4.kapitola

Kapitola 4. - Úkol

Jane se posadila na pravou stranu lenošky. Marcus zůstal stát na svém místě a oba pozorně naslouchali tomu, co mi Aro právě hodlal sdělit. Aro si sedl po mé levici do nádherně vyřezávaného křesla, které vypadalo jako královský trůn.

 Nemohla jsem z Ara odtrhnout oči. Jeho šedivé vlasy, tenká, průsvitná pokožka a hlas dutý jako zvon mě fascinovaly. Malinko jsem k němu naklonila hlavu. Hodlal mi prozradit nějaké velké tajemství?

„Drahá Renesmé,“ začal a zdálo se, že velmi váží slova, snad aby mě ještě více nevystrašil. „Byl porušen náš... zákon.“

Tohle jsem fakt nečekala a vykulila jsem na něho oči. Váhala jsem, jestli nemám vstát a utéct. Ale jeho pohled zůstal úplně klidný a vyrovnaný. Jen oči zářily jako řeřavé uhlíky. Nevšímal si mé pokleslé čelisti a pokračoval.

„Chtěla jsi vědět všechno hned teď…plním tvé přání.“

To mě tedy vůbec neuklidnilo. Takový nával otevřenosti a přitom se zdálo, že váhá nad tím, co řekne. Zhluboka jsem vydechla a čekala na pokračování.

„Byl porušen náš nejzákladnější zákon. Někdo nás prozradil!“

Marně jsem pátrala v paměti, jestli mi někdy něco neuklouzlo. Nesmysl. Každý věděl, že nikdy a nikomu nesmíme prozradit, jak to s námi je. Je pravda, že Edward a Bella za selhání v tomto ohledu málem zaplatili životem. Bella se ale z lásky k mému otci vzdala smrtelnosti a vše bylo nakonec v pořádku.

„Aro, nezlob se, ale nejsem si vědoma, že bych kdy cokoliv prozradila. Vím, žiju tak trochu v obou světech, ale být sama sebou mohu být bez obav jenom doma. Přeci bych neohrozila ty, kteří mi jsou tak drazí. Žiju sice i svůj lidský život, ale znám a respektuji pravidla. Vždyť jsem i jednou z vás,“ chrlila jsem ze sebe svou obhajobu a pokleslá brada se mi malinko roztřásla.

To je šílené. Jestli se rozhodnou mě teď hned zabít, udělají to a já se ani nebudu moct rozloučit se všemi, které miluju.

„Počkej, počkej, zadrž dítě!“ rozhodil Aro rukama a černá říza, do které byl oblečený, se zavlnila.

„Musíš mě nechat domluvit. Chtěl jsem ti všechno rychle vyložit, aby ses nebála a místo toho jsem tě ještě více vyděsil. Ty nejsi ten, kdo porušil zákon. A ani nikdo z tvých blízkých.“

Uf, muselo být slyšet ten kámen, co mi spadl ze srdce, protože Markus, který stál doteď jako socha, zkřížil pobaveně ruce na prsou a křečovitě se usmál. Jane sevřela v dlaních mou ruku. Držela mě pevně, jako by se bála, že spadnu z křesla.

„Ten, kdo nás zradil je člověk,“ pokračoval Aro.

Zase trefa. Nějak mi to nešlo na rozum. Copak  by nás mohl prozradit smrtelník? Musel by se leda od někoho z nás dozvědět pravdu a to je.... zhola nemožné. Že by výjimka, co potvrzuje pravidlo? Toho zrádce, by ale Volturiovi dávno našli a zatočili s ním. K tomu mě nepotřebovali. Byli po všech stránkách vybavenější než já. V čem se liším natolik, že by potřebovali mojí pomoc? Pokrčila jsem čelo a usilovně napínala své mozkové závity. A začalo mi pomalu svítat. Jedinou věc, kterou já mám a oni ne, je kus mého lidství. Jsem napůl člověk a některé lidské schopnosti mi zůstaly zachovány. Co se mnou bude dál, dokdy budu stárnout a podobné záležitosti jsem věděla čistě teoreticky. Existují i mně podobní, ale u každého to funguje trochu jinak. Sama na sobě jsem zjistila, že když se například živím krví (samozřejmě jsem vegetarián) roste moje síla a odolnost. Mám také mnohem více energie, což úspěšně využívám ve zkouškovém období. Na rozdíl od svých spolužáků si totiž vystačím se dvěma hodinami spánku denně a tudíž mám spoustu času dohnat vše potřebné, týkající se školy a ještě se zabývat svými zálibami.

