19.kapitola

 

Kapitola 19. - Útěk

 

 

 

 

Nechtělo se mi odejít, jenže Aro vydal rozhodnutí, kterému by se nikdo neodvážil vzepřít. Všichni do jednoho jsme měli opustit sál a zanechat Elenu samotnou s Niccolem. Navíc bylo důležité hrát svoji úlohu bez zaváhání. Bez jakéhokoliv náznaku obav o sebe či o něj. Moje zásluhy nad jeho dopadením Aro dostatečně vyzdvihl před celým shromážděním.

Temné postavy v kápích ho teď bez hlesu následovaly. Poslední šel Felix, a než za sebou zavřel dveře, ještě naposledy zkontroloval, jestli jsem i já uposlechla včas rozkazu a jsem taky na odchodu. Felix a já, oba naproti sobě, v protilehlých koncích místnosti. Na prahu s rukama na klikách jsme se naposledy střetli očima. Pak už následovalo jenom bouchnutí těžkými dřevěnými dveřmi se železným kováním a já zůstala stát v recepci, ponechávajíc za nimi svého drahého Nica s Elenou Volturiovou doufajíc, že ho ještě uvidím živého.

Gianně jsem rychle vylíčila, co se dělo uvnitř a řekla jí o rozkazech, které Aro vydal.

 

„A pak, až s ním promluví? Stejně se o mně dozví. Neuniknu. Zemřu,“ odhadovala Gianna pro sebe nepříznivý vývoj situace.

 

Nevěděla jsem co říct. Její závěry byly dost pravděpodobné. Volturiovi nepřestanou, dokud se nedozvědí pravdu. To byla v tuhle chvíli jediná jistota.

 

 

„Musím do svého pokoje, kdyby to náhodou chtěli zkontrolovat,“ hlesla jsem a Gianna mi podala klíč, se kterým jsem se šourala chodbou.

 

Každou vteřinou mě ale napadaly bláznivé úvahy, jakože se rychle vrátím a... A co? Co jsem mohla dělat? Moje jediná naděje, jak se odtud dostat i s Niccem byla.... Elenina pomoc. Jinak vypadala naše situace naprosto bezvýchodná. Jenže potom, co Niccolo pohrozil DVD a prozrazením všeho co ví... Nevím, nevím. Asi po něm bude El chtít hlavně záruku, že nedojde k žádnému ohrožení zdejších obyvatel. Jak si s tímhle poradí? Co se dělo za zavřenými dveřmi jsem se měla však dozvědět o něco později.

Niccolo s Elenou stáli mlčky a čekali, dokud všichni neodejdou. Elena věděla, že není času nazbyt, přesto ale nehodlala nechat Niccolu uprchnou s vědomím, že roztrousí získané informace o upírech po světě.

 

 

„Pane Borromeo,“ Elena téměř šeptala, „víte velmi dobře, že nejsem nakloněna vašemu vztahu s Ness. Mé důvody jsou závažné a jistě....“

 

 

„Pochopitelné. Rozumím, madam Volturiová. Avšak nikdo, ani vy, nezměníte tuto skutečnost,“ skočil jí do řeči Niccolo. „Nežádám o milost vás ani jiného upíra, který se zde nachází. Nic špatného jsem neprovedl. Nemám se zač stydět.“

 

 

„Počkejte, počkejte,“ zarazila ho. „Na tohle teď nemáme čas vy....vy blázne potřeštěný. Chci od vás pouze slib, že DVD, o kterém jste mluvil, ihned po svém vysvobození zlikvidujete. Když ne kvůli nám, pak tedy kvůli Ness a její rodině. Ohrožujete i je, to vám opravdu nedošlo?“

 

 

„Ach.....pokud jde o tohle.... žádné DVD neexistuje. Není,“ uklidňoval Niccolo Elenu, když pochopil, čeho se týkají její obavy bránící jí rychle jednat.

 

 

„Že není?“

 

 

„Ne,“ bezelstně se jí podíval do očí.

 

 

„Pak jste ale tedy hrál vabank. Nepřestáváte mě překvapovat,“ zírala Elena nevěřícně na Nicca, který si byl schopen tváří v tvář smrti vymyslet takovouhle kamufláž. A všichni mu na to skočili.

 

 

„Být to jiná situace, snad bych vám i zatleskala,“ ocenila jeho nápad a při těch slovech výmluvným gestem ukázala ke dveřím. V příštím okamžiku oba utíkali recepcí za mnou.

 

„Moment,“ zarazila se El u překvapené Gianny, které pomalu docházelo, co se tady děje. „Jestli chceš zůstat na živu, zamkni ty dveře,“ ukázala za sebe „a pojď s námi.“

 

 

Gianna byla v šoku, ale uposlechla bez odporu a následovala je.

