8.kapitola

Kapitola 8. - Řím

Ve svém dočasném království jsem se v první řadě vrhla do koupelny. Potřebovala jsem se zcivilizovat. Velké zrcadlo ve zlatém zdobeném rámu mi naskytlo vážně zajímavý odraz mé tváře. Zírala jsem na tu osobu a přemítala, zda se mi podobá. Není přece možné se za dva dny tolik změnit. Byly to ale velmi dlouhé dny.  Tolik se toho změnilo. Někdy se opravdu život ze dne na den tak zamotá, že se člověk málem nepozná. Oko, do duše okno. Moje duše zírala skrze hnědé oči do tváře v zrcadle a asi zvažovala co dřív. Rozhodla jsem se naložit do obrovské vany na kovových nohách a nechat vodu ze sebe smýt všechno, všechno.....

 Lebedila jsem si v těch malých římských lázních a ani se mi nechtělo ven. Miluji nechat se hýčkat proudem očistné vody. Připadám si pak nějak lehčí, zbavená negativní energie, kterou spláchnul kanál. Když jsem se pak čistá a voňavá posadila, zachumlaná do županu, na postel, nic mi nechybělo. Notebook položený na polštáři přede mnou byl napojený do sítě a já se pohroužila do surfování na netu. V první řadě mě zajímala osobnost Niccoly Borromea. Vyhledala jsem všechny jeho dostupné články a po jejich prozkoumání mi bylo jasné, že rozhodně nejde o nějakého hloupého pisálka. Niccolo Borromeo byl naopak velmi chytrý. Věděl přesně, na kterou strunu lidské zvědavosti uhodit a jak ji napínat až k prasknutí. Určitě věděl mnohem víc, než zatím prozradil. Do nás upírů se tedy zakousl pořádně…  A nehodlal se hned tak vzdát. Každý týden římský týdeník „Il Piccolo“ přidával další díl jeho „upírské ságy“ na pokračování.

 V příštím čísle sliboval reportáž z Čech. Vážně hodlal pátrat u Čelákovic. No, budu ti v patách.... Niccolo. Hned zítra z Říma poletím do Prahy, kde se ubytuji a pokud půjde vše podle plánu, který se mi zrodil v hlavě, měli bychom na sebe někde natrefit. Byla jsem si téměř jistá, že není tolik lidí, kteří by se ve stejné době potulovali kolem vykopávek hromadného hrobu u Čelákovic a na podobných místech.

 Zajímaví lidé, tihle Borromeové, klikla jsem ze zvědavosti na jeden ze spousty odkazů ohledně Karla Borromea. Dozvěděla jsem se, že jde o velmi významný lombardský rod. Původně patricijská rodina Borromeo-Aresse s vedlejší linií Borromeo de Adda vlastní na ostrově Isola Bella, který se nachází na jezeře Lago Maggiore, skvostný rodový palác. Jsou držitelé jedné z největších sbírek obrazů. Škoda, že se nemůžu déle zdržet. Moc ráda bych se tam podívala. Zvlášť, když nese jméno mojí maminky.

 Nevím ani, jak dlouho jsem byla přikovaná k monitoru, ale začaly se mi pomalu klížit oči. Sundala jsem si ručník z téměř suchých vlasů a oblékla se do bavlněného trika na spaní. Zachumlaná v sametovém povlečení peřin jsem si připadala ...královsky . Jen ten hrášek mě nikde netlačil. Co jsem potřebovala vědět, mám zjištěno, zhruba načrtnutý plán v hlavě také. V podstatě jsem si byla jistá, že pokud nenastane nějaká nepředvídaná situace, měla bych být s Niccolem Borromeem zpět ve Volteře během příštích 14ti dní.

 Jak jsem byla troufalá. Mělo mi dojít, že vůči osudu  je člověk bezmocný. Dokonce i upír.

 Osvěžující spánek mi dal zapomenout na všechny starosti posledních dní. Po probuzení jsem se cítila skvěle. Hodinky mi prozradily, že mám ještě čas na setkání s Eleanorou. Po ranní toaletě a malém občerstvení (tentokrát mi malá lednička, zabudovaná do zdi, nabídla sendvič se šunkou a pomerančový džus) jsem začala balit. Tedy, abych nepřeháněla.

