18.kapitola

Kapitola 18. - Záchranná mise

Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Pravděpodobně pár vteřin. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych omdlela z emočního přepětí. Niccovi se podařilo mě zase dokonale vyšokovat. Řekla bych, že El na tom byla podobně jako já. Skláněla se bezradně nade mnou a v ruce držela můj mobil. Stále dokola četla Nicovu SMS zprávu.

„Je to blázen. Úplný blázen,“ nevěřícně kroutila hlavou. „Co si myslí, že tím vyřeší? Chce hrát na hrdinu. Nedá pokoj. Ale já ho teda z bryndy tahat nehodlám,“ dávala průchod svojí zlosti.

Já jsem se mezitím sbírala z pohovky, na kterou mě El položila, a snažila se vymyslet, co dál. Jak zabránit Niccovi v jeho rozhodnutí. Rychle jsem vzala Eleně mobil a vytočila Nicovo číslo. Vypnul ho. Zatraceně.

„Eleno, on si asi myslí, že mě tím ochrání. Včera to přece naznačil. Má v úmyslu se Volturiům vydat,“ dumala jsem nad náhlým a nepochopitelným Nicovým činem.

„Na co si to sakra hraje?“ Elena se nepřítomně zahleděla z okna.

„Hraje?“ nebylo mi úplně jasné, co tím myslí.

„No, znáš přece ten příběh o jednorožci, kterého může přemoct jenom čistá panna?“

Protože jsem na ní nechápavě zírala, pokračovala.

„Existuje taková legenda. Jednorožec je velmi plaché zvíře. Je ztělesněná čistota, neposkvrněnost. Není možné ho polapit. Pokud ho chtěl někdo ulovit, bylo nutné za ním poslat čistou pannu, které jediné jednorožec instinktivně důvěřuje. Přijde k ní a položí jí hlavu do klína a... podrobí se. Jen ona jediná ho může přemoci. Mám z toho tvého miláčka pocit, že se nám rozhodl odehrát tenhle příběh v reálu. Jednorožec jeden zpropadenej. Takhle všechno zamotat. Copak nepřemýšlí?!“ vztekala se.

„To je nádherná legenda, Eleno. Ale moc neposkvrněně se teda necítím, obzvlášť po našem raním lovu. Ale on takhle neuvažuje.“

„Přesně tak, neuvažuje. Vůbec!“

„Chci říct, že jedná spíš srdcem než hlavou. Chápu ho,“ bránila jsem Nicca, ale taky jsem byla na něho nazlobená.

Přece kdyby mě miloval, tak by mě neopustil. Musel vědět, jak mi bude, až se tohle dozvím.

„Tak především, nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Musíme jednat rychle. Není času nazbyt. Pokud odletěl letadlem, může být už ve Volteře, jestli ne po smr.....,“ nedořekla Elena obávanou pravdu.

„Třeba jel autem. Manfred mu ho měl dnes vrátit.“

„V to doufej.“

Odmlčela se a o něčem přemýšlela. Upřeně jsem jí sledovala. Uvědomovala jsem si, že je naše poslední naděje.

Ness,“ podívala se na mě a v očích měla velký otazník, „musím zavolat otci. Pokusím se pozdržet Volturiovy, než si na něm zchladí žáhu. Vlastně žízeň,“ pokusila se zlehčit situaci.

Hmm, černý humor. Obyčejně si v něm libuju, ale teď opravdu nebyla vhodná doba.

„Rychle, Eleno!“ pobídla jsem ji a s napětím očekávala, jak uspěje.

Záleželo na tom, jak velký vliv má na Markuse a nakolik bude ochotný jít jí na ruku v tak zásadní záležitosti.

