28. kapitola 

Kapitola 28. - Leap 2. část

V přítmí se přede mnou rýsovaly dvě téměř záhrobní, strašidelné postavy, ze kterých vyzařoval ledový chlad a odtažitost. Oba stáli mlčky a prohlíželi si mě.

„Hmmm.... dobře. Jak ti říkají?“ promluvil po hodně dlouhé chvíli ten o malinko vyšší.

„A neměli byste se náhodou nejdřív představit vy? Předpokládám bratři ….O'Carrollové?“

Nehodlala jsem podlehnout strachu, který se mě začal pomalu zmocňovat. Temná energie, šířící se kolem nich, mě začala obestírat jako mlha válející se po okolních kopcích.

Neodpověděl, jen pobaveně zvedl obočí a pousmál se. Snažil se nutit do přátelského tónu.

„No dobře, já jsem Tadhg a on se jmenuje Mulrooney..... O'Carroll,“ ukázal prstem na vedle sebe stojícího muže. „Spokojená? A teď.... ty,“ zabodl do mě pronikavý nepříjemný pohled.

„Jmenuji se Renesmé.“

„Dál?“

Zaváhala jsem.

„Cullenová.“

„Markusova dcera je tvoje...?“

„Přítelkyně,“ doplnila jsem.

„Orlando měl pravdu. Budeš se hodit,“ pronesl se zřetelným uspokojením v hlase.

„Hodit? K čemu?“ nechápala jsem. „Nebylo by lepší říct rovnou, co po mně chcete? Třeba se dohodneme,“ nabídla jsem naoko... spolupráci.

„Jo, dohodneme, ale ne s tebou. My se chceme především dohodnout s…“

„...Volturiovejma,“ dodal jeho bratr, který stál dosud úplně mlčky.

Takže mé vidění bylo....pravdivé. Přesto jsem se ještě zeptala.

„S Volturiovými? Na čem se s nimi chcete dohodnout? Oni jsou přece.... přece....,“ koktala jsem a hledala to správné slovo vystihující moc Volturiových a především scestnou představu O'Carrollů o tom, že by se mohli s Volturiovými na čemkoli dohodnout po tom, co si dovolili unést přítelkyni Eleanory Volturiové a vlastně... i ji samotnou ohrozit. Což vlastně ještě Volturiovi nevěděli.... ani Elena.

„Volturiovi přijedou a budou chtít vysvětlení – tedy v tom lepším případě,“ nevěřícně jsem ze sebe vysoukala, ale stále jsem tápala ve své mysli, snažíc se nějak logicky celou věc poskládat. O'Carrollovi přece musí vědět, že riskují své životy.

„Tak především, Volturiovi budou muset přijet. Nebudou mít na vybranou,“ prozradil Tadhg další část jejich plánu.

„A čím je hodláte donutit se s vámi vůbec zaha..... bavit?“

Tadhg zalomil ruce v bok a začal se poťouchle smát. Jeho bratr také a přidal se i Gropariu.

„To dítě je..ha, ha... vážně.. ha... zábavný. Máme přece někoho, na kom jim dost záleží. A Eleanoře zase dost záleží na tobě.... Nemám pravdu? A vám všem zasejc hodně záleží na tom novináři. Borromeo? Tak se jmenuje?“ koukl Tadhg na bratra a ten souhlasně přisvědčil. „Takže bych ti radil... spolupracuj. Pevně doufám, že ani Volturiovi se nebudou moc cukat.“

Nevěřícně jsem si přejela rukou studené čelo. Proboha! Oni sem opravdu chtějí přilákat Elenu. Ne, ne... Orlando ji přivede. Vlastně... přijde úplně dobrovolně, protože netuší, jaká past je na ní nastražená. Důvěřuje mu. A Volturiovi? Jistě jim El dá vědět kam má namířeno a oni jí budou chtít pomoct. A... Nico? Doufala jsem, že alespoň Niccolo je už v bezpečí s mou rodinou, která nás určitě nenechá na holičkách, což asi tito šílenci ještě nevěděli.

Položila jsem si hlavu do dlaní.

„Proč to všechno děláte?“ doufala jsem, že mi řeknou ještě víc.

„Ani slovem jsme se neprokecli,“ ujišťoval Gropariu své vůdce.

„Aspoň něco. Orlando totiž říkal, že jste akci kapánek zvorali.“

„Když my tu Volturiovou nikdá neviděli,“ omlouval se Gropariu. „A tahle holka měla jejich prsten a Orlando stejně po tý Volturiový slintá jak honící pes, takže je nakonec všechno v cajku, ne?“ nervózně se uchechtl.

 O´Carrollové ho zpražili pohledem. Gropariu pochopil, že přestřelil.

Nedalo mi se ještě nezeptat.

