29. kapitola

Kapitola 29. - Tajemství prstenu  1. část

Pozorně jsem si prohlížela kameny, kterými byl prsten osazen. Na první pohled se zdálo, že se jedná o mistrovsky vybroušené diamanty. Což by znamenalo, že pochází nejdříve ze 17. století. Fazetový briliantový výbrus se totiž do té doby nepoužíval. Dokonce byl nazván „mazarini“ na počest známého kardinála a v podstatě skutečného vládce Francie v době, kdy ještě nebyl Ludvík XIV. zletilý. Právě pro kardinála Mazarina se poprvé vybrousil diamant v klasické briliantové podobě.

Jeden z kamenů však při bližším prozkoumání nějak nepasoval do řady ostatních. Něčím se odlišoval od druhých.

Zdánlivě splýval s ostatními, ale uvnitř jsem při určitém natočení prstenu ke světlu, nyní vycházejícímu z plamenů, objevila.... šesticípou hvězdu. Ano, na chvíli jsem ji zahlédla naprosto zřetelně.

Rychle jsem lovila v paměti své vědomosti z gemologie. Nejsem žádný odborník, ale něco jsem vyčetla z knížek, něco vím ze školy, hodně jsem zaslechla od Esme, a především díky Nicově zaujetí pro hvězdy a drahé kameny, a jeho poutavým vyprávění o nich, jsem si mohla záhy poskládat střípky ve více ucelený obraz. Proč jsem jen nedávala ještě větší pozor?

Tím zvláštním kamenem, jenž na první pohled zapadal mezi diamanty byl... bezbarvý safír. Poměrně vzácný druh safíru, i když sám o sobě není nejvíce ceněný. Přesněji řečeno, zde šlo o asterický safír, ve kterém jsou uzavřeny jehlice rutilu a kde odraz hvězdy zvláště vynikne při jistém specifickém druhu broušení. Určitě ho vyrobil velký šperkařský mistr. Mohl být safír ještě starší, než ostatní kameny?

Nico mi jednou vysvětloval, že safíry si vkládali do prstenů hlavně biskupové, církevní hodnostáři a... prostě duchovní vůdci lidí. V orientu prý dokonce považují asterické safíry za nositele štěstí a tři křížící se paprsky v kameni odpovídají třem dobrým duchům v něm uzavřeným - víře, naději a osudu. Tento nádherný kámen bystří smysly svého vlastníka, přibližuje mu oblast kosmických obrazů a poznání. Světlý safír má kromě jiného, velkou ochrannou moc.

 „Především ale pomáhá při meditaci a projasňuje mysl,“ slyšela jsem v duchu Nicova slova.

V prstenu Volturiových byl vsazen tak, aby imitoval diamanty kolem sebe. Jeho tajemství mělo tedy zůstat skryto před zraky nepovolaných. A přece se prozradil. Nebo mi osud dovolil nahlédnout kamsi dál?

Připadala jsem si skoro jako významný objevitel. Proč mi ale dával proniknout právě ...jen...do myšlenek Eleny? Je možné se s jeho pomocí „napojit“ i na někoho jiného?

Usilovně jsem se soustředila na vyvolání obrazu své dobré kamarádky Cathy. Nic. Zkusila jsem své ostatní spolužáky ze školy.... také nic.

Během pokusu jsem chtěla opakovaně zaplašit z podvědomí se deroucí obrazy Belly, Edwarda, Carlislea... Cullenových. Své rodiny. Nepodařilo se.

Na hřbet ruky mi skápla slza. Sotva jsem ji však stihla utřít, uviděla jsem Carlislea jedoucího s... Nicem v.... autě. V Nicově autě.

Mlha. Myšlenky vířily, nesouvisle překrývaly jedna druhou. Mysl mi zaplavoval zmatek. Špatně!

Prudce jsem odvrátila zrak od prstenu a zadívala se na špičky svých bot. Snažila jsem se klidně a pomalu dýchat a nemyslet vůbec na nic. Po malé chvíli jsem pokus zopakovala. Soustředěná jen na svůj dech a tlukot srdce.

Nevím, jak dlouho trvalo, než se moje vědomí vyčistilo. Kolem mě bylo naštěstí ticho. Zdálo se, že Sean i Gropariu odpočívají a vůbec si mě nevšímají, a tak jsem v klidu pokračovala ve svém experimentu.

