20.kapitola

Kapitola 20. - Princ a já

Staří Etruskové říkali Toskánsku Entoria. Čili krajina vína. Nekonečné lány rozlehlých vinic, háje cypřišů, venkovské usedlosti a kamenné vesnice dokreslují kouzelný ráz této malebné krajiny, která působí, jakoby se zde zastavil čas.

 Oranžový sluneční kotouč se pomalu nořil ke spánku do dalekých zvlněných kopců a vrhal poslední záchvěvy světla na nádherné přírodní scenérie podél silnice, která se klikatila jako had mezi zvlněnými kopečky a vedla nás na sever do Nicova domova. Zajímalo mě, jak daleko je Isola Bella a kdy budeme na místě.

„Asi 450 km. Musíme najet na dálnici na Bolognu, Parmu a Miláno. No a pak do Stresy. Odtud trajektem na ostrov.“

Zdálo se, že si dělá výčitky ohledně situace, v níž jsme se oba octli.

„Aha....“

„Neboj, bude se ti tam líbit. Udělám všechno pro to, aby ses cítila dobře, Ness,“ zvážněl. „Chtěl bych se zastavit ve vilce Borromeů.....mohli bychom si na pár hodin oddechnout a…“

„…hlavně se umýt. Jenže všechny věci mám ve Volteře. Při tom zběsilém úprku jsem si nestačila vzít nic na převlečení.“

Svou kabelu přehozenou přes záda jsem uchránila, i když taky nevypadala valně. Budu muset zkontrolovat její obsah. To zatracené bláto, nebo co to bylo, je úplně všude. A taky odporně smrdí.

„Něco se najde. Francezska tam často jezdívá, a tak si určitě něco v šatně vybereš. Tedy, snad ti to nebude vadit?“ starostlivě se na mě podíval.

„Vadit? Tohle mi vadí. Co může být horšího?“ ukázala jsem na svoje zablácené kalhoty.

„Máte skoro stejné postavy,“ dodal.

„Jen aby jí nevadilo, že ji připravím o nějaký ten hadřík.“

„No právě, hadřík. Má jich tolik, že neví co s tím. Pořád leží v módních časopisech a lítá po přehlídkách. Prada, Dior, Donna Karan.....je blázen do módy.“

„Fakt? Teta Alice ...také.“

„Jenže stejně pokaždé neví, co si vzít. Vždycky stojí bezradně před skříní a brečí, že nemá co na sebe.“

„To víš, ženský,“ omluvně jsem sklopila oči a snažila se netrhat partu.

I když musím přiznat, že nepatřím zrovna k druhu žen, které stojí před napěchovanou skříní a pořád jim není nic dobré. Možná i díky Alicině starostlivosti. Pravdou je, že s módou si díky ní opravdu hlavu lámat nemusím. Alice by si s Francezskou určitě rozuměly.

„Ale je bezva mít ségru, co má módu v malíčku.... ne? Můžeš ji zaúkolovat.“

„No právě. Co si myslíš, že dělám? Když ji to tak baví,“ začal se Nicco kuckat smíchy a konečně se uvolnil. „Nikdy nevíš, kdy se ti může hodit takhle ujetá ségra.“

„A ti tví ostatní sourozenci, jsou taky nějak.....ehm…“

„Vzatý? Jak se to vezme. Tedy, tak trochu jsme každej nějak....však víš.“

„Jasně, že vím. Ale v čem vynikají oni?“ Byla jsem docela zvědavá.

„Tak.... různě,“ uhýbal, „však sama uvidíš, až se poznáte.“

„Poznáme? Já myslela, že se toulají po světě a na Isolla Bella budeme sami,“ znejistěla jsem.

Na seznámení s rodinou bylo ještě podle mě brzy.

„Toulají, ale je docela možné, že se tam někdo objeví. Slétáváme se občas jako tažní ptáci,“ začal si zase ze mě dělat legraci. „Určitě tam bude personál. Zahradník, pokojské a tak. Část zámku je zpřístupněná. My ale budeme mít soukromí,“ pospíšil si s uklidňujícím argumentem, když zahlédl, že bezděky sahám po dveřích.

