15.kapitola

Kapitola 15. - Sv. Justina

„Počkej chvíli, Nicu, musím si ještě něco vyřídit,“ vykroutila jsem svou ruku z Niccolova sevření a našla si v průchodu, kterým se vstupovalo do přízemí zámku, klidný koutek, abych mohla nerušeně zavolat Eleně. Zapnula jsem si mobil. Zapípala přijatá SMS zpráva. Od Eleny.

Ness, jsem na místě. Irena mi nabídla volný pokoj, tak toho využiji. Je opravdu moc milá. Trochu jsem se dala do kupy a vyrazím na prohlídku Prahy. Stihneš se vrátit do 20hod.?

Namačkala jsem odpověď.

Vítám tě v Praze, El. Je úchvatná. Těším se na setkání. V osm večer budu zpátky. A Eleno...mám pro tebe překvapení!

Zpráva se v pořádku odeslala. Jen pár hodin mě - nás s Nicem, pokud necouvne, dělilo od setkání s Eleanorou. Věci se docela zamotaly. Niccolo mi o svém pátrání po Eleanoře de Adda a stopách s ní spojených řekl hodně, ale určitě ne všechno. Abychom probrali okolnosti, které nás svedly dohromady do detailů, nestačilo by nám několik dní. Doufala jsem, že budu mít ještě mnoho příležitostí rozkrýt i sebemenší neobjasněné maličkosti. Otázky mi naskakovaly v hlavě jedna za druhou. Jenže za jednu odpověď se jich vynořila spousta dalších.

„Vyřízeno?“ přitočil se Niccolo ke mně, když viděl, že jsem uložila telefon zpátky do kabely.

„Vyřízeno. V osm večer se sejdeme s Elenou v hotelu. Měl bys jí povědět všechno cos zjistil o té tvé... a vlastně snad i její záhadné příbuzné.....“upírce“. Uděláš to pro mě?“ hodila jsem na něj psí oči.

„Copak můžu říct ne? Povím jí co vím a ostatně, třeba mi pomůže ona sama vyjasnit některé pro mě dosud nesrozumitelné souvislosti. A jestli byla Eleanora de Adda přímo upír.? Nevěřím. Prostě ji nutili do výhodného sňatku.....tedy pro rodinu.....no, víš přece, jak to tenkrát chodilo! Jenže ona se zamilovala do jiného. Navzdory všemu,“ zamračil se. „Sakra, tohle mi něco připomíná.“

„Fascinující,“ taky jsem svraštila obočí, „ historie se opakuje.“

„Hm, zkrátka nihil novi sub sole,“ dodal a pokračoval.

„Když jsem se na tuhle záhadnou vzdálenou příbuznou vyptával svých blízkých, mlčeli a nechtěli se k ničemu vyjadřovat. Pochopil jsem, že ta žena je černá ovce rodiny. Jako já.“

Udiveně jsem vzhlédla.

„Ty?“

„No, tak trochu. Žiju si po svém....víš? Naši se mnou měli jiné plány.“

„Jako tenkrát s tou nebohou Eleanorou?“

Rozesmál se na celé kolo, až se poslední turisté, kteří procházeli branou ze zámku ven k parkovišti, zvědavě ohlíželi.

„Né proboha, jen to ne! Vědí, že by nepochodili. Nenechám se do ničeho nutit. Vždyť je už 21. století. Myslím spíš ohledně povolání a způsobu života.“

„Ale třeba to mezi vámi – šlechtici - chodí pořád stejně. Sňatky z rozumu. Přeci kvůli ....majetku a tak.“

„Musím přiznat, že někteří se snaží dodržovat zkostnatělé, přežité tradice. Ale doba, kdy se tohle muselo bezpodmínečně respektovat, je už pryč. Nehraju si na žádného prince, Ness. Všechno co mám, mám, protože jsem si na to vydělal. Jestli mi pomohl můj původ, tak v tom, že mi byly otevřeny mnohé dveře, které jsou jinak pro každého novináře či paparazziho pečlivě uzamčeny. Do bulváru proniknou opravdu jenom povrchní informace a ani těm nesmíš úplně věřit.“

