11.kapitola

Kapitola 11. - Rande

Sluníčko mě šimralo na tváři a  říkalo: „Vstávej  lenochu, už je čas“. Dokonalý budíček. Od řeky ke mně otevřeným oknem dolehl křik racků a šum probouzejícího se města.

Bylo sedm hodin, tedy ještě celé dvě hodiny času do schůzky s Carlem. Nechtěla jsem si připustit, že by šlo o rande. To bylo na můj vkus velmi silné slovo. Brala jsem tuhle záležitost spíš jako příjemné zpestření pobytu v Praze. Nebylo by rozumné tahat do svých plánů neznámého, byť sympatického člověka. Carla si budu držet hodně od těla a dám mu hned najevo, že náš vztah nikdy nemůže překročit hranice přátelství. Třeba si vymyslím, že mám doma známost. No prostě něco, co ho odradí, pokud si dělá nějaké naděje.

Uvědomila jsem si, že v záležitostech lásky dost tápu. Na škole mám kamarády . I mezi rodinnými známými, ale tak blízko jako Jacob mi dosud nebyl nikdo. Vzhledem ke svému původu jsem si málokoho mohla pustit blíž k tělu. Došlo mi, že mezi smrtelníky si v budoucnu druha hledat pravděpodobně nebudu. No a mezi upíry s nimiž jsme se setkávali, se sice občas našel nějaký sympaťák, ale moje srdce dosud nepromluvilo..... jak říkají indiáni.

Vzhledem ke spoustě času, který mám před sebou, jsem se rozhodla se tím prostě nezabývat. Smrtelné ženy musí řešit stárnutí.....pokud si přejí mít děti. Jejich čas pro rozhodování  ohledně potomstva je dost omezen. Vzhledem k věčnosti, kterou mají před sebou nesmrtelní. Lidé musí žít strašně rychle, jestli  chtějí všechno stihnout. Skoro mi jich začalo být líto. My... nemrtví... můžeme studovat, poznávat svět, milovat se naprosto neomezeně. Naše ženy, však na rozdíl od obyčejných, smrtelných žen, nemohou mít děti, jak už jsem říkala. Jejich tělo ustrnulo, zamrzlo. Mojí matce jsem se narodila, dokud byla ještě smrtelník. Při porodu by zemřela, pokud by nebyla proměněna.

Bella potkala svou životní lásku a žila životem, který si zvolila. Proto nic nelámu přes koleno. Někdy přijdou do života věci velmi nečekaně. A ...Elena řekla,... láska si tě najde. Jenže všechny moje úvahy vzaly tváří tvář Carlovi čekajícímu v recepci za své. V pokoji bylo jednodušší dělat hrdinu, ale když jsem ho viděla stát vedle pultíku a nenuceně konverzovat s recepční Irenou, která se včera asi pěkně pobavila mými rozpaky, odvaha mě přešla. Děsně mu to slušelo. Rifle s trikem nahradily lehké plátěné kalhoty a bavlněná košile s krátkými rukávy. Přes ramena měl přehozený tenký béžový svetr. Když mě uviděl scházet po schodišti, široce se usmál. Oplatila jsem mu také úsměvem.

„Ahoj.“

„Dobré ráno, Renesmé.“ Z jeho úst znělo mé jméno tak měkce.

„Přeji vám hezké zážitky,“ popřála nám Irena, ale stále nemohla odtrhnout od Carla oči. Dívala se na něj jako na svatý obrázek.

Pokynul jí a otevřel mi dveře.

„Co říkáte tomu, že bychom se prošli přes most pěšky? Ukážu vám cestou pár zajímavostí.“

Co mi asi tak zbývalo? Bojovat s nepříjemnými dotěry na ulici by bylo tisíckrát jednodušší, než bojovat s vnitřními pocity, které ve mně Carlova přítomnost vyvolávala. Teď by mi nepomohla ani vlčí krev. Cítila jsem se slabá a neschopná odporu. On ale nesměl nic poznat. Budu hrát trochu netykavku. Nesmí vědět, že mi tak moc proniká pod kůži.

