23.kapitola

23. kapitola -  Rodinná historie

Marcus otevřel dveře do svého pokoje a nechal dceru, aby vstoupila dovnitř. Eleanora se na otce podívala znaveným pohledem a vešla.

Jeho pokoj byl na rozdíl od Elenina zařízen prostě, dalo by se říct až spartánsky. Těch několik kusů tmavého nábytku, kterým byl vybaven, by však jistě nadchlo srdce nejednoho sběratele starožitností. Jediným bodem, který do místnosti vnášel barevný odstín, byl obraz v masivním zlatém rámu. Z olejomalby shlíželo do místnosti malé děvčátko, avšak zpodobněné v životní velikosti. V kulatém dětském obličeji zářily safírově modré oči, ze kterých koukali snad všichni čerti. Kučeravé kaštanové vlasy měla sčesané do složitého účesu, do něhož byly vpleteny růžové perly. Bohaté šaty z bílého sametu a hedvábí zdobila jemná růžová výšivka doplněná perlami ve stejném odstínu. Byla to podobizna Eleanory, když jí byly dva roky, ale podle vzhledu a vzrůstu vypadala v té době na devět let.

Eleanora se zadívala na obraz.

„Vždycky mě překvapí, jaké je to krásné dítě,“ pronesla tiše El.

„Byla jsi nejkrásnější dítě, co kdy svět viděl a teď jsi nádherná mladá dáma,“ odpověděl jí Markus, který stál vedle a též hleděl na obraz, jenž sám namaloval.

„Proč už nemaluješ, tati?“

„Není tady nic, co bych chtěl malovat.“

El se na něj vyčítavě podívala.

„Aro mi říkal, že když nejsem ve Volteře, tak s nikým nemluvíš. Tati, nemůžeš se takhle uzavírat sám do sebe,“ kárala ho s obavou v hlase.

„Jsem už na tomto světě moc dlouho a málo co mě ještě zaujme. Není důvod mluvit.“

„Jsem ráda, že se mnou chceš mluvit.“

Marcusovi přeběhl náznak úsměvu po tváři. Pokynul jí, aby si sedla na pohovku.

„Vypadáš vyčerpaně,“ konstatoval, „měla by ses napít.“

„Ne, díky. Byla jsem na lovu dnes ráno. Ještě to chvíli vydržím.“

Posadil se. „Kdyby sis dala trochu lidské…“

„Tati, prosím tě. Tohle jsme už probírali tisíckrát,“ přerušila ho. „Jsou tady teď důležitější záležitosti, než moje stravování.“

„Máš pravdu. Řekni mi, proč to děláš? Proč jim pomáháš? Víš, že nechybělo mnoho a Aro by tě potrestal?“

„Ano, myslím, že jsem tentokrát zašla trochu daleko,“ přisvědčila mu. „Sama pořádně nevím, proč jim pomáhám,“ přemýšlela nahlas. „Renesmé mi asi připomíná mě v jejím věku. Je plná ideálů a nezkažených představ. Věří v opravdovou a nekonečnou lásku. Je to krásné. Povedlo se jí vytrhnout mě z té letargie…“

„Řekni..., co tě trápí,“ přerušil jí otec. „Cítím v tobě obrovský smutek. Je to, ale už velmi dlouho, co ho nosíš v srdci. Pověz mi, co se ti stalo.“

Překvapeně se na něj podívala.

„Jak to víš? Myslela jsem, že jsem tě…“

„Holčičko, na to nemusím mít zvláštní nadání. Znám tě velmi dobře. Hodně ses změnila. Bývala jsi tak veselá a bezprostřední, ale když ses tenkrát vrátila domů, byla jsi někdo jiný. Přestala ses smát. Měl jsem pocit, jakoby tvé srdce přestalo tlouct, ale já slyšel každý jeho úder. Řekni mi, co se stalo.“

Dívala se na něj a zvažovala, co říct. Pak se rozhodla. Možná, že tak otec lépe pochopí, proč ty dva chrání. Zhluboka se nadechla a vypověděla Markusovi svůj příběh s Františkem. Když skončila, po tváři jí tekly slzy.