„Rozumím, ale tenhle typ časopisů stejně nečtu.“

„Ty možná ne, ale spousta lidí je po podobném druhu informací hladová. Tak se snažím psát tak, abych neurazil. Zkrátka, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

„Docela se ti to daří, viď?“

„Až do nedávna. Asi jsem někomu šlápl na pořádné kuří oko, co?“

„Hm, horší to být nemůže, Niccolo. Jenže už je pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Musíme hledat nějakou cestu, jak z toho ven,“ snažila jsem se najít v naší situaci nějaká zadní vrátka. Bohužel, asi marně.

„Máš sourozence?“ zajímalo mě, jestli náhodou není Niccolo taky jedináček. Jako já.

„Mám. Dvě sestry a bráchu. Francezka mi zrovna nedávno líčila do telefonu, jaké to bylo koncem března v Monaku na plese růží. Hostitelem byl tentokrát Albert se svou snoubenkou Charlene Wittstockovou a Caroline. Ostatně, jako posledních pár let. Francezka si na tohle pozlátko potrpí. I když ples růží je zrovna dobročinná záležitost. Giuilia je benjamínek rodiny. Ještě studuje. No a bráška   Mateo ...   je teď obchodně mimo Evropu. Nedaleko Monterey Bay. To bys mohla znát.“

„Chudáček. Obchodně se válí někde na vyhřátém písečku v Kalifornii, že ano?“ představila jsem si zhýčkaného Niccolova brášku, jak leží na plážovém lehátku obklopený opálenými krasavicemi a la

Pobřežní hlídka a z oroseného poháru srká brčkem rozmrzele mojito. Monterey Bay je totiž vyhlášené milionářské letovisko.

„Teda Ness, máš o nás asi pěkné mínění. Náhodou je přímo v Carmelu. Je tam misijní stanice San Carlos Borromeo Mission. Věnuje se charitě spojené s dětmi,“ trošku mě uklidnil.

„A když tě tu teď seznamuji se svou rodinou, máma Marina je lékařka - hematoložka a otec Christian vede rodinnou firmu zabývající se restaurováním starožitností. Kromě jiného.“

Zvláštní. Podivná náhoda. Vzpomněla jsem si na Esmé a Carlisla.

„Vídáte se často?“ pochopila jsem totiž z toho, co Niccolo říkal, že se s rodinou asi příliš nestýká.

„Voláme si. Nejsme na kordy. I když rodiče nemohli dlouho přenést přes srdce můj styl života. Časem si zvykli. Nehodlám se předvádět na rodinných sešlostech jako cvičená opička. Ale.....vážím si jich. Snažili se z nás, myslím, vychovat slušné lidi. Občas, tak dvakrát do roka, se vídáme na Isola Bella. Popovídáme si a...,“ zamyslel se.

„Chybějí ti?“ neuměla jsem si představit, že bych měla vídat své rodiče a ostatní příbuzné jenom párkrát do roka.

„S bráchou a sestrami se vidíme častěji. Nejsou tak rigidní. Francezka mi sice vyčítá, že jsem se trhnul, ale spíš se dobíráme v dobrém. Ona je na šatičky, šperky...... zkrátka luxus. “

„A ty jako ne, jo?“ pokynula jsem hlavou směrem k parkovišti a ukázala na jeho autíčko, „chudinku“ krčícího se v rohu parkoviště a obklopeného spoustou zvědavců, kteří si ho se zájmem prohlíželi.

 „Podívej. Yvonne a Jerome jsou tady ještě také a určitě na nás čekají. Musím...,“ nedopověděl.

Směrem, kterým mi ukázal, stál na silnici světle-béžový Rolls se staženou střechou. Dokonalý koráb silnic, a od něho k nám přes přechod přebíhal kníže Colloredo-Mannsfeld.

„Konečně. Ale že jste se zdrželi,“ smál se a naoko vyčítavým tónem nám vytýkal zpoždění.

