13.kapitola

Kapitola 13. - Odhalení 

Crr......Crrrr......Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči a zorientovala se, kde že to vlastně jsem. Celou noc se mi zdály podivné sny a ještě teď mi nebylo úplně jasné, co je sen a co realita.

„Ano,“ zachraptěla jsem do sluchátka telefonu na nočním stolku.

„Dobré jitro, slečno Cullenová. Čeká na vás princ Carlo,“ žertovala Irena hned po ránu.

„I s kočárem,“ dodala.

Promnula jsem si oči a zahleděla se na hodinky. Propána! 9:15. No pěkný.

„Ireno, prosím vás řekněte, že jsem do 20 minut dole. Já zaspala.“

To mi tak ještě scházelo. Zrovna dneska. Vzala jsem útokem koupelnu, toaletu i skříň. Co na sebe? Nemám čas váhat. Tak jo. Osvědčené rifle, modré tričko - barva jeho očí napadlo mě, a lehké plátěné sáčko. No a samozřejmě kabela s mými poklady.

 Opláchnutý obličej jsem rychle přetřela krémem, který má podle údajů na obale prosvětlit a osvěžit pleť a omezit otoky. To se zrovna hodí. A ještě obsahuje UV filtr, hlavně ten. Doufám, že nekecaj. Trochu řasenky, zdravíčka a lesku na rty. Vlasy jistila tentokrát široká gumička, do které jsem je stáhla. Teď, když jsem se konečně trochu rozkoukala, to celkem ušlo. Víc času na úpravu zevnějšku bohužel nezbylo. Rychle jsem do sebe hodila šunku a sýr zbylé z večera a spláchla je džusem. Brát schody po pěti je sice nebezpečné, ale ne pro upírku.

I když po ránu a za těchhle okolností. Najednou mě jistota zase opustila. Před hotelem na mě totiž čekal Carlo a jeho „kočár.“

 Tedy.... Carlo se opíral o jedno z nejúžasnějších aut, které znám. Stříbrný Lexus SC430 coupé kabriolet. Vypadal , že patří opravdu právě k němu. Ta nádhera měla pod kapotou 286 koní a zrychlila z nuly na 100 za 6,2 s. Občas jsme si s Bellou dobíraly Edwarda, že si tuhle káru pořídíme. Lexus totiž úspěšně Aston Martinu konkuruje, ale ještě není tak profláklý. Na rozdíl od klasického kabria má skládací dvoudílnou plechovou střechu a je ho vyrobený pouze omezený počet v úžasných barvách. Zkrátka auto pro fajnšmekry.

 A jak jsem se tak koukala na tu krásu, začalo mi vrtat hlavou, kde se vzalo v rukou Carla. Že by si na něj vydělal sám? Nebo měl tak bohaté příbuzné, kteří mu sponzorovali studia v Praze i tyhle milionářské rozmary? Pokud na mě chtěl zapůsobit, povedlo se mu to dokonale.

„Ahoj Ness.“ Obešel auto a otevřel mi na straně spolujezdce.

„Ahoj Carlo.“ Nasedla jsem a připoutala se. Také se pohodlně usadil a chystal se nastartovat.

„Copak jsi Onassisův potomek?“ rýpla jsem si. Snad pochopí, jak to myslím. Pobavilo ho to.

„Proboha, to ne. Mám ho vypůjčené od kamaráda.“

„Chudého studenta?“

„Proč chudého? Právě za ním jedeme.“

„Jo, od toho prince ze zámku?“ nedala jsem se.

„Právě od něho. Nechal si ho v Praze před týdnem a dneska mu ho mám odvézt. Také proto tam jedu.“

To znělo téměř přesvědčivě.

„Vyznáš se v autech, Ness?“ podivil se,  že tuším, jakou cenu tohle autíčko má.

„Tak trochu. Naše rodina ráda cestuje rychle..... víš?“

„Jezdí jako.... šílenci, piráti silnic? Taky pár takových znám.“

Kdyby jenom rychle jezdili, pomyslela jsem si. Pravdu by asi Carlo nestrávil a tak jsem raději mlčela.