„Fajn, projdeme se. Praha je báječné město. Stvořené k procházkám.“

Vynechala jsem záměrně slovo romantickým, aby nezjistil,co mi právě teď tolik chybí.

„K romantickým procházkám,“ položil chybějící kousek mozaiky slov tam, kam naprosto zapadl.

„Například tenhle kopec nad námi.... Petřín, je známé místo, kde se scházejí milenci a také je nahoře hvězdárna, kam se chodím dívat na noční oblohu,“ překvapil mě. „Dívám se rád na hvězdy.“

„Co v Praze studujete, Carlo? Astrologii?“

Začal se smát.

„Ale kdepak. Přece už není středověk, Renesmé. Prostě mě to uklidňuje. Uvědomím si vždycky s pokorou, že jsem proti věčnosti naprosto bezvýznamný. Ta nádherná světla na obloze zde budou i za tisíce let. A kde budeme my?“ položil  otázku, na kterou jsem mohla těžko popravdě odpovědět.

„Třeba.... v jiném životě?,“ řekla jsem první, co mě napadlo.

„Věříte v převtělování?“ nepochopil.

„Věřím, že.... všechno je možné. Nikdo mě ještě nepřesvědčil o opaku. V podstatě jde tedy v obou případech o otázku.... víry. Záleží na každém co si vybere.“

Debata se naštěstí ubírala poměrně bezpečným směrem. Copak bych mu mohla vysvětlit, že je i třetí možnost? Věčný život?

Pomalu jsme zabraní do rozhovoru přecházeli Karlův most směrem ke Starému Městu. Vyprávěl mi o každé soše, o historii mostu, o budovách kolem.

„Jestli se vám bude chtít, Renesmé…“ nedořekl, proto že jsem mu skočila do řeči.

„Říkejte mi.... Nessie. Tak mi říkají přátelé a rodina,“ vybídla jsem ho. Souhlasil, ale svou myšlenku zanechal nedopovězenou.

Šli jsme podél řeky a míjeli Národní divadlo, ostrov Žofín, nádherné secesní domy na nábřeží, až se před námi vynořila Vyšehradská skála, na kterou jsme vystoupali. Tolik historických památek doma nemáme. Nemohla jsem všechno ani vstřebat. Nevěděla jsem kam dřív s očima a navíc Carlo by mohl z fleku dělat průvodce. Odkud tohle všechno věděl?

Z vrcholu skály byl nádherný výhled na panorama města.

„Carlo, nemohli bychom si tykat?“ nabídla jsem...snad ne ukvapeně. Známe se sotva pár hodin.

„Rád, Nessie. Já čekal, jestli to navrhnete, tedy navrhneš.“ Čím to, že uvažujeme tak podobně?

Vzal mou ruku, pevně ji stiskl a podržel chvíli ve své dlani.

Nevím, jestli na mě působila nějaká tajemná energie bájného Vyšehradu, ale najednou jsem se cítila hrozně slabá. Srdce mi začalo rychle bít a myšlenky vířily zběsile v hlavě. Podívala jsem se Carlovi do hlubokých modrých očí. Píchlo mě na hrudi. Najednou mnou proběhla strašná předtucha.

„Proč myslíš na tak.... hrozné věci“? vyděšený Carlo stále svíral moji ruku.

Rychle jsem ji vytrhla z jeho dlaně. Tohle se už nesmí nikdy stát. Nemůžu se takhle přestat kontrolovat. Carlo musel na chvíli zahlédnout všechno, co se mi honilo hlavou. Doufám, že nepochopil. Bohužel, vypadal  naprosto vyvedený z rovnováhy.

„Pojďme zpátky k vodě Carlo. Nerozumím tomu....ale cosi se tady děje...“

„Kdysi zde býval posvátný druidský háj, energie, které tu vyvěrají na povrch, jsou hodně silné a na každého působí jinak. Druidská kněžka Lubossa prý odtud věštila velikost a slávu Prahy,“ snažil se Carlo o vysvětlení.

