27. kapitola

Kapitola 27. - Zrádce 1. část

Krčila jsem se na zadním sedadle co nejdál od Clopoteho. Opřela si hlavu o opěrku za sebou a dívala se z okna na ubíhající ozářené patníky u cesty. Moje síly byly u konce. Ze všeho nejvíc bych se potřebovala napít krve. Ano.... čerstvé krve. Nabrat sílu, abych se mohla v nestřeženém okamžiku případně pokusit o útěk. Nehodlala jsem jen tak nečinně sedět, civět z okna do tmy a čekat, na které místo mě hodlají tihle tři evidentně mentálně omezení, ale silní a disponující neznámou schopností, upíři zavléct.

Vlastně... určité indicie by se našly. Co říkal Orlando? Plán byl odjet se mnou přes kanál k bratrům na Leap. Fuj, otřásla jsem se, když se mi z paměti vynořila smradlavá stoka volterského podzemí. Podobný kanál určitě na mysli neměl. Těžko by šel projet tak velkým autem.... Autem! Kanál! Proboha..... on myslel mořský kanál. Jediný kanál v dosahu, kterým bylo možné projet autem, byl ten Lamanšský. Ano, to musí být ono - podmořský tunel. Anebo, hodlali Hummera nechat někde na břehu a..... zase plavat? Kam? Uvažovala jsem horečně.

Představil se jako O'Carroll. Pátrala jsem po okolí dálnice, po které jsme zrovna ujížděli, ale ve tmě jsem žádný přesvědčivý záchytný bod, který by mi pomohl určit naší polohu, nenašla. Vzpomněla jsem si na Nicovu astronomickou přednášku. Hvězdy, blesklo mi hlavou, ty přece nemění svou polohu. Zapátrala jsem po nebi. Polárku jsem si nemohla splést. Podle její polohy jsem si uvědomila, že jedeme na severozápad. Moje závěry ještě potvrdil dálniční ukazatel, kde stálo Calais 978 km. Když jsem si všechno poskládala dohromady, s jistotou bych přísahala, že míříme na sever do Calais nebo prostě k Lamanšskému průlivu. No a ten záhadný Leap s čekajícími bratry se bezesporu musí nacházet na druhé straně. Tedy Anglie? Snad Irsko? Skotsko? S ohledem na ta zvláštní jména jsem usoudila, že cílem mých únosců bude s největší pravděpodobností.... Irsko. Sakra. Jak to mají s příjmením Skotové...? No jo, docvaklo mi – MacDonald. Vždyť tohle jméno mám doma před očima téměř denně. A za druhé – O'Hara – přece jsem četla Jih proti Severu. Jasně, je to irské příjmení.

V autě zavládlo ticho, zatímco se Gropariu usilovně soustředil na cestu.

„Sakriš,“ prolomil hradbu mlčení Doliu, „taky jsme mohli letět letadlem! Nebo rovnou po vlastních, ne?“ podíval se po svých druzích a čekal na jejich souhlas.

„Jo.... taky si říkám. Ale neřeš to,“ mávnul rukou Clopote a zkontroloval, jestli náhodou nehodlám vyskočit z auta.

Seděla jsem úplně nehybně a tak se uklidnil.

Naklonil se dopředu ke svým druhům. „Bodla by malá sváča,“ syknul mezi přední sedadla.

Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla rudé, jiskřící oči Groparia a Dolia.

Přesto Dolius namítl: „Musíme být na místě před svítáním.“

„Stíháme,“ lákal je dál Clopote a nasál do nosu notnou dávku vzduchu. „Tady u mě něco móc fajn voní,“ zašilhal mým směrem.

Přikrčila jsem se ještě víc.

„Seš prej napůl člověk,“ přivřel oči a větřil jako šelma.

Nepříjemná situace. Všem třem bych se neubránila. Ale budu bojovat až do konce. Vzpomněla jsem si na Nicca, jak stál s hrdě vztyčenou hlavou proti celému volterskému podzemí.

„Blázníš? Ta by tě stála krk. O'Carrollové s ní maj velký plány,“ zarazil roztouženého Clopoteho Gropariu.

