30. kapitola

Kapitola 30. - Malomocní 1. část

„Naše garda,“ přecházel Tadhg, tváříc se vítězoslavně, podél řady devíti nastoupených upírů... pěkně po vojensku. Rovně, s hlavou vztyčenou, sebevědomí z nich sálalo na sto honů a přece... jejich podivným způsobem zdeformovaná těla mě mátla.

Při proměně v upíra dochází k uzdravení a regeneraci těl těch, kteří se mění. Srdce přestává bít, rány se zhojí, novorozený zkrásní, zesílí... stane se dokonalým. Ti před mým zrakem rozhodně cosi z toho postrádali.

Doliu a Clopote mezi nimi nebyli. Asi jsou ještě na cestě.

Ušklíbla jsem se.

„S nimi se chcete postavit Volturiovým?“

Mulrooney zkřížil ruce na prsou.

„Botezate, Turde, Sicriu,“ zavolal na tři z nich. Poslušně stanuli před Tadhgem.

„Ty a ty,“ ukázal na Sicriuse a Botezata. „Ukažte našemu hostu, proč se nás mají Volturiovi... ehm... bát!“

Botezat se Sicriusem se ve vteřině vrhli na Turdeho. Vykřikla jsem a chtěla mu přiskočit na pomoc.

„Vždyť ho zabijí!“ zakřičela jsem na O'Carrollovy i ostatní stojící opodál. Nikdo nezasáhl. Stáli klidně. Pobaveně a se zájmem sledovali dva upíry, trhající na kusy svého... přítele?

Stál s nimi v řadě. Znali se! Zabijí ho snad jen pro ukojení O'Carrollova bláznivého rozmaru, ne-li z touhy se předvést? Měla jsem chuť se mezi ně vrhnout. Byla bych to udělala, ale sotva jsem stačila skočit jejich směrem, cosi mě přinutilo se zastavit. Strnula jsem.

Turde ani nehlesl. A přitom se jeho ruce i nohy válely hodný kus od těla. Z Turdeho zbylo jenom torzo. Trup s.... hlavou. Ležel bezmocně na zemi, ale jen na okamžik. Náhle si z jeho ran začaly razit cestu nové končetiny. Do deseti vteřin se Turde zcela zregeneroval a ruce i nohy měl... dorostlé.

Vstal a zašklebil se na mě.

„Útlocitko,“ stoupl si zpátky do řady.

Podlomila se mi kolena.

„Všichni jste takoví?“ rozhlédla jsem se po upírech okolo mě.

Mulrooney zavrtěl hlavou: „Oni ano. My máme jiné schopnosti.“

„Kde jste je sebrali? Nikdy jsem neslyšela, že je něco takového možné,“ vydechla jsem šokovaně.

„Už ti snad můžeme prozradit víc. Stejně si s sebou naše tajemství vezmeš do.... hrobu.“

Zamrazilo mě. Z jeho slov jasně vyplynulo, že tohle bude boj na život a na smrt.

„Nechceš si sednout? Abys sebou nešvihla.“

„Díky za péči. Mluv.“

Tadhg se zřejmě rád chlubil, jinak jsem si nemohla vysvětlit důvod, proč by mi svěřoval tajemství těch jejich podivných „poskoků“. Měli v úmyslu mě zabít jako první, abych nemohla varovat ostatní? Báječné vyhlídky. Byla jsem si však jistá, že budu žít alespoň do chvíle, než dorazí Elena.

Samolibost z něj jenom čišela. Byli si až moc jistí svým vítězstvím.... O'Carrollové.

„Naši gardisté jsou,“ dramaticky se odmlčel, „malomocní,“ dořekl.

Čekala bych cokoli. Upíry nadané různými schopnostmi, dobré stopaře, sadisty, kterým dělá neobyčejné potěšení mučit své oběti..., ale malomocné? Malomocné upíry?

„Malomocní?“ opakovala jsem nahlas jeho poslední slovo. „Nemůžou být... Nemůžeme být malomocní. Lžeš!“ vyhrkla jsem na Tadhga překotně a znovu si přeměřila nastoupené členy gardy O´Carrollů.

„Pche...,“ zašklebil se. „Jen se pořádně podívej,“ strčil mě do zad a já byla nucena udělat pár kroků blíž k řadě nastoupených.

Zblízka jsem teď mohla dobře vidět, že někteří z nich mají uši, nos, tvář a konečky prstů úplně černé. Obličeje měli podivně zkřivené, ale určitě ne bolestí.

„Proč nejsou hezcí? A ta zčernalá kůže?“ zvedla jsem dlaň a chtěla se dotknout jednoho z nich. Cukl sebou.

„No tak, Sibiu, stůj klidně. Další nevěřící Tomáš,“ udělal narážku, již jsem nerozuměla.

Upír poslechl a zůstal klidně stát. Zlehka, bříšky prstů jsem přejela po Sibiově tváři. Chladná, kamenná, avšak nepříjemně hrubá kůže zelektrizovala moji ruku. Černá místa v obličeji se ale v podstatě na omak nijak nelišila od zbytku jeho těla.

„Gropariu a ti druzí dva, co mě unesli, takoví nejsou,“ namítla jsem.

