3.kapitola

Kapitola 3. - Návštěva

Záměrně jsem cupitala pomalým, loudavým krokem po starověké dlažbě a snažila se co nejdéle oddálit chvíle, které mě čekaly. Věděla jsem, že Volturiovi jsou velmi vážená a obávaná rodina. Dokáží si vždy zjednat pořádek a i ti největší „hříšníci“ mezi námi z nich mají velký respekt. Snad je to staletími zkušeností. Možná více schopnostmi, které mají ti, jimiž se obklopují. Ale rozhodně se jim nikdo neodváží odporovat. O setkání s nimi jsem byla samozřejmě rodinou informována, ale všichni o tom, co se před lety stalo, mluvili s takovým despektem, že jsem byla opravdu napjatá očekáváním, ale i obavami.

 Zdálo se, že se postavy pohnuly a chtějí mi vykročit naproti, ale byl to asi jenom optický klam v závanu vzduchu tetelícího se horkem. Stály jako dvě sochy a nehnuly se ze svého stinného úkrytu ani o píď. Snad jsem se jim zdála příliš pomalá a vycítila jsem jejich netrpělivost, ale já se nehodlala připravit o ty krásné chvíle, kdy můžu nastavit svou tvář jarnímu sluníčku a vdechovat do sebe okolní slavností atmosféru.

 Posledních pár metrů jsem se více došourala, než došla s očima zabořenýma do země a pátrajícíma v dlažbě náměstí po nějaké skulině, kterou bych mohla zmizet a vyhnout se tak neodvratnému. Ani jsem nepostřehla, že mě jeden z těch „stínů“ chytil za rameno a donutil zvednout hlavu. Málem jsem do něho narazila, zahleděná do svých úvah.

„No tak, slečno, nás se nemusíte bát!“

Plaše jsem se mu podívala do očí. Byly rudé, žíznivé. Lačně se do mě ty oči vpíjely, najednou  si cosi uvědomil. Povzdechl si a prohodil k tomu druhému, který se opíral o strom a zadumaně hleděl někam za nás  na náměstí zaplněné turisty: „Vypadá úplně jako.... člověk. Voní jako... člověk. Jak si můžeme být jistí, že je to ona?“

„Aro nám dal s sebou její fotku,“ odpověděl druhý a ještě se na mě nepodíval.

„Tak ji ukaž Felixi, radši si to ověříme.“

„A co takhle když vám dokážu, že jsem opravdu ta, na kterou čekáte?“ navrhla jsem.

V údivu se na mě konečně zadíval i ten opřený a zkoumavě mě provrtával „krvavýma“ očima.

Nemohli vědět, že jsem přeci jenom neponechala náhodě setkání s cizími upíry. Večer, ještě před odletem jsem byla lovit s Edwardem a skolila jsem pumu. Nebyla jsem teď tedy slabá jako obyčejný člověk. Na oba bych si možná netroufla, ale s jedním bych si měla poradit. Já se ale nechtěla prát. Spíš jsem si myslela, že bych mohla nějak demonstrovat sílu, kterou se obyčejný člověk „chlubit“ nemůže.

Stáli oba dva napnutí a čekali, co udělám.

„Myslím, že mě máte odvést k Arovi. Ale já půjdu, až sama budu chtít.“

„Ha, ha,“ začal se smát Felixův pomocník. „Tak tě vezmu za ručičku a uvidíme.“ Popadl mě za zápěstí a chtěl strhnout k sobě. Zarazil se.

Byla jsem  zkamenělá socha. Nehnul se mnou ani o krůček. Zacloumal celou mojí paží. Bezvýsledně. Jako bych zarostla do země.

„Vidíš to, Felixi?“ Felix pokročil a chytil mou druhou ruku.

„A co když ti pomůžu, Pablo?“ Snažili se oba, ale já se zapřela celou svou silou, kterou jsem cítila kolovat v žilách a pobaveně je sledovala.