Se mnou mají O'Carrollové velké plány? To jsem na ně zvědavá. Volturiovým se jejich velký plán se mnou jaksi vymkl z rukou. Tak nevím, jestli jsem pro O'Carrollovy zrovna vhodná osoba.

„Hele,“ natáhl Clopote ruku před sebe a ukázal na dva stopaře u výjezdu z odpočívadla, které jsme právě míjeli.

Gropariu bez zaváhání zašlápl brzdu a vyhodil blinkr doprava. Až teď jsem si všimla, že se dvěma asi dvacetiletým klukům krčí u nohou černý pes střední velikosti. Došlo mi, co mají ti tři v úmyslu.

„Jestli jenom cekneš.... bude zle,“ zahrozil Clopote.

„Dyž budeš hodná, zbude něco i na tebe,“ snažil se mě lákat Doliu.

Brr. Otřásla jsem odporem a začala spřádat plán pomoci těm dvěma bezmocným človíčkům, kteří se radostně hnali ke stojícímu autu pár metrů před sebou.

„Jedete do Calais? Vejdeme se k vám?“ nakoukla zrzavá rozcuchaná hlava do Doliova okénka.

„Si pište,“ zaševelil Clopote a přimáčkl se ke mně.

„Vzadu je místa dost,“ ukázal hlavou Doliu, kam že je hodlá usadit.

Naneštěstí je vnitřní prostor Hummeru neskutečně velký a oba kluci se pohodlně vtěsnali vedle Clopoteho.

„To je hezkej pejsánek. Viď, Ness?“ vrazil mi Clopote loket do žeber. „Jakpak se menuje?“

Mezitím Gropariu zaťal ruce do volantu a vyrazil.

„Jmenuje se Lucia. Jste moc hodní, že nás svezete. Teď v noci je těžké někoho stopnout. Moc děkujeme,“ uklidňoval zároveň zrzek psa, který se začal třást. „Copak Lucio? Nezná vás. Nebojte, nebude překážet,“ omlouval se.

„Nevadí, my máme pejsky rádi....viď, sestřičko?“ zaskřípal Doliu zuby.

Ti kluci byli už skoro mrtví. Sama jsem je ubránit nemohla. Nebyla téměř žádná naděje na jejich záchranu. Žádná? I když to bude znít naprosto šíleně, začala jsem uvažovat nad tím, co bych mohla z téhle otřesné situace vytěžit já. Můj pohled padl na roztomilého pejska, ležícího teď spokojeně na kolenou svého pána. Bylo to už dlouho, co jsem pila naposledy krev a teď bych tolik potřebovala být silná. Zvýšilo by to mé šance se nějak bránit. Zesláblá jako moucha jsem se těžko mohla snažit o cokoli. Musela jsem si s hrůzou přiznat... vedle Clopoteho ležela moje naděje…, i když malá.

Ujeli jsme asi 150 km a já se rozhodla zariskovat.

„Na příštím odpočívadle zastav, Gropariu. Potřebuju si odskočit,“ poprosila jsem svého domnělého bratra.

Ihned zavětřil zradu, zatímco Clopote a Doliu se na mě zmateně zadívali.

„Seš si jistá?“ ujišťoval se Clopote, jestli dobře slyšel.

„Snad poznám, že se mi chce čůrat,“ omluvně jsem mrkla na kluky vedle.

Culili se.

„Starší bráškové, nejradši by mi ještě vyměňovali plenky.“

Blížil se osvětlený sjezd k pumpě.

„Tady,“ zavelela jsem a doufala, že Gropariu poslechne.

Nejspíš si byli jistí svou přesilou proti mně i dvěma bezmocným mladíkům se psem. „Tak jo. Pětiminutovka.“ Gropairu zaparkoval auto na nejtmavším místě parkoviště vedle pumpy. Naštěstí byla docela plná a někteří řidiči velkých kamionů se potloukali kolem motorestu stojícího asi 100 metrů odsud.

„Tak my taky půjdeme,“ vyskočili stopaři z auta.

„A Lucia?“ zeptal se zrzka jeho kamarád, hubený blonďák.

„Jdi první,“ sevřel zrzek vodítko a pokynul blonďákovi směrem k motorestu.