 K balení toho moc nebylo. Nevzala jsem s sebou zbytečná zavazadla. Pár hygienických potřeb, osobní věci, spodní prádlo a něco na převlečení. Počítala jsem s tím, že co bude nutné, dokoupím operativně na místě. Nemám problém si v obchodě vyzkoušet oblečení, a pokud se mi líbí, ani se nepřevlékám a nechám si ho rovnou na sobě. Nepěstuji si závislosti na „hadrech“. Nemám své oblíbené kousky, které visí léta ve skříni a slouží  coby lákadlo molům, než se jich rozhodnu definitivně zbavit. A také, nerada uklízím a zatuchlé skříně obzvlášť. A stejně, ani Alice by to nedovolila.

 Oblečená do úzkých jeansů a upnutého trička jsem popadla sportovní mikinu s kapucou. Kabelu jsem si hodila na rameno a odhodlaně jsem za sebou zavřela dveře pokoje. Mrzelo mě, že se Jane neukázala. Slíbila, že přijde. Ale asi měla nějaké neodkladné záležitosti. Musela jsem už vyrazit, a tak jsem jí napsala alespoň pár řádek na rozloučenou a opřela papír se vzkazem o mísu s vínem. Pospíchala jsem chodbou k točitému schodišti. Vyběhla jsem nahoru a rozhlédla se po atriu, kde na mě měla čekat má průvodkyně pro dnešní den.

 „Eleanoro, jste tady?“ zavolala jsem a vzápětí jsem ji uviděla.

Seděla v proutěném křesle, v ruce skicář a zaujatě něco načrtávala na čtvrtku. Všimla jsem si, že je oblečena podobně neformálně jako já.

„Ness, už na vás čekám,“ zvedla se a odložila skicář na desku konferenčního stolku.

„Můžu se podívat, co jste malovala?“ vzala jsem skicář do ruky. Dívala jsem se překvapeně sama na sebe. Eleanora dokonale zachytila mou tvář.

„To je.... úžasné! Jak jste dokázala zachytit moji tvář bez předlohy?“ divila jsem se.

Eleanora se usmála a ukázala si na hlavu. „Dobrá paměť,“ pronesla nedbale. „Je to taková moje relaxace, stejně tak i .... hudba,“ vysvětlovala mi.

„Aha.“

„Jestli se vám  líbí Renesmé, vemte si ho,“ vytrhla čtvrtku  s portrétem ze skicáře a podala mi jí.

„Díky. Moc krásné.“

„Vyspala jste se dobře?“

„Výborně. Spala jsem líp, než mimino.“

„Snídala jste? Nemáte hlad?“ vyptávala se dál. Uvědomila jsem si, že mi taková starostlivost, kterou o mě obvykle projevuje moje rodina, vlastně chybí. Ona  to asi vycítila a snažila se mi jí vynahradit.

„Ne, nemám. Sendvič a džus mi úplně stačily. Mám jistě energii do zásoby ze včerejška. Vlčí krev.“ Zazubila jsem se na ní.

Usmála se.

„Také jsem si ráno dala skleničku. V Itálii nikdy neodolám tomuto životabudiči…ale čerstvá je nejlepší,“ rozesmála se na celé kolo zvonivým smíchem, když uviděla můj výraz.

„Nebojte, na lov spolu nepůjdeme. Mám úplně jiné plány. Můžeme jít?“ vedla mě k dalšímu výklenku naproti schodišti. Ve výklenku se skrýval důmyslně ukrytý malý osobní výtah, který nás dopravil do rozlehlé podzemní garáže.

No páni. Edward i Emmet by zírali. Za takový vozový park se Volturiovi rozhodně nemuseli stydět.

„Nastupte si, Ness,“ otevřela mi Eleanora dveře u velkého bronzového Volva s tmavými skly. Trochu mě zarazilo, že je se jedná o stejnou značku auta, jaké  máme doma. Ale na rozdíl od našeho malého sporťáčku, tohle Volvo bylo velké SUV, se kterým se dalo určitě dobře a pohodlně jet ve městě, i po polních cestách.

Eleanora si sedla na místo řidiče a vytáhla velký pořadač na CD. „Co posloucháte, Renesmé?“ zeptala se a listovala cédéčky.

„V celku všechno.“ Byla jsem zvědavá, co vybere.

Eleanora prohlédla celý pořadač a vsunula několik cédéček do zásobníku u přehrávače.

„Vemte si pás,“ připomněla mi. „Bude to dámská jízda,“ spiklenecky na mě mrkla a stiskla dálkové ovládání vrat garáže. Na moment nás oslepily sluneční paprsky, které pronikly úzkou uličkou, do které jako jediný ústil vjezd  garáže Volturiů.

Autem se linula příjemná hudba. „Copak  posloucháme?“ zeptala jsem se své průvodkyně a současně jsem se rozhlížela po městě, jehož klikatými uličkami jsme zvolna projížděly.