„Vždyť není pět,“ namítl Nico.

„Však máte před sebou ještě prohlídku zámku,“ připomněl kníže. „Tak si pospěšte, mládeži.“

Mládeži? Mohl taky říct Zlatá mládeži. Po Nicově zpovědi ohledně vlastní rodiny jsem si tak skoro po jeho boku začala připadat. A to jsem se tolik snažila zapadnout mezi normální lidi.

„Jerome, mohl bych jenom poprosit.....potřebujeme být do osmi hodin zpátky v Praze, tak...“

„Dal jsi slib, Nicu. Víš, že se z toho nevykroutíš,“ nasadil vážnou tvář kníže.

 Viděla jsem, kterak  Niccolo horečně uvažuje, jak dostát svému slibu a zároveň splnit moje přání a naši dohodu. Jerome ho nechal pěknou chvíli podusit a pak ho poklepal otcovsky po rameni.

„Neboj, chlapče. Všechno se stihne včas. Vezmeme vás s Yvonne do Prahy my. Manfred se těší, že provětrá tvůj kočár, a tak tě přece nenecháme na holičkách. Ani dámu tvého srdce. Nebo se mýlím?“

A já byla zase rudá až za ušima. Nico s úlevou poděkoval.

„Bezva. Díky. Pak nic nebrání tomu, abychom si v klidu prohlédli s Dámou mého srdce zámek,“ vyslovoval ta poslední slova obzvlášť pomalu a kladl na ně mimořádný důraz.

Nevěděla jsem, kam s očima. Jerome se musel v duchu děsně bavit. Copak jsem přijela do Čech proto, aby tady ze mě všichni měli srandu?

„Pak tedy, rádi přijdeme chvíli posedět.“

„Tak. Jsem rád, že jsme vyřešili tuto záležitost ke spokojenosti všech,“ uzavřel Jerome Colloredo-Mannsfeld.

„Rozloučím se  prozatím a.... buďte u nás jako doma,“ zopakoval to, co nám již při příchodu kladl na srdce Manfred.

Poté zmizel v postranních dveřích,jež  byly pravděpodobně určeny ke vstupu do zámku pouze pro domácí. V recepci zámku, kde se nacházela i pokladna, nás již Manfred netrpělivě očekával.

„Kde jste tak dlouho? Už jsem se bál, že Carlo zabloudil,“ pokračoval nevědomky v divadýlku, které na mě Niccolo nachystal.

„Manfrede,“ ukončil Nic jeho trápení. Zjevně mu také nebylo milé vodit mě za nos.

„Nessie už všechno ví. Proto jsme byli tak dlouho pryč. Potkali jsme náhodou tvé rodiče a ti … “

„Tak to mi spadl přímo šutr ze srdce. Nerad bych, aby si tahle milá dívka o mně myslela nějaké nepěkné věci.“

„Omlouvám se ti, Ness,“ otočil se ke mně Manfred.

„Beru všechno na sebe, Manfrede. Požádal jsem tě, abys mě oslovoval Carlo. Za nic nemůžeš,“ přerušil ho Nic.

„Taky mi nebylo jasné, co to má znamenat. Takové nápady nemíváš,“ omluvně kýval Manfred hlavou.

„Tak už se neomlouvejte. Všechno je vysvětleno. Máte u mě sice oba malý vroubek, ale nezlobím se. Omluvu přijímám a dost,“ utnula jsem je.

Nechtěla jsem, aby se Manfred začal zajímat o podrobnosti. Nico mu jistě neřekl pravý důvod, proč ho o tuto podivnost požádal. Bylo bezpečnější se tím už víc nezabývat.

„Díky za pochopení, Ness. Nuže, následujte mě tedy. Provedu vás po té naší skromné barabizně,“ začal zase Manfred žertovat a my s Niccem ho zvědavě následovali.

Provedl nás celým oficiálním prohlídkovým okruhem Dobříšského zámku. Celkem jedenácti pokoji, z nichž mě nejvíc zaujal rokokový a zrcadlový sál, goblénový pokoj, jídelna a knihovna.