Ještě jsem ani nestačila dorazit do svého pokoje, když se za mnou ozval dusot nohou. Poděšeně jsem se ohlédla. Temnou chodbou se blížily tři postavy. Přikrčená u zdi a připravená se bránit jsem čekala, co se bude dít. Najednou zašeptal známý hlas, který jsem si tolik přála slyšet.

 

 

„Jste si jistá, že je v pořádku?“

 

 

„Ano,“ odpověděla Gianna Niccolovi, „Před pár minutami si ode mě vzala klíč. Musí už být v pokoji.“

Vyběhla jsem ze svého úkrytu.

 

 

„Nicu,“ vrhla jsem se k nejbližší postavě.

Vzápětí jsme se oba váleli na zemi. Ve své horlivosti jsem zapomněla, že jsem o něco silnější, než normální člověk a srazila Niccola k zemi.

 

 

„Tak na tohle už opravdu není čas,“ neměla Elena vůbec žádné pochopení pro naše bouřlivé přivítání.

 

Ostatně ani Nico netušil, jaká ohromná síla ve mně dříme a byl docela zaskočený. Pomohla jsem mu na nohy.

„Jsme kapku silnější,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

 

 

„Kromě jiného. Gianno, Ness zdvihněte ten kámen,“ ukázala Elena na velký kamenný blok u našich nohou. „Ness, dej mi klíč od pokoje.“

 

 

Podala jsem jí ho s otázkou v očích.

 

 

„Hned jsem zpátky,“ prohodila El a splynula s temnotou chodby.

 

 

Sehnuly jsme se s Giannou a během vteřiny označený kámen uvolnily a položily stranou na zem.

Sotva jsme se stačily narovnat, byla Elena zpět.

 

 

„To je vchod do staré zapomenuté kanalizace. Ještě z dob Etrusků, kteří Volterru kdysi obývali. Dávno se již nepoužívá, ale já si kdysi jako dítě tady velmi ráda hrála,“ informovala nás El.

 

 

„Jako dítě? To znamená, že už to bude pár staletí,“ odtušila jsem. Vůbec mi nedošlo jaké impertinence jsem se dopustila.

El vypadala, jakoby se urazila. Strnulou tvář, ale rychle vystřídal samolibý úsměv.

 

„Ano, ale znám ji dokonale. Jako dítě,“ zdůraznila slovo dítě, „jsem načrtla přesný plánek.“

Podávala mi malý kus pergamenu.

 

„Nesmíte bloudit. Času není nazbyt. Zanedlouho se za vámi pravděpodobně vypraví celé volterrské podzemí. Já s Giannou se je pokusíme zadržet, avšak vy se na nic neohlížejte a prchejte, jak nejrychleji budete moct.“

 

 

„Nenechám tě tady,“ uvědomila jsem si obrovské nebezpečí, ve kterém se ocitne po našem útěku. Neuměla jsem si představit, že jí tohle projde. „Ne, nemůžu, El,“ oči se mi zarosily.

 

 

„Jdi. Mně se nic nestane. Pane Borromeo,“ otočila se na Nica, „ráda bych vám řekla, abyste dal na Ness pozor. Jenže jaksi.....to bude pravděpodobně naopak.“

 

 

„Spolehněte se. Budeme stát při sobě. Ona mě bude chránit před upíry a já ji před ...lidmi?“ neztrácel Nico humor ani v téhle zapeklité situaci.

Začínala jsem si zvykat.

„Už Ness nikdy neopustím. Jsem Vám velmi vděčný. Věřte, že jsem si poupravil názor na některé z vás,“ těkal po nás třech Niccolo očima.

 

„Však já také začala smýšlet o vás, pisálcích trochu jinak,“ usmála se Elena. „Až se opět sejdeme, musíte mě naučit hrát poker, když umíte tak dobře blufovat.“

 

 

Nechápaly jsme s Giannou o čem je řeč, a tak si Elena pospíšila s vysvětlením.

 

„Tvůj ...ehm...přítel, je dobrý hráč. Držel Ara v šachu výmyslem o jakémsi DVD, které vůbec neexistuje.“

 

„Tys jim... lhal?“ přeskočil mi překvapením hlas.

 

„Musel jsem si rychle něco vymyslet, abych pro nás získal ještě trochu času. Vypadali dost naštvaně - ti upíři.“

Elena spráskla ruce.

 

„Vy si z nás nepřestanete dělat legraci, že?

 

„Eleanor, prosím…“ Gianna nervózně ukázala do tmy za našimi zády.

 

 

„Pravda. Raději si pospěšte,“ pobídla nás El.