Zvedl telefon okamžitě. Jako by čekal na její zavolání. Nezřetelně jsem slyšela, co říká. Zjevně byl udivený tím, že se mu ozvala. Asi mu často nevolá. Elena se v rychlosti zeptala, jestli není už náhodou ve Volteře Niccolo Borromeo, že prý jsem se zhostila svého úkolu na výbornou. Dosáhla jsem toho, aby se do mě Niccolo zamiloval a navedla ho směr Volterra. Dokonce jsem se v jisté záležitosti obrátila s důvěrou na ní. Takže mě má Elena za velmi schopnou upírku. Dokonale jsem zmátla nepřítele a dosáhla jeho kapitulace.

Marcus jen něco s údivem podotkl, ale El mu nedala moc prostoru na vyptávání. Řekla mu, že rozhodně nechce nic sdělovat po telefonu, ale že jsme také na cestě do Volterry a všechno vysvětlíme na místě, kam dorazíme ještě dnes. Ze všeho nejvíc kladla Markovi na srdce, aby pozdržel Niccolovo potrestání - tedy zabití, než dorazíme.

Elena zlobně dodala, že s ním má ještě jakýsi nevyřízený osobní účet týkající se její matky a chce ho zastihnout živého, jinak jí ve Volteře už nikdy nikdo neuvidí. Markovi asi šokem vypadl telefon z ruky, protože svojí poslední výhružku opakovala El do telefonu několikrát, než jí konečně odpověděl. Ujistil ji, že ihned všechno Volturiům poví a zaručil se za to, že nechají Niccolu naživu, dokud nepřijedeme.

Elena musela mít na otce ohromný vliv. Neznám nikoho, kdo by s někým z Volturiů mohl takhle jednat. Byla Markova dcera, to ano, ale muselo tam být ještě něco, co mi zatím unikalo. Jakou schopností El disponuje, že jí tohle prochází?

„Je to v suchu,“ otočila se ke mně.

„Jsi si jistá?“ nechtělo se mi uvěřit, že by si mohla takhle diktovat.

„Spolehni se. Pojď, pospíšíme si. Je šance, že Niccola ještě dostihneme, tedy pokud jede autem. Jestli ne, budeme mít všechno o dost těžší. Jdu si sbalit. Za pět minut musíme vypadnout,“ vyběhla ze dveří do svého pokoje a zanechala mě na chvilku samotnou.

Neměla jsem moc věcí k balení. Všechno jsem rychle naházela do kabely a netrpělivě na chodbě čekala na El. Byla taky v mžiku hotová. Irena v recepci stála s otevřenou pusou, když jsem jí sdělovala, že musíme rychle odjet a podala jí balíček bankovek jako dýško. Poprosila jsem ji, aby vyřídila Pavlovi mojí omluvu. Byli jsme spolu totiž dohodnuti, že mě ještě vezme na Zelenou horu. Nevím, co si o nás myslela, ale tuším, že váhala, jestli nemá zavolat záchranku z blázince. Vypadala, že nevěří vlastním očím a uším. Uvědomila jsem si, že  působíme dost  podivně. Celé dopoledne se nehneme z pokoje a přitom si domlouvám s jejím bráchou výlet. Přijede za mnou sestřenice, chodím na rande s úžasným klukem a najednou se z minuty na minutu rozhodnu odjet.

Taky bych nevěděla, co si o tomhle mám myslet, ale já jí nic vysvětlovat pochopitelně nemohla. Ačkoliv byla asi zvyklá na ledacos, celou dobu mlčela. Stála jako socha a ještě když jsme s Elenou nastupovaly do auta, viděla jsem ji v recepci za námi nechápavě zírat s otevřenou pusou, svírajíc v nehybné ruce peníze, které jí doufám vynahradí alespoň částečně duševní trauma, jež  jsme jí nechtěně nachystaly. 

Sbohem Ireno, sbohem Praho. Tolik jsem tady zažila krásného. Doufám, že se ještě naskytne v mém životě příležitost sem zavítat a vidět víc za příznivějších okolností.