„Ness,“ zase zvážněl, „byl bych moc rád, kdyby ses u nás cítila jako..... doma.“

Doma. Kdybych jen věděla, co se děje doma. Ještě před odjezdem z Prahy jsem měla v úmyslu zavolat domů a dát o sobě vědět. Jenže se všechno tolik zkomplikovalo. Bohužel, nebo raději bohudík - Alice nepotřebovala „pohádkový prsten“, aby mohla nahlédnout do budoucnosti. Bezpochyby už věděla, jak se věci mají. Jen jsem doufala, že počkají, až se sama ozvu. To by ale nesměli být mí drazí příbuzní tak starostliví. Byla jsem si jistá, že jen co jim Alice vylíčila své vize a opakovaně trvala na svém, že mi jde o život, sedli na letadlo a vydali se mi na pomoc. Zatímco já s Niccem prchala z Volterry, oni byli už určitě nad oceánem a chystali se navštívit Volturiovy.

„Musím se ozvat domů, Nicu,“ lovila jsem v tašce mobil.

Byl úplně vybitý. O jeho vzhledu ani nemluvě. Nevypadal na to, že by se mu ještě chtělo někdy fungovat.

„Vlezu si do vany i s kabelou,“ utrousila jsem nasupeně, když jsem rukou zašátrala v jejích útrobách a postupně jsem zjistila, že mobil není sám pěkně zašpiněný.

„Zavoláš si z villy. Nejsme daleko,“ podíval se na dálniční ukazatel a odbočil na vedlejší silnici.

„Škoda, že je už tma,“ kývl Nico hlavou k okýnku.

Sledovala jsem jeho pohled. Naštěstí se měsíc chystal k úplňku a mimo to můj zrak byl mnohem lepší než Nicův. Upíři vidí dobře i ve velké tmě. Všechny naše smysly jsou bystřejší. Jenom v té proklaté kanalizaci hluboko pod Volterrou jsem měla, dá se říct... problémy. Tmu jako ve vakuu jsem dosud neměla příležitost zažít. A tak jsem v šeru stříbrného měsíčního světla mohla spatřit rozlehlou stavbu. Pravděpodobně klášter, pomyslela jsem si, když jsme ho míjeli.

„To je dominikánský klášter u kostela Santa Maria della Grazie.“

„Da Vinci?“

„Ano, tady je uložen jeho mistrovský obraz Poslední večeře. Tedy, spíš.... namalovaný na zdi.“

„Páni, Nico. Tolik jsem si ho přála vidět na vlastní oči,“ zalitovala jsem, že čas ani okolnosti nejsou mému přání nakloněny.

Pátrala jsem v paměti. Je zde uložen k poslednímu odpočinku Ludovico Sforza. Da Vinciho mecenáš.

„Vezmu tě sem. A ještě na jiná nádherná místa. Lombardie je vůbec úžasný kraj. Ukážu ti všechno, co si budeš přát. Cremonu, La Scalu...“

„Jenže..... kdy? Zapomněls?“ přerušila jsem tu chvíli nádherného snění a vrátila nás zpátky na zem.

„Máme před sebou spoustu času. Celý život,“ pokračoval Nicco a nic nedbal na moje připomenutí.

Náhle auto zpomalilo.

„Tamhle musíme odbočit,“ zadíval se pozorně do tmy na vzdálený ukazatel, ke kterému jsme se blížili. Na ceduli stálo „Villa San Carlo Borromeo - 2km“.

„Konečně si budeme moci vydechnout a dát se do kupy, Ness. Doufám, že budou Hannah a Riccardo ještě vzhůru,“ povzdychl si, ale já se modlila, aby raději už všichni spali.

„Máš tady blízko známé?“

„Ne, ne. Villa San Carlo Borromeo je takové naše.... návštěvní sídlo. Zkrátka, strýček Riccardo a tetička Hannah zde bydlí a starají se o villu, jejíž část je pronajímána jako penzion a mimo to sem vedou často kroky nás ostatních z rodiny. Sestry, bráška i já se často při cestě na Isola Bella ve ville zastavíme. Však sama uvidíš proč.“

„A jsi si jistý, že tě strýček s tetičkou uvítají s otevřenou náručí?“ zašklebila jsem se a teatrálně popotáhla nosem.

„To neznáš tetičku. Nepochybuj o tom, že bude nadšená, až nás uvidí,“ snažil se vyvrátit moje pochybnosti ohledně svého nápadu vpadnout neohlášeně do domu svého strýce a tety v našem nevábném stavu.

„Tetička není Italka?“ zarazilo mě její jméno.

„Není. Strýček Riccardo se osudově zamiloval při své cestě do států ….na mezinárodní psychiatrický kongres…“

„Je lékař?“

„Vždyť říkám -  psychiatr, ale to víš, také potřebuje svůj klid. Není lehké léčit lidské duše. Naštěstí má Hannah. Myslím, že s ní mu deprese vážně nehrozí,“ usmíval se záhadně.