 

Hrozilo, že jakmile Aro a jeho doprovod ukojí svoji žízeň, zjistí, co se děje. Z temné díry v kamenné dlažbě, kterou jsme s Giannou odhalily, se linul nepříjemný puch zatuchliny a rozkládajících se krysích těl.

 

„Půjdu první“ protáhl se Nico do podzemního tunelu dřív, než jsem stačila zaprotestovat.

 

 

Chystala jsem se ho napodobit, když mě ještě Elena zastavila.

 

„Ness, málem bych zapomněla. Pro jistotu si s sebou vezmi tenhle prsten,“ navlékla mi na prostředníček chladný kovový kroužek. V tmavé chodbě jsem si ho nemohla prohlédnout.

 

 

„Co je to? Proč…“ 

 

 

El mě přerušila: „Pečetní prsten Volturiů. Pokud by se vám někdo z „našich“ stavěl do cesty, řekni, že jsi Volturiová a budete mít cestu volnou.“

 

Na víc nebyl čas se vyptávat, ale doufala jsem, že budu mít příležitost si s El o prstenu později promluvit. Váhavě jsem se ještě na okamžik zarazila: „Co s tebou bude až....“

 

„Už si s tím nelam hlavu. Běžte!“ popohnala mě. „Sejdeme se na Isola Bella, jak bylo domluveno!“ zavolala ještě do temnoty za Niccem a prozradila tak, na čem se s ním po cestě za mnou v rychlosti dohodli.

 

„Ano. Počkáme u nás... doma,“ nesla se zpět ozvěnou Nicova odpověď.

 

Elena mi naposledy stiskla ruku a políbila mě na čelo. V příštím okamžiku jsem dopadla těsně vedle Nica do odporně mazlavé hmoty.

„Děkujeme, El.“

 

 

Nebyla jsem si jistá, že mě slyšela, protože se k nám dolů donesla už jen ozvěna zadunění těžkého kamene, který zapadl na své původní místo. Jakoby se mu nelíbilo, že byl vyrušen ze své letité dřímoty. Všude se rozprostírala černočerná tma. V noci sice vidím poměrně dobře jako šelma, ale hluboko pod volterrským podzemím a ještě hlouběji v temných kanalizačních tunelech nás svírala kolem dokola neproniknutelná temnota.

 

 

„Počkej, mám zapalovač,“ duchapřítomně vytáhl Niccolo zapalovač z kapsy své košile a během vteřiny ustoupila tma blahodárnému světlu.

 

„Nevím kolik zbývá benzínu. Musíme si pospíšit.“

 

„To musíme tak, jako tak,“ rozhlížela jsem se a hledala v křižovatce chodbiček, na které jsme se ocitli, tu správnou.

 

Pod kamenem se zřejmě nacházel kanalizační uzel a já zkoumala v Elenině náčrtku kterým směrem nejrychleji doputujeme na svobodu. Kostrbatými tahy byla na papíře  neuměle zakreslena část chodeb, ve které jsme vězeli po kotníky, v něčem co nikdo z nás neměl odvahu zkoumat.

 

 

„Tudy. Radši zhasni. Budeme světlem šetřit.“

 

„Jsi si jistá?“ Nico nevěřícně zíral do malé chodbičky, kde byl problém lézt i po čtyřech.

 

„Jinudy cesta nevede.“

 

 

Tentokrát jsem se rozhodla plně spoléhat na své instinkty. Ještě, že Nico neměl páru o mých orientačních schopnostech. Tolik by mi nedůvěřoval. Odkopla jsem pár krysích mrtvolek nahromaděných přede mnou a po čtyřech se nebojácně vrhla do úzkého tunýlku. Ruce jsem měla během vteřiny pokryté tou odpornou mazlavou hmotou, které jsme měli plné boty. Asi zbytky tlejících krysích těl. Napadlo mě.

Nico se naštěstí statečně držel těsně za mnou a bez zaváhání mě následoval. Potichu jsme se snažili rychle dostat z tohohle odporného místa. Jak si tady mohla Elena hrát? Zajímavé dětství. Před čím se zde ukrývala? Honilo se mi hlavou. V duchu jsem se modlila, aby se jí pro nás podařilo získat ještě maličko času a navíc úspěšně odvrátit hněv Volturiových. Její schopnost by jí mohla být hodně prospěšná. Dlouho mi vrtalo v hlavě, čím je Elena tolik výjimečná, že může s Volturiovými jednat jako rovná s rovnými. Po jejím zásahu proti Jane už nebylo pochyb. Přemýšlela jsem, jestli má stejnou schopnost co  Jane, nebo dokáže jako zrcadlo odrazit zpět zvláštní schopnost jiného upíra. Nebyla jsem si jistá, ale každopádně by určitě dokázala být velmi nebezpečná. Pro všechny ve svém okolí. Tenhle závěr mě uklidnil. Ještě mě napadlo, že kdyby se dala dohromady s Bellou, nebylo by bezpečnějšího štítu. Jenže teď zůstala sama. Proti všem. Stihne se ubránit? Dumala jsem, zatím co jsme usilovně lezli kupředu, doufajíc, že zahlédneme nějaký náznak konce podzemního labyrintu.

