22.kapitola
22. kapitola – Ostrov
Sotva jsem se stihla vzpamatovat z tetiččiny pohostinnosti, otevřel se před námi úchvatný pohled na obrovské jezero, obklopené majestátními horskými velikány s čepičkami sněhu na vrcholcích.
Stresa byla vzdálena od našeho včerejšího útočiště opravdu jen, co by kamenem dohodil. Během deseti minut jsme uháněli pobřežní silnicí, vroubené alejemi cypřišových stromů, granátovníků, oleandrů a květinovými záhony, přímo do centra města.
Nábřeží Pallanza nám poskytlo panoramatický výhled na Borromeovy ostrovy, vystupující z vody romantického jezera.
„Tam.... naproti... je Švýcarsko,“ ukázal Nico rukou k obzoru. „Škoda, že nemáme ještě trochu času. Vzal bych tě nahoru. Měla bys vidět Monte Roso při východu slunce.“
Všimla jsem si ukazatele schovaného za rozkvetlou magnolií. Stálo na něm „Via Borromeo“.
„Vaše další vila…a tetička?“ zeptala jsem se s nelíčenou obavou v hlase.
„Snad tě Hannah příliš nevyděsila? To je Borromeova cesta na vrchol Monte Mattarone odkud je překrásný výhled na Monte Roso, jejíž východní stěna při východu slunce zrůžoví.
Když jsem byl malý kluk, jezdil jsem nahoru lanovkou, nebo vyběhl přes Gignese a Apianu. Starý Ludoviko měl pro mě vždycky nachystaný hrnek kozího mléka,“ zasnil se Nico při vzpomínce na svoje dětství.
„Hm,“ nevěděla jsem, co říct.
„Promiň, to víš, vzpomínky na mládí,“ otočil ke mně hlavu.
„Ty staříku,“ dloubla jsem ho ukazováčkem do žeber. „Až já ti budu vyprávět o svém dětství…,“ bavila jsem se v duchu představou, jakou nejlepší historku bych měla na Nica vytasit, abych ho zase nepolekala, po té včerejší hodině pravdy.
No, určitá zlomyslnost v tom byla, přiznávám. Nico má ale naštěstí taky smysl pro humor. Obzvlášť ten černý. A pro strach uděláno,o čemž jsem se mohla v posledních dnech přesvědčit.
„Tak vyprávěj, ty moje.... pizizubko. Br..... už se bojím,“ dobíral si mě a ještě si dovolil udělat narážku na mojí „upíří chloubu“.
Mávla jsem rukou, „ale, to je jen pro silný nervy.“
Zašklebil se. „Rád si poslechnu třeba příběh o malé Nessi, jak nesla babičce oběd a potkala vlkodlaka.“
„No, tak tedy o babičce Esmé ti klidně povím. Můžu začít třeba takhle: mojí babičce Esme je 114 let, ale pořád vypadá na dvacet šest…“
Zašlápl brzdu prudce do podlahy a nevěřícně na mě mžoural očima.
„Copak?“ hodila jsem na něj nevinný kukuč.
„Vždyť vím. S tebou se nesmím ničemu divit.“
„Jasně, ale sám sis o to řekl.“
Čekala jsem, že se Nico zase rozjede. Místo toho vystoupil z auta, obešel ho a otevřel mi dveře.
„Já myslela, že ses…lekl.“
„Hvězdičko, tu tvojí pohádku si strašně rád poslechnu a do konce, ale teď musíme vystupovat. Jsme na místě.“
Odlepila jsem se ze sedadla, vyskočila z auta a pozorně se rozhlédla. Nico zaparkoval u elegantní promenády na břehu jezera. Fasády přepychových vil zářily čistotou. Bylo jasné, proč Stresa očarovala svojí podmanivou atmosférou nejednoho krále a stala se nejoblíbenějším lázeňským letoviskem v Evropě.
„Nádhera, Nicu.“
„To ještě nic není. Počkej, až budeme doma,“ řekl jako bychom se opravdu vraceli oba domů.
Vzal mě kolem ramen a vedl po kamenných schůdcích k přístavišti.