Jestli nás Nicova tetička opravdu přijme, s otevřenou náručí, jsem dost pochybovala, ale Nico byl o své pravdě tak silně přesvědčený, že nemělo cenu se s ním vůbec dohadovat.

„Hm, bezva. To jsem tedy zvědavá,“ neodpustila jsem si poznámku, když jsme se přiblížili na dohled překrásného sídla, které se vyjímalo v nádherně osvětlené a udržované zahradě rozprostírající se za obrovskou železnou bránou, kam jsme mezitím dojeli.

Niccolo stáhl okénko a naklonil se k mikrofonu umístěnému na zídce vedle levého křídla brány. Zmáčkl malé zelené tlačítko a čekal. Po chvilce se ozval hlas strážného. Nerozuměla jsem tomu, co říká, ale pravděpodobně zjišťoval naši totožnost. Nicc cosi zašveholil italsky, mimochodem, nedivím se, že mnoho oper je zpíváno výhradně v italštině, a vyndal z malé přihrádky ve dveřích jakési doklady se svojí fotografií a nasměroval je na bezpečnostní kameru nad mikrofonem.

„Avanti,“ zapraskalo v odpověď. Brána se před námi začala pomalu otevírat.

Pokud si Nicc myslel, že se budeme moci nepozorovaně uchýlit do bezpečí villy, moc se spletl.

Hned poté, co jsme vjeli na cestu vedoucí zahradou k domu, tedy spíš malému paláci, než domu či ville, bylo jasné, že inkognito návštěva je holá utopie. V zahradě korzovalo i v tuto noční hodinu nemálo lidí a čím více jsme se blížili k průčelí villy, nočních návštěvníků přibývalo, až nám konečně s hrůzou došlo, o co jde. Jenže už bylo pozdě otočit vůz a vrátit se. Navíc, brána se za námi opět tiše, ale nemilosrdně zavřela. Jistě jsme byli sledováni službou a riskovat v naší situaci útěk a padnout do rukou strážníků by byla pošetilost. Nico se zhluboka nadechl.

„No, nedá se nic dělat. Nějak z toho musíme vybruslit,“ zatvářil se odhodlaně.

Na rozdíl ode mě.

„Ty víš, co se tu děje?“

„Vypadá to na večírek. Tedy ples pro známé a tak. Tetička je taková, jak bych to řekl. Má zkrátka ráda vzrůšo. A tak občas vymyslí nějakou zajímavou akci. Asi jsme se zrovna připletli k maškarnímu bálu nebo co,“ rozhlížel se pátravě kolem sebe a rychle se snažil zhodnotit, jestli je nám tahle situace nebezpečná.

Nedalo se totiž dělat nic jiného, než obratně prokličkovat mezi postavami v karnevalových kostýmech a zastavit přímo u schodiště vedoucího ke vchodu do ozářeného sálu. Krčila jsem se v sedadle a doufala v zázrak. Jenže pro dnešek už jsme asi měli vybráno. Osud se rozhodl nás obdarovat zázračným útěkem ze spárů volterrských upírů a víc se angažovat nehodlal.

„Co teď?“ zoufale jsem pohledem fixovala Nica.

„Budeme blufovat a hned, jak to půjde, se vypaříme do bezpečí.“

Bylo vidět, že má Nico v blufování docela praxi. Co tím myslel? Jak mám asi blufovat? Sotva se na mě někdo podívá, nechá mě zatknout pro obecné pohoršování, jestli ne něco horšího.

„Co tím myslíš - blufovat?“ dožadovala jsem se rychle upřesnění.

„Podívej se kolem. Uděláme ze své nevýhody výhodu. Třeba nás zvolí, za nejlepší převlek.“

Bezva. Konečně mi došlo, co tím Nico chtěl říct. Copak zešílel?! Tihle lidé v čistých a nákladných róbách a do toho my? Nebyl čas na další úvahy. Portýr se chystal otevřít mi dveře a podat ruku, abych mohla vystoupit z auta na čistý rudý koberec vinoucí se po schodech. Co naplat. Nemohla jsem dělat nic jiného, než zadržet dech a směle vystoupit, opírajíc se o natažené prsty úslužného pomocníka. Výraz, který se mu objevil na tváři, se dá popsat jako směs překvapení, děsu, úleku i odporu zároveň. Stál celý zkamenělý a zmateně začal cosi koktat. Naštěstí jsem mu nerozuměla. Napadlo mě alespoň pozdravit a lehce se poklonit, napodobujíc Nicca. O portýra se asi začaly pokoušet mrákoty . Celý ten výjev začal naneštěstí přitahovat pozornost i ostatních masek, které byly poblíž. Jako Popelka jsem si teda fakt nepřipadala. Mohla to být úžasná chvíle. Být princezna, jet na ples se svým princem. Všichni oněmí, když mě uvidí. Oněměli, ale bohužel důvod byl úplně jiný než ve známé pohádce. Dá se říct, že jenom Nico sehrál svou úlohu dokonale a v poslední chvíli mi přispěchal na pomoc. Přitočil se k šokovanému muži a než se na cokoliv zmohl, zašeptal mu do ucha.

