9.kapitola

Kapitola 9. - Praha

Let do Prahy jsem příjemně proklimbala a z letargie mě probralo až rolující letadlo po ranveji Ruzyňského letiště. Jarní Praha je.... úžasná. Moje plíce nasály osvěžující vzduch. Napučené stromy, místy rozkvetlý zlatý déšť, narcisky a krokusy podél silnice mi prozařovaly cestu taxíkem z letiště do hotelu, kde jsem si zamluvila ubytování na příští dva týdny.

Vytipovala jsem si malý rodinný penzion nedaleko Karlova mostu, přímo pod Pražským hradem. Hotýlek se nacházel v areálu parku Kampa u řeky Vltavy, která Prahou protéká. V recepci mě srdečně přivítala mladá dívka, Irena Lásková, všimla jsem si vizitky připevněné na klopě bílého saka, které měla na sobě. Doprovodila mě do mého apartmánu a ukázala vše potřebné. Pokoj byl velmi útulný s okny obrácenými přímo na řeku a malým balkonkem se židličkou, na které jsem k večeru ráda sedávala a poslouchala křik racků rozléhající se nad vodou. Bylo tu nádherně. Rozhodnutí užít si zdejší pobyt a vidět z tohoto krásného města co nejvíce ve mně zesílilo. Něco o Praze jsem už věděla ze školy a knih, ale atmosféra místa mě ohromila.

V podvečer při malé procházce po okolí jsem si také stihla prohlédnout architekturu starobylých domů, které nebyl čas z oken auta pořádně prozkoumat. Kampa i Malostranské náměstí s přilehlými uličkami jsem záměrně prošla pomalu a s očima dokořán, uchvácená jejich malebností. Jako bych se ocitla v kulisách pohádkového filmu. Něco takového u nás doma nemáme. Škoda. Budu mít aspoň o čem vyprávět. Tedy hezkém, polkla jsem nasucho. Došlo mi, že mě tu čeká především najít Niccola a přilákat ho do... "jámy lvové".
Večer jsem si v hotelu zamluvila taxi na druhý den ráno. Recepční Irena mi nabídla, že poprosí svého bratra, který studoval na zdejší univerzitě práva a na studia si přivydělával taxikařením, zda by mi nemohl být k dispozici. Potřebovala jsem totiž řidiče na příštích pár dnů.

„Zatím je ještě poctivý.... nezkažený,“ chválila ho jeho sestra.

Z průvodce jsem cosi věděla o pověsti pražských taxikářů a o právnících jsem si iluze také nedělala. A tak jsem její nabídku s vděčností přijala. Vypadala, že má dobré srdce. Necítila jsem z ní takové to naučené servilní poklonkování. Chovala se přirozeně a dá se říct, že mi byla sympatická.

„Dobře mu zaplatím za jeho čas a budu ráda, že se mnou bude někdo, kdo se tady vyzná. Děkuji.“

„Na penězích se určitě dohodnete. Můžete být spokojeni... oba. Proč byste se měla nechat brát na hůl?“ prozradila o zdejších poměrech asi víc, než chtěla.

Vůbec mi nevadilo, že dohazuje svému bráchovi kšefty, i když šetřit jsem opravdu nemusela. Po snídani, mimochodem českým vdolkům jsem bezvýhradně propadla, se mě ujal Pavel Láska, budoucí zástupce zákona. Byl stejně sympatický jako jeho sestra a to mi celou situaci jenom zjednodušilo. Naše cesta vedla do Čelákovic, mého prvního cíle.

„Tam je přece známé naleziště hrobů upírů. Zajímáte se o tajemno?“ vyzvídal Pavel.

Musela jsem mu připadat potrhlá. Místo procházek po galeriích a památkách Prahy můj první výlet vede na pohřebiště. A ještě největší v Evropě.

„Ze studijních důvodů.... víte?“ Odvětila jsem.

„A copak studujete.... upíry?“ byl zvědavý.

„O těch už vím všechno, ty už studovat nemusím,“ vyrazila jsem mu dech.

Na dlouhou chvíli ztichl, ale bylo mi jasné, že by hrozně rád věděl víc. On se asi každý turista o upíry nezajímá.

Zasmála jsem se. „Studuji historii, nebojte.“

Zahleděl se mi pozorně na ústa. „Zuby máte v pořádku,“ odhalil také svůj bezchybný chrup v širokém úsměvu. Oba jsme se začali smát.

Chudák nevěděl, že my upíři máme zuby naprosto stejné jako jiní smrtelníci. Nebezpečný je náš jed a ostrost zubů. Jsou jako břitva. Ale dlouhé špičáky a podobné blbosti vymysleli autoři knih a filmů, obdaření bujnou fantazií, kteří ve skutečnosti viděli upíra tak akorát z.... rychlíku. A.... kdoví jestli.

„Tak a jsme tady,“ zaparkoval Pavel na parkovišti před branou do areálu. „Mám Vás doprovodit?“ nabídl se.

