2. kapitola

Cesta

Není mi jedno, že se naši trápí a bojí se mě pustit. Ale vědí, že..... není vyhnutí. Navíc, Volturiovi nic nepřikázali, jen si „vyžádali“ moji pomoc. A žádosti Volturiových se neodmítají.

Celá moje rodina se k této záležitosti mohla dostatečně vyjádřit. A celá moje rodina se nakonec shodla v jednom: pojedeš, ale musíš nám dát vědět, pokud by ti hrozilo nebezpečí.

„Víš přece, že my svou rodinu chráníme,“ dal se opět slyšet Carlisle.

„Já vím, budu opatrná a hned jak se dozvím, proč zrovna já a co ode mě chtějí, zavolám nebo napíšu. Navíc se už o sebe přece také umím postarat.“ Tato odpověď je samozřejmě neuklidnila, ale co mohli dělat.

A tak jsem se jednoho slunečného, jarního dne ocitla v letadle, směr Itálie – Volterra.

Při pomyšlení na místo, které jsem znala jenom z vyprávění, se mi trochu svíral žaludek, ale empatická stewardka nedala jinak a vnutila mi skleničku minerálky a k tomu čokoládový zákusek. Musím přiznat, že věděla, co dělá, i když pravý důvod mé bledosti jí asi navždy zůstane utajen. Poloviční upírka letí navštívit upíry v Itálii. Bojí se a nebýt napůl člověk, nebyla by mohla ani zblednout nebo zezelenat. Fakt.... praštěný!

 Letadlo po klidném vnitrostátním letu z Calgary do New Yorku přistálo na letišti J.F.Kenedyho. Další spoj na trase New York – Frankfurt mi navazoval za více než dvě hodiny. Na elektronických ukazatelích jsem si vyhledala, ke kterému vchodu bude letadlo přistaveno a pomalu jsem se tam přesunula. Letadlo ještě nebylo připravené. S povzdechem jsem se sesunula na sedačku a odevzdaně jsem otevřela turistického průvodce po Itálii, kterého mi do kabely podstrčila Esmé. Bez zájmu jsem jím listovala. Náhle mě můj citlivý sluch donutil pohlédnout přes několik řad sedaček a být svědkem zvláštního rozhovoru.

 Mladá dívka opatrně pomáhala usadit starého muže, který se opíral o hůl. Podle podobných rysů tváře asi jejího dědečka.

 S úsměvem jsem si vzpomněla, jak se má rodina vždycky handrkuje, komu jsem víc podobná. Jestli  Edwardovi, protože mám stejný bronzový odstín vlasů jako on, nebo Belle kvůli hnědé barvě očí, kterou měla, než se stala nesmrtelnou. Copak to není jedno? Jsem jejich a.... basta.

 Naproti nim se usadila mladá a velmi hezká hnědovláska. Vypadala , že  má vytříbený vkus, ale nedává okázale najevo, že má na to šít u značkových návrhářů.

 Nejvíce mě na ní zaujaly nádherně tvarované malé ruce. Vzhledem k topu, který odhaloval dokonalost jejích paží, jsem usoudila, že se jedná o umělkyni. Napadla mě baletka nebo tak něco.

 Usadila se a rozmrzele se podívala na hodinky. Všimla si, že starý pán na ní zaujatě hledí a usmála se na něj. Vypadala přitom neskutečně půvabně. Celá scénka byla ale zajímavá hlavně tím, že se starý muž z ničeho nic zeptal mé „baletky“:

„Promiňte madam, nejste náhodou Arwen St. Marco Voleterri? Ve 30. letech, když jsem byl malý chlapec, mě vzal můj otec na koncert do Carnegie hall. Byl to koncert pro klavír a orchestr b-moll od Čajkovského. Tehdy na klavír hrála nádherná Arwen. Okamžitě jsem se do ní zamiloval… Ta ladnost s jakou hrála. Ta krásná hudba. Bylo to neuvěřitelné…. Nikdy jsem na ní nezapomněl…“ zasnil se.

„Dědečku!“ přerušila ho dívka.