Markus jí objal a ona se mu rozplakala na rameni. Trvalo dlouho, než se roky potlačovaný smutek dostal na povrch. Když povolila stavidla uvnitř Eleniny duše, jakoby se stará rána otevřela. Markus El hladil po vlasech s tichým povzbuzováním: „Jen plakej. Vyplač se, holčičko. Bolest musí ven.“

Elena cítila obrovskou úlevu v srdci a byla otci vděčná, že jí nic nevyčítá. Věřila, že on ji, pravděpodobně, jako jediný z Volturiových, pochopí.

„Měla jsi mi všechno říct už dávno. Je až neuvěřitelné, jak moc jsme si podobní. Myslím, že mě také lépe pochopíš, až ti povím svůj příběh,“ smutně se usmál.

Eleanora se podívala uslzeným pohledem do jeho rudých očí. Hledala v nich pravdu. Zdálo se, že je Markus rozhodnut říci vše.

„Promiň, tati, nemáš tady nějaký kapesník?“

Podal jí ho a El do něj dlouze zatroubila.

Markus se pohodlně usadil v křesle a chvíli přemýšlel jak začít.

„Když už víš tolik o Eleanoře d´ Adda, myslím, že nemá smysl nic tajit,“ začal v zápětí vyprávět svůj příběh.

„V době, kdy jsem byl upírem jen krátce, potkal jsem svou budoucí ženu Didyme. Arova sestra, kromě toho, že oplývala krásou, dokázala kolem sebe šířit auru štěstí. Mnoho jiných mužů po ní toužilo, ale ona si vybrala mě. Aro z počátku našemu vztahu přál. Velmi jsme se s Didyme milovali a měli jsme v plánu odejít z Volterry a žít si svůj život někde stranou. Život, který by nebyl svázaný s povinnostmi rodu Volturi. Aro samozřejmě s  těmito plány na odchod nesouhlasil. Didyme na bratra naléhala tak dlouho, až nám dal Aro svolení k odchodu. V té době vypukly v Egyptě nepokoje. Někdo vytvářel množství novorozených upírů, kteří napadali místní obyvatelstvo způsobem, který si vynutil okamžitý zásah. Do Egypta vyrazila celá garda, protože novorozených bylo velké množství. Když jsme dorazili na místo, strhl se urputný boj. Došlo k  mnoha ztrátám na obou stranách. Hodně členů z gardy bylo zničeno, ale novorození byli naštěstí zdecimováni. Nejhorším okamžik ale nastal, když mi Aro oznámil, že novorození zabili Didyme,“ zlomil se mu hlas.

Eleanor položila otci účastně dlaň na ruku. Zvedl k ní zamlžený pohled. Díval se na dceru, jejíž tvář mu s krutou přesností připomínala podobu té, kterou tak miloval. Hleděl na ní a po tisící si uvědomoval, že ona je jediným důvodem jeho existence.

„Když jsem přišel o svou ženu,“ pokračoval, „chtěl jsem se zabít, ale Aro ani Caius mi s tím nehodlali pomoc. Nebyl nikdo, kdo by to byl ochoten udělat. Chtěl jsem odejít z Volterry a nikdy se tam nevracet. Aro mi však opustit Volterru nedovolil. Postupem času jsem rezignoval na vše. Moje existence se omezila jen na povinnosti vůči Volturiům. Neměl jsem chuť ani sílu s nikým komunikovat. Dostavila se totální apatie ke všemu, co se kolem mě dělo. S Didyme odešel i smysl mého života.“

„Tati,…“

„Léta ubíhala. Přešla celá staletí a já jsem nevnímal nic kolem sebe. Když bylo třeba, tak jsem doprovázel gardu, abych pomohl zjednat pořádek. Jednoho zimního dne jsme se vraceli přes Alpy z trestné výpravy, jak tomu mí bratři s oblibou říkají,“ útrpně se usmál.