Nastartoval a vyrazil prudčeji, než bych čekala. Ještě že mě napadlo stáhnout si vlasy do culíku. Už bych asi neviděla.

„Pojedu pomalu, jestli se bojíš,“ zvolnil.

„Nevadí. Jsem zvyklá.“

Carlo by do naší rodiny určitě zapadl. Po očku jsem ho sledovala. Vzpomněla jsem si na poslední jízdu s Emmetem, tátou a Alicí v závěsu. Carlo by je možná zahanbil. Ovládal tohle super autíčko naprosto bravurně. Svíral s jistotou kožený volant a občas juknul na palubní počítač. Interiér auta byl dokonalý. Kožená sedadla, dřevěné obložení. Nemělo chybu. Tak na tohle balej princové holky? Docela mě zajímalo, jak ten Carlův „ušlechtilý“ kamarád vypadá.

„A náš...... cíl, nebo je tajný?“ vyzvídala jsem, kam že to vlastně jedeme.

„Dobříšský zámek, nedaleko Prahy. Patří rodině Colloredo-Mansfeld. Manfred, jejich starší syn, se mnou studuje v ročníku, a také vypomáhá v pokladně nebo dělá  průvodce. Spokojená?“

„Provede nás.... zámkem?“ zatoužila jsem vidět opravdový zámek, jaký v Americe nenajdete.

„Samozřejmě, princezno. Jenom musíš být opatrná, mají tam hodně skleněných dveří a.... zrcadel,“ narážel na včerejšek.

Rozpustila jsem si vlasy a nechala je raději poletovat divoce kolem obličeje. Dokonalé mimikry. Nesměl vidět, že se navzdory svěžímu větru zase červenám. Sice to nebylo moc příjemné, ale hned , když  zaparkoval před zámkem, jsem je zase ukáznila do culíku. Brzy se ukázalo, že jsem měla nechat vlasy rozpuštěné a ještě je........ přitupírovat. Pěkně přes oči, prostě takový.....  závoj. Vystoupila jsem z auta.

 Carlo mě lehce chytil za loket a převedl přes silnici ke vchodu do zámku. Už zvenku byl zámek skvostný. Nikdy jsem na žádném nebyla. Znám zámky jenom z vyprávění svých příbuzných, kteří měli mnohdy příležitost se na podobných místech za svého dlouhého života osobně pohybovat.

„Počkej tady chvilku, Ness,“ poprosil Carlo a nechal mě stát v průchodu, jenž ústil na malé nádvoří s krásně upravenými a štěrkem vysypanými cestami vedoucími do velkého anglického a francouzského parku. Za chvilku byl zpátky.

„Jan, zdejší správce, říkal, že Manfreda hned zavolá. Počkáme.“

Prošel se mnou na nádvoří a usadil nás na lavičku, po jejíž pravé straně vedly schody do parku a nalevo stála velká, pravděpodobně dřevěná socha vojáka.

„Předám mu auto a ještě..... tohle,“ vyndaval z náprsní kapsy podlouhlou černou krabičku.

„A pak už se budu věnovat jenom tobě.“

„V pohodě, vyřiď si, co potřebuješ.“

Po cestě k nám přicházel podsaditý, asi 30ti letý mladý muž.

„To je on..... Manfred.“

Carlo vstal z lavičky a chystal se s přítelem přivítat.

„Ni..... Carlo, zdravím tě,“ podával Carlovi ruku. Carlo jeho stisk opětoval a zatvářil se polekaně.

„Dovolíš, Manfrede, představím vás. Renesmé, to je můj přítel Manfred Colloredo-Mansfeld,“ podala jsem mu ruku. Lehce ji stiskl a zdálo se, že váhá, jestli ji nemá políbit. Co s tím tihle kluci mají?

„Renesmé Cullenová,“ prozradil Carlo také Manfredovi moje jméno.

