30. kapitola

Kapitola 30. -  Malomocní 2. část

Jak se ale o Egypťanovi, Volturiových a tom všem, dozvěděli právě O'Carrollové?  Má snad boj o moc, který rozpoutali, nějaké skryté pozadí?

„Volturiovi nejsou tak úplně moji.... kamarádi. Ostatně už víte, že chtěli zabít Borromea.“

„A tys ho přišla do Volterry zachránit, že jó?“

„Ano, ale-“

„- Eleanora Volturiová ti malinko pomohla...., že jó? Tak nám neříkej, že nejste kámošky. A že jsi přijela do Evropy jenom kvůli studiu.“

„Eleny si velmi vážím, ale ostatní Volturiovi.... vlastně ani moc neznám. Nevím ještě pořádně, co si o nich myslet. Opravdu.“

„Rozumím. Seš zdaleka. Však je ještě poznáš a pak pochopíš..., až ti spadnou růžový brejličky. Vlastně..., pokud budeš mít eště příležitost.“

„Ublížili vám nějak?“ nechápala jsem pořád, kde se vzala ta nevraživost. Vzpomněla jsem si náhle na Rumuny Stefana a Vladimira – na jejich staletý spor s Volturiovými.

„Zabili Egypťana a zničili i jeho armádu. A nakonec-“

„-Kdy přesně? A co s tím máte společného vy? Přece to už musí být strašně dávno,“ vstala jsem a popošla blíž k bratrům O'Carrollovým. Mlčeli. Tadhg se odlepil od zdi.

„Tak asi před třemi tisíci lety, jak říkám. Tedy pokud se týká Egypťana. Jenže naštěstí tenkrát jeden z jeho přátel unikl a Volturiové, i když se hodně snažili, ho nikdy nechytili. A moc se.... snažili. Dokonce se domnívali, že Stefan s Vladimirem... Znáš aspoň tydle dva?“

Kývla jsem.

„....mají s uprchlíkem něco společného. Proto tak řádili v Rumunsku. Kde se celou tu dobu schovával, ti nepovím, ale jisté je, že před několika stovkami let,“ promnul si bradu, „nám tajemství proměny malomocných prozradil.“

„Přímo vám? O'Carrollům?“

„Si piš. Přímo nám, O'Carrollům. Konkrétně tadyhle Moolroneymu. Jeho naučil vše potřebné. Tohle nevědí ještě ani ty Volterrský mumie. Pche...“

„Kdo přeměnil...vás?“ snažila jsem se vyzvědět co nejvíc, dokud byli O'Carrollové sdílní.

„Jeden náš předek. My se totiž v naší rodině taky děsně milujeme. On si nechtěl nechat nesmrtelnost jenom sám pro sebe.“

„Je tu s ..námi?“ pípla jsem.

„Hm... není. Vůbec není. Ani nebude. Myslel si totiž, že mu budeme vděční až za hrob... mno... proto není,“ zachechtal se jízlivě. „Otročit nikdy nikomu nebudeme.“

„A oni?“ ukázala jsem na upíry na nádvoří.

„Tajemství... výroby... upíra z malomocnýho člověka ti vážně neprozradím. Můžu ti ale klidně říct, že pro ně jezdíme nejčastějc do Rumunska. Žije jich tam dost a mnozí nás prosej, abychom je přeměnili. Představ si, celej život se rozpadáš... a rozkládáš. Zaživa. Hrůza..., ne?“

Zamyslela jsem se. Taková zrůdnost. Ti chudáci nedojdou pokoje ani po smrti. Prosí o nesmrtelnost? Zdá se mi, že O'Carrollovi využívají jejich tragického života a nemoci ke svým zájmům.

„Podívej. Výměnou za věčný život nám nabídli své služby. Dobrovolně. A rádi!“ přerušil Tadhg mé úvahy.

Upíři nastoupení v řadě horlivě přitakávali.

„Sice jsou leprou prosáklý natolik, že je jejich přeměna dost složitá a nepovede se vždycky a následky si mnohdy s sebou nesou dál, ale klady rozhodně převažují.“

„Proto nejsou krásní... dokonalí...,“zamumlala jsem.

„Těmi důvody si hlavičku zatěžovat nemusíš. Dozvěděla ses už víc než dost,“ přerušil rozhovor, protože se z dálky ozval zvuk křupajícího štěrku.

Jeden „gardista“ vyskočil na hradby.

„Clopote a Doliu běží,“ zavolal s úlevou dolů na ostatní a vrátil se na své místo.