„Už ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale při přechodu Alp jsem se odpojil od gardy. Asi jsem zatoužil být chvíli sám. Byla zrovna jasná, mrazivá noc. Sestupoval jsem do nížiny, když jsem zavětřil pach člověka. Nebyl jsem dlouho na lovu, a tak jsem se bez váhání rozeběhl po stopě. Běžel jsem jenom chvíli, než jsem se dostal na lesní mýtinu. Cítil jsem člověka, ale také jsem cítil ...vlky. Ve stínu stromů jsem vyčkal, abych obhlédl situaci. Na druhé straně mýtiny stála žena v zimním plášti s kapucí na hlavě. Ovanula mě vůně strachu, který jí zcela paralyzoval. Ozvalo se táhlé zavytí a na mýtinu vběhla smečka vlků a s temným vrčením se blížila k té ženě. Bylo jasné, že se na ní v nejbližším okamžiku vrhnou. Já však také nechtěl přijít o vyhlédnutou kořist. Vběhl jsem tedy mezi ně.... a pozabíjel je. Žena stála nehnutě, neschopná vydat hlásek. Krev jí prudce pulzovala v tepnách a já cítil jed, který mi plnil ústa. Její ztuhlé tělo bylo nehybné jako socha, jen ty oči. Dívala se na mě s bázní, ale postupně se v jejím pohledu objevilo i cosi jiného. Byla to důvěra. Nechtěl jsem už déle čekat. Přistoupil jsem k  neznámé a sundal jí kapuci, abych se mohl konečně napít teplé krve.

Jenže, když jsem pohlédl do té vyděšené tváře, bylo mi jako bych dostal ránu do srdce. Ten obličej nepatřil neznámé ženě, ale někomu, na koho jsem si už dávno zakázal myslet. Tato žena byla věrnou kopií Didyme…“

„Maminka,“ zašeptala El.

„Ano, Eleanora Borromeo d´Adda,“ něžný úsměv přeběhl přes otcovu tvář.

„Nedokázal jsem se jí ani dotknout. Dívali jsme se na sebe a cítil jsem jakoby se dvě duše, které k sobě vždy patřily, opět našly.

Doprovodil jsem ji až k hradu jejího otce v městečku Cassano d´Adda nedaleko Milána. Eleanora nechtěla, abych odcházel, a já jsem to pošetile slíbil. Zůstával jsem ve městě a v noci chodil svou znovunalezenou lásku navštěvovat. Eleanora pro mě znamenala zelenou oázu v mém pustém bytí. Čím déle jsme se scházeli, tím hlubší byl cit, který nás spojoval. Jednoho dne mi však Eleanora s pláčem svěřila, že jí otec domluvil sňatek s významným šlechticem z rodu Visconti. Ona příkaz svého otce odmítla a za tento vzdor ji vsadili do domácího vězení, dokud nepřijde k rozumu. Nic však již nemohlo zabránit našim schůzkám. Jednou v noci, když jsem za ní přišel, ležela na podlaze zbitá. Nechtěla mi prozradit původce svého utrpení, ale já v pokoji ucítil pach jejího otce. Vtrhl jsem do jeho ložnice a nemilosrdně ho zabil. Ostatně, beztak jsem dlouho nejedl a  Eleanořina blízkost pro mě byla hodně náročná na sebeovládání. Vrátil jsem se k ní. Tu noc jsme se milovali. Po té co jsem však viděl, jak jsem jí ještě víc ublížil, rozhodl jsem se odejít. Prosila mě, abych zůstal. Má láska k Eleanoře neznala mezí, ale nemohl jsem dopustit, abych byl příčinou její další bolesti. Odešel jsem tedy.

Vrátil jsem se do Volterry, ale ona stále zaměstnávala mou mysl. Uběhly asi dva měsíce, když jsem se rozhodl, že se vrátím. Nalhával jsem sám sobě, že mi osud díky Eleanor dal druhou šanci. Po svém návratu jsem ji však našel v hrozném stavu. Byla těhotná a trpěla velkými bolestmi. Její matka se jí zřekla a proklela ji. Přičítala mé lásce vinu na manželově smrti. Že prý ponechá Eleanoru v domě dokud neslehne, ale pak musí palác opustit, protože pošpinila čest jména rodu Borromeo. Eleanora velmi statečně a hrdě snášela svůj osud. Byl jsem s ní, jak to jen bylo možné. Dítě v jejím lůně rostlo neuvěřitelně rychle. Chtěl jsem ji přeměnit, ale ona mi to nedovolila, že prý je hrdá na dítě, které přivede na svět, i kdyby měla ztratit život. O několik dní později její bolesti dosáhly takové intenzity, že byly povolány porodní báby. Stál jsem celou dobu v zahradě a naslouchal netrpělivě pod okny jejích komnat. Chtěl jsem pomoci, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Porod začal, avšak dítě bylo na oslabenou Eleanoru příliš velké. Její matka od ní odešla a porodní báby si nevěděly rady. Rozhodly tedy, že když nejde porodit přirozenou cestou, dítě vyříznou. Eleanor omdlela. Báby se pokusily rozříznout břicho, ale nůž narazil na tvrdou vrstvu. Vyděsily se, protože se mezi služebnictvem šeptalo, že Eleanora čeká ďáblovo dítě. Utekly a ponechaly jí svému osudu. Byl jasný sluneční den a bylo mi jasné, že pokud půjdu do jejího pokoje, riskuji odhalení. Eleanora se probrala z mdloby a vykřikla bolestí. Na nic jsem nečekal. Našel jsem jí na lůžku v kaluži krve. Nebylo pochyb. Umírala. Prosila mě, abych jí pomohl a zachránil naše dítě. Nikdy jsem u žádného porodu nebyl. Netušil jsem, co mám přesně dělat a zkusil jsem tedy pokračovat tam, kde porodní báby skončily. Obal, na který narazily nožem, nešel protrhnout. Moje zuby si s ním, ale hravě poradily. Vyňal jsem dítě a v  tom okamžiku Eleanora vydechla naposled…,“ zlomil se mu hlas.

