12.kapitola

Kapitola 12. - V pasti

Pavel mě vyzvedl před hotelem, podle dohody, ve dvě odpoledne. Cesta do Čelákovic zabrala sotva půlhodinku. Naštěstí. Strašně jsem chtěla mít následující chvíle za sebou. Vůbec mi nebylo příjemné hrát si na volavku. Detektivky zrovna nemusím. Ještě tak Colomba, který hned na začátku všechno prokoukne a pak si s padouchem pohrává jako kočka s myší. Zaujal mě i Létající Simír v dálniční policii Kobra 11. Je také v podstatě nezničitelný. Možná za předlohu autorovi seriálu posloužil nějaký můj „nesmrtelný“ soukmenovec.

Ale teď nešlo o fikci. Tohle byl život. Můj život. Z nenápadné studentky Brandonské univerzity s praštěným strejdou Emmetem jsem povýšila na hlavní postavu příběhu téměř hororového.

„Mám zase počkat, slečno Cullenová?“ vytrhl mě Pavel z úvah, když mezitím zaparkoval před čelákovickým areálem.

„Ano, jako minule. Jen myslím, že se tentokrát zdržím o něco déle. Nevadí?“ Měla jsem trochu výčitky. Nechtělo se mi Pavla připravovat o čas, ale Irena ochotně souhlasila, když jsem ji poprosila, aby mě ještě jednou její bratr odvezl na tohle místo. Vypadali, že jsou oba úplně v pohodě a starosti si dělám zbytečně.

„Nevadí. Mám s sebou..... Béďu,“ poklepal Pavel na brašnu položenou vedle sebe.

„Vyřiďte si co potřebujete . Počkám,“ Ubezpečil mě, že si nemusím lámat hlavu.

„Tak jo,“ vystoupila jsem a zamířila známou cestou k bráně.

Pomalu a pozorně jsem si prošla celý areál, muzeum i park. Ale Niccolo nikde. Nikde nikdo. To snad není možný. Odejdu s nepořízenou. Horečně jsem rozvažovala, co dál. Pokusím se ještě jednou zeptat v pokladně, snad budu mít štěstí.

V malé prosklené kukani, kde seděla přívětivá prodavačka, postával nyní také muž, který při mé minulé návštěvě procházel parkem a klábosil s ní. Vrhla jsem se k okýnku. Poznal mě.

„Dobrý den, slečno. To je dobře, že jste přišla. Stále se se svým přítelem míjíte. Máte to ale smůlu. Ještě že ho napadlo nechat vám u nás vzkaz.“

Cože? Zírala jsem nechápavě na něho, pak na ženu prodávající právě vstupenku dalším návštěvníkům a zpátky. Byla do své práce natolik zabraná, že si nás nevšímala, vděčná za tu chvilku, kdy nemusela naprázdno zevlovat v pokladně.

„Vzkaz?“ koktala jsem a vypadala asi jako někdo, kdo se právě dozvěděl nejhorší zprávu svého života.

„No ano.... tady. Ten sympatický muž mi kladl na srdce, abych vám vzkaz určitě předal, slečno Volturiová,“ podával mi obálku, na které bylo napsáno „ Miss Volturi“.

„Prosím vás, nemáte něco k.... pití?“ Ještě že stála v místnosti dřevěná lavice.

„Jistě. Můžu vám nabídnout limonádu, kávu, džus?“ zapojila se do našeho rozhovoru pokladní, která už obsloužila zákazníky.

„Rajčatovou šťávu..... hodně červenou,“ blekotala jsem a padla na lavici.

Co to má znamenat? Kdo koho vlastně sleduje?

„Jak to myslíte?“ nechápala pokladní a přerušila tok mých myšlenek. Uvědomila jsem si, že asi plácám blbosti. A nahlas.

„Ach promiňte. Dejte mi, co máte.“

„Chcete něco červeného? Tak to bych vám nabídla.... rybízový džus,“ snažila se vyhovět mému neobvyklému přání.

„Moc děkuji,“ vděčně jsem z její ruky vzala skleničku plnou temně rudé tekutiny.

Vypila jsem ji na ex a představovala si přitom, že jde o krev. V tu chvíli mi bylo skoro jedno čí. Věřím v sílu sugesce. Potřebovala jsem rychle  doplnit náhlý únik energie. Ten zpropadený Niccolo mě  dostal. Tak on mi tady nechal vzkaz! Můj přítel! Miss Volturiové! Mít ho po ruce........

„Ještě jednu, prosím,“ podávala jsem paní v pokladně prázdnou sklenku. Rychle ji dolila.

