5.kapitola

Kapitola 5. - Vlčí krev

Páni,  Volturiovi jsou samá záhada. Jane, která se ke mně chová jako k nejlepší kamarádce a přitom velmi dobře vím, čeho je schopná. Přívětivý Aro, Markusova záhadná dcera a teď .....TOHLE. Pokoj.... pro princeznu. Čekala jsem chladnou podzemní místnost, trochu zateplenou plameny svíček, ale  když  Jane odemkla dveře mého útočiště pro dnešní a možná zítřejší noc, zůstala jsem zkoprněle stát na prahu.

„Proč jsi tolik udivená? Něco se ti nelíbí?“ zeptala se Jane

„Právě že líbí Jane, až moc. Nečekala bych tu takovou nádheru. Nejsem zvyklá na přepych. I když bych mohla. Prostředky na to máme, ale chci žít nenápadně,“ odpověděla jsem.

„Ale tady se nijak omezovat nemusíš, Ness.“ usmála se na mě. „My také máme prostředky a hodláme si užívat hodně dlouho. Tak už pojď a pořád se nediv,“ strčila mě dovnitř a já se mohla konečně rozhlédnou kolem dokola.

Prostorná místnost měla nádherné klenuté stropy. Pravděpodobně jsem se nacházela pod náměstím Piazza dei Priori někde v místech pod Palazzo Pretorio. Na zemi byla položena dlažba, jež vypadala mnohem starší, než vše ostatní v pokoji... i samotný palác.

„Tu dlažbu přivezl Antonius, náš přítel,“ sledovala Jane můj pohled a zodpověděla nevyřčenou otázku.

„Byla původně v caesarově paláci v Římě na Pallatinu.“

„O kterého caesara šlo, Jane?“

„No přece Nera. Ale nemysli si, nebyl o nic víc lidský než my dvě dohromady.“

No páni, napadlo mě. Kráčím v caesarových stopách.

Středu pokoje vévodila obrovská postel s baldachýnem a nadýchaným sametovým povlečením. Čelo zdobila řezbářská filigránská práce a těžké závěsy po stranách se daly zatáhnout, aby nocležníkův klid nemohlo nic narušit. Zvedla jsem tázavě obočí.

„Občas sem zavítá někdo jako ty,“ Jane opět nečekala, až se zeptám.

„Aha.“ Chtěla bych se tu s někým mě podobným  docela setkat.

Toaletní stolek opřený o zeď na levé straně postele zdobila překrásná alabastrová váza a napravo stálo cembalo, na kterém, snad právě dohrál Mozart svůj menuet.

„Na tohle někdo hraje?“

„Ovšem, ale to až později, ano?“ nechtěla mi moje průvodkyně prozradit víc.

„Měla by ses najíst, a pak až si odpočineš přijdu a řeknu ti, co víme o člověku, který si dovolil nás ohrozit. Musím jít ještě něco zařídit.“

„Dobře, Jane ale myslím, že tohle je na mě moc,“ mrkla jsem na prostřený stolek v patách lože.

„No tak, Ness. Nekaž nám radost a vezmi si, na co máš chuť.“

Opustila pokoj a já zůstala sama. Mohla jsem si konečně také zblízka prohlédnout obrazy, které visely na zdech. Každá světová galerie by musela upírům ve Volteře závidět. U některých kousků jsem měla mlhavý dojem, že byly v minulosti ukradeny a dodnes nebyly nalezeny. V tlumeném světle svící barvy na obrazech tajemně zářily. Sedla jsem si ke stolu a vybírala, co sním. Džbán naplněný téměř po okraj rudou tekutinou mě zaujal  první. Nalila jsem si do připravené sklenky a přičichla. Nebyla lidská, ale krev rozhodně ano. Ochutnala jsem. Byla to.... vlčí krev (promiň Jacobe), malinko nakyslá, ale osvěžující. Lačně jsem vypila naráz celou skleničku a nalila si druhou. Z talířku jsem uzobla pár kuliček červeného vína a pocítila náhlý příval energie. Najednou se mi zdálo, jako bych zaslechla vzdálenou hru na klavír. Vlčí krev mi asi zbystřila smysly a já teď už zřetelně slyšela nádhernou hudbu. Musím se zeptat Jane, až přijde. Dopila jsem další sklenici, padla do měkké postele a rozhodila ruce stranou. Nádhera, úplná blaženost. Nechtělo se mi věřit, že hlad i únava jsou skoro pryč. Zavřela jsem oči. Všechno se mi míhalo v hlavě. Cullenovi, cesta, Volturiovi, můj úkol. Myšlenky ubíhaly splašeně, jedna za druhou. A najednou prázdno. Utekly a já se propadala hluboko, hluboko.....

„Nessie, Nessie,“ Jane se mnou lomcovala a smála se. „To ta vlčí krev, viď?“

„Jakej vlk?“

„Vypila jsi skoro půl džbánu vlčí krve. Krve z apeninského vlka. Víš, co to znamená?“ 

„Co to znamená?“ Jane.

„Apeninský vlk žijící v Abruzzi je sice oproti svým karpatským bratránkům subtilnější, ale síla z jeho krve se ničemu nevyrovná. Tedy krom jednoho, že. Už chápeš? Hrozná síla. Musela jsi mít asi pořádný hlad, co?“

„Pořádný, Jane. Ale kdo tu loví vlky? Vy přeci vegetariáni nejste?“

„O tom později , ano?“ neměla Jane chuť odpovídat.

„Slyšela jsem také překrásnou hru na klavír.“

„Později, Nessie. Nejdříve probereme tvé úkoly a pak se můžeš zeptat, na co budeš chtít, souhlasíš?“

„Jasně, jsem jedno velký ucho, Jane.“