27. kapitola

Kapitola 27. - Zrádce 2. část

…..Nica sedícího na pohovce v jeho pokoji. Hlavu měl ošetřenu a lesklé černé vlasy omotané bílým obvazem. Z otevřených dveří vedoucích do vedlejší místnosti obezřetně nahlédla Elena. Byla to ona, a přece někdo jiný. Vzpomněla jsem si, že podobně se změnila její tvář před pár dny ve Volteře, když odrazila Janin útok. Její obličej byl bledý, jako obličeje všech upírů, až na oči. Tvrdost z nich zmizela, ale přesto byly jiné. Co se to s ní děje?

Niccolo ji zaregistroval. „Už je to dobré. Můžeš jít dál.“

Elena vešla a zůstala stát od Nicovy pohovky v dostatečné vzdálenosti.

„Niccolo, moc mě to všechno mrzí. Já…, prohledala jsem celý ostrov. Skočili do vody. Ztratila jsem….,“ nedopověděla.

 Z pohledu, který na Nica upírala, ho začalo nepříjemně mrazit v zádech. Uvědomil si, že to ona neznámému upírovi jediným pohybem utrhla paži. Instinktivně se od Eleny odtáhl.

Přistoupila k Nicovu lůžku. „Dovol, prosím…“

Nechápal, co chce dělat. Elena mu z poza zad vytáhla polštář, o který byl opřený. Teprve teď si Niccolo všiml, zasychající  rudé skvrny od jeho krve. Elena přistoupila k otevřenému oknu a polštář vyhodila do tmy. Ozvalo se vzdálené šplouchnutí, když polštář dopadl na hladinu jezera.

Elena chvíli sledovala temnou vodu, než se otočila zpět do místnosti. Teď už to byla zase ona. Oči měly svou obvyklou safírovou barvu a obličej přirozený výraz. Vzala z křesla čistý polštář , který upravila Nicovi za záda.

„Nicu promiň, ale nesnáším pohled na lidskou krev.“

Věřím, že za normálních okolností by její slova  Nico vtipně glosoval. Ale v téhle situaci šly všechny žerty stranou.

„Je ti dobře?“ sedla si k němu a pátrala pohledem v jeho tváři.

„Už mi nic není. Trochu si zdřímnu a pustím se za nimi,“ zaklonil hlavu, ale bylo vidět, že není tak úplně ve své kůži.

Spíš se snaží před Elenou skrýt bolest, jež ho musela logicky trápit, soudíc podle zkřivených rysů jeho obličeje.  Podala mu  sklenici s vodou.

„Musíš pít. Máš určitě otřes mozku od rány do hlavy. Pobudeš pár dní v klidu a já zařídím ostatní.“

„Kdepak, v žádném případě,“ zmohl se na chabý odpor, „nic mi nezabrání zjistit, co se stalo a ....“

„Myslím Nicu, že na tuto záležitost jsi krátký,“ přidržela mu sklenku u úst.

Napil se a zavřel oči.

„Zavolám Volturiům. Zjistím, co o tom vědí.“

Odešla do vedlejšího pokoje a vytočila číslo Volterry. Z rozhovoru však vyplynulo, že Volturiovi nemají na  incidentu žádný podíl. Naopak, sami byli velmi překvapení tím, co jim Elena do telefonu vylíčila. Nejvíce je však polekala svým chabým pokusem o obranu a popisem upíra, jemuž ihned dorostla utržená končetina. Volturiovi Eleně v tušení jakýchsi neblahých okolností prozradili i to, co už sama věděla a totiž, že ji nechali po jejím odchodu z Volterry sledovat jedním z nejlepších stopařů své gardy. Divili se, jakým způsobem mu Elena unikla. Nakonec přislíbili  vyjet na pomoc v pátrání po mně. Nechtěli přijmout žádnou její námitku. Konečná dohoda zněla tak, že Elena počká na ostrově na Cullenovy i Volturiovy a společně se vydají za mnou.