„Nessie, klidně mi říkejte.... Nessie.“

„Legrační, jako lochneská ob....“ nedořekl Manfred. „Kde  jste k tomu jménu přišla?“

„Přesně tak, Bella mi tak také občas říká. Tedy Bella.... moje matka,“ uklidňovala jsem Manfreda, že opravdu žádné faux pax nehrozí. „Jméno mám po babičce, tedy po obou..... René a Esmé - dohromady Renesmé,“ vysvětlovala jsem Manfredovi.

„Manfrede, Manfrede....“ vrtěl Carlo hlavou. „Pěkné přivítání.“

„Carlo, nechte toho, nic se nestalo. Ukážete nám váš zámek, Manfrede?“ chtěla jsem odvést řeč jinam. Kdyby Manfred věděl, kdo doopravdy jsem, třeba by to dořekl. Naštěstí nevěděl.

„Hlavně proto vás sem přece Carlo přivezl, slečno C....ehm...Nessie. Máme ještě tři skupiny. Pak zámek pro veřejnost uzavřeme a já vás osobně provedu. Můžete se zdržet, jak dlouho budete chtít.“ To znělo náramně.

„Zatím vám Carlo ukáže zahradu. Vyzná se tady dokonale,..... že Carlo?“ šibalským pohledem si přeměřil Carla, který sklopil zrak a neodpověděl.

„Tak, přátelé, na chvíli se s vámi rozloučím. Chovejte se jako doma.“ Lehce pokynul hlavou a odešel.

„Jsi snad jeho příbuzný, že se k tobě chová tak familiárně?“ nerozuměla jsem tomu.

„Jen rád žertuje. Prostě..... třídní smíšek.“ Vykrucoval se. Však na to přijdu, co vy dva mezi sebou máte za tajnosti.

Park byl nádherně upravený. Carlo mi vysvětlil ,že  byl založen v 17. století ve stylu Ludvíka XVI. a od roku 1998, kdy byl navrácen původním majitelům, prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Stejně tak i  zámek. Míjeli jsme spoustu nádherných soch od Ignáce Františka Platzera, ale nejvíc mě ohromila fontána, v zadní části francouzské zahrady, která nese název Napájení Heliových koní. Důmyslně vytvořená zákoutí lákala návštěvníky k posezení v besídkách obklopených růžovými keři. Každý si mohl najít své místečko a relaxovat, aniž by ho kdokoli vyrušoval.

„Být taková nádhera u nás, určitě by se vybíralo tučné vstupné,“ neodpustila jsem si komentář.

„No víš, Ness, dnešní majitelé zámku se museli po jeho navrácení zavázat, že až do roku 2046 bude anglický park bezplatně dostupný veřejnosti. Colloredové se soudili a dodnes soudí o navrácení některých svých objektů. Získali zpět už.... Obořiště, Nepomuk a..... Zelenou horu.“

Zelenou horu? To je ale podivná náhoda. Zrovna tam se mám zítra setkat s Niccolem.

„Lidé je tady proto nemají moc v oblibě. Na Zelené hoře jsou považováni za cizáky. Faktem je, že se jejich předkové nechovali k místním vždy příkladně. Ale za své příbuzné přece nikdo nemůže. Manfred je bezva,“ hájil svého kamaráda.

Z francouzské zahrady jsme prošli do anglického parku, který měl mnohem divočejší ráz, ale já se zde cítila daleko uvolněněji. Po pěšině jsme vystoupali zalesněnou strání  na kopec. Pak se cestička  zvolna stáčela doprava. Najednou se před námi vynořil starý most. Celý černý, postavený přes širokou rokli.

„Co je to za most? Nikdy jsem žádný podobný materiál neviděla.“

„Jmenuje se.... Čertův a je postaven ze...... strusky. To je odpad při zpracování železné rudy z nedaleké Staré Huti. Je opředený mnoha pověstmi,“ podával mi Carlo dokonalý výklad.

Úžasný. Tolik toho věděl. Okolí mostu působilo strašidelně. Jako bychom se ocitli v jiné době. Vzpomněla jsem si na Vyšehrad. V Čechách bude takových podivných míst asi ještě mnohem víc. Přešli jsme ho a pokračovali zpět k zahrady. Najednou zpoza rozložitého keře rododendronu vystoupili prošedivělý muž se ženou oblečenou do elegantního kostýmu od Diora a zarazili se asi metr před Carlem.

