Prolog

Cítila jsem, jak ze mě spolu s krví uniká i má životní síla. Carlisle se nade mnou skláněl a snažil se zastavit krvácení. Hučelo mi v uších a všechno začalo splývat. Ozvěna kroků, která se blížila i hlasy okolo. Pomalu jsem se odpoutávala od svého těla a pocítila úžasnou lehkost. Najednou jsem je viděla. Stáli tam všichni nad ležícím tělem. Mým tělem. Carlisle se snažil zastavit únik krve z velké, otevřené rány na mém pravém předloktí.

„Ztratila moc krve, nevím, jestli bude žít,“ zhodnotil situaci.

„Musí být nějaká šance. Zachraňte ji, prosím.“

Viděla jsem Nica,klečícího u mé hlavy a zoufale upírajícího na Carlisla zrak.

„Jsou dvě možnosti. Pokud ji nakazím upířím jedem, promění se. Bude jednou z nás. Ale přežije.“

„A ta druhá?“

„Ztratila příliš mnoho krve, prodělává hemoragický šok. Snad by pomohla krevní transfuze. Bohužel, jediný člověk, který může v tuhle chvíli pomoci, jsi.... ty. Musel bys dát ale všanc svůj vlastní život a o jejím stále nebude rozhodnuto. Je to velké riziko pro vás oba. Nevím, jak budou vaše těla na transfuzi reagovat. Co bude dál, prostě neví nikdo.“

„Ne, Nico.... nedělej to!  Chci, abys žil! Neriskuj! Naše srdce jsou jedno, už nejdou oddělit. Dokud bude bít to tvé, budu žít také!“ křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel.

S hrůzou jsem pochopila, že mě nevidí ani neslyší. Jsem duch. Už jsem mrtvá. Je.... konec.

„Udělej to Carlisle, dám jí všechnu svou krev, bude-li třeba. Jenom ji zachraň. Sama se musí rozhodnout, jestli chce být nesmrtelná. Dej jí šanci,.... prosím!“

Na mou necitelnou tvář dopadaly Nicovy slzy.

„Nebo mě také udělej tím, co jste vy.“

„Ne Nico, teď nemůžu. Ty máš stále ještě na výběr.“

„Už jsem zvolil,“ nastavil Niccolo rozhodně svou paži.

„Dobře, pokusím se a ty, jestli jsi věřící, se začni modlit,“ otevřel Carlisle svůj příruční kufřík a vyndal obinadlo.

Neschopná zasáhnout jsem se krčila u stropu a sledovala jehlu, nořící se do naběhlé Nicovy žíly.