Jsem dost citlivá na podobné záležitosti. Vyšehrad pro mě nebyl bezpečný. Málem jsem se prozradila. Pomalu jsme se vraceli zpátky k řece, která omývala Vyšehradskou skálu. Ze zdola se mi nezdála tak nebezpečná. Lidé se na těchto místech musejí asi cítit dobře. Všimla jsem si, že je Vyšehrad hojně navštěvován, avšak my upíři máme, jak už jsem vysvětlila, některé schopnosti zesílené. Normálně můžu svůj dar přenosu myšlenek dotykem kontrolovat, ale magické energie Vyšehradu mě úplně vyvedly z rovnováhy. Jsou místa, na která si budu muset dát pravděpodobně větší pozor. Možná to všechno trochu souviselo i s Carlovou přítomností. Pevný a uklidňující stisk jeho ruky jakoby odehnal všechny chmurné předtuchy, které na mě doléhaly.

„Mám nápad Ness. Co bys řekla projížďce po Vltavě? snažil se mě probrat ze zadumání. „Už předtím , na mostě jsem ti to chtěl navrhnout“

„A čím pojedeme?“ Doufala jsem, že nemá na mysli jednu z těch malých lodiček pohupujících se po Vltavě, ve kterých nastavovali své zamilované tváře milenci paprskům jarního slunce. Na takovou romantiku bych si s Carlem netroufla.

„Nech se překvapit“ nasměroval nás zpátky ke kamennému mostu, kde jsme seběhli po dřevěných schůdcích na malé molo ukryté pod mostním obloukem. Po cestě kývnul na tmavého kluka, jež  lákal turisty na okružní jízdu po Vltavě s výkladem. „Kamarád.....brigádničí tady.“ Vysvětlil.

„Taky studuje v Praze?“

„Taky... průmyslovku.“ Zaplatil lístky a usadil nás do historického člunu. Uvelebení na pohodlné dřevěné lavici jsme vypluli a náš průvodce a zároveň kormidelník naší skupině asi 18 osob, která sestávala převážně z německých a anglických turistů, podal podrobný výklad o místech, kterými jsem projížděli.

Srkala jsem limonádu z kalíšku a bojovala s pocitem strachu, který na mě dotíral.. Nebála jsem se žádného člověka. Nic takového. Já se totiž bála.... sama sebe. Nerozuměla jsem pocitům, které ve mně Carlo vzbuzoval. Jeho pohled, úsměv, způsob jakým krčil čelo i jemné vějířky vrásek kolem nádherných očí, to všechno dohromady byla naprosto odzbrojující kombinace . Čím déle jsme spolu byli, tím víc mě přitahoval. Jako bych ho znala léta. Třeba z jiného života....?

Cestou zpátky do hotelu jsem mlčela.

„Je něco.... špatně?“ vyložil si Carlo po svém můj vnitřní boj.

„Ne, kdepak. Procházka byla super. I loďka,“ uklidňovala jsem ho.

Tolik se snažil. To já měla problém. Nemůžu se s Carlem vídat. Neměla bych později sílu náš vztah ukončit.

„Carlo, budu muset odjet do Itálie. Sestřenice volala, abych přijela něco vyřídit“. Zase lžu.

„Vrátíš se?“ jeho hlas zněl smutně.

Nebyl hloupý. Asi tušil, že se něco děje. Copak mu můžu všechno říct? Že se mi líbí, jenže nejsem člověk, musím najít a dovést italským upírům jednoho chlápka. Oni ho zabijí. Já se možná vrátím, a pokud pak ještě bude chtít, budeme chodit na procházky? A možná i něco víc, když přijme za svou celou moji rodinu, minulost i.... budoucnost? Vyslovit tohle nahlas by byla ohromná úleva, ale asi by to s Carlem seklo. Nebo by mě odvezl rovnou do blázince. Ostatně beztak jsem na něho musela působit zvláštně s tím svým věčným tajuplným přemítáním.

Seběhli jsme po schodech na druhé straně mostu.

„Posadíme se na chvíli?“ ukázal na lavičku pod rozložitou lípou, jejíž čerstvě vypučelé zelené lístky se třepetaly ve vánku nasměrovaném k nám od řeky.