„Domenico, to jsem já, Niccolo. Je tady někde strýček nebo tetička?“

Ubohému Domenicovi se začala zase vracet barva.

„Signor Niccolo!“ zvolal, jako by právě objevil Ameriku. „Niccolo Borromeo! Ale co to má znamenat?“ nebylo mu pořád jasné, proč ty výstřední převleky.

 „Ach tak! Pořád se chcete něčím odlišovat, pane Niccolo. Raději přece jenom zavolám signoru Hannah. Počkáte zde, ano?“ ujišťoval se, jestli náhodou nemá Nico v úmyslu vpadnout do sálu v kostýmu daleko přesahujícím hranice zdravého rozumu.

„Jistě Domenico, počkáme tady,“ slíbil Nicco a vedl mě k lavičce stojící u malé besídky, po které se pnuly žluté růže.

„Chvěješ se, Ness. Je ti zima?“ starostlivě se mě snažil zahřát a třel mi dlaněmi ramena, ale jediný výsledek byl, že se pod našima nohama nahromadila kupka odroleného bláta.

„Není mi zima. Nemůže mi být zima. Přece není tak těžké pochopit, proč se celá třesu,“ začala jsem pomaličku pro změnu doutnat.

„Nemohu za to. Náhoda,“ pokývl směrem k ville, ze které k nám zrovna doléhal zvuk Straussova valčíku.

„Neboj, všechno bude v pořádku. Podívej,“ ukázal před sebe na cestičku, po které k nám svižným krokem mířila žena středních let a plnoštíhlé postavy. V ruce držela škrabošku, se kterou si ledabyle pohrávala.

„Niccolo?“ tázavě na nás pohlédla. Asi se chtěla ujistit, že pod bahnivými mimikry se opravdu nachází její synovec.

„Jsem to já, teti. Neměl jsem v úmyslu vás takhle vyděsit. Omlouvám se. Jestli si přeješ, odjedu,“ omluvně krčil rameny, ale zároveň šibalsky mrkal.

Věděl, že ho teta nevyhodí. Byl si tím jistý.

„Vyděsils Domenika, chlapče. Jen co je pravda. Myslím, že ti rodiče dávají příliš velkou volnost. Nevíš, co bys ještě vymyslel a vidím,“ podívala se na mě pátravě, „že neváháš do svých ztřeštěných nápadů zavléci i svou …přítelkyni,“ sjela mě pátravým pohledem a mírně nakrčila nos.

„Ráda bych řekla krásnou, ale bohužel, pod vaším maskováním je rozpoznání jakýchkoli rysů tváře nemožné. Osobně bych proti tomu nic neměla. Víš,“ obrátila se znovu na Nicca, „že jsem nakloněna každé legraci, ale strýček Riccardo má slabší nervy, a tak myslím, že bude asi rozumnější se tohoto úžasného maskování vzdát a zúčastnit se plesu v poněkud přijatelnější podobě.“

Kdybych měla klobouk, s úctou bych ho před tetičkou Hannah smekla. Báječná žena. Pochválí i pokárá zároveň a to všechno s takovou noblesou. Jestlipak jsou i ostatní Niccovi příbuzní jako paní této villy?

Nico vděčně před tetičkou sklonil hlavu.

„Nedávám ti žádnou vinu, můj milý. Měla jsem napsat pozvánky srozumitelněji, ale ....však mě znáš. Občas létám hlavou v oblacích a něco popletu,“ navíc ještě vzala celé údajné nedorozumění na sebe.

„Ne ne, je to moje chyba, teti. Přehnal jsem to,“ pokračoval Nico v omluvách.

Naše situace začala vypadat nadějněji. Tetička byla asi taky mírně potrhlá, a tak měla pro Niccovy nápady jisté pochopení. Docela bych ráda věděla něco bližšího o jejím seznámení se strýčkem Riccardem. Napadlo mě, jestli psychiatrické kongresy navštěvují i pacienti? Nejvíc překvapená jsem byla tedy nakonec já.

