příliš opravdová.

Je tu příliš mnoho věcí, které čas nemůže smazat.

Kdybys plakal, otírala bych ti všechny slzy.

Kdybys křičel, odehnala bych všechny tvé strachy

a držela tě za ruku po všechny ty roky,

ale stále mě máš celou….

Co asi tu zvláštní ženu tolik rozesmutnilo? Starosti? Vzpomínky? Přemítala jsem. Škoda, že tu není Edward. Dohrála a pomalu zvedla hlavu. Jako by se probudila z hlubokého snu.

„Ach, ani jsem vás neslyšela vejít,“ řekla potichu, aniž se na mě podívala.

„Já....omlouvám se, hrála jste tak krásně. Nechtěla jsem rušit. Jsem Renesmé Cullenová,“ koktala jsem.

„Vím, pojďte blíž Renesmé,“ vybídla mě. „Jsem ráda, že vás mohu lépe poznat. Já se jmenuji Eleanora Volturiová.“

Vstala ze stoličky a natáhla ke mně ruku. Pokročila jsem k ní. Byla to ona, byla to ona! Ta žena na newyorském letišti. Ta, kterou neodbytný stařík uvedl do rozpaků i tajemná Markova dcera z obrazu v recepci. Tolik jsem si jí přála poznat. A teď tu stojím a mlčím. Nevěděla jsem najednou, co mám říct.

„Posaďte se ke mně Renesmé. Popovídáme si,“ pokynula rukou směrem k oknu, pod kterým stála dvě proutěná křesla postavená u intarzovaného stolku.

„Můžu vám nabídnout?“ chystala se mi nalít do skleničky nápoj ze džbánu na stole. Podívala jsem se na tekutinu, která orosila sklenici a vzpomněla si na vlčí krev. Usmála se jako by přesně věděla, na co myslím.

„Já přežívám na lidském jídle, ale pokud potřebuji rychle doplnit energii....je vlčí krev to nejlepší,“ četla mi myšlenky.

„Už jsem se mohla sama přesvědčit,“ potvrdila jsem jí. Její pohled hypnotizoval

“No tak Renesmé, mě se nemusíte bát. Od té doby, co jsem vás viděla poprvé na letišti, mi připadáte hrozně vyděšená.“

 Pamatuje si mě z letiště. Jak je to možné?

„Volturiovi jsou sice vážená rodina, ale zas tak moc se jich bát nemusíte,“ prozradila tak mimoděk, že ona si z Volturiových tolik vrásky nedělá.

„No víte, já žila doposud docela obyčejný život... na upíra. Dalo by se říct. Tedy já jsem upír jen napůl. Po tátovi. Ale teď, když si představím, co mě čeká. Mám takové tušení, že návštěva zde mi asi v mnoha ohledech změní život,“ odpověděla jsem jí upřímně.

I přes svůj ostych jsem bych cítila, že jí můžu důvěřovat. Vzbuzovala ve mně důvěru, tak nějak podvědomě a já se najednou otevřela. Možná mi chyběl domov, mí blízcí. Nebo jsem si jen potřebovala popovídat s někým podobným. Podobným?

„Pak jste, dalo by se říci Renesmé.... moje krevní skupina. I já jsem poloviční upírka. Myslím, že si budeme v mnohém rozumět,“ odzbrojila mě úplně. „A co vaše rodina, Cullenovi? Znám je jenom z doslechu.“

„Moje rodina má teď asi o mě starost. Držíme hodně při sobě. Sice jsem se je snažila uklidnit po telefonu, ale Alice má vize budoucnosti a tudíž je zbytečné jim lhát. Hodně na ně teď myslím. Jsou tak daleko...“ zlomil se mi hlas.

Lehce mi stiskla ruku. „Vyprávějte mi něco o sobě, Renesmé,“ vybídla mě povzbudivě. „V mém životě nebylo mnoho příležitostí setkat se s někým.... jako jste... vy,“ usmála se na mě povzbudivě.

„Moje rodina teď žije ve Skalistých horách na západě Kanady.  Já studuji na Brandonské univerzitě historii, hudbu a umění. Dokonce jsem před třemi lety začala také hrát na klavír. Na víkendy jezdím domů. Někteří naši přátelé žijí ve Forks na Olympijském poloostrově a občas nás navštěvují. Třeba Jacob – vlkodlak,“ chrlila jsem ze sebe curiculum vitae.

„Vlkodlak?“ podivila se.

„Ano, znal mou matku, ještě než se stala upírem. To kvůli tátovi. Také ji ochránil před upíry, kteří ji chtěli zabít. Byl při mém narození a otiskl se do mě. Po čase, ale toto pouto sám rozvázal. Je to tak mnohem rozumnější. Dali jsme si volnost.“

„Otiskl?“

„No, jak bych to popsala,“ přemýšlela jsem nahlas, „u vlkodlaků se občas stává, že se setkají se svým protějškem a otisknou se do něj."

Stále na mě nechápavě hleděla.Trochu jsem se začala červenat. „Je to něco jako zamilovat se až do smrti do jednoho člověka.“

„Aha.“

„No,“ sklopila jsem oči, „jenže já jsem se do Jacoba nezamilovala. Mám ho samozřejmě moc ráda, ale je jen můj přítel,“ snažila jsem se před ní ospravedlnit.

„Skoro vám tu vaši rodinu závidím,“ přerušila mé rozpaky, „v dobrém samozřejmě. Takové štěstí jsem já neměla,“ povzdechla si.

„O Volturiových se u nás doma vypráví, ale o vás jsem nikdy neslyšela,“ nadhodila jsem.

„Hodně cestuji a do Volterry zavítám opravdu velmi zřídka. Občas navštívím otce a strýce.“ Vynechala Jane. Že by antipatie byly oboustranné?

„A vy, Renesmé, máte prý důležitý úkol,“ opět od sebe odváděla pozornost.

„Ano, jenom nevím kde začít. Nechci zklamat.“

„Nezklamete. Věřím vám,“ povzbudila mě.

„A víte co? Zítra jedu do Říma. Nechtěla byste mi dělat společnost? Trošku vás provedu a rozptýlím. Myslím, že byste to potřebovala,“ nečekaně nabídla.

Tolik jsem se chtěla podívat na ta známá místa, ale sama bych asi tápala. Z Říma se dá letět prakticky po celé Evropě a tak můžu dál cestovat odtud. Eleanor mi viděla až do duše. Téměř jsem si tím byla jistá. Třeba má také nějakou schopnost. Ale jakou? Zítra jí nenechám tolik kličkovat. Pokusím se poodhalit roušku jejího tajemství. Smutného tajemství?

„To bude báječné. V kolik hodin se chystáte odjet?“

„Přijďte ráno po snídani. Souhlasíte?“

Odkývala bych jí snad úplně všechno.

„Už se moc se těším a ještě jednou..... děkuji.“

Stíny za oknem se začaly protahovat. Slunce zapadalo. Jak rychle mi uběhl čas strávený v její přítomnosti.

„Doprovodím vás, Renesmé,“ vstala.

Došly jsem ke schodišti.

„Už trefím. Takže ráno. Dobrou noc Eleanor.“

„Dobrou Renesmé, dobře si odpočiňte,“ popřála mi a lehkým krokem zamířila zpět do knihovny.

Cestou do svého pokoje jsem o Eleanor přemýšlela. Rozhodně moje zvědavost, dozvědět se o ní něco víc, ještě stoupla. Byla zvláštní. Hodně zvláštní. Jako její hudba. Taková smutná. Uzavřená sama v sobě. Předsevzala jsem si, že i já se ji zítra pokusím rozptýlit.