6.kapitola

Kapitola 6. - Niccolo Borromeo

„Aro si přál, abych ti vše vysvětlila. Usoudil, že mi lépe porozumíš.“

„Ale Jane, není mi jasné, jak může nějaký člověk o všem vědět, natož něco prozradit. Byl by šílený,“ vyřkla jsem to, co pro mě bylo nejvíc nepochopitelné.

„Ani ne tak šílený, spíš hloupý. Hloupý smrtelník. Kdyby věděl, s čím si zahrává. Dobrovolně by přišel a žádal o rychlou smrt,“ vyhrkla nenávistně.

„Dobrovolně?!  Blázníš, Jane? Neví ani, kam by měl jít.“

„Právě, že ví. Moc dobře to ví,“ překvapila mě Jane.

Ten člověk mě začínal zajímat.

„Kdo je to, Jane? Tak už mi konečně řekni...jeho jméno.“

„Pche, nicka. Nenápadný zvědavý šťoural. Novinář.“

„Jeho jméno?“

„Niccolo Borromeo.“

„Borromeo? Nemá snad něco společného s rodinou Borromeo? Karlem Borromeiem a tak?“

„Ano vzdáleně, ale to na věci nic nemění. Nejsou tak stará rodina jako my. A jsou to jen lidé, drzí človíčci.“ Jane se mi už nezdála tak mírumilovná jako dosud. Zatvářila se, jako by měla v úmyslu zabít nejenom novináře Niccola, ale vyvraždit i všechny jeho příbuzné. Oči jí potemněly a chlad, který z ní byl najednou cítit, mnou otřásl. Její oči se na mě uhrančivě zadívaly.

„Au! Přestaň, Jane, to bolí!“ V kostech mi někdo odpálil nálož dynamitu. Cítila jsem tlak a bolest, která neustále sílila.

„Nessie, to jsem nechtěla,“ rychle se ode mě odvrátila a snažila se ovládnout své emoce.

„Promiň, omlouvám se. Já myslela na něj.“

Jakmile se Jane otočila, vše rázem přešlo. Jane by dovedla být nebezpečný nepřítel. Na to nesmím nikdy zapomenout.

„Nezlobím se. Nedivím se, že ses tolik rozčílila, ale přece jenom. On je zatím bůhví kde a já místo něj trpět netoužím,“ snažila jsem se jí uklidnit.

„No právě, zatím je.... kdoví kde,“ zlobila se dál.

„Postarám se, aby to už tak dlouho nebylo, Jane.“

„Vím, Ness, ale ty si neumíš představit, jak ho nenávidím.“

„Už... ano, Jane. Teď jo.“

„Tumáš,“ podala mi desky. „Všechno, co jsme o něm zjistili je tady.“

Vzala jsem desky z jejích rukou a vyndala ústřižek článku. Zběžně jsem přehlédla, co v něm bylo napsané. Umím číst rychle.... když chci. Při učení se mi tahle schopnost docela hodí, ale pokud mám klid a čas, ráda si čtení vychutnávám. Obzvlášť zamilované knížky. Jsem totiž taky nenapravitelná..... romantička. A teď tohle. Mám si hrát na detektiva. Ale fakt je, že ten neznámý má hodně dobré informace, zanalyzovala jsem si obsah článku. Kde k tomu jenom přišel? Jako by tu už někdy byl. Všechno je věrohodně popsané. Podzemí, spletité chodby i obyvatelé těchto temným zákoutí. Sice na konci článku stálo, že příště prozradí víc a pokud bude zájem o toto téma, týkající se upírů, či dhampýrů, bude pokračovat. Ale i tak už napsal dost na to, aby Volturiovi nebyli klidní ani jeden jediný den, kdy si běhal svobodně po světě. A že bude o jeho články zájem, vůbec nepochybuji. Lidé mají rádi tento typ senzací, byť neuvěřitelných. On ale velmi chytře naznačil, že jde zatím pouze o spekulace a informace z druhé ruky a věrohodná fakta budou teprve odhalena. Také se prý chystá pátrat po stopách upírů dál, dokonce v celé Evropě. Pro další článek má v úmyslu sbírat informace v Čechách na největším hromadném upírském pohřebišti v Evropě.

Troufalý Niccolo, myslím, že ti tvé výlety brzy zarazím. Zablýskaly se mi oči a upírská hrdost mi zavelela pustit se co nejdřív do hledání Niccoly Borromea.

„Chce zamířit do Čech. Nedaleko obce Čelákovice je upírské pohřebiště. Myslí si, že tam něco vypátrá, pošetilec,“ odhalila mi Jane stopu, kterou jsem již také vyčetla z podkladů.