„Rozhodně se, ale musíte zúčastnit plesu, děti,“ uzavřela celou záležitost s naší vizáží.

„Ty,“ ukázala na Niccola, „jdi do svého pokoje a převleč se. Domenico ti vše nachystal. A vy drahoušku…,“ obrátila se ke mně.

„Ach, odpusťte,“ uvědomila jsem si, že bych se měla představit. „Jmenuji se Rennesmé Cullenová.“

Nico se chytil za čelo.

„Já zapomněl,“ snažil se rychle vše napravit. „Teto, tohle je má přítelkyně Nessie Cullenová. Ness, moje teta Hannah Boromeo-Arrese.“

„Přítelkyně?“ přerušila ho teta Hannah a významně si mě prohlížela. Přihmouřila oči, když na mém krku pod vrstvou zaschlé špíny rozpoznala jednorožce.

„Moje dívka,“ upřesnil Niccolo, když sledoval tetin pohled. Bylo jasné, že už patřím do rodiny.

„Tvá dívka je velmi milá a určitě i ….hezká... chlapče,“ pronesla po chvilce.

Vzhlédla jsem, abych zapátrala po stopě posměchu, ale zdálo se, že to myslí naprosto vážně. Copak je ještě k tomu kouzelná? Kouzelná tetička? Přesně tak. To je přesně ono. Tak na mě Niova tetička působila. Úžasná, kouzelná bytost. Ať už byla, jak chce bláznivá. Kouzelná tetička se ke mně naklonila.

„A vy, Rennesmé, půjdete se mnou. Až se spolu vrátíme do sálu,“ významně se odmlčela, „obávám se, že vás Niccolo nepozná,“ spiklenecky na mě mrkla a pokynula mi, abych jí následovala do villy.

Nico kráčel odevzdaně za námi. U zadního vchodu se mi chystal něco říct, ale moje garde mě pevně sevřelo loket.

„Jestli ji chceš ještě vidět, pospěš si a přijď na ples. Jinak...!“ naznačila posunkem co by se stalo, kdyby snad Nicco otálel.

„Brzy bude půlnoc,“ dodala tetička tajemně.

Rychle za námi přibouchla dveře a ponechala Nica venku svému osudu. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„No tak, Ness,“ začala se smát, „Trošku toho vašeho prince vytrestáme.“

Tetička Hannah si myslela, že můj stav je dílem Nicovy vemlouvavé přesvědčivosti. Kdyby znala pravdu, jistě by byla shovívavější. Jenže pravdu se dozvědět nemohla. Museli jsme tuhle hru dohrát až do konce. Nico se šel tedy pokorně umýt a převléknout na ples. A já? Mě vedla kouzelná tetička Hannah s pobaveným smíchem dlouhou chodbou do velkého pokoje zařízeného jako dámský budoár z nějakého zámku. Přivolala dvě pečlivě upravené dámy – pomocnice- a než jsem se nadála, stála jsem vykoupaná, voňavá a načesaná v překrásných šatech, připravená na svůj první opravdový ples. Upřímně řečeno mi byla všechna ta péče ohromně příjemná a tak jsem ani neprotestovala.

„Pojďte se podívat,“ vybídla mě Hannah, abych popošla k velkému benátskému zrcadlu, které viselo téměř přes půl zdi u vchodu do pokoje.

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle. Tu dívku jsem nepoznávala. Vztáhla jsem ruku a jako nevěřící Tomáš se dotkla krásné princezny před sebou. Jaké kouzlo se mnou tetička provedla? Štíhlá dívka s bronzovým odstínem světlehnědých vlasů v umně vyčesaném vrkoči s alabastrovou pletí a čokoládovýma očima, oděná do světle modrých sametových šatů s krajkovým živůtkem. Šaty byly poseté malými perličkami a vypadaly, jako by je zrovna vylovili domorodí hledači perel ze dna moře, kde se nachází říše bájného mořského boha Poseidona. Rukávy a lem šatů byly také zakončeny romantickým krajkovým kanýrem. Podél skrání a na šíji mi sem tam splýval zakroucený pramen vlasů. Jemné líčení dokonale podtrhovalo moje rysy. Vypadal jsem jako princezna. Mořská princezna. Nymfa. Snad to nebyl od tetičky úmysl. Musela si být vědoma toho, že celý můj zjev bude dokonale ladit k nádherným Nicovým očím.

„To nejsem já,“ vyrazila jsem ze sebe bezděky.

„Ale ano, holčičko. Jste to vy. A ten bídák bude litovat, že vás přiměl k tomu svému úletu. Rebel jeden. Však já mu to vytmavím.“

Začala jsem se červenat.