„Tahle  paní určitě není Arwen Voleterri. Vždyť by jí teď muselo být přes 100 let. Je jí  možná jen podobná.“ Přitom vrhla na sedící ženu omluvný pohled, který jasně poukazoval na to, že si je vědoma dědečkova mentálního stavu.

„To je v pořádku,“ pronesla mladá žena příjemným melodickým hlasem .

„Už jsem o madam Voleterri také slyšela. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že jsem jí podobná. Mohu vás ale ujistit, že s ní nemám vůbec nic společného,“ pokračovala  školní  bezchybnou angličtinou, avšak se stopou cizího přízvuku.

„Ale ta podoba...“ trval na svém starý muž.

„Velmi si vážím toho, že vám připomínám právě tuto nadanou ženu, ale opravdu jde pouze o vnější podobu. Myslím, že jinak nemáme vůbec nic společného,“ trvala  na svém mladá žena.

Dívce doprovázející starého pána začala být celá situace  nepříjemná, a tak ho chytila za ruku a chtěla  odvést jinam. „Baletka“ jí pokynula, aby nechala dědečka sedět a sama se zvedla. Vzala svou kabelku a plášť a přešla několik řad těsně kolem místa, kde jsem seděla já. Sledovala jsem ji pohledem. Když byla na mé úrovni, náhle zvedla pohled a její safírové oči se zabodly do mých. Byl to okamžik, ale bylo  jakoby se mi propálila do duše. Všimla jsem si, že se jí nepatrně chvěje chřípí. Obě jsme odvrátily pohled. „Baletka“ pokračovala v původním směru. Ještě jsem si všimla, že si cestou nasadila sluneční brýle.

 Další cesta až do Florencie probíhala v klidu. Letěla jsem první  třídou a bylo zvláštní, že na obou navazujících letech jsem vždy  zahlédla sedět  ve třetí řadě svou „baletku“. Asi máme společnou cestu, pomyslela jsem si. „Baletka“ mě  naoko ignorovala, a tak jsem se držela jejího příkladu. Po příletu do Florencie jsem ji zahlédla naposledy při pasové kontrole. Úředník jí něco řekl a já zaslechla, jak mu italsky odpovídá. Ještě jednou se na mě krátce podívala a odcházela ladným krokem k východu z letiště. Maličko ve mně zatrnulo. Vzpomněla jsem si na všechny ženy z naší rodiny a jejich pohyby, které působily, jako by lehce pluly vzduchem. Ne, to je přece hloupost. Takhle uvažovat nemůžu. Vždyť ta žena nebyla tak bledá a vůbec, její kůže měla krásnou opálenou barvu. Její tváře znachověly, když na ní ten starý muž upřel svou pozornost. I když ta povědomá vůně, kterou jsem ucítila už na letišti v New Yorku, když „baletka“ prošla kolem mě…

Budu muset jít, jinak uvidím upíry všude. A ti, kteří na mě čekají, jsou opravdoví. Ne jenom v mojí fantazii.

Přemýšlela jsem, jestli na mě bude někdo čekat. V letištní hale jsem se dlouho pátravě rozhlížela a nakonec se na chvíli posadila do koženého křesla.

„Jste přece v Itálii, tak co takhle Lavazza?“ nabídl se mile sympatický prodavač za barovým pultíkem, skrčeným v rohu odletové haly.

„Američanka?“ ptal se dál, jako by mu bylo vše jasné.

Ne, upír! - měla jsem chuť vyhrknout, ale místo toho jsem s milým úsměvem odvětila:

„Si.“  

Zůstal na mě vyjeveně koukat a než stačil zavřít pusu, utekla jsem mu právě do toho útulného křesílka. Hezky jsem se uvelebila a vychutnávala voňavou Lavazzu. Jsou chvíle jako tahle, kdy jsem děsně ráda alespoň trochu člověkem. O požitek z konzumace voňavé kávy, křupavé pizzy nebo čokolády jsou všichni, které jsem nechala v obavách v Americe ochuzení.