„To je filmová hudba, na které jsem před pár lety spolupracovala. Historická romance. Jmenuje se  Elisa z Rivombrosy.“

Podívala jsem se na ní. Ona je.... neuvěřitelná. Čím déle jí znám, tím je pro mě větší záhadou.

 Prokličkovaly jsme městem a ocitly se na dálnici do Říma. Těch necelých 300 km uběhlo ve velmi příjemné konverzaci. Dokonce se mi podařilo z Eleny vytáhnout trošku informací ohledně její minulosti.

 Narodila se roku 1611 v Lombardii. Matka při porodu zemřela. Věděla o ní jen to, že prý byla velmi podobná Markusově ženě Didyme. Své křestní jméno dostala po matce. Nikdy se ale nedověděla, co byla její matka zač. Její otec Markus se svými bratry a jejich manželkami ji vychovali ve Volteře jako sobě rovnou upírku. Ve věku, kdy každý mladý člověk hledá sám sebe se však rozhodla od Volturiů odejít a žít svým vlastním životem. Proto se minula s Carlislem. Volturiovi o ní nikdy nemluvili, protože Markus nesl její odchod velmi těžce. Po nějaké době se vrátila zpátky. Carlisle byl už tou dobou v Americe, a tak se opět neměli příležitost setkat. Život u Volturiů ji však nenaplňoval a rozhodla se tedy pro kosmopolitní život umělkyně. Zúročila svůj hudební talent a vyučovala klavír a zpěv. Příležitostně vystupovala na koncertech pod jménem Arwen st. Marco. Například v roce 1932 v Carnegie hall, odkud si ji pamatoval ten starý pán z letiště. Vysvětlila mi, že tento koncert bylo její poslední veřejné vystoupení. Bohužel s technickým pokrokem a záznamovými zařízeními nemohla dovolit, aby si jí lidé spojovali s Arwen st. Marco. Těžko by někomu vysvětlovala, že je stále stejná. Už jsem pochopila, proč tenkrát na letišti tak znervózněla.

 Stále mi ale nebylo jasné, jakou náhodou jsme na sebe natrefily.

„Náhoda to byla jenom napůl,“ vysvětlila. „Měla jsem také cestu do Itálie a na newyorském letišti mě zaujal pach upíra. Pátrala jsem a uviděla vás, Renesmé. Vycítila jsem, že máte z něčeho strach a začalo mě zajímat, co vás tolik vystrašilo. Obzvlášť, když jsem zjistila, že vám bije srdce a jste tedy jako já.... poloviční člověk.“

No vida. Záhada se začala objasňovat. A také mi bylo jasnější, proč mám pocit, že mi Eleanora vidí až do žaludku.

„Ve Florencii na mě čekali Volturiovi, kteří mi vysvětlili, proč si vás pozvali. Měla jsem namířeno do Milána, ale moje zvědavost byla silnější, než touha navštívit La Scalu. Rozhodla jsem se zdržet ve Volteře a blíž vás poznat.“ Podívala se mi s vážným výrazem do obličeje. Jasně jsem z něj vyčetla starost.

Ještě, že se tak Eleanora rozhodla. Seznámení s ní mi prosvětlilo chmurné chvíle u Volturiů. Pár mých otázek ale nechala nezodpovězených. Žila vždycky sama? Tolik let. Muselo jí být přece smutno? Také mi doteď neprozradila, jaké má zvláštní schopnosti, tedy pokud nějaké má. Že má obrovskou dávku empatie už vím, ale ostatně i člověk může být schopen velkého vciťování. My upíři to však máme trošku jinak. Naše lidské schopnosti jsou více zesíleny. Například Edward, který jako člověk také uměl porozumět pocitům a myšlenkám druhých lidí, získal po svém přerodu schopnost tyto myšlenky slyšet. Slyší, co si lidé myslí. Doslova. Věřím, že i Eleanora disponuje nějakou výjimečnou schopností, kterou mi však zatím nemá v úmyslu odhalit. Škoda.  

 Eleanora naštěstí nejela moc rychle a já se mohla kochat pohledem z okénka na nádhernou toskánskou krajinu, kterou podmalovávaly příjemné tóny hudby.

„Tak, Renesmé, jsme skoro na místě. Musím najít místo k zaparkování,“ vytrhla mě ze snění.