„Niccolo,“.... zadívala jsem se do skleničky, „to jsi TY!“ Šeptala jsem si a v duchu si představovala co bych s ním provedla ….nebýt vegetarián.

Poděkovala jsem těm dvěma ochotným lidem za sklem a rozloučila se. Dívali se, jak odcházím a asi nechápali.

V parku jsem chvíli hledala nějaké příjemné zákoutí, kde si budu moct v klidu přečíst vzkaz od „přítele“ Niccoly. V rohu zahrady, opřená o vysokou kamennou zídku, obklopená rozkvetlými keři magnolií ze kterých se linula omamná vůně, jsem nedočkavě roztrhla obálku a vyndala složený list papíru se vzkazem.

„Drahá slečno Volturiová,“ no pěkně to začíná.

„Velmi lituji, že se opět míjíme, ale byl jsem nucen změnit plány, kvůli neodkladné záležitosti. Pokud však stále stojíte o schůzku se mnou, mohli bychom se setkat na Zelené hoře. Mimochodem se na zdejším hřbitově nachází Ulrichův hrob a vzhledem k tomu, že se také zajímáte o upíry, jistě najdeme společné téma k rozhovoru. Váš názor na tuto záležitost si velmi rád poslechnu. Budu čekat v 10 hodin dopoledne u vchodu do kláštera. Pokud bychom se již přeci jen neviděli, přeji Vám hodně štěstí. Niccolo Borromeo.

Zlostí jsem nemohla popadnout dech. Věděl, že ho sleduji. Věděl, že přijdu. Musel vědět úplně všechno. Rozhlédla jsem se podezíravě kolem. Třeba stojí schovaný za nějakým stromem a náramně se baví. Prý drahá slečno Volturiová. Aha... přece jenom neví vše. Ale co když je jeho nabídka k setkání na Zelené hoře jenom léčka? Rozhodně ho není radno podceňovat. Pokud zjistil, že po něm slídí někdo od Volturiů, může si dát dohromady i zbytek skládanky. Začínala jsem naprosto chápat Felixe, proč byl na Borromea tolik nasupený. Možná si s ním Niccolo taky jenom zahrával a asi.... úspěšně. Zahrával si s námi všemi. Mé podezření se změnilo v jistotu. Vrátím se do hotelu a zavolám Eleně. Začínám mít nepříjemný pocit, že na tenhle úkol sama nestačím. Niccolo mi právě udělil pořádnou lekci pokory. Pěkná sprcha. Vložila jsem dopis zpátky do kabely, oprášila si kalhoty a vrátila se k taxíku.

Pavel trpělivě čekal a díky bohu se na nic nevyptával. Neměla jsem vůbec náladu na povídání.

„Nebude vám vadit hudba?“ ukázal na zásobník s cédéčky.

„Vůbec, naopak. Klidně něco pusťte,“ souhlasila jsem.

Vybral Muse a já mu byla za ten výběr docela vděčná. Bylo mi hrozně. Strašně moc jsem potřebovala nějakou psychickou oporu. Jenže našim jsem volat nemohla. Hned by chtěli přijet a já zatím nechtěla, aby se do toho vložili s razancí sobě vlastní. Musím zachovat chladnou hlavu. Elena mě jistě pochopí a doufám, že i..... poradí. Je rozhodně zkušenější, mimo to že i starší o pár století.Ocitla jsem se v pasti. Nalíčil ji pořádnou ten pisálek a já se...  chytla. Rozhodla jsem se definitivně. Večer se poradím s Elenou.

Pavel se se mnou u hotelu rozloučil a nabídl, že kdybych potřebovala bude  kdykoliv k dispozici.

„Možná.... tedy... ještě pozítří. Nevadí? Potřebovala bych zajet na Zelenou horu. Víte, kde to je?“

„Źe váháte. Tajemný klášter, hrob upíra Ulricha,“ už se ani nedivil, cože jsem si to zase vymyslela. „Ráno vás vyzvednu a nedělejte si žádné výčitky. Jezdím s vámi rád, slečno Cullenová“ uklidnil mě.

„Nashledanou pozítří, Pavle a děkuji.“ Odjel.

Bylo pozdní odpoledne.