S jeho posledními slovy vběhli na nádvoří oba upíři, které jsme zanechali před pár hodinami u auta v Anglii, když jsme s Gropariem odlétali v helikoptéře.

„To je dost. Vzduch je čistý?“ zeptal se jich Moolroney.

„Jo, nikoho sme neviděli... ani... necítili,“ zatvářil se Doliu pokorně a div před O'Carrollama nepadl na kolena.

Tihle „jejich“ upíři jim byly opravdu velmi oddaní. Nešlo si nevšimnout, že doslova visí na rtech a hltají se zájmem každé slovo svých pánů.

Rozkazy se snažili vyplnit bez zaváhání. Lepší vojáky si O'Carrollovi nemohli vskutku pořídit. Položili by za ně život. To bylo jasné.

„Vy tři, vemte ji a skryjte zatím v kapli. Po cestě jí může Sean vzít na malou obhlídku hradu,“ zapitvořil se záhadně na Seana za mými zády.

Neprotestovala jsem. Nebyla šance jim teď uniknout. A navíc... bylo lepší zůstat. Orlando sem dovede Elenu a doufám, že rychle za nimi dorazí i Cullenovi. A projít si hrad bude určitě pro nastávající chvíle má výhoda. Podivila jsem se, že tohle O'Carrollům nedošlo. Z jejich chování už ale bylo patrné, jak moc se na nastávající střet těší. Měli, skoro by se dalo říct „bojovou horečku“.

Věděli, že můžou jenom zvítězit... nebo zemřít.

„Ostatní se rozestavte na svá místa. Víte co máte dělat,“ udílel Tadhg rozkazy. „Seane, ty se vrátíš domů. V klidu. Orlando přivede Volturiovic princeznu a bude na tobě ji co nejdýl balamutit. Jasný?“

„Oblbne ji Orlando, proč ne já? Spolehni se.“

Ušklíbla jsem se.

„Tohle vám Elena nezbaští, není blbá.“

„Jo..hm..uvidíme. Však taky není dokonalá. Orlandovi zatím zobe z ruky... tvoje kámoška.“

Odfrkla jsem hněvivě.

„Nikdy nevyhrajete. Rozumíte? Nikdy!“

„Aby ses nedivila. Odveďte ji už. Běžte!“pobídl Mulrooney mé strážce.

„Zase spolu... Neříkej, že nás nevidíš ráda,“ popadli mě Doliu a Clopote, každý z jedné strany za loket a s Gropariem v patách odváděli pryč z teď už prázdného nádvoří.

Náhodný návštěvník či kolemjdoucí by hrad považoval za zpustlé sídlo a určitě by nikoho nenapadlo, co se zde ještě před pár minutami řešilo. Krkavci poletovali nad věží a vypálené levé křídlo hradu pod nimi trčelo do výšky, připomínajíc starý vykotlaný zub.

Sean kráčel pár kroků před námi a ujal se velmi ochotně své průvodcovské role. Proběhl s námi ve spěchu restaurovanou částí hradu a ukázal mi hodovnu, rytířský sál a obrazárnu, kde na mě shlíželi z obrovských rámů předkové O'Carrollů. Vesměs tvrdé, přísné tváře. Většinou oblečení v tmavý šat.

Snažila jsem se určit posloupnost a srovnat si nějak časovou osu historických faktů, ale nakonec jsem to vzdala. Sean na mě chrlil informace rodu O'Carrollů s takovou rychlostí, že jsem zkrátka nestíhala.

Jediná podstatná věc, k níž jsem došla, byl přibližný věk bratří O'Carrollů. A tedy i pravděpodobné datum jejich přeměny. Dokonce byli společně na jednom plátně vyobrazeni.

Jejich podoba, věrně zachycená, mi prozradila podle oblečení, že obraz byl namalován asi v 16. století. Tedy nejméně…..500 let jsou staří... tito upíři?

„Hrad Leap byl postaven kolem roku 800 n.l. Tehdy vládli zdejšímu území O'Bannonové. Avšak klan O'Carrollů je brzy o jejich moc připravil. Jeden z nich, Chieftain O'Carroll, se stal dokonce knězem. Právě on pomohl svým bratrům k nesmrtelnosti, jenže... však ti zbytek Tadhg řekl.

Právě tady ho jeho bratři nakonec.... no.... zkrátka,“ zaváhal.

„Prostě... kuchli,“ dodal Clopote.

Při jeho slovech jsme stanuli ve věži. Dnes už jenom vzdáleně připomínala sakrální místo. Pod trojúhelníkovým oknem se rýsovaly obrysy pobořeného oltáře. Očouzené stěny a nepříjemný pach dominovaly této místnosti.