„Pokusím se nechat auto poblíž Piazza Barberinni. Můžete si zde zatím prohlédnout Tritonovu fontánu. Budeme jen pár kroků od centra"..“

Evidentně se tu vyznala. Neváhala ani na okamžik kudy jet a za malou chvíli jsme už kráčely centrem města, které psalo dějiny. Provedla mě všemi známými místy, o nichž  jsem dosud jenom četla v knihách. Byl nádherný jarní den prozářený sluncem. Davy turistů nás míjely a mnohé zvědavé oči si nás prohlížely. Ani jedna jsme jim však nevěnovala pozornost. Eleanora byla dokonalý průvodce.

 Po lehkém obědě v malé restauraci, mě vzala do galerie La Spada.

„Chtěla bych vám Renesmé ukázat něco velmi zajímavého,“ dovedla mě ke stěně, na níž byly fresky od Francesca Solimeny, které zobrazovaly, jak prozradila, členy její rodiny a zároveň mi poskytla výklad týkající se její historie. Ke svému překvapení jsem na jedné z pozdějších Solimenových prací objevila i postavu, jenž nápadně připomínala Carlisla a naopak na dvou starších jsem bezpečně poznala Eleanoru.

Zdržely jsme se v sále a ostatní turisté z naší skupiny nám mezitím zmizeli. Dohonily jsme je až v koncertním sále. V čele sálu u obrovského krbu stálo koncertní křídlo. Průvodkyně zrovna vykládala o výborné akustice sálu, když se náhle zadívala pozorně  na naší skupinu a navrhla, že si jí můžeme vyzkoušet. Dokonce povolila, aby někdo zahrál na klavír.

 Její předpoklad, že se nikdo takový nenajde, zhatila Eleanora, když pokročila kupředu a prohlásila:

„Pokud je to možné?.“ Šlehla po mně pohledem. Ledová ruka mi sevřela žaludek. Co tím myslí?

„Výborně,“ zajásala průvodkyně a ostatní turisté povzbudivě zatleskali.

Eleanora mě chytla za ruku a táhla ke klavíru. Předpokládala jsem, že si sama sedne za klaviaturu, ale ona mi pokynula, abych si  sedla já. Vytřeštila jsem na ní oči. Copak se snad zbláznila? Zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„Ale no tak Renesmé. Nepokazte mi radost,“ zašeptala. Její ruka se mi ovinula kolem pasu a lehce mě postrčila kupředu. „Pojď, povedu tě“ zatykala mi.

Byla jsem překvapená. Doposud se Elena chovala trošku odtažitě, ale tímto důvěrným gestem mě dostala.

„Co takhle „Think Of Me“ z Fantoma z opery. Tu skladbu přece znáš. Vyprávěla jsi mi, že ho hráváš,“ domlouvala mi tiše a její podmanivý hlas mě zklidňoval.

 „Ano, ale doma,“ zmohla jsem se na malý odpor.

 „Prostě se odpoutej a nemysli na lidi kolem. Uvidíš, že to půjde,“ došly jsme ke klavíru. Usedla jsem na stoličku a začala hrát předehru. Eleanora si stoupla vedle mě. Nenuceně se opřela o hranu klavíru a začala zpívat. Její hlas doprovázený zvukem klavíru se nesl sálem, až z toho mrazilo. Nemohla jsem z ní spustit oči. Veškerá nejistota mě přešla. Píseň nás obě naprosto pohltila.

Mysli na mě, mysli na mě s něhou,

až si dáme s bohem.

Vzpomeň si na mne

tu a tam, prosím.

Slib mi, že se pokusíš.

Až se ti bude zdát, že opět toužíš

vzít si své srdce zpět a být volný…

Najdeš-li někdy chvíli,

věnuj mi vzpomínku.

Neříkali jsme si, že naše láska neuvadne,

že bude neměnná jako moře.

Však můžeš-li přece jen vzpomenout,

vzpomeň si na mě…

Hlouček turistů s průvodkyní oněměl. Když dozněly poslední tony písně, rozlehl se sálem obrovský aplaus a dokonce i výkřiky bravo, bellisima.... Zkrátka jsme bodovaly. Elena udělala půvabné pukrle a já jí napodobila. Vychutnávaly jsme si náš stande ovacion.

„Děkuji vám, nečekala jsem takovou nádheru,“ hleděla na nás obdivně průvodkyně a my se opět zařadily na konec řady turistů.

Při odchodu ze sálu jsem si ještě stačila všimnout mladého muže stojícího ve dveřích. Lehce se opíral o zárubeň a zřejmě nás celou dobu pozoroval. Vypadal jako řecký bůh Apollon. Takhle hezcí  bývají upíři, ale on na člena mého druhu nevypadal. Spíše působil až moc..... lidsky. A hlavně, upíra jsem poblíž necítila. Kromě Eleny, která sledovala můj zaujatý pohled a také si všimla muže u vchodu.