„Ne, ne půjdu sama. Potřebuji být sama. Jenom, víte nemám dobrou orientaci, tak kdybych náhodou do 2 hodin nepřišla...“

„Půjdu Vás hledat,“ dodal a tahal z tašky malý notebook. „To je můj kámoš.... Béďa. Budu si připravovat něco do školy,“ vysvětlil, když jsem pro změnu nechápavě civěla teď já na něho. Nenapadlo by mě dávat svému písíčku nějaké jméno. Češi jsou fakt vynalézaví.

Vydala jsem se po cestičce sypané drobným štěrkem, která vedla k tvrzi, kde sídlí muzeum. Samotné pohřebiště bylo velmi malé. Všechno se mi zdálo zajímavé, dokonce i výstava košíkařství a perfektně udržovaný park. Jenže já nehledala mrtvé nebožáky, kteří se asi svým současníkům jevili natolik jiní, že se je rozhodli po smrti takto zohavit. Kdyby věděli, že upíra vůbec není snadné usmrtit. Prakticky to dokáže pouze další upír nebo vlkodlak. Upíra je totiž nutné roztrhat na kousky a spálit a vzhledem k obrovské síle kterou disponujeme... Stříbrné zbraně, kůly, česneková séra vymýšlejí, jak už jsem řekla, tvůrci filmů  Blade či Cesta upírů a podobných blbostí , pro zvýšení atraktivity.

Přede mnou se šoural po cestě starší muž.

„Dobrý den, mohla bych se vás na něco zeptat?“ doufala jsem, že mi bude rozumět.

„Ano,“ odpověděl.

Super, nemusím lovit slovník. „Prosím vás, hledám přítele. Rozdělili jsme se, ale asi se ztratil. Neviděl jste vysokého muže, černé vlasy. Je... Ital,“ doufala jsem, že se chytne.

„Je mi líto slečno. Dnes jste tu zatím jediný host Ale včera zde pátral jeden novinář z Itálie a prý ještě přijde v pátek odpoledne. Chtěl si ještě něco nafotit. Jinak sem moc cizinci nechodí.“

Aha, ten muž byl zřejmě místní hlídač, nebo pokladník a hlídač zároveň. Lístek mi prodávala žena, ale pravděpodobně jí tento pán pomáhá. Rozhodně mi udělal velkou radost. Niccolo sem ještě přijde v pátek. Tedy za 4 dny. Budu mít čas projet i ostatní místa, a pokud na sebe nenatrefíme, vrátím se sem a.... bude můj.

Přiběhla jsem rozechvělá k autu. Pavel zabraný do svého dialogu s Béďou si ani nevšiml, že ťukám na okýnko.

„Jé, tak brzy?“ podivil se mému rychlému návratu. „Sotva hodina.“

„Zjistila jsem co potřebuji. Pokud vás nebudu zdržovat, zajedeme ještě k Mělníku a zítra či pozítří do Lahovic a Počernic,“ sondovala jsem jak moc je ochotný být mi k ruce.

„Určitě. Jsem vám k službám, hledačko upírů,“ zažertoval.

Kdyby  tušil...

Příštích pár dnů mě ale bez protestu vozil, kam jsem si přála a dokonce cestou ukazoval zajímavé pamětihodnosti a vyprávěl o nich. Po čtyřech dnech jsem sice byla o hodně poučenější, viděla spoustu překrásným míst v Praze, ale na Niccola jsem už nikde nenatrefila.

Jediná naděje, která mi zbývala, bylo pohřebiště v Čelákovicích. Pavel si za své služby řekl opravdu velmi rozumnou cenu a já mu vděčně přidala i dýško.

„To je moc,“ odporoval.

„Není, byl jste ochotný a  pomohl jste mi. Tak kupte něco Bedřichovi,“ zažertovala jsem.

Zakřenil se, když mu došla moje narážka. „A ták. Třeba nějakej antivirák, že?“

„Třeba.“

„Kdybyste ještě potřebovala někam odvézt, tak se klidně ozvěte. Irena mi řekne.“

„Díky, Pavle,“ rozloučili jsme se a já se chytala po večeři ještě projít k řece a utřídit si všechno v hlavě.

„Spokojená?“ zajímala se Irena.

„Naprosto, máte bezva bráchu,“ pochválila jsem jí Pavla.

„Já vím, je hodnej. Jsem ráda, že ho mám.“

Najednou mi přišlo líto, že nemám sourozence. A už nikdy mít nebudu. Bella děti mít nemůže. Upírky totiž děti mít.... nemohou. Zvláštní. Smrtelné ženy sice zemřou, ale ve svých potomcích žijí dál. My, upírky máme neomezený čas zde na zemi, ale mateřství nám je odepřeno. Jak je to se mnou zatím s určitostí nevím. Nechci o těchto záležitostech moc přemýšlet, ale jednou asi přijde doba, kdy si podobnou otázku položím. Mohla jsem se zeptat Eleny, napadlo mě. Třeba ví víc.

Poprosila jsem recepční Irenu, aby mi nechali večeři na pokoji. Sním si jí, až se vrátím od řeky.