„To stačí,“ prohlásil Felix. „Fotku nepotřebujeme. Žádný člověk by tohle nedokázal. Půjdeme, Volturiovi tě čekají.“

Vedli mě stejnou cestou jako kdysi Edwarda a Bellu s Alicí. Všechno jsem znala z vyprávění a nemohlo mě nic překvapit. Jen v recepci, ta žena. Byla úplně stejná jako z vyprávění. Stejná, až na to, že už nevoněla.... lidsky. Asi se splnilo její přání. No, rozhodně má štěstí, že tady pořád je. I když nevím, kdo z těch, co žijí tady, by měl tolik Carlyslova ovládání a síly . Tuhle záhadu budu ještě muset vyluštit.

„Dobrý den, vítám vás Renesmé, už vás všichni očekávají.“ Usmála jsem se na ní a taky jí pozdravila. Na víc nebyl čas. Po boku svých průvodců jsem vstoupila do místnosti, která byla rozhodně mnohem  větší, než v mých představách.

„Naše milá Renesmé. Tys ale.... vyrostla. Dlouho jsme se neviděli. Děkuji ti Felixi. Jsem rád, že je vše v pořádku. Můžete odejít,“ ten hlas udělující pokyny byl velmi zvláštní.

Pořádně jsem se rozhlédla. Stáli všichni vedle sebe. Aro, Jane, Markus a Caius. A dlouze si mě prohlíželi.

„Jaká byla cesta? Jak se mají Cullenovi a.... tvoji rodiče? Je toho tolik k vyprávění. Jsem rád, že jsi tady,“ vítal mě Aro jako dobrou známou, i když naposledy, kdy mě viděl, jsem byla ještě malé dítě. Ta vřelost mě zarazila. Tolik jsem se obávala setkání s Volturiovými a teď tohle. Musela jsem se v tom zorientovat. Přece si mě nepozvali jenom proto, aby se mnou přátelsky poklábosili a poptali se na příbuzné.

„Také vás všechny zdravím, ale jestli se nebudeš zlobit Aro, ráda bych ze všeho nejdřív věděla, proč jsem musela tak naléhavě přijet,“ oslovila jsem je zdvořile. „Určitě bude čas popovídat si o všem ostatním, ale víš, starost mně a celé mojí rodině dělá ta naléhavá záležitost, o kterou jde.“

„Ale zlatíčko,“ nenechal se odbýt Aro. „Máme přece dost času. Chvilka zdvořilé konverzace nás nijak neomezí v našich plánech. Jsem opravdu rád, že tě vidím. Víš, moc mi na Cullenových záleží, vážím si jich – nechtěl bych, aby ses s námi necítila dobře, nebo ses nás dokonce...... bála. To bych opravdu nechtěl,“ řekl vážně a pátravě si mě prohlížel.

Sakra, asi poznal, že mám.... strach?! Nebo řekla bych spíš obavy. Nerada se bojím. Nikdy jsem se takhle nebála. Ani před medvědem, ani při zkoušce. Ale tahle situace mi opravdu nebyla příjemná.

„Aro, nebojím se  přímo vás. Jsem si jistá, že mi nechcete ublížit. Jen nevím, cítím.... nejistotu. Co byste ode mě mohli chtít? Nemám ani vaši sílu, ani schopnosti. Jsem bezvýznamná. Tak proč.... já? To mě mate. Ta nejistota, víš? Určitě by pomohlo, když se to podstatné dozvím hned na začátku a pak slibuji, že zodpovím všechny tvé ostatní otázky,“ vychrlila jsem  všechno ze sebe a napjatě čekala na odpověď. Aro s Markem se na sebe podívali. Jane ke mně postoupila.

„Ale Ness, opravdu se nemáš čeho bát. Myslím, že budeme kamarádky. Pojď se k nám posadit a uvolni se.“ Zamrkala dětskýma nevinnýma očima, až jsem skoro zapomněla, čeho je schopná. Odvedla mě k Arovi a Markovi . Posadila jsem se tedy vedle nich do připravené lenošky a čekala.

„Dobře, Ness, nechci tě děsit. Jestli ti bude líp, když se dozvíš účel své návštěvy hned teď, povím ti to,“ rozhodl se Aro po chvíli a já byla šťastná, že konečně ukončí tu ničivou nejistotu.