„Budete si přát večeři do pokoje, slečno Cullenová?“

Irena mě měla dobře zmáklou. Všimla si, že málokdy stoluji s ostatními hosty. Kývla jsem hlavou, že souhlasím a vyběhla do svého apartmánu. Bylo poklizeno. Otevřené okno do pokoje vpustilo svěží vzduch vanoucí od Vltavy. Na stolku uprostřed místnosti voně nádherný fialový šeřík. Kytice drobných něžných kvítku naaranžovaná ve velké váze. Milé. Rychlá sprcha mě osvěžila. Sedla jsem si na balkon a pozorovala řeku a protější nábřeží. Pomalu se začínaly rozsvěcet plynové lampy, jejichž teplé zlaté světlo dokonale dokreslovalo tajemnou atmosféru tohoto města. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Slečno Cullenová, večeře,“ otevřela jsem a vzala z rukou služby velký tác.

„Dobrou chuť a přijemný zbytek večera.“

„Děkuji,“ zavřela jsem a odnesla si jídlo na stůl.

Zjistila jsem, že Češi výtečně vaří, ale dnešek předčil moje očekávání. Snědla jsem všechno. Nevím, sice jak se jídlo jmenovalo, ale bylo výtečné. Velké koule z moučného těsta plněné borůvkami, navrch nastrouhaný tvaroh s cukrem a to celé přelité rozpuštěným máslem.. Zvládla jsem tři koule a zapila je chladným mlékem. Pomerančový džus mi zůstal na později, stejně tak  plátky šunky a různé druhy sýrů, umělecky naskládané na malém talířku. Třeba ještě přijdou k chuti.

S telefonem v ruce jsem se natáhla přes postel a navolila Elenino číslo. Zvedla sotva po druhém zazvonění.

„Ness, jsi to ty?“

„Ano, Eleno, zdravím tě. Neruším?“

„Nerušíš, co se děje?“ přešla rovnou k věci.

To ta její empatie. Z tónu mého hlasu určitě vycítila, že mám problém.

„No, já ještě.... nevím, jestli se něco děje, ale rozhodně není všechno v pořádku. Ten novinář.... Niccolo...“

„Poslouchám Ness, mluv,“ vybídla mě.

„On o mně ví. Dokonce mi dneska nechal v Čelakovicích vzkaz. Navrhuje setkání pozítří na Zelené hoře. Pojedu tam, ale bojím se jestli nejde o nějakou past,“ čekala jsem co Elena řekne.

„Určitě ví, že ho sleduji,“ dodala jsem, protože se odmlčela.

„Eleno?“

Konečně promluvila.

„Nikomu jinému jsi nic neřekla?“

„Ne.“

„Dobře mě poslouchej, Ness. Zítra přiletím. Dopoledne budu v Praze a promluvíme si. Takhle po telefonu ti nejsem nic platná. Vydrž do zítřka, ano?“

Byla tak hodná. Najednou jsem si ale vzpomněla na zítřejší výlet s Carlem. Nechtěla jsem ho rušit. Pravděpodobně se uvidíme naposledy.

“El, můžeš přijet až po obědě? Ráno mám domluvenou schůzku s kamarádem. Chce mě vzít za Prahu, na zámek. Ráda bych jela, víš....?“

„Kdo je ten přítel, Ness?“

„Studuje v Praze, bezva kluk, ale opravdu jenom.... kamarád. Viděli jsem se jenom dvakrát. Neboj, mám to pod kontrolou,“ ještě, že mě nemohla vidět. Zase jsem zrudla.

„Rozhodně přijedu, vidím, že potřebuješ mojí pomoc, Ness. V mnoha ohledech,“ dodala vědoucně.

„Bydlím v penzionu U Karlova mostu. Řeknu recepční, že přijede moje starší sestra. Můžeš počkat v mém apartmá, pokud ještě nebudu zpět.“

„Fajn, dohodnuto. Opatruj se Ness.“

„A El, nenaruším ti žádné důležité plány, viď?“

„Rozhodně si nedělej starosti, Nessie. Vždyť přece víš, že máme spoustu času Plány počkají,“ ujistila mě. „Musíme si přece pomáhat.“

Jako bych slyšela Carlisla. Škoda, že se nesetkali. Určitě by si rozuměli.

„Tak dobrou noc El a děkuju.“

„Dobrou,“ položila.

Usínalo se mi lehčeji při pomyšlení, že zítra přijede. Snad si bude vědět rady.

Niccolo, Niccolo....pěkně jsi nám zamotal hlavy. Naštěstí mě zítra čeká něco milejšího, než honit drzého novináře, který si dělá z nás upírů legraci. Ještě, že je Carlo jenom.... obyčejný kluk. A právě proto se s ním také budu muset rozloučit. Nic jiného mi nezbývalo. Nakonec, jestli je nám souzeno se opět setkat, najde si osud už nějakou cestičku jak to zařídit. Že prý jsou jeho cesty nevyzpytatelné. Hm....uvidíme.