„Najdu ho, Jane, a docela se těším, jak bude koukat, až uvidí upíry na vlastní oči. Pche, hroby, pohřebiště. Nebude chtít uvěřit, že jsme tolik živí. Bohužel už o tom asi nic nenapíše, pisálek jeden,“ potutelně jsem se zachichotala.

Jane udělala totéž a po chvíli jsme obě propukly v hlasitý smích při představě nebohého Niccola Borromea, který uvidí své upíry, ale bude to zároveň i to poslední, co uvidí. Jiná cesta není. Pro mě ani pro něho. Fotografii novináře Niccoly Borromea Volturiovi neměli. Znali ho pouze z Felixova popisu, jenž měl krátkou příležitost se s ním setkat v Benátkách. Byla zde také nalezena hromadná pohřebiště a mezi mrtvými byla pohřbena žena s cihlou v ústech, tedy upírským způsobem. Tato senzační zpráva samozřejmě proběhla světovým tiskem a nenechala chladného ani našeho novináře. Vypravil se do Benátek zjistit víc. No a tady málem padl do rukou Felixovi. Taková náhoda. Felix Borromea sledoval na ostrůvku Lazzaretto Nuovo, ale bohužel počasí mu nebylo příznivě nakloněno. Felix byl vzteky bez sebe, když musel prchnout před prudkým odpoledním sluncem. Přitom vše vypadalo tak slibně. Dva týdny nepřetržitého deště a teď tohle. Niccolo Borromeo proklouzl o fous, ale příště takové štěstí mít nebude. Mně slunce nevadí, naopak, docela ráda se vystavuji slunečnímu svitu. Jen musím používat krémy s vyšším UV filtrem. Mám kůži velmi citlivou, a když to s pobytem na slunci přeháním, začne mě pálit, aniž bych ovšem zhnědla. Nezářím ale jako čistokrevný upír. Barva mojí kůže je lehce narůžovělá se zlatavým nádechem. Třpytky jsou velmi jemné, nenápadné, ale sluneční paprsky velmi přitahuji. Podobně se zrcadlí  mořská hladina na slunci. Rozhodně nepůsobím podezřele, spíš.... zajímavě. Taky mi pár přátel řeklo, že mám zvláštní barvu pleti. Takovou prý ještě neviděli. No, aby taky jo.

„Podle Felixova popisu je Niccolo Borromeo asi 185cm vysoký, sportovní postavy, ale žádný velký svalovec. Spíš kancelářská krysa, co si chce léčit mindrák na upírech,“ zhodnotila Jane Niccola a pokračovala v reprodukování Felixova popisu.

„Má prý černé, lehce vlnité vlasy skoro na ramena, zelenohnědé oči a na sobě měl džíny, sako a tričko.“

„A dál? Tenhle popis se hodí na strašnou spoustu mužských, Jane,“ vyzvídala jsem ještě více podrobností.

„Felix říkal, že ho musíš poznat. Prý mu ta novinařina kouká z očí... chápeš?“

Moc ne. Jak asi vypadají oči novináře? V čem jsou jiné než oči lékaře, soudce nebo prodavače? Přemýšlela jsem, co tím asi Felix myslel, ale taky je možné, že všichni novináři na světě se prostě najednou ocitli na jedné lodi s Niccolem Borromeem.

„Fajn, nějak si poradím.“

Zkrátka je vysokej, černovlasej s uhrančivýma očima. Úplný ideál. Ještě, aby byl citlivej, odvážnej a hodnej a budu si myslet, že si se mnou osud nepěkně zahrává. Zkrátka, zjistila jsem, že Felixův popis mi v hledání nijak nepomůže. Důkladně si přečtu všechny ty novinové články v deskách, sednu si ke svému notebooku (jen doufám, že nebudu mít problém s připojením) a pořádně si svou rybičku prolustruju. Musím si udělat představu o tom, koho vlastně hledám. O upírech je toho napsáno už tolik, že jsem moc zvědavá, čím hodlá nalákat lidi, aby byli ochotni koupit noviny zrovna pro jeho články.

Vampirismus, odhalená pravda o podzemí Volterry – přečetla jsem nadpis v záhlaví známého římského týdeníku, který byl v deskách vložený. No teda. Odvaha ti nechybí, Niccolo. Není moc novinářů, kteří by se zajímali o podobná témata. Snad nebude velký problém tě najít. Zatímco jsem tiše přemítala, vyndala Jane z kapsy mobil, který jsem musela při svém příchodu k Volturiům odevzdat.