Teď jsem měla před očima jen jediné. Rychle zpátky do Itálie. Zachránit Nica dřív, než ho Volturiovi připraví o život. A že by ho nešetřili. O tom jsem byla dokonale přesvědčená. Taky jsem děkovala osudu, že mi přihrál do cesty Elenu. Bez ní bych za ním sice jela taky, tak jako tak, jenže mé šance na jeho záchranu z podzemí Volterry by se rovnaly téměř nule. Nenechala bych Nica Volturiům napospas. Tohle přece musel vědět. Proto ten spěch? Snad nebude mít příležitost pustit si pusu na špacír. Čím míň toho řekne, tím líp.

Celou cestu jsme s El probíraly naší strategii. Nesmím dát na sobě znát, že mě k Niccovi váže jakékoliv citové pouto. Což bude hodně těžké jak pro mě - ze známého důvodu, tak to ukrýt před Marcusem, který dokáže vycítit vztahy druhých. Taky mě zajímalo, proč se protentokrát postavila El na naší stranu. Byla přece vůči Niccolovi docela nepřátelsky naladěná. Vysvětlila mi to velmi prozaicky.

„Vždyť je to v podstatě můj příbuzný. Lidský příbuzný. I když vzdálený. Dá se říci. ....prabratranec? Rodina se má bránit.“

„A Volturiovi?“ nedalo mi nepřipomenout jí i její nesmrtelné příbuzné.

„Ti také. Musím něco vymyslet. Takhle to nejde dál. Však najdu nějaké řešení přijatelné pro obě strany,“ horečně si lámala hlavu, ale já popravdě vůbec nevěřila, že by se dal tenhle rébus vyřešit beze ztrát.

Každopádně jsem pochopila, že Elena má mezi Volturiovými zvlášť výsadní postavení a že je velká výhra mít ji za spojence. To mě trochu uklidnilo. Jinak jsem byla celou cestu jako na trní a sotva jsem vnímala nádhernou malebnou krajinu, kterou jsme vysokou rychlostí ujížděly na jih k hranicím. El téměř nesundala nohu z plynu. V duchu jsem se modlila, aby nás nechtěl stíhat nějaký horlivý policajt za porušení rychlosti a ostatně ještě mnoha dalších dopravních předpisů, ale naštěstí se nic takového nestalo.

Prosvištěly jsme přes Rakousko, protáhly se tunely v Alpách a uháněly do Volterry. Elena evidentně nepotřebovala GPS navigaci. I poslepu by mohla dělat navigátora v jakékoliv rallye. Paříž - Dakar by pro ni byla nejsnadnější trasa. Nezaváhala. Pohybovala se po světě o nějakých 400 let déle než já. Což je fakt. Dá se říct, že měla náskok v mnoha věcech, ale co se týká mého vnitřního kompasu pochybuju, že ji někdy doženu. Když jsme projížděly branou Volterry bylo už pozdní odpoledne. Rychle jsme kličkovaly křivolakými uličkami a zamířily k náměstí. Ještě než jsme stačily zahnout do ulice, ve které se nacházel vjezd do podzemní garáže sídla Volturiových, všimla jsem si, že ve slepé uličce, kterou jsme právě míjely, stojí zaparkované Niccolovo auto...asi.

„Počkej chvíli,“ zakřičela jsem na El, když jsem ho zmerčila.

Rychle zašlápla brzdu do podlahy. Vyskočila jsem a šla prozkoumat zaparkovaný Lexus. Byl to on. Jeho slabost, tedy kromě mě....prý. Bezpečně jsem ho poznala podle malého obrázku připevněného na palubním počítači. Byl na něm zachycen Sv. Kryštof, který přenášel přes divokou řeku znaveného poutníka.

„Patron všech poutníků. Pro šťastnou cestu,“ vysvětloval mi Nico během cesty na Dobříš, proč právě tento svatý má strážit jeho kroky.

Doufám Nicu, že teď nad tebou opravdu drží ochrannou ruku. Vlastně doufám, že tě ochraňujou všichni svatí. Alespoň než budeme moct tuhle jejich úlohu převzít my s Elenou. Povzdychla jsem si. Nemělo cenu Nicovi vyčítat jeho unáhlené rozhodnutí. Měla bych být nejspíš ráda. Větší důkaz lásky jsem si asi nemohla přát, ale stejně, jestli se odsud dostaneme živí, tak mu tohle rozhodnutí ještě pěkně vytmavím. Nemůže už myslet jenom sám za sebe. Jsme dva. Teď budeme na všechno dva.