„Trajekt za chvíli odplouvá.“
„A Elena? Nikde ji nevidím,“ měla jsem starost, aby trefila. Tedy pokud tu také náhodou už není a nehledá nás.
„Ness, pokud Elena dorazila, určitě si nás najde.“
Měl pravdu. Nastoupili jsme na loď a Nico se začal italsky vybavovat s mladým mužem, který nám prodal lístky. Kromě nás přistoupily ještě dvě starší ženy s plnými proutěnými košíky.
„Lino říká, že žádnou ženu podobnou Eleně neviděl. Pokud přijde, vyřídí jí náš vzkaz.“
Trochu mě uklidnil. Bylo samozřejmě možné, že se El zdržela. Kdo ví, čemu musela sama čelit, po našem útěku z Volterry. Ale jistě udělá všechno pro to, aby přišla. Nakonec, nezbývalo nic jiného, než čekat.
Během krátké cesty na ostrov jsem ještě jednou vytočila Bellino číslo. Zase nebyl signál.
„Zatraceně,“ zaklela jsem potichu.
Naťukala jsem alespoň krátkou zprávu, že jsem v pořádku a budu čekat na ostrově Isola Bella na jezeře Laggo Maggiore.
Mírný vánek mi čechral vlasy, když jsem stála opřená o zábradlí a dívala se upřeně do vlnící se hladiny jezera. Téměř na dosah ruky se před mýma očima tyčil Nicův rodný ostrůvek. Jeho ostrov jistoty? Náš ostrov jistoty? Kdo ví, co nás tady ještě čeká. Rozhodně bylo jisté, že se zde brzy sejde delegace upírů z různých koutů světa. V tu magickou chvíli, kdy jsem fascinovaně zírala do lesklé hladiny jako do věštecké koule, mě ani ve snu nenapadlo, že jsem blízko pravdě. Kruté pravdě, která měla brzy vykouknout na světlo.
„Váš zámek stojí na skále?“ přemítala jsem. Bylo mi divné, kde se vzala ta nádherná zahrada, rýsující se stále blíž a blíž našemu zraku.
„Ach, ano. Můj předek dal kdysi na plochou břidlicovou skálu navozit vrstvu orné půdy, aby tu mohl založit okrasnou zahradu. Bývala tady malá rybářská osada. Až v roce 1620 získal ostrovy rod Borromeo do svého vlastnictví a začal je upravovat,“ pospíšil si Nico s vysvětlením.
Naše loď totiž v zápětí pomalu přirazila k molu. Mrkla jsem na ženy, které s námi cestovaly.
„Vozí nám každé ráno čerstvé pečivo a zeleninu.“
„A ták, služebné vašeho veličenstva,“ naznačila jsem pukrle.
Zdálo se mi to, nebo se začal Nico červenat?
„No počkej, tohle ti ještě vytmavím,“ sykl na mě.
Rozloučili jsme se s Linem a společně se ženami stoupali úzkou pěšinou vzhůru k překrásnému zámku.
Ostrov Isola Bella, jak jsem si ho mohla konečně prohlédnout z blízka, se skládá z deseti stupňovitých teras, tyčících se do výšky zhruba třiceti metrů. Oběhla bych ho za pár vteřin. Jeho celkovou rozlohu jsem odhadovala přibližně na 300x400 metrů. Když jsme však stoupali vzhůru a bylo vidět víc z úžasných terasovitých zahrad, musela jsem obdivně smeknout před důmyslností architekta, který tento skvost vymyslel. Moc jsem se těšila až mě Nicco sám provede zahradou a vše ukáže.
Zadní vchod, určený pravděpodobně pro služebnictvo i pro domácí obyvatele, byl už takřka na dosah. Náhle mé chřípí nasálo pach upíra.
„Počkej,“ zbrzdila jsem Nica v jeho snaze doběhnout ženy a přidržet mi dveře, které se se bzučením otevřely po té, co jedna z nich zazvonila na domovní zvonek umístěný hned vedle obrovského starožitného klepadla.