V pokoji zavládlo ticho. Otec i dcera seděli pohrouženi ve svých myšlenkách.

„Co jsi dělal pak, tati?“

„Musel jsem zmizet, než mě někdo uvidí. Zabalil jsem tě do přikrývky. Naposledy jsem se podíval na Eleanor. Její obličej, který ještě před chvílí křivila bolest, byl klidný. Mrtvá ležela a jakoby se usmívala ze sna. Sluneční paprsek, jenž vnikl oknem do pokoje, ozářil medailon na jejím bílém krku. Sundal jsem ho a vzal s sebou jako památku na ni. Jistě by byla souhlasila.

Rozhodl jsem se vrátit do Volterry. Vůbec jsem netušil, co s tebou mám dělat. Mělas hlad a dávala jsi to hlasitě najevo. Zkoušel jsem ti dát napít mléka, ale nebylo v mých silách do tebe dostat ani kapku. Ze zoufalství jsem se rozhodl vyzkoušet krev. Ostatně …. jsi dcerou upíra,“ usmál se na El.

Eleanor na otci visela očima. Ještě nikdy o téhle době jejího života nevyprávěl a ona si samozřejmě nic nepamatovala.

„Krev zabrala. Jenže jsem s tebou nemohl lovit. Bylo pro mě šílené pomyšlení, tě jen na chvíli někde nechat samotnou. Najednou jsem začal chápat rodiče, kteří se tolik bojí o své děti. Moje malá dceruška. Tak maličká a bezbranná,“ jeho tvář se rozjasnila při té vzpomínce.

„Vrátil jsem se k Volturiovým a představil tě všem jako svou dceru. Jméno jsi dostala na památku své matky. Tvá přítomnost zde vzbudila velký rozruch, ale dokázala sis každého získat. Zvláštní, jak se ponurá nálada, která mezi námi vždycky panovala, najednou změnila. Aro i Caius tě přijali do rodiny a Athenodora se Sulpicií si tě bláznivě zamilovaly. Všichni členové gardy dostali příkaz nad tebou bdít. Krmili jsme tě lidskou krví a tys rostla neobvyklým tempem. V jednom roce jsi vypadala na šest. V té době s tebou začalo být peklo,“ blýskl po dceři pohledem.

„Proč?“

„Začalas objevovat svět a toulat se po okolí. Několikrát jsi nám utekla mezi smrtelníky. Dlouho jsme nemohli přijít na cestu, kudy utíkáš z podzemí, přestože jsou všechny východy hlídané. Když ses však ztratila, prožíval jsem šílená muka, protože jsem tě nemohl jít během dne hledat. Jakmile se zešeřilo, vydali jsme se po tvých stopách. Demetri se se svým stopařským talentem osvědčil nejvíc, takže se stal pro příště tvým osobním strážcem.“

„Chudák Demetri. To musel být nadšený,“ odtušila El.