Přiběhla jsem k Eleninu autu.

„Je tady. Bezpečně vím, že je tady. Cítím ho El, i bez jeho auta tamhle naproti.“

„Fajn, pojď rychle,“ pokynula, abych si naskočila zpátky na sedadlo a vzápětí rychle vyrazila do vedlejší ulice, kde zajela do podzemní garáže.

„Dělej jakoby nic. Buď klidná. Drž se se mnou a hlavně, Ness, nesmíš ani gestem prozradit, že ti na Niccolovi byť jen trochu záleží,“ podávala mi rychle instrukce během cesty spletitými chodbami, kterými jsme pospíchaly k recepci.

Kupodivu nikde nás nezadržela žádná stráž, což Elenu udivilo. Volturiovi mají obvykle pro jistotu rozeseto v podzemí pár svých strážných, pro každý případ. Tentokrát jsme prošly až k recepci úplně bez problémů a tady jsme se měly konečně dozvědět proč. Za pultem se krčila vyděšená Gianna a sotva nás uviděla, roztřásla se. Elena se rozhlédla kolem, a když zjistila, že kromě nás tu nikdo v dohledu není, rychle k ní tiše pronesla.

„Nemusíš se bát. O tobě víme jenom my dvě a.... Borromeo. Zatím.“

Gianna nevypadala, že by ji tahle zpráva nějak uklidnila.

„Jenže když Borromeo přijel, vrhli se na něj. Kdoví, jestli ještě žije. Všechno jim prozradil,“ informovala nás o vývoji situace. Zatrnulo ve mně. Co když přeci jenom...

„El,“ chytla jsem ji za rameno a snažila se neztratit rovnováhu.

„Nepanikařte. Říkám, že se zatím nic neděje,“ obrátila se na Giannu a zároveň se snažila uklidnit i mě. „Pokud by něco prozradil, tak bys tady už dávno nebyla,“ podívala se Gianně do očí. „Cítím také, a to velmi silně, že.... žije. Jsem si tím jistá. A ty, Gianno, o tobě si promluvíme později. Rozhodně ale nehodlám Volturiům zatím nic vyzradit. Takže se chovej jakoby nic. Pokud se tedy nehodláš rovnou přihlásit sama.“

Udivovalo mě, jak dokázala být Elena v takovýchto kritických situacích duchapřítomná. Naštěstí se Gianna malinko uklidnila a ukázala na dveře vedle recepce.

„Hned jak dorazíte, máte jít do poradního sálu. Jste netrpělivě očekávány.“

Bylo nám jasné i bez Gianina vzkazu, že se čeká jenom na naši přítomnost, aby mohl být konečně proveden už dávno vynesený ortel nad Niccolem Borromeem. Vrazily jsme do dveří bez zaklepání. Tváře všech přítomných se k nám dychtivě obrátily. V hlavním sále sídla Volturiů se sešli snad všichni obyvatelé podzemí. Tedy až na Giannu. Šedé hábity gardy téměř vyplňovaly celý sál. Několik upírů bylo v civilních šatech. Naproti u zdi na vyvýšeném stupínku seděli všichni tři bratři Volturiovi v černých pláštích. Manželky Ara a Caiuse seděly mírně stranou od svých mužů. Jedna zdobená židle za Markusem byla prázdná. Královská rodina, napadlo mě. Uvědomila jsme si, že její poslední, chybějící člen stojí vzpřímeně vedle mě. 

Aro s Markusem, doprovázeni Jane, se nám vydali vstříc. Ostatní se uctivě rozestoupili, aby mohli projít. Všichni stáli nehnutě a jen jejich rudé zorničky  svítily ze šera, které vládlo poradnímu sálu.

