33. kapitola - 1. část

Kapitola 33. - Konečné řešení 1. část

Do Volterry nám zbývalo ještě nějakých 300 kilometrů. Edward jel celkem pomalu a s Bellou vepředu neustále rozebírali proběhlé události. Větší část naší rodiny už pravděpodobně čekala v sídle Volturiových na ten menší zbytek.

Tedy – mě, Nica, Carlislea, Bellu a Edwarda. Na poslední chvíli mě Carlisle s Nicem vyrvali z náručí smrti a teď, když jsem seděla uprostřed nich na zadním sedadle, by mě samou péčí... snědli.

Starali se o mě jako o vzácnou relikvii a najednou nebylo na světě důležitější osoby než já. Musím přiznat, užívala jsem si ráda jejich starostlivosti. Navíc, ještě jsem se opravdu cítila hodně slabá. Carlisle mi vyprávěl, že jsem prodělala klinickou smrt. Na krátký okamžik se mi dokonce zastavilo srdce. Také jsem ztratila moc krve. Málem jsem zemřela.... Nebýt jeho rychlého zásahu a Nicovy oběti....

Alicina vize se vyplnila. Šlo mi o život a... zachránil mě smrtelník. Kdo by si to byl ještě před časem pomyslel.... Já tedy rozhodně ne! Carlisle měl prý docela nahnáno, když mě uviděl s velkou ranou na ruce ležet v tratolišti krve.

„Ještě, že měl Marcus dost práce s Mulrooneym. Na nic jsem nečekal a raději tě přenesl do Seanova domku. Nehýbat s tebou bylo víc riskantní, než čekat, až si nás všimnou bojem rozdychtění upíři.“

Jasper s Emmetem hlídali venku a dovnitř směla jenom Esme, mí rodiče a Elena. Alice s Rosalií se rozhodly vstoupit záhy po transfuzi. Mezitím stihl Carlisle ošetřit mě i Nica, který naštěstí utržil jen pár boulí a modřin.

„Škoda, že nejsem kaskadér,“ usoudil Nico těsně po mém probuzení. „Líp bych do té vaší rodiny pasoval,“ zasmál se svým odzbrojujícím úsměvem, sklonil se ke mně a něžně k sobě přivinul.

Bella s Edwardem dojatě přihlíželi.

„Vy už se... znáte?“ osmělila jsem se zeptat.

„Paměť se jí vrátí brzy,“ vysvětloval Carlisle. „Bouchla se do hlavy o auto.“

„Ale já se nebouchla zas tak moc, abych nevěděla, že se znáte.... Jen... chci vědět...,“ bránila jsem se.

Mysleli si, že jsem zapomněla, že se poznali na Isola Bella. Mě však zajímalo něco jiného.

„Ach... ano, holčičko. Známe se s.... Nicem... a jsme přátelé. Navíc, ...vděčíme mu za záchranu tvého života,“ uklidnila mě Bella.

Pak je tedy všechno v pořádku. Nakonec bylo rozhodnuto, abychom s návratem do Volterry zbytečně nepospíchali. Část gardy Volturiových se dala do pronásledování Orlanda. Mulrooney byl odveden ihned poté, co ho ode mě Marcus odtrhl. Naštěstí zaslechl moje poslední slova před ztrátou vědomí a nezabil ho na místě boje. Ve Volteře bude vyslýchán a nakonec... Vůbec nebylo pochyb o jeho konci. Vždyť si ani nic jiného nezasloužil. Všichni malomocní zemřeli. Způsobem, který nařídil Aro. Volturiovi pečlivě prohledali Leap a okolí, než rozhodli k návratu. Pro jistotu ještě ponechali nějaký čas na Leapu část své gardy.

Boj skončil. Pokus o vzdor bratrů O'Carrollů však zasadil Volturiům velmi nepříjemné rány. Přišli o několik svých pomocníků. Nejvíce byla ale zasažena jejich ješitnost. Zjistili, že svou moc nedrží v rukou tak pevně, jak se zdálo. Stačilo maličko a...

Uznali také a ocenili statečný boj Cullenových.

Nakonec... boje o moc jsou součástí i lidského světa. Proč bychom my nesmrtelní měli být výjimkou. Zbývalo tedy rozhodnout o mojí a Nicově budoucnosti.

Volturiům prozatím postačil příslib, že se vrátíme do Volterry. Také se zaručili za naši bezpečnost a odvolávali se přitom na slib, který dali Eleně, a sice že nám neublíží a celou záležitost s námi ve Volteře rozumně vyřeší.