Zahleděla jsem se znovu do hry světelných odlesků v kamenech a zvlášť upnula pozornost na malý světlý safír. Proč jsem si nikdy předtím nevšimla zřetelně zářící hvězdy uvnitř něžného kamínku?

Snad proto, že má vidění vždy probíhala ve spěchu a …. bez mojí vědomé účasti, napadlo mě jediné, pro tuhle chvíli logické vysvětlení.

Dobře. Dlouze a pomalu jsem se nadechla. Zacílila jsem zrak na paprsky vycházející přímo ze středu safíru.

 Z hvězdy.

Splynuly se zářivými odrazy plamenů. Pohlédla jsem skrze ně. Takovým tím nepřítomným pohledem a vybavila si v paměti Nicovu podobu.

Opět ten samý obraz: Nico a Carlisle spolu ujíždějí kamsi autem. Pak rychle za sebou následovaly... ach ano... nejsou to myšlenky, co vidím.

Jen jakési obrazy, útržky myšlenek... nebo... vlastně myšlenky, které dostávají svou zřetelnou podobu a mé vědomí je přijímá v podobě obrazů.

Vnímám asi myšlenkové a pocitové energie druhých... ne... mých blízkých. Těch, které miluji, které nosím ve svém srdci. A v mém vnímání se tyto energie transformují do.... vizí.

Takhle nějak funguje i Alicina schopnost? Prsten určitě napomáhá k tomu, aby jeho nositel „viděl do lidí“, k nimž ho vážou.... silná... citová pouta.

Když jsem se totiž snažila zaměřit na někoho jiného, ne tak blízkého... nic. Prsten mlčel. Pouze majitel prstenu znal celé jeho tajemství.

 Půjčila mi ho El. Ale co když i ona má prstýnek.....od svého otce! Jednoho z vůdců... pastýřů...ne,vlastně ano. Vedoucího upíra.

Konečně mi secvaklo. Je Markuse. Určitě. Výborný pomocník k Markově schopnosti vnímat vztahy druhých. Kdo jiný by byl povolanější k jeho vlastnictví?

Byla jsem si jistá, že jsem blízko pravdě. Pokud se z téhle šlamastiky dostaneme v pořádku, bude hodně mých otázek směřovat právě sem.

Zatajila jsem dech. Volturiovi mají mnohá neodhalená tajemství.

Další pokus. Obraz Nica a Carlislea naskočil okamžitě. Nemusela jsem se už ani moc snažit a uviděla jsem...

…...je vystupovat z auta na letišti. Nico měl zranění odborně ošetřené a na levé straně čela malou náplast. Jinak se zdál být v pořádku. Carlisle ho starostlivě sledoval. Vypadali, že si rozumí.

„Za patnáct minut nám přistane letadlo,“ ohlásil Nico. „Myslíte, Carlisle, že Cullenovi budou už na místě?“

Carlisle se shovívavě usmál. „Nesmíte nás tolik přeceňovat, příteli, ale jistě jsou blízko. Nemějte strach. Renesmé nikdo neublíží.“

„Vy nevíte, čeho jsou schopni,“ vybavil si Nico dorostlou Gropariovu ruku. Myslel si, že ví o upírech hodně, ale po mém únosu si tím přestal být jistý. Překvapeni se zdáli i Volturiovi a ti by přece o podivných upírech museli vědět. Jsou vládnoucí rodina a tihle se jim evidentně postavili na odpor. Zvažoval fakta. Eleně tvrdili do telefonu, že v záležitosti angažovaní nejsou a velmi se divili jejímu vylíčení upíra, jemuž v mžiku dorostla jí odtržená ruka. Přece nelhali?

„Myslím, že vím. A pokud jde o jeho dorostlou končetinu... - Eleanor Volturiová nás varovala. Celou nepříjemnost nám vylíčila,“ uklidňoval Nica Carlisle. „Hovořila se mnou velmi podrobně. Ještě se ozve Alici a bude průběžně ve spojení i s ostatními. Je také na cestě za Ness a doprovází ji nejlepší stopař gardy Volturiů. Nemusíte se znepokojovat, Nicu.“

Vědí o tom. Vědí o jejich podivné schopnosti rychlé regenerace. Hovořili s El. Oddechla jsem si. Všechno si řekli. Souhlasila jsem však s Nicem. Volturiovi, pokud mluví pravdu a o záhadných neznámých upírech vážně nevědí, a rozhodně by měli, pak jde o velké selhání jejich pomocníků, přisluhovačů, špehů a vlastně...i jich samotných.