„To je divné, že jsi vidět v zrcadle?“zašeptal mi Niccolo do ucha v zrcadlovém sále, který slouží především k pořádání svateb, koncertů a konferencí, jak nás informoval náš průvodce.

„Copak si to tam ...?“ byl Manfred zvědavý, co že mi to Nicco potají špitá. „Co je šeptem...“

„Já vím, já vím, Manfrede, omlouvám se. Jen jsem se ptal Ness, jestli by ti tu nechtěla..... brigádničit.“

„Jak to myslíš?“ zeptali jsme se s Manfredem oba zároveň.

„No, jestli tady nemáte nějaké strašidýlko, mohla by Ness třeba trochu vypomoct,“ škádlil nás ten drzoun dál.

Civěla jsem na sebe do velkého zrcadla ve zlatém ozdobném rámu a snažila se dělat, že neslyším. Niccolo se zase pouštěl na tenký led. Zjišťovala jsem, že jedním z hlavních rysů jeho povahy je střílet si z lidí okolo. A nebál se balancovat na hraně. Tohle mohlo být sakra nebezpečné.

„No,tak tedy..... jezero tady máme. Pod bývalým hradem Vargač,“ pohodil Manfréd hlavou k oknu.

Za ním se na protější stráni tyčila jakási stavba, ale hrad rozhodně nepřipomínala. Ani vzdáleně. Pod budovou se leskla opravdu hladina velkého rybníka, která při troše fantazie mohla jezero připomínat.

„Ruiny hradu byly necitelně přestavěny na sýpku,“ objasnil Manfréd, „ale jde přece o to jezero...,“ snažil se tvářit vážně.

Hypnotizovala jsem svůj obraz v zrcadle.

„Já měl ale na mysli jiné strašidýlko,“ opáčil Nico. „Co bys řekl třeba...,“ vesele mu jiskřilo v očích, kterýma mě probodával.

Chce legraci? Bude ji mít, rozhodla jsem se ho konečně taky trochu vystrašit.

„Třeba.... upíra? Tos myslel, Nicu?“ dořekla jsem za Niccolu a nečekaně k němu přiskočila tak, jako bych byla šelma a chtěla ze zdola zaútočit na jeho průdušnici.

Nakonec, mockrát na lovu s rodiči jsme takhle hbitě skolili i velkou pumu napoprvé. Zakousnout se ze spodu do krku. Ne zlomit vaz. To ne. Tak by se dala zabít srna nebo antilopa. Ale prokousnout ostrými zuby přímo hlavní tepnu a nechat si stékat ještě teplou kr... Zajiskřily mi oči při té představě.

„Vrrr,“ zavrčela jsem a musela se hlídat, aby to neznělo příliš věrohodně.

„Téda, málem bych ti uvěřil,“ vyhrkl Manfred a oči mu málem vypadly z důlků.

Niccolo instinktivně couvnul o krok dozadu. Asi mu konečně došlo, že přestřelil. Takhle mě zatím neměl možnost poznat.

„Mohla bys být herečka. Kam se hrabe Hollywood,“ zhodnotil Manfred moje představení. „Jako strašidlo bys byla fakt úžasná. Ale raději bych krotkou jezerní Nessinku a nebo Bílou paní. Jsi pro? Ostatně, upíři nejsou vidět v zrcadle a ty jsi. Takže.....“

„…by ti sotva někdo uvěřil,“ dodal Nico, ale hlas se mu zachvěl.

„Fajn, občas bych snad mohla vypomoct. Dej vědět, Manfrede,“ přijala jsem jeho návrh.

Naši budou paf, až jim vylíčím, jaký jsem si sjednala job. Nakonec, můžu je přibrat do party. Začala jsem se smát nahlas. Nenašel by se pak určitě v Čechách strašidelnější zámek.

„Čemu se směješ?“ nebylo jasné mým společníkům.