„Nacházíte se v Krvavé kapli..., slečno,“ rozmáchl se Sean doširoka rukou. „Nádherné místo... není- -liž pravda?“

Hrůza, neštěstí... smrt. Tato slova mě napadla, když jsem si pořádně kapli prohlédla.

„Odporné místo,“ zhodnotila jsem Seanovu chloubu. „Pojďme pryč, prosím.“

„Tys nepochopila. Tady bude tvůj novej bejvák,“ sehnul se Sean a nadzvedl dřevěný poklop uprostřed ponuré kaple.

Oklepal ze sebe pavučiny a oprášil si boty od nánosů, které na nich při jeho úkonu uvízly. Doliu s Clopotem mě přistrčili blíž k otvoru.

„Ne, to nemůžete udělat,“ zavrtěla jsem s odporem hlavou a snažila se jim vytrhnout. Přepadla mě zoufalá touha utéct.

V díře, kterou Sean odhalil, trčely z podlahy vzhůru dřevěné bodce. Každý, kdo by na ně dopadl, musel zemřít pomalou a bolestivou smrtí.

„Jestli mě chcete zabít, udělejte to teď hned... tady.“

Napnula jsem všechnu sílu, ale proti třem silným upírům jsem neměla pražádnou šanci.

„Neboj holka, ještě nenadešel tvůj čas. Jen tě tu na chvilku schováme. Vidíš okénko v pravym rohu?“

Nahnula jsem se a uviděla malé čtvercové okno. Tím musel umírající nešťastník vidět, kdo přicházel, či odcházel z hradu. Věděl, že umírá a....

„Takovou odpornost by člověk nevymyslel,“ vyřkla jsem nahlas první, co mě napadlo, při pomyšlení na svou budoucnost.

„Lidi vymyslej eště horší věci. Seš naivní... dítě,“ popostrčil mě Doliu k díře. „Spusť se pomalu dolů a když dáš bacha, hroty kopí ti neublíží. Uvelebíš se pěkně mezi nima a budeš hodná. Však se tam vejdeš. Stačí pípnout a odnese to Volturiová. Rozumíš?“

Pochopila jsem. Měla jsem čekat v tomhle vězení, z něhož bych stěží mohla uniknout. Leda bych byla jogín a uměla chodit po jehlách. Navíc... zvlášť krutý způsob jak znehybnit upíra.

Stoka, do které jsme seskočili při našem útěku z Volterry s Nicem, byla proti vězení a hladomorně na Leapu neškodné pouťové bludiště.

Musela jsem mlčet, abych neohrozila Elenu, kterou budou držet za rukojmí a jí zase určitě napovídají, že já jsem na tom podobně. A přitom budeme jen pár metrů od sebe. V čí hlavě se zrodil tenhle ďábelský plán?

„Možná ti bude zatím dělat společnost pár mrtvolek. Ještě nestihli pořádně uklidit,“ strkal do mě zezadu Gropariu.

 „Dělej už, musíme zpátky.“

Nezbývalo nic jiného, než se pomalu spustit do tmavé díry s bodci. Opatrně jsem našlápla na jeden z nich a druhou nohou prošátrala místo kolem, abych zjistila, jak daleko jsou od sebe rozmístěny. Gropaiu mě prozatím ještě přidržoval za ruku. Odhadla jsem vzdálenost kůlů mezi sebou asi na třicet centimetrů. Mohla bych se snad mezi nimi pokusit protáhnout.

Zariskovala jsem a seskočila do míst, kde jsem vytušila trochu volného prostoru. Zapadla jsem těsně mezi dva kůly a naštěstí... nezraněná jsem se podívala okolo sebe. Vyjekla jsem hrůzou.

Téměř na úrovni mých očí ležela nabodnutá seschlá mrtvola s děsivých výrazem v bolestí zkřivené tváři. Nejstrašnější bylo, že nevypadala ani moc staře.

Odvrátila jsem zrak a pomalu se pokusila protáhnout mezi rozestupy v dřevěných bodcích k malému oknu, jímž by se člověk určitě ven nedostal.

„Ták, a je... hotovo,“ oddechl si úlevně Sean.

Poklop zapadl na své místo. Uslyšela jsem ještě, jak na něj přivalili cosi těžkého. Asi kámen. Pro jistotu. Skrčila jsem se v rohu. Odsud není úniku. Oknem se neprotáhnu, přes bodce k poklopu nemůžu a navíc je ještě zajištěný a křičet... nesmím.

Zabili by Elenu.

Odevzdaně jsem se schoulila do klubíčka a začala plakat.