Každou chvíli se za námi ozývaly podezřelé zvuky, které vydávaly naštěstí jenom zbloudilé krysy ve snaze najít kolonii svých blízkých. Nejstrašnější představa byla mít v zádech pronásledovatele v podobě některého z krvelačných nohsledů Volturiů. Já bych možná ještě byla ušetřena, ale Nico by zde našel svůj..... hrob. Brrr. Odporná představa.

 

„Musíme přidat,“ zavolala jsem za sebe do tmy při tom strašném pomyšlení.

 

„Snažím se, ale ruce mi neuvěřitelně kloužou po té mazlavé hmotě,“ funěl za mnou namáhavě ten, pro kterého jsem riskovala život svůj, své přítelkyně.... téměř sestry Eleny a vlastně i... své rodiny. Volturiovi budou určitě rozezleni na všechny široko daleko.

„Je to tu šílené. Snad ...nech mě tady...zdržuju tě. Sama utečeš,“ navrhl Niccolo nejpříšernější věc, co ho napadla.

 

Ruce mi také neuvěřitelně čvachtaly v tom podivném blátě a občas jsem zapadla až po lokty hluboko. Brodit se starou etruskou kanalizací bylo vážně nadmíru vysilující. I pro upírku.

 

 

„Lepší nápad nemáš?“ zavrčela jsem a pokračovala zarputile chodbou, která se stočila kolmo do leva a prudce stoupala vzhůru.

 

Chytali jsme se zoufale stěn a snažili se po nich šplhat. Tedy alespoň se zapřít nohama a ulevit klouzajícím rukám. Když tu najednou...

 

 

„Nicu, vidím světlo. Brzy budeme venku,“ zajásala jsem a zvýšila své úsilí.

 

Asi 50 metrů přede mnou se objevil malý záblesk životadárného denního světla. Tunel, kterým jsme prchali, náhle vyústil do prostornější novodobé kanalizační stoky. Z hlubin temnoty, kterou jsme nechali za sebou, se však začal ozývat povážlivý hlomoz. Už nebylo pochyb. Naši pronásledovatelé nám jsou v patách. Niccolo se zoufale opřel do mříže, která nás dělila od bezpečí zapadajícím sluncem ozářené ulice.

 

 

„Počkej, pomůžu ti,“ zatlačila jsem vší silou do zrezivělého kusu železa, který vzápětí pod naší tíhou vyskočil ze svého usazení a dopadl s rachotem na chodník.

 

Vyvalili jsme se na ulici jako dvojčata, která si nechtějí dát přednost a naráz se derou z matčina lůna. Jen místo blan a krve jsme byli obaleni vším, co jsme po cestě podzemím na sebe nasbírali. Musel na nás být otřesný pohled.

Snažila jsem se zorientovat, ale neměla jsem ani páru kde se nacházíme.

 

„Musíme vedle do ulice. Naštěstí mám auto hned za rohem,“ podal mi Niccolo ruku a postavil mě na nohy.

 

Utíkali jsme bez dalších zbytečných řečí do vedlejší ulice a já doufala, že se Nic neplete. Naštěstí zvolil správný směr a po pár minutách nás jeho autíčko unášelo pryč, z Volterry směrem na sever k jezeru Lago Maggiore.

 

 

„Budeme ho muset pořádně vydrbat,“ sjel Nic zrakem po spoušti, kterou jsme v jeho hračce během vteřiny nadělali. Stiskl tlačítko na palubním počítači a střecha se nad námi milosrdně uzavřela. „Pro jistotu...než se setmí“.

 

 

„Propána...uklidím...,“ koktala jsem a litovala nádherný světle-béžový interiér Lexusu, teď nepěkně zřízený.

 

„Ness, tak jsem to nemyslel. Prostě někde zastavím a dáme se malinko do kupy.“

 

„Jo, aby ti doma nevynadali, cože sis přivezl za....,“ chtěla jsem říct přítelkyni, dívku. Tak něco.

 

„Za nevěstu?“ doplnil mě s úsměvem a já ještě k tomu všemu navrch zase celá zčervenala.

 

 

Obalená blátem a pavučinami, na rukou sliz z kanálu. Smrděla jsem na sto honů a teď ještě pod tím vším zrudnu. Nicco nasadil jeden ze svých pobavených výrazů. V očích mu plápolaly ty jeho poťouchlé ohníčky.