„Ještě tohle,“ vetkla mi tetička Hannah do vlasů malou tiáru posetou diamanty. „Hodí se vám k prstenu,“ Elenin prsten se po důkladném vyčištění blýskal do dálky.

 „Tak, a jsme připraveny. Můžeme jít. Děkuji vám za spolupráci,“ poděkovala svým dvěma pomocnicím a odšustila se mnou chodbou k točitému schodišti, které o patro níže ústilo do vchodu tanečního sálu.

 „Usmívejte se, Ness. Vždyť vás už jistě čeká váš princ.“

Tetička byla asi také velký romantik. Ostatně, v tomhle jsme si mohly rozumět. Určitě si každá holka přeje být někdy princeznou. Prožít kousek své pohádky. Taky jsem si představovala samu sebe jako Popelku, která náhle úderem hodin zmizí a zoufalý princ se zlomeným srdcem a střevíčkem ji dlouho hledá, až ji konečně najde v poslední chaloupce, tu svoji Šmudlu-Popelku. Jenže naše pohádka se zdála být tak trochu naruby. Princ Niccolo si najde svoji Šmudlu -  Upírku, která se promění v krásnou Popelku. Docela jsem byla zvědavá, jestli se bude tohle moje přestrojení Nicovi zamlouvat. Tetička Hannah byla vážně číslo.

„Počítejte do sta, Ness, a pak sejděte dolů. Já se ještě na chvilku vzdálím,“ dala mi instrukce a důstojně scházela dolů do plného sálu.

Viděla jsem ji ještě cosi říkat ženě stojící pod schodištěm a spolu odcházet do malých dveří stranou hlavního sálu. V duchu jsem začala odpočítávat a sotva jsem dopočítala do stovky, nedočkavě krok za krokem následujíc tetičku Hannah, mě schody vedly za zvukem stále více se rozléhající hudby a šumícího davu. V mezipatře jsem se na chviličku zarazila a pátrala po Niccovi, ale nikde nebyl vidět. Asi se zdržel. Vždyť já měla tolik pomocnic a on? Pokud  ho tetička donutila ustrojit se podobně.... Něčeho se zatím napiju a počkám na něj. Tančit rozhodně nebudu.

 Ať jsem se rozhlížela sebepozorněji, Nica jsem nikde neviděla. Zato maškary, které kolem procházely, se v údivu zastavovaly a zíraly na mě jako na zjevení. Bezděky jsem přejela zpocenou dlaní po hebké látce šatů a usmála se na klauna, jenž mi právě vysekl hlubokou poklonu. Třímajíc škrabošku v pravé ruce, nenapadlo mě nic jiného, než ji rychle strčit před obličej. Stříbrná škraboška byla lemovaná jemnými bílými pírky a byla upevněná na tenké tyčce, takže šla použít podle potřeby. Připomínala  velký zdobený lorňon s okraji protaženými do stran ke spánkům.

„Věnujete mi příští tanec, krásná princezno?“ vyzval mě klaun k tanci.

Ještě, že škraboška milosrdně skryla moje z rozpaků znachovělé tváře.

„Přijměte moji omluvu, ale netančím, pane,“ s údivem jsem poslouchala ozvěnu slov, která mi vyletěla bez přemýšlení z úst.

Co to říkám? Copak se s tímhle přestrojením začnu chovat jako ty knižní hrdinky, které pletly urozeným princům hlavy? Rychle musím najít Nicca, nebo se za chvíli nepoznám. Nejen navenek. S omluvným gestem jsem rychle seběhla ještě pár schůdků z klaunova dosahu, blíž k tanečníkům zahleděných do svých figur. Nebo jiným na nohy, aby je snad nepošlapaly? Ne, ne všichni vypadali, že chodí někam brát taneční hodiny. Dvojice souzněly v dokonalé harmonii rytmu. Přemítala jsem, kam se zatím uklidím, abych nepřekážela, než Nicco dorazí nebo než uvidím tetičku. Jenže většina tváří byla ukryta za úžasnými maskami. Pokud by sem teď dorazil některý z našich pronásledovatelů, těžko by nás v tomhle mumraji odhalil. Ach ano, najednou mi to došlo. Vždyť my s Niccem ohrožujeme všechny nic netušící a vesele se bavící návštěvníky! Musíme počítat i s touhle možností. Proto by bylo dobré, ples neples, zase raději rychle zmizet. Nicu, kde jsi?

