28. kapitola

Kapitola 28. - Leap 1. část

„Vstávat, slečinko, jsme na místě,“ zatřásl se mnou Clopote.

Musela jsem usnout! Blahodárný spánek mi dal na chvíli zapomenout, kde jsem. Promnula jsem si oči a podívala se z okýnka na cíl naší cesty. V okolí nestál žádný dům ani jiná stavba, která by nasvědčovala tomu, že se hodlají moji únosci se mnou uchýlit před blížícím se východem slunce do bezpečí.

Mohly zbývat tak dvě hodiny, než životadárné slunce vykoukne za nedalekými kopci, jejichž obrysy se vyjímaly v dáli před námi. Životadárné pro obyvatele země, ale nepříjemné a odhalující pro upíry, kteří teď stáli opřeni zády o kapotu auta a živě diskutovali, i když mě stále nespouštěli z očí.

Náhle, ještě tmavou oblohu nad námi, rozburácel zvuk helikoptéry.

„To má teda štěstí,“ ucedil Gropariu naštvaně. „Půl hodiny zpoždění skousnu.... možná.“

Helikoptéra přistála, ale pilot jenom posunkem naznačil, abychom nastoupili. Sám nevystoupil, ani nezhasl motor.

„Rychle.... jdeme!“ smýkl se mnou Gropariu směrem k helikoptéře. Strčil mě dovnitř a pilot vzápětí zvedl stroj do vzduchu.

Dole pod námi zůstali stát opření o auto Clopote s Doliem, který lovil v kapse zvonící mobil a živě gestikuloval rukama při hovoru. Párkrát jsme nad nimi zakroužili a pak mi zmizeli z dohledu, protože jsme během pár vteřin zalétli za nejbližší kopec.

Gropariu zaujatě diskutoval s pilotem, pravděpodobně svým dobrým přítelem – upírem, podle charakteristické vůně, která zaplňovala celou kabinu. Uvnitř helikoptéry byl pěkný rachot, a tak, i když mám dobrý sluch, jsem mohla slyšet sotva každé páté slovo. Beztak nahodili „úžasné“ téma – ženy, „jídlo“, zábava, což mě vážně nezajímalo. Sledovala jsem krajinu pod námi. I v šeru probouzejícího se dne byly dobře patrné kopce střídající maličká údolí a stavení rozesetá mezi nimi. Jen párkrát jsme přelétli větší vesnici či usedlost a asi dvě města.

Zhruba po půl hodině jsme zanechali pevninu v nedohlednu a hladina vody se dole rozprostřela jako obrovská, nekonečná, modrá plachta. Netrvalo dlouho a opět před námi vystoupil z mlhy zelený pahorek země.

„Už jsme skoro na místě,“ otočil se na nás se zvýšeným hlasem pilot se sluchátky na uších.

Gropariu pokýval hlavou.

„Vidíš?“ zabodl prst do okénka. Podívala jsem se, kam ukazoval a zatajil se mi dech překvapením.

Směřovali jsme k rozlehlé stavbě, která, čím blíže jsme byli, tím víc připomínala starý rozlehlý hrad či zříceninu. Polorozbořené hradby, místy zcela pohlcené bujným zeleným křovím, obtáčely podivnou stavbu. Stála široko daleko osamocena a nepřehledné pláně táhnoucí se do nekonečna mě utvrdily v mém přesvědčení - jsme v Irsku.

Nikdy jsem tady sice nebyla, ale znám Irsko z mnoha obrázkových publikací a televizních dokumentů, které ráda sleduji. Vždycky jsem se sem toužila vypravit. Pochopitelně za jiných okolností.

Pilot ještě několikrát zakroužil nad hradem, snad aby na sebe víc upozornil zdejší obyvatele a chystal se přistát.

Slunce si konečně začalo razit cestu za východním obzorem skrze mlžný opar těžkých dešťových mraků, do nichž se halily kopečky v dáli. Malinko mi to tu připomínalo Forks a jeho okolí. Určitě tu bude taky hodně deštivo.

Svítalo a my zlehka dosedli na orosený travnatý koberec. Gropariu se rychle rozloučil se svým kamarádem v kokpitu stroje. Pevně mě chytil za předloktí a vytáhl z helikoptéry za sebou. Vzápětí se stroj opět vznesl do vzduchu a nabral západní směr.

„Žádný hlouposti,“ zavrčel na mě a stiskl mě takovou silou, že jsem sykla bolestí.

Přeběhli jsme krátký kamenný můstek, protáhli se železnou branou, a zastavili se na velkém nádvoří. Konečně jsem si prohlédla větší část hradu i přilehlých budov z blízka. Musel být nejméně 600 let starý. A možná ještě víc. Můj zrak jednoznačně zaujala čtyřpatrová, robustní věž obdélníkového půdorysu, která nesla zřetelné stopy požáru.