„Mám jen strach, abychom nepřijeli pozdě,“ namítl Nico bezmocně. „Zdržuji vás, kvůli mně Ness... Jestli jsou za tím Volturiovi... ach... proč už nejsem mrtev?“

Sklonil hlavu. Carlisle ho vzal přátelsky kolem ramen a postoupil s ním k odbavení.

„Nicu, nemyslím, že v té věci mají Volturiovi prsty. O tak závažné okolnosti by museli být spraveni. Ani já ještě neslyšel o upírech, kterým je možné bezbolestně odtrhávat končetiny, které jim okamžitě dorostou. Navíc... neohrozili by Eleanoru a zvlášť ne poté, co jim ve Volteře vysvětlila své důvody, proč vám napomáhá. Ona je jednou z nich. Markova dcera. Také nás ujistili, že Ness i vy jste prozatím v bezpečí. Jistě i díky tomu, že nad vámi drží Eleanora Volturiová svou ochrannou ruku.“

Carlisle se na moment odmlčel a pak pokračoval. 

„Stopy vedou jinam... myslím. Vy....jste se stal součástí i naší rodiny... tedy... pokud nemáte nic proti... nesmrtelným. A asi nemáte, když hodláte spojit svůj další osud s ..Ness....a upíry,“ pokusil se zažertovat a rozptýlit Nicovy chmury, ale jeho hlas nemohl zapřít dojetí, jež se ho zmocnilo při pomyšlení na naše zásnuby.

Oddychla jsem si. Moje rodina věděla o naší lásce, žádosti o ruku...a nestavili se k ní naštěstí nijak odmítavě. Ba naopak. Tuší vůbec Nico, jaké úžasné příbuzné naším sňatkem získá?

 „Říkal jste přece Nicu, že o nás víte... no... skoro všechno. A nakonec, slyšel jsem, že máte upíry mezi svými předky také,“ zarazil se. Opatrně obrátil laskavý pohled do Nicových modrých očí.

„Tenhle boj jste nezavinil. Vy ani Ness. Jen jste se připletli do... půtek o moc... s největší pravděpodobností.“

Carlisle byl chytrý, a když nad věcí přemýšlel, rychle si poskládal všechny indicie dohromady. Zdálo se mu divné, že bych se zrovna já měla stát předmětem zájmu nějakých cizích upírů. Velmi nebezpečných upírů. Velmi podivných upírů.

Své domněnky si zatím nechal pro sebe, ale hodlal si o nich brzy promluvit s ostatními Cullenovými. Potěšilo mě také, že je dobře informovaný a tím pádem i zbytek mé rodiny.

 A hlavně...on a Nico..... ti dva jsou přátele. A jestli se spřátelili Nico a Carlisle, přijali ho mezi sebe i ostatní členové rodiny. Jeli za mnou a ostatní Cullenovi spěchali napřed. To bylo teď nejdůležitější.

Ještě je naděje. Nico, který nedal jinak, než že pojede také, mi sice dělal trochu starosti, ale snad ho Carlisle ochrání, přestože je sám. Měl s nimi jet ještě někdo. Třeba Emmet. Ale asi měli důvod tak rozhodnout.

Nakonec, Carlisle je lékař. V lepších rukou by se nemohl Nico ocitnout. I když.... Až dorazí mezi tyto upíry, bude moje láska ve smrtelném nebezpečí. Kromě Seana... jediný člověk.

 A pokud dojde k boji, a nebylo pochyb, že ano, nebude v bezpečí ani Sean. Úžasná moc prstenu mi ale nedávala bohužel možnost nějak zasáhnout do běhu věcí. Něco vzkázat, třeba telepaticky...prostě... tak nějak. Síla působila pouze jedním směrem. Cítila jsem se bezmocná. Nešlo je varovat. Prozatím jsem nemohla udělat vůbec nic.

 A Elena?

Pomyslela jsem na Elenin obraz z Volterry. Ten v recepci, který mě tolik zaujal už první den mého příjezdu. Hned co jsem uviděla její podobiznu před očima, mi začal ubíhat hlavou jiný film.

Nico a Carlisle se ztratili v mlze.