 

„Hezká představa, viď?“

 

 

Nádhera, pomyslela jsem si. Dovolil si takhle žertovat, protože od jeho domova nás dělilo asi nějakých 400 kilometrů. Co by říkal být ... za rohem?

 

 

„Ness, vždyť já taky nevypadám jako princ. Spíš jako...zablácený žabák. “ zamyslel se.

 

„Třeba když tě políbím, proměníš se.“ Navrhla jsem pohádkové řešení.

 

 

„No, nevím, jestli tohle vyřeší polibek. I když tedy za pokus by to rozhodně stálo.“

 

Najednou se naklonil a zlehounka se dotkl mého spánku.

 

 

„Radši dávej pozor na cestu,“ napomenula jsem ho při představě, že bychom ještě k tomu museli při nehodě vysvětlovat, proč jezdíme v takovémhle autě, v tomto stavu.

 

Neodbytné myšlenky mě opět přinutily myslet na Elenu. Prsten, který mi v rychlosti při útěku navlékla, mě začal náhle tížit jako olovo. Konečně byl čas si ho pozorně prohlédnout. Stáhla jsem prsten z prostředníčku a podívala se na něj. Bohužel vypadal dost žalostně.... ostatně.... jako my oba.

 

„Nicu, nemáš tady prosím tě čistý kapesník?“

 

„Jsou v přihrádce přímo před tebou, lásko,“ usmál se na mě.

 

 

Vytáhla jsem papírový kapesník a snažila se prsten vyčistit, jak jen to v této chvíli šlo. Konečně se zaleskl v plné záři. Masívní obroučka z ryzího zlata nesla ve svém spoji kruhovou destičku. Destička byla vyzdobená třemi soustředěnými kruhy. V prostředním kruhu bylo písmeno V, které bylo vytvořené z diamantů. Prostřední kruh byl vyzdobený rostlinnými motivy. V krajním kruhu byl vyryt nějaký nápis. Ještě jednou jsem přeleštila kapesníkem okraje destičky. Pozorně jsem se na nápis zadívala. Latina.

 

„Nemo est supremus lex,“ přečetla jsem nápis nahlas. Hned jsem zalitovala, že jsem se neučila latinu. Co to asi znamená?

 

 

„Nikdo není nad zákonem,“ zazubil se na mě Niccolo, „hm.....zajímavé.“

 

 

„Ty umíš latinsky?,“ podivila jsem se.

„Lásko, jsem Ital. Latina pro nás není  až tak obtížná,“ bylo na něm vidět, že mu můj obdiv dělá dobře. Ješita jeden.

 

 

 "Hm", moje pozornost se vrátila k prstenu. Měla jsem pocit, že mě jeho záře k sobě neodolatelně vábí. Tisíce fazet odráželo do daleka poslední sluneční paprsky končícího dne , které se tříštily na milion malých barevných ohňostrojů. Nicco na mě mluvil, ale já ho najednou nebyla schopna vnímat. Duchem jsem poletovala úplně jinde. Podařilo se jí ubránit své rozhodnutí umožnit nám únik? A žije ještě vůbec? Kdybych tak věděla, že….

                                   

                                                                      Intermezzo

 

 

                                                                                            

…...sotva usadila Elena za pomoci Gianny zpět těžký kus kamene, aby zamaskovala cestu, kterou se uprchlíci vydali, ozvaly se v recepci, zběsilé rány na zamčené dveře.

 

 

„Zjistili to,“ odtušila Elena a rychle vychrlila na Giannu instrukce k dalšímu postupu.

„Všechno beru na sebe. Řeknu, že jsem tě pod pohrůžkou přinutila uzamknout dveře a jít se mnou.“

 

 

Gianna rezignovaně přikývla a přemítala, jakou že pohrůžkou jí Eleanora přinutila ke spolupráci. Vracely se chodbou zpět k recepci, ale nestačily ujít ani půl cesty, když zaslechly, kterak se vyražená mohutná vrata s rachotem zřítila na podlahu.

 

 

„Taková škoda. Mohli ještě chvilku počkat,“ zhodnotila situaci El a pokračovala jakoby nic.

 

Gianna se krčila v jejím stínu. Elena bez bázně pohlédla na shromáždění upírů, kteří právě ukojili svoji žízeň.

 

 

„Vidíte? To je ona! To je ta zrádkyně! Prozradila se sama!“ soptila nenávistně Jane a ukazovala na Eleanoru. „Nechala ho uprchnout!“

 

 

„Je uprchnout,“ suše ji opravila Elena a přejela shromážděnou skupinu neproniknutelným pohledem.

 

 

„Je, je! Slyšíte?! Potrestejte ji!“ dávala Jane průchod celé své zlobě, kterou vůči Eleanoře po léta sbírala.