„Ráda, jsem docela unavená,“ sedla jsem si vedle Carla. Raději ne moc blízko.

„Jsi... tak... zvláštní Ness. Jako bys stále váhala, co řekneš,“ trefil se. „Je pro mě těžké ti porozumět a přesto mě ještě žádná dívka tolik nepřitahovala.“

Co jsem na tohle měla říct. Musím zamknout svoje srdce na petlici. Nesmí mě tolik zrazovat.

„Carlo, vždyť tě vůbec neznám a ty mě taky ne .Bohužel už asi nebudeme mít čas to změnit,“ kormidlovala jsem do bezpečných vod. Jenže můj kompas byl... porouchaný.

„Dobře Ness, respektuji tvoje přání. Nemám právo na tebe naléhat,“ mluvil zase jako nějaký středověký šlechtic . „Pokud si mě už nepřeješ vidět...“ Vstal a vypadalo to, že je rozhodnutý odejít.

„Víš co Carlo, odjíždím pozítří. Jestli chceš, můžeme si ještě zítra někam vyrazit,“ snažila jsem se ho zadržet.

Nechtěla jsem se rozloučit ve zlém. Jeden jediný den. Tím, snad nic nezkazím. Daruji nám ještě jeden den.

„Zítra musím jet na jeden zámek za Prahou a  něco odevzdat příteli. Pojeď také.“ Z jeho hlasu se vytratil život.

„Na zámek? Máš přátele... na zámku?“

„Cestou ti můžu všechno vysvětlit, jestli budeš chtít. Pracuje tam, víš?“

„Aha,....taky brigádničí?“

„Tak nějak,“ byl strohý.

Musela jsem Carla hodně zasáhnout. To mi ještě scházelo. A do toho budu odpoledne v Čelákovicích číhat na Niccola. Všechno se nějak zamotalo. Eleno, moc bych teď potřebovala tvoji pomoc. Nakonec, nebylo by lepší jí zavolat a poradit se? Naši možná něco tuší, ale zatěžovat je ještě svými srdečními záležitostmi jsem fakt neměla v úmyslu. Elena byla.... nestranná a měla mě ráda. Dalo se jí věřit. Byla jsem skoro rozhodnutá. Přece říkala „zavolej kdykoli budeš potřebovat“.

„Tak zítra ráno. Zase v devět?“ ujišťoval se Carlo, jestli jsem si to nerozmyslela.

„V devět. Budu připravená,“ podávala jsem mu ruku na rozloučenou.

Lehce se jí dotkl svými rty. Zrudla jsem až po konečky prstů na nohou. Otočila jsem se a chtěla rychle vejít do hotelu. Jenže jsem jaksi zapomněla na prosklené vstupní dveře.

Buch...

Ještě, že se mi nedělají boule a modřiny. Upíři jsou tak nějak tvrdší. V téhle chvíli jsem si ale připadala spíš.... natvrdle. Carlo se zjevně bavil. Lehce se mu zavlnily koutky úst.

„Dovolíš?“ galantně mi otevřel dveře.

Upalovala jsem po schodech nahoru.

„Nechcete kartu, slečno Cullenová?“ volala za mnou recepční.

Mrkla jsem ven. Carlo tam pořád stál a spiklenecky zamrkal na recepční. Vzala jsem si od Ireny kartu a mlčky stoupala po schodech.

„To se někdy po prvním rande stává,“ brblala potichu. Asi se bála, že se budu zlobit. Jenže já mám výtečný sluch. Bohužel.

No bezva, doufám, že se dám do kupy. Lehla jsem si na postel a snažila se o své jogínské dechové cvičení. Ve škole zabírá, ale teď nějak nefungovalo. Pár vdolků by taky bodlo. Zavolala jsem do recepce. Až po chvíli s příjemným pocitem nasycení v žaludku a krátkém osvěžujícím spánku jsem byla schopná znovu začít racionálně uvažovat.

Čekalo mě totiž setkání s mým nepřítelem Niccolem, tak aby ze mě náhodou taky neměl legraci.