„Ness,“ přerušila moje úvahy. „Aro ti posílá telefon, můžeš zavolat domů, ale nemusejí vědět všechno. Určitě by se o tebe zbytečně báli. Oni ti teď pomoct stejně nemůžou.“

„Je mi to úplně jasný, Jane. Řeknu jen  nejnutnější.“ Nepochybovala jsem však, že Alici neobalamutím. Pravděpodobně věděla o každém mém kroku. Nakonec, co já vím. Když bude nejhůř, bude mi rodina připravena pomoci. Vymáčkla jsem číslo.

„Bello? Jsem v pořádku, nemusíte se o mě bát. Volturiovi mě přivítali s otevřenou náručí. Starají se o mě výborně, nic mi nechybí. Potřebují jen pomoct ohledně informací o jednom člověku. Musím o něm něco zjistit. Udělám si zkrátka takové jarní prázdniny. Benátky, Řím, Praha, už se strašně těším!“ chrlila jsem do aparátu vodopád slov a snažila se nedat Belle prostor k otázkám.

„Nessie, Nessie,“ nedala se odbýt. „Ness, poslouchej už!“ Zmlkla jsem.

„Alice měla vidění. Budeš v nebezpečí. Prosím tě, dávej na sebe pozor. Slib mi to!“

„Slibuju, mami.“ Najednou jsem měla slzy v očích. „Moc na vás všechny myslím, ale budu v pořádku. Není to nic, co bych nezvládla. Všechny pozdravuj, ano?“

„Budu, holčičko. Určitě se brzy ozvi!“

„Zavolám.“

„Dobře, líbám tě.... i táta,“ zavěsila.

To bylo rychlé. O jaké vidění šlo? Nebezpečí? Myslela jsem, že nebezpečí už je za mnou. Co mohlo být nebezpečnější, než naštvaní Volturiovi? V tu chvíli jsem bohužel nevěděla, čeho se Alicino vidění týkalo. Jinak bych nebyla tak klidná. Až mnohem později jsem se dozvěděla, co Alice viděla. Prý neustále mumlala něco v tom smyslu: „Ness půjde o život, zachrání ji člověk.“ Nikdo nemohl pochopit, jak se věci mají, ale takřka všichni už byli rozhodnutí rozjet se za mnou. Že by můj život měl zachránit člověk bylo ještě bláznivější, než to, že bych ho měla ztratit. Víc bohužel Alice neviděla.

 Proč spoustu věcí pochopíme, až když se stanou? Ne, že by se člověk nebo upír mohli vyhnout svému osudu. Tak úplně to asi nejde. Do jisté míry jsme samozřejmě jeho strůjci, ale těch pár procent, která jsou daná, nám někdy dokáže pořádně zavařit. Že by Alice viděla takhle moc dopředu se nestávalo. Jen výjimečně. Bella mě nechtěla děsit zrovna tak, jako já ji. Nešlo jim však lhát. Nemá cenu se tím zabývat. Pokusím se splnit, co jsem Volturiům slíbila a jestli se za mnou rodina rozhodne přijet, tak přijede. 

Jane vyslechla náš rozhovor. „Nevěří ti?“

„Nejsou pitomí, a pak Alice. Ale udělám pro vás, co bude v mých silách. Nezabrání mi v ničem,“ snažila jsem se uchlácholit Jane.

Cullenovi nesmí mít kvůli mně problémy. Pokud přijedou a já tady nebudu, doufala jsem, že jim Volturiovi nějak vše rozumně vysvětlí. Musím hlavně získat čas.

„Budeš si muset pospíšit, Ness. Právě proto.“

„Začnu hned, Jane.“

„Ne, ještě chvíli počkej. Ptala ses na obraz na recepci a také jsi slyšela hrát Eleanoru na klavír…“

„Eleanoru?“

„A koneckonců strávíš nějaký čas v jejím pokoji. To ona tu totiž bydlí, pokud je ve Volteře. Dneska se uchýlila do hudebního salonku a nechala nám klíč na recepci. Dohodla jsem ti, že ji můžeš navštívit, tedy pokud chceš. Ona by tě také ráda poznala.“

Setkat se s Markovou dcerou, která má takové hudební nadání? No jasně, že chci, a moc.

„Půjdu hned. Strašně se těším.“

Jane se ušklíbla a já pochopila, že Eleanoru zrovna moc v oblibě nemá. Nechápu proč, ale ať. Vzpomněla jsem si, že říkala, že v pokoji bývá někdo,.... jako já. Nemohla jsem se dočkat, až tu záhadnou ženu poznám.

„Tak pojď.... jdeme,“ zavelela Jane a já se za ní rozeběhla, div jsem nepřevrátila stolek se zbytkem jídla.