Stála v pokoji s telefonem v ruce a přemítala, kde začít, protože čekat se jí opravdu nechtělo. Čas běžel a já byla v obrovském nebezpečí. 

Náhle za sebou zaslechla sotva znatelný šelest. Její upíří instinkty vyburcované do krajnosti ji donutily okamžitě jednat. Vyskočila do vzduchu a zůstala přikrčená a ostražitá viset u stropu, ale tak, aby měla dobrý rozhled. Chřípí se jí rozšířilo. Ne...nemýlila se.

V okně stál....vysoký, štíhlý, oblečený v černých kalhotách a černém koženém saku její soukmenovec.... upír.

Uvědomila si, že ve vedlejším pokoji leží zraněný Niccolo. Zavrčela a vycenila zuby. Prudce sebou trhla a seskočila bezhlučně na práh dveří mezi oběma místnostmi.

Upír stále vyčkával a ani se nepohnul. Jenom Elenu nespouštěl z očí. Z očí.... dravce. Počkal ještě pár vteřin a pak lehounce seskočil z parapetu. Letité parkety nestačily při jeho doskoku ani zavrzat.

„Nemusíte se mě bát. Jmenuji se Orlando a…. jsem zde na rozkaz vašich...ehm...Volturiů.“ Stál rozkročený a také ve střehu připravený odrazit případný útok.

„Proč bych vám měla věřit?“ ucedila Elena a měřila si nočního hosta, připravená zaútočit.

„Zavolejte jim.“

„To jsem právě udělala.“

„A?“

Elena váhala. Pak sevřela v dlani telefon a ještě jednou navolila číslo Volturiových.

„Přesvědčíme se. Stůjte, kde jste... Nežertuji…,“ varovala upíra před neuváženým pohybem jakýmkoli směrem. „Gianno! Elena. Chci ještě mluvit s Arem!“ hlas na druhém konci se na okamžik odmlčel.

„Aro? Jmenuje se ten stopař, kterého jste za mnou poslali, Orlando?“

Dostalo se jí souhlasného ujištění.

„Je to on? Řekněte něco!“ přikázala upírovi naproti sobě a podala mu mobil.

„Zdravím vás, Aro... Orlando... Elena se pouze chtěla ujistit, že jí ode mě nehrozí žádné nebezpečí.“

Aro potvrdil Orlandova slova a Elena se trochu uklidnila.

„Dobře, děkuji. Ano, budu vděčná za jeho pomoc... Ochranu. Díky Aro.“

Ukončila hovor a obrátila se na Orlanda.

„Ale proč jste mě našel tak pozdě?“ pokynula mu s výčitkou v hlase, aby přistoupil blíž.

„Jste dobrá... Zmátla jste mě dokonale.“

„Ach, ano, jenže... zrovna teď bych dala nevím co, kdybych byla selhala a vy jste se objevil dřív.“

 Stála pořád v obranném postoji mezi pokoji.

„Člověk?“ nahlédl jí Orlando opatrně přes rameno.

 Přitakala. „Přítel.“

 Tím bylo řečeno podstatné. Pokud by si jiný upír na Nica brousil zuby, bude mít co dělat s Elenou. Orlando pochopil.

„Takže budeme čekat na Volturiovy?“

 El přemýšlela. Cullenovi musí být tak říkajíc za rohem. To oni by mohli počkat na Volturiovy, zatímco... Orlando je přece stopař. Mohla by využít jeho dobrého nosu a pustit se ihned po stopách únosců. Zadívala se dlouze na spícího Nica. Bude to tak lepší. Nechá ho v klidu odpočinout a Cullenovi sami zhodnotí, zda je na tom natolik dobře, aby se zúčastnil pronásledování. Orlando, navíc nebyl pro Nica vhodný společník. A hlavně... Nico by je zdržoval. Promiň, omlouvala se v duchu nic netušícímu Nicovi, který se ponořil do blahodárného a uzdravujícího spánku a o novém nebezpečí v podobě dalšího upíra neměl ani ponětí.

„Postavte se tam,“ ukázala Orlandovi do protějšího rohu pokoje.