 

Teď byla konečně příležitost se jí pomstít. Zaútočit sama si však po předešlé demonstraci Eleniny schopnosti netroufla. Tiskla se k Arovi a doufala, že starý upír konečně vydá rozkaz k Eleninu potrestání.

Aro stál nevěřícně mezi temnými postavami a zjevně si nebyl jistý, jak se má zachovat. Být na Elenině místě kdokoliv jiný...... Hněvivě si odfrkl.

 

 

„Vy dva, běžte ihned za uprchlíky!“ přikázal.

 

 

Felix a Demetri zavětřili jako lovečtí psi a vyrazili za pachem nenáviděného člověka.

 

„Doufám, že nám svůj skutek nějak vysvětlíš. Nechtěl bych žít s vědomím, že jsem si hřál, celé ty roky, na prsou.... hada. Takové zklamání,“ opřel se o Markuse a s námahou usedl na kamennou lavici zabudovanou do výklenku ve zdi hned vedle vyražených dveří. 

 

 

Aro najednou vypadal o pár stovek let starší. Jenom jeho oči temně žhnuly a provrtávaly Elenu, čekajíc na její odpověď. Caius si stoupl za pult v recepci a z povzdálí sledoval celou situaci. Markus si ztěžka sedl vedle Ara a pokynutím ruky svou dceru přivolal blíž.

 Elena rozuměla jejich šokovaným výrazům. Čekala tuhle otázku. Čekala i boj. Čekala, že ji budou třeba i lynčovat. Jenom tohle ne. Netušila, že její otec i strýc budou tolik zlomeni. Zklamala je. Velmi. Proto se rozhodla nepřilévat ještě více oleje do ohně. Cit jí napověděl jak jednat. Raději řekne pravdu. Tedy skoro celou pravdu, až na pár drobností. Pochopitelně. S ohledem na uprchlíky, kterým přála úspěšnou cestu na svobodu.

 

 

„Otče, strýčku, vy ostatní.... poslouchejte,“ popošla ke svým blízkým, „ano máte právo vědět, co mě vedlo k tomuto jednání. Jen vás prosím, nemyslete si, že jsem.... zrádce. Nikdy bych vás nevydala v nebezpečí. Nezradila bych,“ otočila hlavu ke své teď už odhalené sokyni.

 

„Ale říkalas, žes jim pomohla utéct! Tak se nevykrucuj. Zase lže! Pořád jenom lže!“ snažila se Jane útočit na Elenu a kout železo dokud je žhavé.

 

Věděla, že Elenina moc je velká a dostane-li prostor, má šanci se uhájit.

„Jenom se vás snaží oblbnout!“

 

 

„Ticho, nech ji hovořit!“ napomenul ji Aro. Jane se uraženě skrčila do klubíčka u jeho nohou a zlostně syčela.

„Mluv dál,“ vybídl svoji neteř.

 

 

„Je jistá záležitost, kterou bych raději probrala v soukromí. Týká se naší rodiny.“

 

 

„Mluv! Přede všemi. Cos udělala, se týká nás všech,“ nepřijal Aro nabídku a tak Elena pokračovala ve své obhajobě.

 

 

„Jak chceš,“ odmlčela se a upřela zrak na svého otce, „netušila jsem, že dlouhá staletí mi bylo zatajováno tolik informací o mém původu…“

 

 

„Jak to souvisí s uprchlíky?“ přerušil ji Markus.

 

 

„Víc než si myslíš, otče. Niccolo Borromeo je totiž můj příbuzný. Zrovna jako vy!“

 

 

„On je jako my? Že jsem si nevšimla,“ brblala si Jane, ale dostatečně nahlas aby jí bylo dobře slyšet.

 

„Stojím mezi dvěma světy,“ pokračovala Elena. „Jsem napůl člověk. Moje matka byla člověk. Měla jsem právo o ní vědět více. To já bych se měla ptát proč? Proč mi byly upírány odpovědi na ni? A teď, složitými cestami osudu mám konečně příležitost se o svém původu dozvědět více. Ty dobře víš, že její jméno bylo Eleanora Borromeo de Adda,“ toto odhalení Elenina původu rozpoutalo v místnosti vlnu pobouření.

 

 

Markusova dcera byla pro ostatní zúčastněné záhadou. Navštěvovala Volterru tak málo, že skoro nikdo nevěděl víc, než že je Markusova dcera, kterou si jednoho dne přinesl do sídla Volturiů jako novorozeně a jejíž matka údajně zemřela při porodu. Volturiovi nepovažovali za nutné se někomu s tajemstvím jejího zrození svěřovat, a tak byl její původ zahalen velkými otazníky. Nebylo však dobré popouzet proti sobě vůdčí upíry nemístným vyptáváním. Časem na toto tajemství sedl prach a vše se zdálo být dobře zameteno pod koberec. Až do dneška, kdy Elena sama poodhalila roušku této záhady svým přiznáním.