„Líbíš se mu,“ vystřelila šíp.

„Ale on jenom poslouchal, jako ti druzí,“ nastavila jsem štít.

„Ba ne, myslím, že se právě ....zamiloval. V lásce rozhoduje prvních 9 vteřin,“ útočila dál.

„Umíte být pěkně přímá, ale nesouhlasím s vámi,“ bránila jsem se do posledního dechu a polilo mě horko.

„Však se sama přesvědčíš. Svému osudu neutečeš,“ pronesla prorocky. Ale zdálo se mi, že náhle posmutněla.

V podstatě jsem s ní musela souhlasit. Svému osudu se nevyhne nikdo, ale láskou jsem si život komplikovat nehodlala. Aspoň ne v příštích několika desítkách let.

„Ness, mohly bychom si tykat, souhlasíš?“ nabídla mi konečně, i když spíš ze slušnosti.

„Jasně, jenom nevím, jestli si tak rychle zvyknu.“ Měla jsem vůči Eleanoře pořád jakýsi respekt.

„Zvykneš. A klidně mi říkej Eleno nebo El. Taky mám příšerně dlouhé jméno,“ zazubila se na mě. „Musíme si pospíšit, prohlídka končí,“ vzala mě za zápěstí a odváděla pryč.

Muž nás sledoval, dokud jsme mu nezmizely z dohledu.

Venku jsem se chtěla s Elenou rozloučit, ale nabídla mi, že mě ještě odveze na letiště. Tuhle nabídku jsem vděčně přijala. „Škoda Ness, že nemůžeš pokračovat se mnou do Milána.“

„Opravdu nemůžu. Ale hned jak to půjde, bych tě zase ráda viděla a třeba si můžeme ještě někam spolu vyrazit,“ navrhla jsem.

„To bude báječné. Dám ti svůj telefon a budu se těšit, že mi brzy zavoláš,“ nadiktovala mi číslo na mobil.

„A kdy ti to letí?“

Podívala jsem se na hodinky a svraštila čelo. „Za hodinu!“ vyděsila jsem se.

„Co? No, máme co dělat.“ nastoupily jsme do auta. Ještě jsem si ani nezapnula pás, když El sešlápla plyn. Auto poslušně vystřelilo vpřed a zařadilo se do hustého provozu. Takovou jízdu jsem ještě nezažila. Elena se promotávala hustým provozem za doprovodu hlasitého troubení. Plně se soustředila na cestu a odvážně se prokousávala se svým Volvem vpřed. Několikrát si dokonce zkrátila cestu přes chodník, což chodci, kteří před námi uskakovali do stran, doprovázeli jadrnými nadávkami. Na dálnici nesundala nohu z plynu. Překvapilo mě,  jak   velké auto obratně manévruje a bez problémů předjíždí ostatní. Jeden z předjetých řidičů to asi nemohl rozdýchat a pokusil se  nás předjet. El přidala plyn a s přehledem mu zmizela z dohledu . Na tachometru bylo něco kolem 200 km/h. Křečovitě jsem se chytla sedadla. El si všimla a zvolnila.

„Promiň, ale spěcháme,“ řekla. „Občas se nechám unést,“ zakřenila se na mě.

Konečně jsme se ocitly na příjezdové cestě k letišti Fiumicino. Elena mi zastavila před odletovou halou. Vystoupila jsem z auta a ona mi podala tašku.

„Dávej na sebe pozor, Ness,“ nabádala mě starostlivě. Dobrý vtip. Mám na sebe dávat pozor a přitom před chvílí se mnou jede jako šílenec a ani jí to nepřijde divné.

„Já to zvládnu,“ usmála jsem se na ní a objala jí. Cítila jsem, jak ztuhla, ale za okamžik mě objala také.

„Nashledanou, Renesmé. Máš nejvyšší čas.“

„Nashledanou Elen,“ zamávala jsem jí a zamířila k terminálu. Ještě chvíli jsem pozorovala odjíždějící Volvo a.... jarní den potemněl.

Tak, a je to tady. Můj úkol právě začíná. Zvládnu všechno? Dokážu přivést toho novináře do Volterry pro smrt? Zhluboka jsem se nadechla a vešla do haly.

Uvelebila jsem se pohodlně v sedadle letadla, které mě mělo donést do mystické stověžaté Prahy. Města, jemuž nejznámější podobu vtiskl král Karel IV., prý poslední zasvěcenec na císařském trůně, který znal tajemství Grálu. Nasadila jsem si sluchátka a zavřela oči.