„Eleanor,“ přitiskl si Marcus k hrudi svoji dceru.

„Tati,“ políbila ho El na obě tváře.

Jane se hnala ke mně. „Jsi vážně dobrá. Už ho máme pěkně pod zámkem. Divím se ti, že jsi po něm hned neskočila, když tak úžasně voní.“

Bylo mi samozřejmě jasné, o kom je řeč. Kdyby Jane věděla, že jo. Že jsem po něm skočila. Ale jinak, než si myslí.

„Poslouchejte... všichni,“ promluvil Aro a celé shromáždění ho bedlivě sledovalo.

„Tato statečná mladá dívka vám zachránila život. Dokázala nemožné! Přivedla nám našeho největšího nepřítele, abychom mohli dát průchod spravedlnosti a konečně ho potrestat za jeho nehorázný čin namířený proti nám všem!“

Začal mi běhat mráz po zádech. Jak z tohohle vykličkujeme? Prosebně jsem se podívala na Elenu. Zdála se být nad věcí. Copak se vážně ani trošku nebojí? Stála vedle svého otce a mlčela. Uctivě sledovala Ara. Je chytrá. Ví, že ji po očku pozorují. Snažila jsem se ji napodobit, ale uvnitř mnou probíhaly mrazivé vlny strachu.

„Přiveďte ho,“ vydal Aro rozkaz dvěma strážcům po své pravici. Felix a Pablo se odebrali pro zajatce.

Bezva. Došlo mi, že přivedou Nica. To znamená, že ještě žije. Eleně se opravdu podařilo je zadržet. První dobrá zpráva. Jenže člověk v sále plném upírů? To nevěstilo nic dobrého. Sotva jsem stihla popřemýšlet nad obranou  proti takovéhle přesile, přicházel v doprovodu svých věznitelů. Kráčel s hrdě vztyčenou hlavou, jako člověk, který je se vším naprosto vyrovnaný a jde směle vstříc smrti, bojujíc za svoji pravdu až do konce.

Postavili svou budoucí oběť vedle Ara. Niccolo těkal nebojácnýma očima od jednoho upíra ke druhému, až se najednou naše pohledy střetly. Zadíval se na mě upřeně a v jeho očích jsem mohla na moment zahlédnout všechno. Úplně všechno. Miloval mě. Miloval. Jen si asi najednou  nebyl jistý, jestli i já cítím  stále to samé. Tak dobře se mi podařilo hrát nezájem a chlad vůči jeho osobě? Odvrátila jsem zrak. Nikdo nesměl nic poznat. Jenom srdce mi zběsile bubnovalo v hrudi, až přívěšek s jednorožcem divoce nadskakoval na mých prsou.

„Pojď blíž, Renesmé,“ vyzval mě Aro, abych k němu přistoupila.

Váhavě jsem popošla a stanula vedle Ara a Nicca.

„Zde je. Je tvůj. Doufal jsem, že to bude nakonec tvé přání,“ naznačil, co by udělal být teď on na mém místě.

No nazdar! Vytřeštila jsem oči. Tak takhle to Volturiovi pochopili. Mysleli, že chceme zdržet Niccovu popravu, protože já sama mám být ten, kdo si „vychutná“ jeho konec? Ještě než jsem stačila s odporem zavrtět hlavou nebo se nějakým jiným gestem prozradit, přistoupila k nám svým plavným krokem Elena.

„Aro, zapomněls na jednu důležitou věc,“ hodila mi v poslední chvíli záchranné lano, protože já už byla opravdu u konce s dechem.

„A to?“ podivil se Aro jejímu napomenutí.

„Nesdělil nám velmi důležitou informaci. Není sám, kdo o nás ví. Máme mezi sebou zrádce.“

V sále to zašumělo. Všichni se začali neklidně dohadovat a podezíravě po sobě pokukovali.