 

„V životě je mnoho náhod, které vás paradoxně mnohdy dovedou k cíli, jež tušíte kdesi v dáli, ale tápete jakou cestou se k němu vydat. Časem tyto náhody přestanete za náhody považovat, protože si uvědomíte, že spousta malých náhod vám poskládala podivuhodnou mozaiku vašeho života,“ pokračovala Elena.

 

 

„Vždycky jsi byla všímavá, dcero.“

 

 

„Spíš vnímavá.... otče,“ opáčila Elena. „Stejná náhoda mi dala poznat Ness a skrze její lásku Niccola Borromea a tajemství jeho rodu. Ženu, která pro svůj cit a těhotenství s upírem, skončila vyobcovaná ze své rodiny. Ženu, o níž se nesmí ani ceknout,“ mluvila rozlobeným hlasem, když si uvědomila, že Volturiovi ani Borromeové se nechtějí hlásit k památce její matky. Hrozné.

 

„Borromeo miluje Renesmé, že? Proto jsi mi zabránila se na ně dostatečně napojit,“ zvolal Markus. „Bylo mi to divné. Tušil jsem, že se něco děje.“

 

 

„Ano, milují se. Milují se tolik, že by jeden pro druhého byli schopni zemřít. Teď jsem si jistá, že Niccolo nic neprozradí. Neuvede Ness do nebezpečí. Chápete? Vím, kam míří. Budu jim v patách. Máme si ještě tolik co říci. Také mi musí pomoct získat obraz mé matky,“ chrlila Elena ze sebe, až stála skoro bez dechu vysílena vším vysvětlováním.

 

„O tvé matce si promluvíme opravdu raději v soukromí. Netušil jsem, že tě okolnosti dovedou až k jejím příbuzným, byť vzdáleným. Osud si s námi opravdu nepěkně pohrává. Úhlavní nepřítel nás všech je nakonec náš příbuzný,“ kroutil Markus nevěřícně hlavou. „V mé komnatě budeme mít klid a jestliže si budeš přát, již se nevyhnu žádné odpovědi, holčičko,“ znejistěl, když mu s konečnou platností došlo, že Elena už beztak ví příliš mnoho, než aby se pokoušel ještě kličkovat.

 

 

Nakonec, co se může stát? Elena se rozhodla zjistit pravdu a nic ji neodradí od její snahy, na to znal svou dceru příliš dobře. Sám dobře věděl, jak umíněná dokáže být. A vlastně proč ne. Sám byl zvědav, co vypátrala a především na obraz, o kterém se zmínila. Měl zájem na rychlém ukončení této debaty. Chtěl Elenu pokárat, ale karty se začaly obracet a ona sama najednou stála v pozici žalobce. Vyrazila jim zbraně z rukou.

Nenávist Jane se ocitla na samém vrcholu, když si uvědomila Elenino vítězství. Odhodlaná opět k výpadu prudce vyskočila na nohy, ale sotva se stačila nadechnout k další slovní atace, zasáhl Aro a zadržel ji.

 

„Rozumím jen... Ještě je tady ta věc se zrádcem. To ti také Borromeo řekl, kdo že je ten opovážlivec?“ snažil se Aro ukončit rozhovor.

 

Přestávalo mu být příjemné, že mají možnost všechno slyšet i ti druzí.

 

„Neřekl, avšak věřím, že při troše času by byla i tato záhada odhalena. Navázali jsme, dá se říci, přátelství a slibuji to jméno pro vás získat.“

 

Při těchto Eleniných slovech stála Gianna jako přikovaná.

 

„Dlužím ale omluvu Gianně,“ dlouze si přeměřila Giannu a vzpomněla si na Nica a jeho mistrné blufování, „přinutila jsem ji pod pohrůžkou se mnou spolupracovat. Řekla jsem, že ji označím jako toho údajného zrádce, pokud neudělá, co budu chtít.“

 

 

Gianna na ni vytřeštila oči a pomalými krůčky ustupovala ke zdi. Kolem ní se začal svírat kruh temných postav a hrozilo, že v příští vteřině bude rozcupována na stovky malých kousků. Ale při posledních Eleniných slovech se dav uklidnil a uvolnil vyděšenou Giannu ze svého sevření. Elena si byla jistá, že touto lží si Giannu nadobro zavázala.

Všichni čekali na Arův verdikt. Konečně promluvil.

 

„Moc jsi nás rozlobila, ale musím uznat, že tvé argumenty jsou logické. Máš mou plnou důvěru. Vydej se tedy za uprchlíky a podej nám co nejdříve o sobě zprávu. Pokusím se ti poskytnou trochu času a nezasahovat do této citlivé záležitosti,“ omráčil Aro dav svým rozhodnutím.