„Niccolo, málem jsem tě nepoznal. Tolik ses změnil. Přijel jsi za Manfredem?“ zvolal a vrhl se k nám.

„Yvonne, poznáváš Niccola? Niccola Borromea? Je to už pěkných  pár let, co jsme se viděli na Isola Bella. Od té doby jsi se při našich návštěvách vždy někde toulal po světě,“ popadl Carla za ramena a třásl s ním ve snaze probrat ho k životu.

Carlo stál celý ztuhlý a já …. také. Hodně, ale opravdu hodně pomalu mi začalo docházet, že se mi všechno jenom nezdá. Že nesním. Jenom ta realita, jež  se tak náhle a bez varování přede mnou rozprostřela, byla naprosto.... nestravitelná. Naprosto a úplně nestravitelná. Šokující. Události míjely kolem a já stála uprostřed a sledovala nejfantastičtější sci-fi, které ještě nikdo nikdy nevymyslel.

„Jerome , Yvonne....,“ koktal rozechvěle můj průvodce.

Zdálo se mi to, nebo se Car....Nicc.....nebo jak se vlastně jmenuje před nimi lehce poklonil? Tak nějak dvorně, jako v historických filmech....nemožné!

„Máš s sebou přítelkyni,“ konstatoval muž a jeho partnerka si mě zvědavě prohlížela.

„Krásná. Vždycky jsi měl dobrý vkus.... chlapče,“ zhodnotil mě. Vypadal sebevědomě, prostě člověk, který zbytečně nepřemýšlí a jde rovnou k věci.

„Představíš nás?“

Zjevně rozhozený Carlo – Niccolo mě představil a také já se dozvěděla, koho že jsme to vlastně potkali.

„Yvonne a Jerome Colloredo-Mansfeldové. Mandfredovi rodiče,“ obřadně mi oba potřásli pravicí.

„Přijďte do hudebního salonku. Necháme připravit menší svačinu. Musíš nám vyprávět o rodičích....o sobě. Slib nám Niccolo, že se zdržíte,“ naléhala paní Yvonne.

Raději nic neslibuj, zabiju tě hned poté, co odkráčejí, dusila jsem v sobě vztek. Kolikrát v poslední době mě takhle dostal, uvědomila jsem si.

„Slibuji Yvonne, máte mé slovo. Rádi přijdeme. Manfred nás beztak slíbil provést zámkem,“ přijal Carlo pozvání od zámeckých pánů za nás oba a ani ho nenapadlo se mě zeptat na souhlas.

„Tak Yvonne, máš slovo šlechtice..... spokojená? Necháme naše hrdličky ještě chvilku poletovat samotné po zahradě,“ významně zamrkal na svou ženu.

 Prý šlechtice....LHÁŘE! Všechno ve mně vřelo a chtěla jsem, aby rychle odešli a já se na něho mohla vrhnout beze svědků.

„Spokojená,“ souhlasila Yvonne Colloredo-Mansfeldová se svým mužem a nerušeně odcházeli objímajíce se v pase směrem k zámku. Skoro idyla.

Tak. A teď jsme zůstali sami. Otočila jsem se pomalu ke svému společníkovi a bylo mi v té chvíli úplně jedno, že jsem pravděpodobně rudá jako rajče.

„Kdo vlastně jsi?“

„A kdo jsi ty?“ oplatil mi stejnou otázkou, aniž by odpověděl na tu mojí.

„Myslím, že mi toho musíš hodně vysvětlit..... Carlo! Nebo vlastně...... Niccolo?“

Cedila jsem jeho jméno nenávistně skrze zuby. To jméno se mi totiž v tuhle chvíli vyslovovalo strašně těžko. Chtělo se mi  křičet a současně se mi zalily oči slzami vzteku. Proč tolik lhal?. Vždyť já jsem mu důvěřovala. Bože, byla jsem  tak..... hloupá.