„Vím, vím. Splním ti tvé přání a nechám ti našeho ….ehm...hrdinu... na pár minut, abys mohla uzavřít svou záležitost a získat pro nás jméno toho, kdo ho bude v jeho údělu následovat,“ hněvivě se rozhlédl po celém shromáždění. „Snad by bylo lepší, kdyby se ten dotyčný raději sám přihlásil. Slibuji mu méně krutý konec, jinak...,“ při jeho slovech se rozhostilo hrobové ticho.

Jen my tři jsme věděli, že mezi přítomnými není nikdo, kdo by se měl k vyzrazení Volturiových tajemství hlásit. Ještě, že tu nebyla Gianna. Asi by nevydržela. Aro působil opravdu hrozivě. Občas jsem nenápadně mrkla na Nica, ale stál vedle nás naprosto vyrovnaně a beze strachu. To snad není možné. Je vůbec něco, čeho by se bál? Každý jiný člověk na jeho místě by už žadonil o milost, snažil se nějak vykroutit, prostě si neumím představit nikoho, kdo by čelil takovéto situaci s chladnou hlavou. Vzpomněla jsem si na svůj příchod k Volturiům i na nepříjemné pocity a strach, které jsem při prvním setkání s nimi zažívala. Ne, že by to teď bylo o moc lepší, ale alespoň o jednoho spojence v sále jsem se mohla opřít. Najednou se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Niccolo bez vyzvání přerušil nastalé ticho a promluvil jasným a rozhodným hlasem.

„Poslouchejte, mojí smrtí vůbec nic nezískáte. Přišel jsem za vámi.... dobrovolně. Rád bych vám nabídl příměří. Ovšem za určitých podmínek. Můžete mě zabít třeba hned teď, ale musím vás upozornit na to, že jsem všechno, co vím, nahrál na DVD, včetně podrobností ohledně mého pátrání, rozhovoru se... zrádcem, kterého hledáte i dalších článků, které jsem chtěl zveřejnit. Zkrátka všechno.... o vás. Pokud se v příštím týdnu osobně nedostavím na určité jednání, bude záznam doručen do všech známých světových deníků a nevyhnete se prozrazení.“

„Ty....!“ přiskočila k Niccolovi rozzuřená Jane. Naštěstí se mezi ně bleskurychle postavila Elena.

V příští chvíli jsem mohla dokonale porozumět tomu, proč byla El celou dobu tak klidná.

Jane, která chtěla na Niccolu použít svého ďábelského nadání, najednou ležela zkroucená bolestí na podlaze a křičela na Elenu. Elena má stejný dar jako Jane, došlo mi. Janina schopnost působit druhým bolest pouhým pohledem se tak v mžiku obrátila proti svému původci.

 „Nech toho, přestaň, dost....přestaň!“

Elena se nad ní hrozivě tyčila. Nikdy jsem jí ještě neviděla tolik připomínat upíra. Její oči měly velmi nebezpečný výraz. Rysy tváře ztvrdly do nelítostné masky. 

„Měla by ses naučit ovládat. Neslyšelas, co říkal?“ procedila El zlobně skrz zuby.

Sálem se nesly zděšené komentáře nastalé situace. Rychle jsem využila zmatku a nenápadně se dotkla Niccolovy ruky. Ze všech sil jsem se snažila soustředit, aby přenos mých myšlenek proběhl jasně a rychle.

„Niccu, přišly jsme tě zachránit. Elena je na naší straně. Nic neriskuj. Miluji tě.“ Jeho prsty se zachvěly. Porozuměl mi. Krátce se na mě podíval, ale já odvrátila hlavu a přistoupila k Eleně

.

„El, nech ji...nedivím se jí, že ztratila nervy. Taky jsem měla několikrát namále,“ dotkla jsem se její paže. Byla ledová.

Jane se na mě vděčně zadívala. Elena sklopila zrak a uvolnila Jane ze své moci. 

„Aro, zakaž jí to, ať to už nikdy nedělá,“ rozzuřeně naléhala Jane na Ara, ale ten stál nepohnutě a přemýšlel.