„Napadlo mě, že se budou moji blízcí dost bavit, až jim povím, cos mi nabídl za práci, Manfrede.“

Niccolovi došlo, co tím asi myslím a zamrkal na mě ve snaze ukončit tohle špičkování. Však já ti ty tvoje hrátky oplatím, opětovala jsem Niccolovo pomrkávání. Pochopil.

„Manfrede, rád bych ještě Nessie ukázal jeden obraz z vaší sbírky,“ vzal mě kolem pasu a přitáhl k sobě. Bojovné naladění ze mě rázem vyprchalo.

„No tak, už mě.... neděs, ty moje.... příšerko. Ale stejně mi budeš muset vysvětlit, jak je to s tím zrcadlem,“ podotkl smířlivě tichým hlasem a otočil se opět na Manfreda.

„Tuším, že ho máte v soukromé sbírce. Obraz sv. Justiny.“

„Ach, ano, vím. Otec ho nechal umístit do Růžového hudebního salonku v soukromé části zámku. Ten, kde jsme byli, je určen pro oči veřejnosti, coby součást návštěvního okruhu,“ vedl nás Manfred zpět do přízemí, kde jsme celou prohlídku začali.

„Čekají zde i naši. Slíbili jste se prý zdržet na malé odpolední občerstvení,“ prokličkoval s námi několika průchozími pokoji, které jak jsem v rychlosti zaznamenala, by taky stály za zahrnutí do prohlídkového okruhu. Bohužel, ale slouží k čistě soukromým účelům.

„Moc lituji, ale budu nucen se s vámi rozloučit. Volají mě ještě povinnosti. Vy si ale v klidu obraz prohlédněte a mějte chvilku strpení. Řeknu rodičům, že už na ně čekáte. Moc rád jsem tě poznal, Ness a doufám, že tě ještě někdy uvidím,“ tentokrát mi podanou ruku opravdu políbil.

Začínala jsem si zvykat. Ostatně, do tohohle prostředí se to tak nějak i hodilo. Niccovi potřásl rukou.

„Díky za návštěvu i půjčení auta. Zítra po obědě ti ho vrátím.“

Manfred odešel a my zůstali v salónku sami. Hned za dveřmi po pravé straně visel na zdi, vytapetované světlerůžovou tapetou s motivy jemných růžových poupat, velký obraz znázorňující Sv. Justinu, která skončila mučednickou smrtí za císaře Diokleciána v roce 303. Tuhle informaci jsem si pamatovala z historických knih, ale proč se Niccolo zajímal právě o tento obraz?

„Dobře se na ni podívej, Ness. Nepřipomíná ti někoho?“

Zkoumavě jsem se na obraz zadívala. Sv. Justina s rukama sepjatýma k modlitbě klečela u pramene, který tryskal z vysoké skály po jejím boku. Nad hlavou se jí vznášeli dva andělé-ochranitelé. Měla zaujatý zbožný výraz.

„Podívej se pořádně, Ness,“ zopakoval Niccolo.

Přes obličej mi přeběhl užaslý výraz. To není možné! Náhle mi došlo, proč chtěl Nicco vidět právě obraz Sv. Justiny. Světice měla hlavu přikrytou splývajícím modrým závojem a tvář napůl obrácenou ke skále.Tak nápadně se podobala Eleanoře. Nepopiratelně.

„Nerozumím,“ udiveně jsem kroutila hlavou a chtěla po Nicovi nějaké vysvětlení.

„Tenhle obraz od neznámého mistra je pravděpodobně z roku 1610 a modelem mu byla Eleanora de Adda. Rok před svou smrtí. Naše rodina vlastní cenné umělecké sbírky proslulé v celé Itálii i v zahraničí. Také mnoho obrazů starých mistrů. Například.... tento. Jenže, bohužel..... právě tenhle obraz se rozhodli Borromeové po smrti Eleanory de Adda ze svých sbírek odstranit. Pravděpodobně kvůli upírské pověsti, která se k Eleanoře vázala. Prostě zametali stopy. No...... a tak se složitými cestami dostal až sem, do vlastnictví Colloredo-Mansfeldů. Ještě, že nikoho nenapadlo...... ten obraz zničit. Proto jsem ho chtěl tolik vidět. Jediná dochovaná podobizna .....Eleanory.“

„Jediná dochovaná podobizna Eleanořiny..... matky, možná...,“ odtušila jsem a s Niccolovým svolením jsem si obraz mobilem vyfotila.