Pátravě jsem se rozhlédla kolem.
„Děkujeme, přijdeme za chvíli,“ pokynul Nico ženě a vrátil se pár kroků ke mně.
„Nicu, cítím někoho z našeho druhu.“
Zarazil se a pozorně pátral očima v našem okolí. „Nikoho nevidím. Asi se pleteš,“ zhodnotil situaci během okamžiku.
„Neplete,“ ozval se znenadání známý hlas za našimi zády. „V tomhle se upír těžko splete, pane Borromeo. To mi věřte.“
Oba najednou jsme se otočili.
„Eleno,“ vyhrkla jsem, jako bychom se neviděli celé věky. „Jsi v pořádku? Co s tebou bylo? Tys... unikla?“ zajíkala jsem se vzrušením nad shledáním s naší přítelkyní a nad tím, že se jí podařilo dorazit na ostrov už před námi.
„Počkej, počkej, Ness. Bude dost času si v klidu popovídat. Pane Borromeno,“ pokynula hlavou směrem k Niccovi na pozdrav.
„Jsem opravdu moc rád, madame Volturiová, že jste zde v …s námi.“
„Věřím vám…Niccolo…,“ poprvé oslovila Nicca jeho křestním jménem.
Copak asi prolomilo hradbu její nepřístupnosti natolik, že se odhodlala k tomuto pro ni neobvyklému gestu?
„Velmi si vážím vaší odvahy a toho, že jste Ness v pořádku dopravil do bezpečí…“
„Kdybys věděla, El, co všechno jsme cestou zažili,“ skočila jsem jí do řeči.
„Vždyť jsem také velmi zvědavá. Uprchnout ze spárů nejmocnějšího rodu nesmrtelných. Klobouk dolů.“
„Zapomněla jste, že i díky vaší pomoci..... Eleno,“ připomněl Nico její podíl na naší záchraně a osmělil se taky k důvěrnějšímu oslovení.
„Klidně Eleno,“ mávla rukou a považovala bez dalších obřadností celou záležitost za vyřízenou.
Nejraději bych slyšela všechno hned a na místě, ale Nico přispěchal s návrhem, abychom se ohlásili na zámku, ubytovali se a pak se sešli u dopolední svačiny a v klidu si o všem pohovořili. S tím nešlo nesouhlasit.
Personál zámku se skládal ze tří osob. A asi byli zvyklí na ledacos, protože se vůbec nedivili, když uviděli Niccola v doprovodu dvou mladých žen. Pokojská, správce a pokladník. Všichni milí a vlídní lidé. Sice jim Nico svým neohlášeným příchodem malinko vyrazil dech, ale během okamžiku se přestali tvářit překvapeně a ochotně plnili Nicovy pokyny.
Nejvíc ze všeho mě pobavilo jméno správce. Jean. Opravdu – Jean. Koutky mi zacukaly při představování, ale zase na druhou stranu, kdo by si takové jméno bezpečně nezapamatoval. Zvlášť na zámku.
„Opravdu máte sluhu ....Jeana, můj lorde?“ zlobila jsem Nica, když jsme stoupali do patra, kde se měly nacházet naše pokoje.
„Není to sluha, ale správce,“ trpělivě snášel mé rýpání.
„A zvonečky nafasujeme, nebo mám zatahat za závěs u postele?“
Bezmocně vzdychl a sevřel dlaně. „Využíváš toho, že jste v přesile. Ale počkej, až budeme sami. Víš, že už máš u mě jeden vroubek, tak nepřilévej oleje do ohně,“ varoval mě.
„Nebo co?“
„Pomsta bude krutá,“ lišácky se zašklebil a já viděla, jak čerti v jeho očích začínají spřádat ďábelský plán pomsty.
Určitě mi co nevidět oplatí tyhle jízlivosti i s úroky.
Elena za námi důstojně stoupala po schodech a s grácií sobě vlastní přehlížela naše dětinské špičkování. Její mysl opět zaměstnávalo cosi velmi vzdáleného.
„El?“ počkala jsem na ní v mezipatře.