Byl tímto novým vývojem situace zaskočen stejně jako ostatní. Marcus se na nás celou dobu zkoumavě díval a teď postoupil k Arovi a něco mu pošeptal do ucha. Aro udiveně zvedl obočí.

„Ach, to je velmi zajímavé. Jsi si jistý?“ tajemně si s Markem chvíli pobrukovali, pak se Aro obrátil na Niccolu.

„Pane Borromeo, víte sám, že nejste v situaci, kdy si můžete diktovat podmínky. Vaše sdělení nás samozřejmě zaskočilo. Podcenili jsem vás. To přiznávám. Vy máte v rukách celé naše tajemství. Tajemství nejstaršího rodu nesmrtelných. Velmi nebezpečné.... tajemství. My však máme ve svých rukách také velký trumf a obávám se, že odhalení karet této hry pro vás bude velmi.... bolestivé,“ mluvil hodně tajemně.

Vůbec jsem jeho slovům nerozuměla, ale pranic se mi to nelíbilo. Jediný, kdo vypadal  být v obraze, byla Elena. Vyděšeně si měřila Markuse a pak sjela zrakem na Ara. Atmosféra zhoustla. Niccolo se nadechl k odpovědi, ale tentokrát El zasáhla a nenechala ho pokračovat.

„Poslyš Aro, ať už se tvé sdělení týká čehokoliv, prosím tě v první řadě o pár chvil, kdy si budu moci ještě naposledy s panem Borromeem promluvit. Mimo záležitost o které zde jednáme má ještě mnoho informací o mé.... matce,“ podívala se na svého otce, „poté vám již nebudu nijak bránit ve zjednání spravedlnosti. Nehodlám se plést do tvých pravomocí, ani zpochybňovat tvé úsudky. Ctím tě a vážím si tě, ale prosím ještě jednou, neodmítej tuto moji pokornou žádost,“ sklonila před Arem hlavu a vypadala jako nevinnost sama.

„Mé dítě, ty víš, že bych ti nic nedokázal odmítnout. Ale to co říkáš je pro nás nadmíru překvapující. O tvé matce...?“ prozradil tak, že mu Markus tuhle informaci zamlčel.

„Promiň, Aro. Vše ti povím, až budu sama vědět víc.“

Během jejich slovních hrátek jsem usilovně dumala, proč Elena najednou obrátila. Jakoby tušila nějaké nebezpečí. A přitom se situace zdála být pro nás na chvíli malinko nadějnější. Marcus, který dlouho mlčel se otočil ke své dceři.

„Eleanor, rád bych, abychom si také promluvili, ale jen my dva.“

„Vím, otče. Jen žádám o chvilku strpení a dovolení si moci o samotě s panem Borromeem pohovořit,“ odvětila mu s omluvou v hlase.

„Dobře. Odebereme se tedy k malému občerstvení,“ uchechtl se Aro a zablýskl žíznivýma očima směrem k Nicovi.

„Pojďme do hodovní síně. A ty,“ loupl okem po Eleně, „si mezitím promluv s touhle nickou,“ mlsně zamlaskal ve snaze nahnat Niccovi konečně trochu strachu. „A možná, že i naším příštím zákuskem.“

Pomalu odcházel dveřmi vedoucími do chodby, která spojovala poradní sál s hodovní místností. Za nimi byl slyšet vyděšený křik „upíří svačiny.“ Ostatní shromáždění ho za tichého šepotu následovali.

„Renesmé, ty si zatím odpočiň. Však už se u nás vyznáš. Myslím, že necháme naší drahou Eleanor úplně o samotě, jenom s ním. Však si pohlídá, aby neutekl,“ uchechtl se ještě naposledy ve dveřích Aro a vlastně mi nařídil se taky vzdálit.... když už jsem s nimi nemohla jít hodovat.

Odcházela jsem zpátky do recepce a doufala, že Elena rychle něco vymyslí. Nevím o jak velkou svačinu šlo, ale.... i když to bude znít obzvlášť morbidně..... byla jsem tentokrát vděčná za tohle malé zdržení.