Vlastně celý hrad se zdál být v minulosti zachvácen ohnivými plameny, ale věž to odnesla ze všeho nejvíc. Byla hodně poničená a horní, asi páté patro úplně chybělo. Okna zčernalá sazemi hostila pár netopýrů, kteří se zatřepotali zmateně uvnitř vyrušeni hlukem, jež způsobila helikoptéra. To místo mě pomalu začínalo děsit. Měla jsem pocit, že se zde muselo stát něco hrozného. Zmocnila se mě jakási nevysvětlitelná vnitřní panika. Nejradši bych utekla. Ze všech kamenů a skulin starého hradu na mě sálala spousta negativní energie. Otřásla jsem se.

„Snad ti není zima, maličká?“ poznamenal Gropariu jízlivě.

Z malého nabíleného domku přilepeného bokem k hlavní věži a přistavěného určitě dodatečně před pár lety, nám už ale vyšel v ústrety starší podsaditý muž.

„Seane, kde jsou O'Carrollové?“ oslovil ho Gropariu.

Muž, jenž nás přišel přivítat, byl silnější postavy, asi tak padesátiletý. Měl dlouhé šedivé vlasy po ramena a šedivý plnovous až na prsa. Hlavu mu pokrývala manšestrová kšiltovka a na sobě měl tvídové sako, košili a džíny. Zvláštní postavička.

Nebyl tak úplně nesympatický, ale cosi mi zde nehrálo. Ten muž byl totiž... člověk. Úplně obyčejný člověk. Tady?! Spolkla jsem otázku.

Pozorně si mě prohlížel.

„Tak.... konečně poznám někoho od Volturiovejch!“

„Není Volturiová. Stala se... mýlka,“ podrbal se Gropariu na hlavě. „No prostě.... trochu jsme to zvorali,... no.“

„A bratři o ní... vědí?“ otázal se Sean ustaraně.

„Jo, v pohodě. Orlando nám určitě volal, když jsme odlítali s Ryanem. Viděl jsem Dolia, jak telefonuje. Všechno je OK.“

„No jen aby! Tak pojďte dovnitř,“ otevřel dveře a ustoupil ke straně, abychom mohli vstoupit.

„Musíš jí tak mačkat? Nemá kam utéct,“ všiml si, že mě Gropariu pořád pevně drží za ruku.

„Tahle holka je drobet divoká. Vypadá jako neviňátko, ale... no prostě...,“ nedořekl. Asi nechtěl Seanovi přiznat, že jsem je po cestě tak trochu vypekla.

Sean dál nevyzvídal, jenom pokýval chápavě hlavou.

„Ták jo. Posaďte se.... zatím. Zavolám je. Večer trochu pařili v kapli... no a asi ještě...ehm,“ odchrchlal si a podíval se na mě.

„Sou to ale... bejci,“ obdivně vydechl Gropariu.

Gropariu mě vmáčkl na dřevěnou dubovou lavici u obrovského stolu zabírajícímu téměř polovinu místnosti a usadil se vedle tak, aby viděl na dveře. Přes okna byly spuštěny žaluzie a ještě je navíc překrývaly těžké závěsy tmavě hnědé barvy. Jediným zdrojem světla nám byly plameny vycházející z velkého krbu, v němž plápolala dvě ohromná polena.

„Snad nemáš strach? Když budeš hodná, nic se ti nestane,“ snažil se mě Gropariu uklidnit.

Já ale byla jinak kupodivu docela klidná. Neměla jsem strach. Jen takové nepříjemné mrazení po těle. Zatím. Jediné, na čem mi v tuto chvíli nejvíc záleželo, byl Nico. Udělám cokoli, jen ať je v bezpečí a v pořádku. Nesmím zapomínat, že se Orlando vrátil na ostrov a byl ve spojení s mými únosci. Zjistím, co vlastně přesně chtějí. Stále se mi nechtělo věřit té šílenosti, kterou mi ukázal prsten. Snad bude možná nějaká rozumná dohoda.

Nebo jde jen o omyl. Ani já, ani Elena jsme přece nemohly mít nic společného s jakýmsi záhadným, ponurým hradem ukrytým hluboko v irských kopcích. Přesto, Orlando říkal, že se můžeme hodit obě, vzpomněla jsem si. Zavřela jsem oči a opřela se o zeď za lavicí. Nezbývalo než čekat, až přijde Sean s těmi druhými a dozvím se konečně nějaké podrobnosti.

Přišli za pár minut. Dveře se náhle prudce otevřely a na prahu se objevily dvě vysoké, tmavé postavy nápadně připomínající Orlanda.

Gropariu neklidně poposedl.

„Jsou tady,“ hlesl.

Že jde o upíry jsem poznala hned, a když přešli těch pár metrů blíž ke stolu, bylo jasné, že jsou Orlandovi bratři. Jejich podoba byla fascinující.

Vysocí, oblečení do černých dlouhých kožených kabátů, kalhot a košil. Orlí nos, tvrdá brada, úzké rty a ostře řezané rysy tváře... Nebylo pochyb.