Kromě té odtržené Gropariovy ruky a horších vyjadřovacích schopností se zas zvlášť nelišili od „obyčejného upíra“. Čekala jsem na potvrzení svých slov.

Gropariu přišel ke mně blíž a vyzul si botu. „Že ne?“ strčil mi před oči svou bosou nohu. Palce a paty měl černé.

„Odkud jste? Marťani? Jste upíři z Marsu? Děláte si ze mě legraci?“

Vrátila jsem se ke schůdkům před vchodem do domku a sedla si na ně.

„Pověz jí o nich, Seane. Snad jí všechno líp vysvětlíš. A pak ji můžeš vzít na prohlídku našeho... paláce,“ zachichotal se Tadgh a ostatní, včetně gardy nastoupené na nádvoří, se k němu postupně přidali.

„Ostatně, ono toho vlastně k vysvětlování moc není. Aspoň budeme rychle hotovi. Náš hrad je totiž ještě mnohem zajímavější než tihle ti,“ koukl na upíry.

O'Carrollovi se opřeli o zeď a poslouchali.

„Vezmu to zkrátka. Prostě naši gardisté byli za svého života... malomocní. Měli lepru. Víš, co je lepra... ne?“

„Ano, ale copak jde...?“

„Jasně, že jde. Proč by ne? Něco podobného vyzkoušel kdysi dávno Egypťan.“

„Neví, kdo je Egypťan, Seane,“ skočil mu do řeči Mulrooney.

„Víš, kdo je Egypťan?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Aha.... Máš nárok. Seš eště moc mladá. To tě omlouvá, protože Egypťan je náhodou mezi upírama hodně vážená postava.“

Seděla jsem jak přimražená. Pokud umřu, nebudu si moct nikdy ověřit, jestli mě nevodí za nos. Člověk a ví tolik o nesmrtelných. Nico měl za svou zvědavost zemřít. A Sean? Klidně si žije v tomhle temném upířím hnízdě. A dokonce ví o jakémsi Egypťanovi.

„No, a čím je tak zvláštní.... tenhle váš Egypťan?“ zeptala jsem se a tvářila se, že mě jeho informace nijak zvlášť neohromila.

„Byl.... zvláštní“, zdůraznil sloveso byl. „Bohužel... je po něm. Ale jemu můžeme děkovat za umění přeměnit v nesmrtelné lidi nakažené leprou. Kdysi „vyrobil“,“ zapitvořil se, „první prototyp našich ..ehm..pomocníků... a ono to mělo úspěch. Dokonce přišel na to, jak udělat z jejich postižení za života přednost po smrti. Heuréka!“ vystřelil ruce nad hlavu.

Seděla jsem nehybně a podívala se po něm úkosem. Ty šaškárny si mohl odpustit.

„Tím kdysi myslím tak... tři čtyři tisíce let zpátky.“

Dostal mě.

„Prosím?“

Vítězoslavně se zasmál.

„Ha... vidíš? Trefa!“

„Ten váš Egypťan byl asi úchyl. Proměňovat malomocný.... Nezdá se mi, že je na tom něco k smíchu,“ snažila jsem se zůstat navenek klidná, ale nitro se mi sevřelo.

„Tak prr...., mladá,“ zasáhl Tadhg do hovoru. „nevíš o kom mluvíš.“

„Asi nějaký váš pánbůh..., ne?“ drze jsem se otočila na Tadhga O'Carrolla. Střetla jsem se s jeho nenávistným pohledem.

„Pokračuj, Seane. Však oni jí ty legrácky přejdou. A brzy.“

„Egypťan byl před Volturiovejma nejmocnější upír v Evropě.... a vlastně... na světě. Měl svou armádu-“

„-malomocných?“

„Vidíš, chápeš. Malomocných.“

„Nějak se mu to zvrtlo..., že už je.... tedy není,“ opatrně mi uklouzlo.

„Předně... se mu nic nezvrtlo. Jeho plány byly ohromný. Stal by se neporazitelným. Všichni se ho báli. Jenže pak se objevili... Volturiovi.“

„Volturiovi...?“

„Tvoji kamarádíčci. Volturiovi. Proradný, zákeřný... krysy. Nastražili na Egypťana pěknou boudu.“

Vzpomněla jsem si na Nica. Asi by hltal každou Seanovu větu. Právě jsem se totiž dozvěděla další velmi zajímavou věc.

Volturiovi nejsou vládnoucí upírskou rodinou odjakživa. Také mají svoji minulost. A asi hodně temnou. Odkud přišli? Kde vzali obrovskou moc, díky níž vládli téměř neomezeně nad námi všemi? A každý se jich bál. Nebo k nim aspoň pociťoval obrovský respekt.

Obklopili se gardou nejschopnějších a nejnadanějších z nás. I Edwardovi nabízeli, že ho přijmou mezi sebe. On dal však přednost své lásce.... Belle.

Věděla Elena o jejich daleké minulosti? Řekli jí o sobě všechno? Zapochybovala jsem. Tajili informace o její matce. Proč by měla znát tuhle.... podivnou historii? Na Nicově ostrově nám El dala nahlédnout do svých myšlenek a je pravdou, že se Markus o Egyptě zmínil, ale malomocné upíry při svém vyprávění dceři...zatajil.