 

 

Nejvíc šokovaná byla Jane, jejíž ledové srdce nenávistí ještě více zkamenělo. Tenhle protekční poloupír jí už v žaludku dlouho ležet nebude. Její nenávist vůči Eleanoře dostoupila svého vrcholu. Nejdřív byla Elenou připravena o přátelství s Ness a pak jí dokonce prošlo osvobození Niccola Borromea. K dovršení všeho se snad ještě začne Aro omlouvat za zatajení těch informací o její lidské matce. K čemu by jí byly? Nač ještě pátrat. Může být ráda, že se jí Volturiovi ujali a vychovali. Co by víc chtěla. Rozmazlená nevděčnice to je. Nic jiného. Vždy, když se Elena objeví ve Volteře, všichni se můžou přetrhnout, aby jim věnovala svou pozornost. A co ona? Chodí mezi obyvateli podzemí hrdá jako páv. Skoro nikdo jí není dost dobrý, aby se s ním bavila. Jane se vždycky tolik snažila být při ruce a bez reptání uposlechnout jakýkoliv rozkaz. Nikdo nesmí být staven na vyšší stupínek než ona. Elena musí zemřít. Udělá proto všechno, co bude v jejích silách, zapřísahala se v duchu. Zatímco se Gianna s úlevou vracela na své místo v recepci, horečně vymýšlela plán, jak se zbavit své nenáviděné sokyně.

 

„Pojď, promluvíme si v klidu,“ objal Markus Elenu kolem ramen a vedl si ji do svých komnat.

 

Rozechvěle ho následovala. Teď, když alespoň na chvíli zajistila Ness a Niccolovi bezpečí, cítila, že jí opouštějí síly. Únava a vyčerpání se začínaly hlásit o slovo. Odevzdaně opřela ztěžklou hlavu o otcovo rameno a nechala se od něj vést.

Mezitím vydal potichu Aro rozkaz dvěma nejbližším upírům ze své gardy.

 

 

„Orlando, Corine! Vy dva budete Eleanoru sledovat a řeknete mi ihned o všem, co podnikne. Rozumíte?“

 

 

Dostalo se mu horlivého přikývnutí. Zvláště jeden z nich se zatetelil blahem, že je pověřen být v patách objektu své touhy. Nenaplněné touhy. Eleanora se mu zdála být tak nedosažitelná. A přece, možná bude mít konečně příležitost ke sblížení. Dlouho doufal v tento okamžik, a proto s vděčnou radostí hodlal splnit Arův příkaz........

 

 

„.....Lásko ?“ pokusil se mě Nico vytrhnout z mého snění.

 

Líně jsem k němu obrátila hlavu. V očích mi jiskřily odlesky z drahých kamenů. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná. Zírala jsem na prsten a nebyla schopná odpovědi.

 

„Jsi snad očarovaná?“ pohladil mě po vlasech a na dlani mu uvízla pavučina.

 

„Nicu, je možné, aby prsten ukázal věci, které se dějí někde jinde?“ nevěřila jsem sama svým uším.

 

„Myslíš tenhle? Že by byl kouzelný? No je docela možné, že se mi všechno jenom zdá a ocitl jsem se v nějaké pohádce,“ zlehčoval zase situaci.

 

 

„Spíš v hororu, ne?“

 

 

„S tebou, v pohádce, Ness. Krásné pohádce.“

 

„A kde máš toho prince a princeznu?“

 

 

„Ty ještě nevíš?“ zamrkal na mě významně.

 

 

Zahlédla jsem svůj obraz v zrcátku nad mojí hlavou.

 

 

„Pěkná princezna. Chtěl jsi říct v pohádce o zakletém princi a upírce, která právě vylezla z kanálu a je špinavá jako pr…,“ zhodnotila jsem svůj momentálně nevábný zjev.

 

„Ty ani netušíš jak jsi.... krásná, Ness.“

 

 

„Děláš si ze mě srandu? Copak jsi slepý?“

 

 

„Zaslepený láskou... to ano. Ale i přes ty vrstvy špíny jsi moje nádherná princezna. Ostatně brzy budeme mít možnost se dát do pucu. Po cestě uděláme malou zastávku.“

 

 

Zase byl tajemný. Řekl to s neskrývaným potěšením, které mu způsobovaly moje rozpaky. No tak dobře, nechám se překvapit. Nejdůležitější je, že jsme ve zdraví unikli z Volterry a sedím vedle svého „prince“, který mě unáší neznámo kam. Jsem zcela v jeho moci. Ale ať. Jen když jsme konečně spolu.