 Zjistila jsem, že blízko kampusu je možné docházet na soukromé hodiny zpěvu a hry na klavír. Trvalo nějaký čas, než jsem klavíru přišla na chuť, ale Edward, který doma často hraje, mě do ničeho nenutil. A možná díky tomu, jsem se bez nátlaku sama rozhodla, že to zkusím. Teď jsem vděčná za každou kapičku Edwardova genu, která ve mně lásku k hudbě probudila. Občas, když je příležitost, navštívím i koncert vážné hudby nebo nějaký muzikál. Většinou chodím sama. Nechci, aby si spolužáci odkojení rockem ťukali na čelo. Osobně proti tomu, co poslouchají nic nemám, ale klasiku rozhodně nezavrhuji. Navíc, kdo z nich asi ví, že barokní hudba má léčivé a harmonizující účinky na lidský organismus. Kdo z nich ví o alikvótech a léčivém zpěvu?

 Jednou mě na pokoji přistihla moje spolubydlící Katy s tibetskou mísou v ruce a divila se, proč používám tak těžké a nepraktické nádobí…

 Asi jsem civěla do zdi hodně dlouho, protože Jane si netrpělivě poposedla a laskavě promluvila k Arovi.

„Aro?“

„Ach, ano,“ Aro se  probral z hlubokého zadumání. „Tvé lidství, je to proč jsme žádali, abys přijela. Můžeš se pohybovat mezi lidmi bez nebezpečí, že bys byla ihned prozrazena. Vypadáš jako obyčejný smrtelník a přesto jsi natolik jednou z nás, abys věděla, kam doopravdy patříš. Máme k tobě důvěru, víš? A proto tě žádám, prosím...“ a najednou se Aro více napřímil a dokončil větu tvrdým a nenávistným hlasem, který naznačoval, jak moc je rozzlobený z činu toho troufalého člověka, „pomoz nám ho najít a.... zabít.“

Hodnou chvíli jsme se dívali upřeně jeden druhému do očí.

Nevydržela jsem a pokorně sklopila zrak před spalujícím pohledem starého upíra. V hlavě mi zablikala kontrolka: prosby Volturiů se neodmítají! Upřímně řečeno, neměla jsem v úmyslu odmítnout. Jen jsem si dost dobře neuměla představit, že bych měla zabít člověka. Byla jsem vychována mezi upíry „lidumily“ - dá-li se to tak říct. Najednou jsem byla bezradná. Ten člověk ohrozil i mojí rodinu, mě samotnou. Jak říct Arovi, že v podstatě souhlasím, ale zároveň bych ráda vyjednala výjimku ohledně toho zabíjení. Anebo, nedalo by se vše vyřešit jinak? Nedalo. Vím to. Ten člověk měl už podepsaný ortel smrti. Nakonec, má ho podepsaný tak jako tak. Teď, nebo třeba za .....šedesát let.

„Aro,“ začala jsem opatrně „Souhlasím s tím, co po mně žádáš. Lépe řečeno, ráda vám pomůžu. Také se mě ta záležitost týká, o tom není pochyb. Všechny mé schopnosti jsou vám k dispozici. Je tady ale jedna věc… pro mě strašně moc těžká. Víš přece, že my…“

„Vím,“ opáčil Aro vědoucně. „Nezabíjíte lidi, takže pokud vše půjde rychle a bez problémů, bude stačit, když nám toho troufalce přivedeš a o zbytek se postaráme. Všechno necháme na tobě. Od nás dostaneš neomezené prostředky a informace o té skoro mrtvole,“ ušklíbl se Aro.