 Popadla jsem kabelu, do ruky mapu, i když tedy nevím k čemu mě bude, když zabloudím pomalu i ve vlastním pokoji. Ale aspoň pro ten pocit, že bych nemusela a odhodlaně jsem také vykročila k východu.

„Čao, belissima!“ zašveholil za mnou prodavač.

Vycenila jsem na něj své zářivé upíří zoubky v širokém úsměvu.

„Arrivederci!“ odpověděla jsem a vyšla ven z letištní haly.

„Taxi, taxi!“

Ani jsem nechtěla věřit, že to bylo tak rychlé a už jsem seděla na zadním sedadle se svou velkou taškou. Mimochodem, není nad velké kabely, kam se toho tolik vejde. Přiznám se, že si s organizací uvnitř moc hlavu nelámu, ale bezpečně vím, že mobil mám hledat až úplně vespod. To kdyby volal někdo z našich. Vždycky do ní zabořím ruku, zalovím a mám přesně to, co hledám. No, a když moc pospíchám, prostě ji vysypu a pak zase obsah nahážu zpátky. Ale jinak mám ve svých věcech ráda pořádek. Jediné období, kdy mi víc vyhovoval organizovaný chaos, byla puberta. Na rozdíl od druhých jsem se v něm vždy vyznala a až na vejšce jsem pochopila, že skripta s oblečením, svačinou a cédéčky nejsou právě vhodná kombinace. Nemám zkrátka ráda takový ten sterilní pořádek, kdy se bojíte i dýchat, abyste náhodou nevydechli nějaké  smítko do okolí. Brr.

„Kam to bude?“zeptal se taxikář.

„Volterra. Na náměstí Piazza dei Priori.“

„Tam je dneska slavnost příchodu jara,“ informoval mě.

„Já vím. Chtěla bych to vidět.“

„Jste v Itálii poprvé?“

„Ano,“  a doufám, že i naposledy.

„Máte už ubytování? Program?“

Sakra, kdy už tam budeme, copak mi chce dělat průvodce? Mám mu říct, že jde spíš o místní kanalizaci a podzemí?

„Víte, že Volterra je starověké etruské město? Město Alabastru? Je tady toho tolik k vidění signorina.“

Já vím, ale já uvidím tak akorát etruského upíra, tedy jestli tu nějaký žije. A alabastr? No, ten možná taky – každý můj příbuzný je jak z alabastru. Tak proč by místní upíři měli být jiní?

„Děkuji moc,“ odvětila jsem zdvořile. „Ale mám velmi nabitý program. Naplánovali mi ho příbuzní. Tak se myslím nudit nebudu!“

„OK, jak je libo, signorina, ale kdybyste potřebovala poradit nebo pomoct, klidně se ozvěte,“ šveholil a podával mi vizitku.

„Sergio Pedrinni?“ přečetla jsem ji nahlas.

 „ Ano, přesně tak. Sergio k vašim službám.“

„Tak a jsme tady.“

Vložila jsem mu do napřažené ruky ruličku bankovek.

„To je moc, počkejte.... vrátím vám.“ 

„Ne, děkuji za ochotu Sergio. Možná, že vás někdy budu potřebovat, tak to nechte.... na příště,“ usmála jsem se na něj.

„Dobře, děkuji signorina,“ jiskřily mu oči. „ A dávejte na sebe pozor. Hezké mladé děvče samo na dovolené v Itálii, to je pekelná kombinace.“

Já vím, pekelná. A to nevíš, milý Sergio, že máš docela postřeh, pomyslela jsem si. No, doufám, že peklo mě nečeká, ale vzhledem ke dvěma postavám, opřeným o zeď ve stínu rozložitého stromu na druhé straně náměstí, ve mně byla najednou  malá dušička. Chvilku jsem zatoužila Sergia zadržet a poprosit o doprovod, ale rychle jsem si uvědomila všechny okolnosti a stačila jsem ještě mávnout rukou za odjíždějícím taxíkem. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila přes sluncem rozpálené náměstí, plné turistů, k těm dvěma naproti.