„Proč zrovna Svatá Justina? “

„Prý se jedná o jednoho prapředka z našeho rodu,“ udivil mě Niccolo.

„Až ti povím všechno....,“ nedořekl, protože do salonku zrovna vcházeli kníže a kněžna Colloredo-Mansfeld.

Přivítali se s námi, jako bychom se neviděli léta. A přitom zanechali „dvě hrdličky“ v zahradách sotva před pár hodinami. Žasla jsem nad Nicovým vybraným chováním.  Diplomaticky odpovídal na všechny otázky obou manželů, které se týkaly nejen rodiny, ale i jeho samotného. Vycítila jsem, že se o sobě nebaví zrovna moc rád. Se mnou si povídal naprosto přirozeně, bez zábran. Ve společnosti zámeckých pánů se však necítil úplně ve své kůži a těžko skrýval ostych. Kníže i kněžna vše přešli s noblesou, ale pravdou je, že ani já ani Nic jsme sem tak úplně nezapadli. Prostě to nebyl náš šálek čaje. Byla jsem ráda, že Niccolo přesto, že je mu tohle prostředí tak blízké, se snaží žít..... obyčejně. Po svém. Tedy samozřejmě v mezích možností. Vlastně, i v tomhle jsme si byli trochu podobní. I když příčina u každého z nás byla diametrálně odlišná.

Po výtečném ovocném čaji a zákusku nás Jerome a Yvonne naložili do svého Rolls-Royce a odrazili ze zámeckého přístaviště. Doslova. Poprvé v životě jsem totiž měla možnost plout, ne jet, tímto snovým vozem s okřídlenou panenkou ve znaku. U Rollse nejde vůbec o rychlost, ale o absolutní pohodlí při jízdě. Auto se pohupovalo na silnici jako líná plachetnice, se kterou si pohrávají vlnky, lehce čeřící hladinu moře. Úžasný zážitek. Nadhodím doma nové téma. Místo závodění - komfort pohybu. Třeba se někdo chytí. V Praze nás kapitán zavezl přímo do přístavu u Karlova mostu. Tedy, zakotvil u penzionu.

„Děkujeme za všechno, Jerome,“ potřásl mu Niccolo pravicí, „Yvonne,“ políbil ruku kněžny. Jak jinak.

„Opatrujte se děti a kdykoliv se zastavte. A pozdravuj rodiče, Niccolo, nezapomeň.“

No jo, všude je to stejné, pomyslela jsem si. Chtěli jsme s Nicem odejít do hotelu, ale kníže si najednou ještě na něco vzpomněl.

„Proboha Niccolo, jsem to ale hlava děravá! Málem bych zapomněl. Manfred mi kladl na srdce, abych ti tohle určitě předal,“ sáhl do přihrádky u spolujezdce a vyndal tu podlouhlou černou krabičku.

„Vše je vyřízeno. Klenotník si pospíšil.“

Zase ty spiklenecké pohledy. Proč? Co to má znamenat?

„Děkuji. Děkuji vám všem..... za všechno. Pozdravy určitě vyřídím a jsem .....dlužník.“

Kníže mávl rukou a otevřel manželce dveře u auta. Poté také nasedl a...... zvedl kotvy. Nico rychle strčil krabičku do kapsy. Zjevně nic nechtěl komentovat. Tak fajn. Rozhodla jsem se, že nebudu naléhat. Třeba se i bez zbytečných otázek dozvím, co za velké tajemství ukrývá tahle záhadná krabička, která putuje z ruky do ruky zámeckých pánů.Aby těch tajemství nebylo dost.

„Připravený?“ vzala jsem Niccolu rozhodně pod paží

.

„Na všechno,“ vyprostil loket z mého sevření, chytil mi ruku do dlaně a pevně ji stiskl.