Život jí naučil nedůvěřovat cizincům. Orlando tak učinil bez protestu, zatím co Elena usedla k malému psacímu stolku vedle pohovky, na níž spokojeně oddychoval Nico a rychle napsala krátký vzkaz.

Nicu, pustila jsem se za Ness. Odpočiň si a až přijdou Cullenovi, pověz jim všechno. Budou vědět co dál. Dovolila jsem si vzít z Nessina mobilu jejich číslo a hned se ozvu, až zjistím, kam mají únosci namířeno. Věřím, že pochopíš a nebudeš se na mě hněvat. Elena.

Opřela list o starožitný kalamář na dostatečně viditelné místo a vrátila se za Orlandem, poslušně setrvávajícím na svém místě.

 „Půjdete se mnou?“

“Kam?“ hrál Orlando překvapeného.

“Potřebuji vaši pomoc.“ Pár větami vylíčila, co se událo.

Orlando zajásal. Nechtěl ani věřit, že bude tak snadné vetřít se do Eleniny blízkosti. Musela být ještě sama v šoku z proběhlého útoku?

Navíc... Orlando uměl být velmi působivý, když chtěl. A pak, měl jednu úžasnou schopnost, o níž neměl nikdo z okruhu Volturiových ani sebemenší tušení.

„Jsem vám zcela k dispozici, ...Eleno,“ vyslovil její jméno zvláštně měkce.

 El mu podala telefon, který vylovila z mé kabely. Dlouze k němu přičichl, aby jeho pachovými buňkami důkladně proběhla každá sebemenší molekula, jež ho měla zavést na mou stopu.

Pochopitelně nic takového nepotřeboval. Bezpečně věděl, kam se vydat. Kde mě hledat. Příští hodiny bude hodně záležet na jeho lstivosti a hereckém nadání. Elena nesmí pojmout sebemenší podezření, že ji vede po stopách únosců její přítelkyně člen nejnebezpečnějšího klanu upírů.

Orlando O' Carroll a jeho bratři měli v úmyslu převzít veškerou moc Volturiů a neštítili se k naplnění svého plánu použít ty nejodpornější prostředky. Elenin prsten, s pro mě dosud neznámou záhadnou silou, mi dal na okamžik nahlédnout do Orlandovy mysli ve chvíli, kdy se soustředil na fingované zachycení mé stopy a celé to jeho divadlo před Elenou. Přestal na okamžik hlídat své myšlenky. Jeho úžasná schopnost mentálně se uzavřít a nedovolit nikomu nahlédnout do svého nitra, byla v jeho rukou velmi nebezpečnou zbraní. Proto ani Elena nemohla prohlédnout, jaké nebezpečí se skrývá za tím chladným a uhlazeným zevnějškem. Nedokázala ani přejmout jeho schopnost. Vůbec netušila, že nějakou má. Považovala Orlanda opravdu jenom za neškodného stopaře, kterého má na háku. V tuto chvíli však byl opak pravdou......

….Čelo se mi orosilo hrůzou. Někdy je lepší být nevědomá. Nic nevědět. Strach se usadil ve všech buňkách mého těla po té, co Elenin prsten, jehož podivná moc mi dovolila číst na dálku v mysli druhých a vidět probíhající události, odhalil doposud skryté pozadí celé situace, v níž jsme se octli. Elena je v rukou mého únosce. Nejpodlejšího zrádce. Nico leží zraněný a bezbranný sám na ostrově. Ruce se mi bezděčně spojily k modlitbě a rty se začaly chvět tichým šepotem. Okno, na němž spočívala má tvář, se orosilo horkým dechem.

„Snad ti není zima?“ přehodil přese mě Clopote sako. „ Je s tebou vážně jenom potíž,“ zabručel.

 Nevšímala jsem si ho. Téměř v transu jsem vzhlížela nahoru k nebi ozářenému měsíčním světlem a miliardami hvězd.

„Prosím, prosím...pomoz jim, a bude-li třeba, obětuj raději...můj život,...Bože!!!“