„Ne, ne…nic se neděje. Jen si tak říkám, kdy budu moci nahlédnout do vaší knihovny, Niccolo?“
Tak tohle jí tížilo. Kronika rodu Borromeo. Dychtila se dozvědět víc o své matce.
„Hned po svačině vás provedu zámkem a okolím. A v knihovně můžete zůstat, jak dlouho si budete přát, Eleno. Jste tu přece doma.“
Jemně si odkašlala.
„Tedy…, buďte jako doma,“ upřesnil Nico.
„Zde jsou vaše pokoje,“ otevřel jedny z bočních dveří a čekal galantně venku, než Elena vejde.
„Děkuji. Tak za dvacet minut na.... terase?“ ujistila se El.
„Ano. Ubytuji Ness a sejdeme se dole.“
„Dohodnuto,“ mávla na nás a zavřela za sebou dveře.
„Můžu ti nabídnout pokoj Francezsky, nebo…“ ukázal na protilehlé dveře.
„A... ty? Kde budeš bydlet ty?“
„Mám v dalším patře své apartmá, ale myslel jsem, že chceš být blízko Eleny,“ zrozpačitěl Nico.
.
„Především chci být blízko.... tebe,“ položila jsem ruku na jeho hruď a slyšela, jak mu srdce v zápětí zdivočelo.
„Nevadilo by ti být se mnou?“ ujišťoval se nevěřícně.
„Kdybych nechtěla být s tebou, nebyla bych tu,“ fixovala jsem ho očima.
Elena vykoukla z pokoje. Paráda.
„A pročpak tu, vy dva, ještě stojíte? Čas běží a jsem tolik natěšená na vaše vyprávění.“
„Ještě žádná žena se mnou nebydlela, Ness,“ šeptal, ale Elena už beztak s potutelným výrazem zaplula zpět .
„Opravdu, nikdy?“
„Nikdy,“ ujistil mě. „Dovolíš?“ než jsem stačila jakkoli zaprotestovat, uchopil mě do náručí a vystoupal se mnou ještě o patro výš, do svého království.
„Nemusíš mě nosit přes práh. Nejsme ještě manželé,“ snažila jsem se mu vymanit a postavit se na vlastní nohy.
„Tetička Hannah chystá svatbu, vzpomínáš?“
„Jen se nabídla, kdyby.... náhodou,“ zarazila jsem se.
„Náhoda neexistuje. Všechno je.... ve hvězdách,“ otevřel loktem dveře a vešel do pokoje.
První, co mě upoutalo, byl obrovský hvězdářský dalekohled, umístěný u okna a namířený k nebi.
„A cos viděl…ve hvězdách?“ loupla jsem okem tím směrem.
„Viděl jsem padat hvězdu.“
„A?“
„Spadla přímo do mé náruče.“
„Musíš jí vrátit tam, kam patří,“ zavrtěla jsem se a chtěla povolit sevření jeho paží.
„To je právě ten problém,“ naklonil se ke mně tak blízko, že jsem ztuhla a zírala omámeně do jeho očí. „Už jí nevrátím. Nikdy,“ pomalu mě nechal zlehounka došlápnout na jemný koberec na podlaze.
Pořád mě, ale držel pevně a obtočil své ruce kolem mého pasu.. Zatočila se mi hlava a v uších zašuměl mořský příboj rýsující se v hlubinách jeho zornic a tříštil napadrť zbytky mého sebeovládání. Bezmocně jsem se odevzdala jeho dotykům i... polibkům. Spojila jsem mu ruce na zátylku a opětovala mu laskání.
Maličko se odtáhl: „škoda, že musíme za El. Nesmíme ji nechat dlouho čekat.“
Vymanila jsem se z něžného objetí. Na vteřinu posmutněl.