„Rodině raději jen řekni, že jsi v pořádku a že si nemusí dělat starosti. Tuto noc si odpočineš u nás a Jane tě zítra se vším seznámí. Pak se můžeš pustit do svého úkolu. Přece se chceš brzy vrátit do školy, ne?“ prozradil tak mimoděk, že Volturiovi mají o mém životě velmi dobrý přehled. „Jsem rád, že jsme se tak rychle dohodli. Jane tě nyní doprovodí do tvého pokoje.“

Polkla jsem a vstala. Byla jsem pěkně ztuhlá. Ruka, kterou mi Jane po celou dobu svírala mě brněla, ale mít Jane za přítelkyni bylo velmi prozíravé, avšak také neobvyklé. Slyšela jsem, že cizincům nebývá přátelsky nakloněná.

„Tak pojď, Nessie, doprovodím tě a můžeme si spolu ještě promluvit o samotě.“

Aro s Markem a Caiem mezitím beze slova zmizeli v úzké chodbě a my s Jane jsme se vrátily na recepci.

„Dej mi klíč od pokoje pro hosty!“ poručila Jane recepční. Na jmenovce jsem si přečetla, že se jmenuje Giana. Žena bez řečí poslechla.

Zatímco jsem čekala na Jane, bloudila jsem pohledem po stěnách recepce, které byly zaplněny starožitnými obrazy.

Najednou mě upoutal jeden obraz, který visel nad vstupními dveřmi a kterého jsem si při svém příchodu nevšimla. Byla na něm vyobrazena krásná žena s tajemným pohledem. Obraz vypadal, jako by ho namaloval nějaký mistr ze 16. či 17. století, ale ta žena by mohla splňovat ideál krásy i v dnešní době. A ty překrásné ruce složené v klíně. Lehký úsměv jí prozařoval tvář. Najednou se mi orosilo čelo potem a bodlo mě u srdce. Vždyť já ji už viděla…ale kde? Ach ano! V New Yorku na letišti a pak zase během cesty do Itálie. Ne, …to není možné…

Musela jsem asi hodně zblednout, protože až za notnou chvíli jsem si uvědomila, že na mě Jane skoro křičí: „Ness, jsi v pořádku?! To Aro tě tak vyděsil? Všechno už bude dobrý, neboj. Můžeš se uklidnit.“

„Ne Jane, jen ten obraz.“ Nemohla jsem odtrhnout oči od ženy na plátně.

Sledovala můj pohled: „Jo ta…Eleanora?“

„Kdo? Jaká Eleanora?“

„No přece.... Markusova dcera.“

„Markus má dceru? To jsem nevěděla.“ Ostatně ani Carlisle se nikdy nezmínil, že by někdo z Volturiů měl nějakou dceru. To je zvláštní.

Jane přerušila mé myšlenky: „Později ti o ní řeknu víc, ale až si odpočineš a najíš. Musíš být tak hladová. Lesknou se ti oči, Nessie. A od světla to asi nebude,“ usmála se trochu trpce.

Jako bych v jejím hlase zaslechla tón nevole. To se mi asi zdálo. Měla pravdu. Měla jsem hlad i žízeň. Naposledy jsem jedla ten dort v letadle a pila kávu na letišti. Ať už pro mě připravili jakékoliv pohoštění, vděčně ho přijmu. Tedy, pokud budou respektovat moje vegetariánství. Zatím se ale Volturiovi chovali tak příkladně, že jsem se na odpočinek, jídlo i Janino vyprávění začala docela těšit.

„Tak pojď, už tam skoro budeme.“  Jane mě vedla klikatou podzemní chodbou. Sídlo Volturiových bylo hotové bludiště. Sama bych se tady asi ztratila během chvilky.

„Postarám se o tebe. Neboj, Nessie,“ chlácholila mě Jane.

Strach mě tedy opravdu přešel. Dá se dokonce říct, že se mě začala zmocňovat nedočkavost. Nedočkavost a touha zhostit se svého úkolu, jak nejlíp budu moct.