„Myslím, že mu to ani nevadilo. Trávili jste spolu spoustu času a myslím, že byl na svůj úkol hrdý.“

„No, budu se ho na to muset zeptat. Říkal jsi, že mě měli všichni rádi. Zajímalo by mě, proč mě nikdy neměla ráda Jane. Udělala jsem jí něco? Co si pamatuji, nikdy jsme moc dobře nevycházely.“

„Myslím, že Jane nemůže skousnout, že dokážeš odolávat jejímu nadání. Pamatuji si, že vlastně díky ní jsme objevili tvé schopnosti.“

„Jak to?“

„Byli ti dva roky. Opět jsi měla jeden ze svých obzvlášť vydařených dní. Utekla jsi Athenodoře a Demetri tě nemohl najít. Já s bratry jsme byli v poradním sále. Zrovna Aro, za pomoci Jane, vyslýchal jednoho provinilce. Nevím, kde jsi se tam vzala, ale nelíbilo se ti, že Jane toho vězně mučí. Stála jsi na druhé straně místnosti a vrhala rozzuřený pohled na Jane. Najednou Jane upadla v bolestech na zem. Ten provinilý upír rychle vstal ze země a my všichni jsme šokovaně zírali na tebe. Vypadala jsi jako malý bůžek pomsty. Nakonec tě Athenodora našla a odnesla v náručí pryč. Jane byla volná. Byla bez sebe zlostí. Pro nás všechny bylo obrovským překvapením, co jsi udělala. Aro stále čekal, jestli budeš mít nějakou schopnost, ale dosud jsi se nijak neprojevila. Po tomhle zážitku byl Aro nadšený. Rozhodl se, že tě bude sám učit, aby ses naučila svůj dar dobře ovládat. Neměl jsem z toho velkou radost, ale chápal jsem, že pokud disponuješ stejnou schopností jako Jane, že tvá výuka bude nezbytná, abys nebyla nekontrolovatelně nebezpečná. Brzy se však ukázalo, že disponuješ něčím víc, než jen uměním působit mentální bolest. Dokázala jsi přebírat všechny mentální schopnosti upírů ve své blízkosti. Když však nebyl v  dosahu nikdo se zvláštní schopností, bylas bezmocná. Tohle období bylo obzvlášť náročné. Byla jsi jak neřízená střela a nikdo si tady nebyl před tebou jistý. S bratry jsme se rozhodli, že se musíš naučit své nadání ovládat. Aro se tě odmítal dotknout, protože jsi mu četla myšlenky. Když jsi byla u mě, tak jsi každého prostořece informovala o jeho vztazích s ostatními. Jane se ti vyhýbala, jak to bylo jen možné.“

„Teď už je mi jasné, proč mě Jane nemusí. Je zvláštní, že si tohle vůbec nepamatuji.“

„Byla jsi ještě dítě,“ usmál se na ní Marcus.

„Řekni mi, El. O jakém obraze jsi to mluvila?“ změnil téma.

„Viděla jsem ho zatím na fotce. Ale jeho originál je na jednom zámku v Čechách. Chci požádat Borromea, aby mi pomohl s jeho koupí od majitelů. Jsou to jeho přátelé.“

„Budu se těšit, až ho uvidím.“

„Spolehni se, tati. Mým přesvědčovacím schopnostem přece nikdo neodolá,“ rozesmála se El zvonivým smíchem.

Podívala se na hodinky na ruce. „Už budu muset jet. Jsem ráda, že jsi mi všechno řekl. Mrzí mě jen, že jsem to nevěděla už dávno.“

„I mě to mrzí, ale ty vzpomínky jsou pro mě stále bolestivé.“

„Já vím, tati. Mě také bolí vzpomínat na Františka.“

Oba cítili, jak si jsou blízcí. Jejich povahy byly identické. Jejich lásky zemřely, ale rány v jejich srdcích zůstávaly stále otevřené a krvácející.

„El?“

„Ano?“

„Slib mi, že na sebe dáš pozor,“ Markus vstal. „Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo.“

„Jsem už velká holka, tati,“ prohodila škádlivě. „Musím běžet.“

El objala otce a políbila ho na tvář. „Mám tě ráda, tati.“

„Uvidíme se později,“ její hlas se nesl z chodby, do které zmizela.

Najednou se zarazila. Měla pocit, že svým periferním viděním zahlédla temnou siluetu, která rychle zmizela ve tmě. Její citlivý sluch zaslechl vzdalující se kroky, ale jejich zvuk se rychle rozplynul v mrtvém tichu.

Potřásla hlavou. „Asi se mi něco zdálo. Kdo by tady teď chodil,“ zamumlala potichu pro sebe a šla si sbalit věci do svého pokoje.