 Stále jsem křečovitě držela škrabošku před obličejem, když tu náhle... ten neodbytný pocit, že vás někdo sleduje. Otočila jsem hlavu a střetla se pohledem s mužem na druhém konci sálu, který mě už hodnou chvíli se zaujetím pozoroval. Kam jenom zmizím? Neměla jsem chuť se zase vymlouvat dalšímu zájemci o mé taneční kreace. Ale on stál naštěstí zcela konsternován a neschopný pohybu na svém místě.

„Nemůže vás poznat, viďte, děvenko?“ zašvitořil mi do ucha tetiččin hlas.

Během té malé chvilky našeho rozloučení se stihla převléknout. Teď jsem zase já zírala vykuleně na masku, kterou protentokrát zvolila. Měla na sobě sněhobílé šaty, lehounké jako pírko, s okraji mírně roztřepenými, napodobujíc ptačí peří. Ne, to bylo peří. Labutí peří. Celé tetiny šaty byly pošity labutími pírky. V pase byly projmuté a dmoucí se poprsí, které jistě měla na svědomí moderní push-upka, se jí dralo z kulatého výstřihu. Vypadala nadpozemsky. Skoro jako..... barokní anděl, nebýt toho, co měla na hlavě. Až teď, když jsem ji přehlédla celou, od spodního lemu ptačích šatů až po temeno hlavy. Konečně mi došlo, že tetička Hannah se pro druhou část dnešního večera rozhodla přestrojit za...... LABUŤ.

Vděčně jsem přijala od procházejícího číšníka číši růžového šampaňského a naráz ji vypila jako limonádu. Bublinky mě příjemně zašimraly v nose. Kýchla jsem.

„Ach, děvenko, snad nejste alergická na peří?“ starostlivě ode mě poodstoupila.

„Vůbec ne. Nádhera,“ zvolala jsem, ohromená obrovskou labutí, která se tyčila na tetině hlavě.

Opravdu. Vypadalo to, že si vypůjčila velkou vycpanou labuť z nějakého školního kabinetu a umně si ji připevnila na hlavu. Samozřejmě bez nohou. Labuť působila dojmem, že sedí na vejcích a bohorovně přehlíží z výšky zdejší rej masek. Celek působil kupodivu harmonicky, ale já definitivně pochopila, že naše rodina není určitě ta.... nejpodivnější. Slušně řečeno. S tetičkou rozhodně nebyla nuda. Už jsem se moc těšila, až poznám strýčka Riccarda.

„Líbí se vám, viďte, Ness? Příště Vám ji také můžu nechat zhotovit. Je ale nutné dát zakázku dlouho dopředu,“ pyšně se otáčela kolem své osy a já už se zmohla jenom na drobná citoslovce .... „ách“ a „óch“ komentující její snahu.

Byla jsem strašně  zvědavá, do čeho navlékla Nica.

„A kde je.... Niccolo, madame?“ chtěla jsem vědět, jestli už je také v sále.

„Nu, vždyť se dívá pěknou chvíli přímo sem,“ ukázala na mužskou sochu naproti.

„Nico...,“ vydechla jsem.

„Vskutku, je to on a vypadá dost překvapeně, že ano?“ uchichtla se samolibě tetička a mě napadlo proč je asi strýček chabrus na nervy.

Pokynula důstojným gestem naproti přes sál plný tanečníků a vyzvala zkamenělého Nicca, aby k nám přišel. Jak se blížil, spouštěla jsem ruku se škraboškou stále níž a níž a když stanul po mém boku v převleku za pohádkového prince, vypadla mi škraboška z ruky na podlahu.

„Ness?“

„Nico?“ vydechli jsme oba současně.

„Tak to by bylo děti. Teď, když jste se navzájem představili, si můžete konečně zatančit!“ v očích jí hrálo tisíce plamínků.

Nekompromisně nám spojila dlaně a postrčila nás do sálu mezi tanečníky. Nicca ani nenapadlo tetičce odporovat. Než jsem mohla cokoli namítnout odváděl si mě princ Niccolo přímo do středu sálu, kde se na nablýskané parketové podlaze skvěla velká šesticípá hvězda v temnějším odstínu, než zbytek parket. Její ramena se rozbíhala pod našima nohama do rohů. Orchestr na galerii začal hrát Hlasy jara od Johanna Strausse ml. Nico se galantně zlomil v pase, položil si pravou ruku na srdce a vyzval mě k tanci.

„Hvězdičko moje, smím prosit?“ Moře v jeho očích se  nebezpečně zavlnilo.