„Stalo se něco?“
„Vůbec ne. Všechno je v nejlepším pořádku, Ness. Jen bych s tebou chtěl být ještě chvíli sám.“
„Bude spousta času, Nicu. Zítra, pozítří…“
„Máš pravdu,“ rozzářil se. „Hned po svačině, až bude El v knihovně, si spolu promluvíme o něčem moc důležitém.“
„Snad tě netrápí ty úvahy ohledně…“
„Ne, Ne. Jde o něco jiného. Ale necháme to opravdu až na pak.“
Odložila jsem si kabelu na lenošku u krbu a ukázala na koupelnu. „Dáš mi pět minut?“
Přitakal. Rychle jsem se upravila a Nico mě v zápětí napodobil. Pak už nic nebránilo tomu seběhnout do přízemí a velkým francouzským oknem projít na prostornou terasu, kde na nás pohodlně usazená čekala Elena, vychutnávajíc si velkou šťavnatou broskev.
V rozích terasy byly umístěny obrovské kamenné květináče s citronovníky, pomerančovníky a keříky myrty. Po balustrádě spadala dolů v obrovských převisech kaskáda překrásných květů z mramorových truhlíků.
Když jsem pohlédla skrze zábradlí, upoutal moji pozornost bílý páv, hrdě se procházející zahradou pod námi. Vydechla jsem údivem.
„Dáš si džus, minerálku, nebo víno?“ nabídl Nicco z připravených džbánů.
„Jen vodu..... díky,“ počkala jsem, až mi nalije a doplní také Eleninu sklenku.
Konečně se klidně usadil.
„Vyprávějte první,“ probodla mě Elena svým jiskrným pohledem. Byla také nedočkavá.
Náhle jsem dostala nápad. Vzala jsem Elenu za ruku a zároveň uchopila Nicovu pravou dlaň. Snažila jsem se uklidnit svoji rozrušenou mysl a zastavit všechny těkající myšlenky. Během příštího okamžiku se mi začal v hlavě odvíjet jako film příběh našeho útěku z Volterry. Podzemní stoka, laskavá tetička Hannah, maškarní ples,…můj převlek. Jen malou část z toho všeho jsem si nechala pro sebe. Přenos mých myšlenek se asi zdařil dokonale. Nico mě během této demonstrace mojí schopnosti chvílemi málem rozdrtil ruku. Tedy pokud by to bylo vůbec možné. Ale s úlevou si oddychl, když pochopil, že některé záležitosti, týkající se jen nás dvou, nebudu svěřovat nikomu jinému.
Elena určitě také porozuměla. Tajemný úsměv sfingy jí obestřel tvář, a když jsem skončila, nadšeně vykřikla:
„Bože, Ness.“ Spráskla ruce a hodnou chvíli seděla mlčky. Asi jsme jí vyrazili dech. „Tetička Hannah je…,“ hledala to správné slovo, kterým by bylo možné nejlépe vystihnout Niccovu super příbuznou.
„Já vím, El. Počkej, až ji poznáš osobně.“
„To tedy věřím. Máte povedené příbuzné, Niccolo,“ usmála se na něj.
„Máme, Eleno,“ upřesnil Nic její úvahy.
„Vidím, že jste vše zvládli s přehledem a ještě se výtečně pobavili,“ zavrtěla hlavou.
Poté se k nám naklonila a na malou chvilku se odmlčela, ale než jsem jí stačila vybídnout k vyprávění, stiskla pro změnu zase ona naše ruce ve svých dlaních . V následující chvíli jsem definitivně pochopila, v čem spočívá její dar. Eleanor přebírá schopnosti druhých. To bylo něco.... úžasného.
„Poslouchejte,“ ztichla a náhle začala pronikat obrovská síla do mého vědomí.
Energie proudící z Eleniny ruky mě docela paralyzovala. Nemohla jsem se ani pohnout, ale přitom jsem se cítila ohromně příjemně. Během příštího okamžiku se nám začal před očima odvíjet Elenin příběh. Kromě faktů, které mi již prozradil její prsten o tom, co se dělo bezprostředně po našem útěku, jsme mohli s Niccem nahlédnout ještě dále do Eleniny mysli.
Sama jsem se divila tomu, že nám tak otevřeně a téměř beze zbytku odhalila vše, co se týkalo její rodinné historie.
Úkosem jsem pohlédla na Nica a viděla v jeho očích zalesknout se slzy.