Netroufala jsem si domyslet, nakolik rozumně s námi budou jednat, ale nešlo jinak. Příkazy Volturiů se neodmítají. Známá věc.

Malinko mě uklidňovalo, že Elena je nám přátelsky nakloněna. Mít mezi Volturiovými tak mocného spojence se ukázalo být skutečně naším největším trumfem.

„Konečně snad budeme mít čas na ty karty,“ přitočila se k nám před svým odchodem z Leapu a špitla Nicovi do ucha. Zatvářil se dost nechápavě. „Blufování, Nicu, blufování...“

Zasvítilo mu v očích.

„Eleno, ...tebe přece nikdo nemusí učit blufovat.“

Natočila hlavu mírně na stranu a usmála se tak srdečně, až mi vyrazila dech.

„Od tebe si poklony opravdu velmi vážím..., človíčku,“ mrkla na nás spiklenecky jedním okem.

Slovo človíčku pronesla tak mnohoznačně, jako by nebylo skoro žádných pochyb, že Nico je už napůl náš... tedy upír.

„Uvidíme se ve Volteře. Šťastnou cestu,“ popřála nám ještě a poslušně se připojila ke svému otci a strýcům.

„Volterra,“ vyrušil mě z přemýšlení Edwardův hlas.

„Haló, Ness, probuď se,“ zatahal mě Nico za ruku.

„Nespím, jen o všem přemýšlím,“ otřela jsem se mu spánkem o rameno.

Nico mě pohladil na tváři a přejel ukazováčkem po zásnubním prstenu, který naštěstí Alice lehce vypátrala.

„Vidíš, našel se.“

„Ano, ale jen díky tomu, že Alice věděla, kde ho hledat.“

„Nezlobíš se, viď?“

„Žes ho vyhodila z okna a chtěla tím upoutat Eleninu pozornost? Ness... chápu to.“

„Díky Nicu... díky za... všechno.“ Těžce jsem vzdychla.

„Obavám se, Ness, že ta nedůležitější část teprve přijde.“

„Vím, ale ať Volturiovi rozhodnou, jak chtějí... já... já...“

„... já také, Ness.“

Slova byla zbytečná. Věděli jsme to oba. Nic na světě nás nemůže rozdělit.

Ani Volturiovi.

„Držte se raději mezi námi,“ nabádal nás Edward k opatrnosti, i když nám Volturiovi téměř rukoudáním zaručili v jejich sídle bezpečnost.

Propletli jsme se si s Nicem pevně ruce a následovali Bellu a Edwarda. Carlisle uzavíral naši malou skupinku při cestě přes náměstí. Vzhlédla jsem ke stromu, pod kterým na mě před pár týdny čekali Felix s Pablem. Žádné stíny. Nikde, nikdo. Smrákalo se.

Bistra podél náměstí lákala turisty k podvečernímu posezení na svých předzahrádkách. Šli jsme najisto. Po pár metrech po našem vstupu do podzemí se naší skupinky ujala stráž a odváděla nás chodbami k výtahu, jímž jsme sjeli k recepci vedle poradního sálu, kde jsme už byli netrpělivě očekáváni. Pozdravili jsme novou dívku za pultem.

„Jmenuji se Irene,“ představila se.

Ztuhla jsem. Taková náhoda.

Pak už jsme masivními dubovými dveřmi, nyní již opět zasazenými pevně na své místo, vkročili do obrovské místnosti s vysokými stropy. Sálu vévodila na půlkruhovém vyvýšeném stupni obrovská vyřezávaná křesla určená pro členy královské rodiny.

Mezi přítomnými upíry jsem zahlédla hodně známých tváří. Mnozí z nich statečně válčili s malomocnými v Irsku a řekla bych, že někteří pamatovali i mnohem starší boje a šarvátky. 

Aro nás přivítal dá se říct celkem vřele. V jeho hlase ani gestech jsem prozatím nenašla nic zneklidňujícího. Nic, co by mi zavdávalo sebemenší příčinu k obavám o Nicův život.

Elena seděla majestátně se svou rodinou a na dění kolem shlížela ... „z patra“. V jejích očích jsem však mohla zřetelně vyčíst, co si myslí.

„Takové divadlo...“ - jako bych ji slyšela. Nicméně hrála svou roli velmi důstojně a přesvědčivě. Já ale věděla, že ten kdo ji doopravdy zná, dokáže porozumět tomu, co ve skutečnosti cítila ve svém nitru.

Nepotřebovala se učit blufovat. Nico měl pravdu. Vlastně..., vždyť já zapomněla..., mají to v rodině.