Co jsem mohla dělat? Ta chvíle, to všechno. Bože, která dívka by na mém místě odolala? Pravou ruku mi položil na pas a levou sevřel mé prsty chvějící se nervozitou. Zaujali jsme taneční pózu, kterou jsem dosud znala jenom z filmů. Byla ve mně malá dušička. Do tanečních jsem nikdy nechodila. Hudební sluch mám. Obstojně hraju na klavír, ráda zpívám. Dokonce jsem byla se spolužáky na taneční zábavě, ale tohle bylo něco docela jiného. 

 Vzpomněla jsem si na Elenu a naše vystoupení v La Spada. „Poddej se hudbě. Nepřemýšlej. Povedu tě,“ zněla mi v hlavě její slova. 

„Důvěřuj mi. Poslouchej hudbu srdcem. Povedu tě,“ slyšela jsem jako ve snách Nicův hlas.

Nemohli zapřít, že jsou příbuzní. Vypnula jsem mozek. Dokonale. Odevzdaně spočívajíc v Nicově náručí jsem kroužila sálem a kupodivu ani jedinkrát neškobrtla. Vnímala jsem jenom úžasný pocit lehkosti.Zdálo se, že se vznáším nad zemí. V krouživých pohybech jsme pluli sálem v rytmu valčíku  a když konečně hudebníci dohráli, bylo mi líto přerušit ty nádherné nadpozemské chvíle. Nico kroutil nevěřícně hlavou.

„Páni, Ness, ty nádherně tančíš.“

Konečně jsem se probrala z tanečního opojení a rozhlédla se kolem. Tančili jsme s Nicem sami. Ostatní utvořili okolo nás velký kruh a fascinovaně se zájmem přihlíželi. Sem tam někdo utrousil obdivnou poznámku na mojí adresu. 

„Upíři mají pohyb zkrátka v krvi,“ pošeptala jsem potichu Nicovi do ucha a nenápadně ho dloubla do žeber. 

Zmateně se na mě zadíval.

„Aha, třeba... Eleanor, co pochoduje po nocích na střechách domů?“

Překvapeně jsem na něj pohlédla. Kdy viděl El na střeše? Něco mi uniklo?

„Ano, třeba,“ pokračovala jsem, „máme ale i jiná užitečná nadání a schopnosti.“

„O tom si budeme muset ještě promluvit, princezničko,“ vzal mou dlaň do své a odváděl mě ke švédskému stolu, kde se podávalo vybrané občerstvení.

Malé dezerty, jednohubky, obložené mísy, ovoce a spousta jiných dobrot mě přesvědčily, že Italové  i  Češi jsou velcí gurmáni. Po našich opékaných marshmalow bonbonech a hamburgerech už se mi fakt stýskat nebude. 

„Chutná?“ pozoroval Nico se zájmem s jakým požitkem do sebe láduju ty dobroty.

„Výtečné. Jenom z vína se mi trochu zatočila hlava.“

„Půjdeme se projít, souhlasíš?“ odváděl mě můj princ do zahrady plné zurčících fontán a nádherných soch lemujících štěrkem vysypané cestičky, která byla teď kupodivu úplně prázdná. „Kam všichni zmizeli?“ zajímalo mě, zatím co jsme došli k lavičce, na které jsme seděli při našem příjezdu. Ukázal na besídku. Počkal, až se pohodlně usadím, a pak mi vysvětlil, že se všichni shromažďují na horním schodišti, protože na půlnoc je připravený ohňostroj.

„Ness?“

„Ano?“

„Už dlouho se tě chci na něco důležitého zeptat,“ zarazil se , snad v obavách z mé reakce.

„Ptej se, na co chceš, Nicu,“ tušila jsem, čím se trápí.

Nebylo možné se stále vyhýbat určitým otázkám, které se týkaly nás dvou a našich rozdílných světů. A hlavně vztahu, pro který jsme byli oba ochotni tolik obětovat.

„Rád bych... ehm,“ váhal, „se ještě vrátil k našemu rozhovoru na Dobříši.“

„Poslouchám, Nicu.... pokračuj,“ položila jsem mu dlaň na ruku a lehce ji pohladila.

„Ať řekneš cokoli, nebudu se divit. Ani zlobit,“ opřela jsem si hlavu o jeho rameno nic nedbajíc na složitý účes, který na mé hlavě vytvořily pomocnice tetičky Hannah.

Nico  se opřel o dřevěný sloupek besídky za jeho zády. Vzal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Asi se bál, že mu úderem hodin zmizím.

„Podívej,“ upřel své nádherné modré oči na temné nebe nad námi poseté miliony třepetajících se hvězd.