„Nemáme čas chodit po jednom,“ zarazil zrzka Gropairu v jehož očích se usadila těžko potlačovaná žízeň.

„Tak tedy... ehm...slečno, prosím vás.... podržíte ji chvilku? Je hodná.... nebojte,“ nastavoval zrzek s prosebným pohledem ruku s vodítkem.

Zavětřila jsem příležitost. Musím jednat rychle. Čapla jsem vodítko a ustoupila do stínu s Gropariem, který prohlásil, že ještě tak akutně nemusí. Věřila jsem, že před tolika lidmi Clopote s Doliem mládencům neublíží a to, co jsem se v příští chvíli chystala udělat, byla opravdu jediná šance, jak zabránit krveprolití a zachránit těm dvěma nešťastníkům život.

Počkala jsem, až se dostatečně vzdálí. „Ale já opravdu.... potřebuju,“ naznačila jsem Gropariovi posunkem, že se mě lidské potřeby přece jenom občas týkají.

Nevěřil mi a na moment zaváhal, co se mnou. „Půjdeme támhle za to křoví,“ uchopil mě za loket a vedl za pumpu do temného roští, za nímž rostly nízké smrčky začínajícího lesa.

Stoupl si vedle, ale naštěstí se otočil zády. I když jsem viděla, že napíná všechny smysly, ve snaze zasáhnou včas, kdyby mě snad napadl nějaký úskok. Rozepnula jsem si kalhoty a sedla si na bobek.

Pes potichu zakníkl. Promiň, pejsku. Budu se snažit, abys netrpěl. Pohladila jsem Luciu po hlavě a v mžiku se jí zahryzla do krku. Nestihla nijak zareagovat. Jenom jsem cítila její ochabující tělíčko v rukách. Do útrob mi stékala ta nejúžasnější tekutina na světě a v celém těle se rozhostil příjemný pocit nasycení. Tak přesně tohle jsem už dlouho potřebovala.

Stáhla jsem obojek i s vodítkem z bezvládné psí hlavy. Gropariu se otočil.

„Už seš?“ šokovaně zíral na mrtvého psa u mých nohou.

Od pumpy se ozvaly hlasy přicházejících stopařů a Dolia s Clopotem.

„Sakra, sakra.... tohle si odskáčeš. Orlando nás varoval....sakra!“

Měl chuť se na mě vzteky vrhnout, ale já ho předběhla. Vyrazila jsem z křoví, Gropariu za mnou.

„Lucia! Lucia!“ volala jsem směrem ke skupince mužů.

„Co se stalo?!“

„Já myslela, že si chce Lucia taky odskočit, ale něčeho se polekala... a vysmekla se z vodítka.... a utekla směrem k motorestu,“ dýchala jsem přerývavě a hrála vyděšenou.

„Běžela určitě za námi. Najdeme ji,“ vytrhl mi zrzek vodítko z ruky a společně s blonďáčkem upalovali hledat Luciu. Ještě se ohlédli.

„Nečekejte na nás. Nezdržujte se.... jeďte. A....díky,“ zmizeli ve skupince zevlujících řidičů.

Upíři mě obestoupili. Jejich pohledy nevěstily vůbec nic dobrého. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli se udrží. Takhle je vypéct.

„Sou s ní jenom potíže. Rychle, jedeme. A už žádný zdržovačky,“ rozsekl Doliu napjatou situaci.

„Už abych ji měl z krku.... sakra!“ ulevil si ještě jednou Gropariu, než naskočil do auta.

Seděli zaraženě ve svých sedadlech a občas po mně hodili nenávistný pohled. Otočila jsem se k nim zády s čelem opřeným o okno. Chtěla jsem být sama. Nebo si tak aspoň připadat. Schoulit se do sebe, do své ulity a.... snít. Zapomenout.

Měsíc vyšel zpoza mraku a jasně ozářil ztemnělou krajinu ubíhající jako rozmazaná tmavá šmouha za oknem. Jeho světlo dopadlo na Elenin prstýnek. Přitiskla jsem dlaň na sklo a prohlížela si blyštivou hru odlesků v malých drahokamech. Náhle se ta světla spojila. Zadívala jsem se skrze magickou záři, všechno kolem zmizelo a já uviděla.....