„Můžu vědět, kde přesně jsem? Kam jste mě unesli? Jsme v Irsku?“

„Chytrá hlavička,“ potvrdil Tadhg moji domněnku. „Jsi hostem na hradě Leap, miss Obludko,“ udělal narážku na mé jméno. „Do Skotska se asi nepodíváš, ale nějaké jezero bychom ti tady taky našli, Re...Nessie...mé,“ zkomolil naschvál moje jméno.

Gropariu se plácl rukou do stehna a vyrazil ze sebe hurónský řev. Tedy... asi se smál, ale při jeho smíchu mi spíš běhal mráz po zádech. Řičel hodnou chvíli, až ho musel Mulrooney zarazit. Mezitím vstoupil do místnosti Sean.

„Přišel jsem o něco?“

„Cha chá, jen že tu budeš mít, Seane, další strašidlo. Naše nová přítelkyně se jmenuje Re...Re... Nessie,“ zakuckal se Gropariu novým smíchem.

„Ano, Nessie. A ostatně.... budu strašit na Dobříši, takže se mnou, Seane, raději nepočítejte,“ hodila jsem do placu svou námitku naprosto suše a dělala, že se mě jejich hloupý humor netýká. Prostě jsem se nechtěla dát rozhodit.

„Dobříš? Kde ?“ zajímalo Seana.

„V Čechách. A rozhodně se mi tam líbilo víc než u vás,“ opovržlivě jsem si je změřila všechny pohledem.

Zajímalo mě, co má s těmi upíry společného Sean, a proč je ještě člověk.

„Hmm, třeba až tě provedu po hradu, změníš názor. Ten náš je totiž ze všech nejstrašidelnější,“ sedl si Sean na židli naproti nám.

Bratři O'Carrollové se konečně taky usadili a pozorovali mě z pod přivřených víček.

„Tedy v Evropě,“ dodal ještě Sean a nalil mi čaj z konvice stojící na stole do velkého hrnku a přistrčil ho přede mě i s talířem sušenek. „Seš prý taky napůl člověk,“ zajímal se dál.

Přikývla jsem, a i když bych se moc ráda zeptala Seana na podobnou otázku, mlčela jsem a tiše upila malý doušek. Chutnal báječně. Voněl po mateřídoušce a meduňce. Byl příjemně uklidňující.

Oheň praskal v krbu a občas z něj odlétl do místnosti roj jisker. Sean prohrábl dřevo pohrabáčem a přihodil další pořádné poleno, připravené na hromadě.

„A jak se ti přihodilo - bejt napůl člověk?“

Neměla jsem v úmyslu vykládat jim o velké lásce mých rodičů. Těžko by pochopili, že může někdo mít jakékoliv city, natož pak cítit k někomu... lásku.

„Matka byla člověk a při porodu zemřela. Vychoval mě jen otec - upír. Studuji na univerzitě a do Evropy jsem vlastně přijela ze...studijních důvodů.“ Tohle vysvětlení by jim mohlo stačit. „Čí je vlastně hrad? .... váš?“ obrátila jsem se na Seana a snažila se odvést řeč od mé rodiny.

Že jsou ve hře i Cullenovi pravděpodobně nevěděli. Nechám si také nějaké eso v rukávu. Mohl by to být pro ně dobrý moment překvapení a pro nás velká výhoda.

„Mnoo....,“ zaváhal s odpovědí a zdálo se, že čeká na souhlas upírů pohodlně rozvalených vedle sebe na židlích.

„Jen mluv, Seane,“ dostalo se mu svolení souhlasným zamručením.

Sean tedy spustil.

„Je i není. Majitele hradu Leap máš přímo před nosem. Před více než tisíci lety býval sídlem mocného rodu O'Carrollů, kteří střežili nedalekou stezku skrz hory Slieve Bloom. Sama jsi viděla, že je poměrně rozlehlý i když už... taky zažil svoje. Levé křídlo je úplně vykuchané. Krvavá kaple vyhořela s hradem a zub času se na něm nehezky podepsal.

Zdejší obyvatelé si šli kdysi dost po krku, a tak se stalo, že po nějaké době z původních majitelů nezbyl skoro nikdo,“ nadechl se. Mrkl na O'Carrolly vedle sebe a pokračoval: „Pak se několikrát změnili vlastníci a každej odtud hezky rychle vzal roha, poněvadž marbh-bheo, tedy mrtví kráčející nocí, všechny nezvance dost děsili. A tak se konečně drumadraw Leap dostalo do mých rukou. A já mám pro strach uděláno. Koupil jsem Leap v roce 1991 i s tou jeho hrůzostrašnou pověstí. I se strašidly.“

Zašklebil se a ještě přihodil poznámku, že drumadraw znamená sídlo. Pak pokračoval: „No a nabídl jsem zdejším duchům,“ podíval se úkosem na upíry v místnosti, „že si nebudeme překážet. Já je nechám na pokoji a oni mě zbaví nezvaných hostů. A teda musím říct, že jsou lepší než smečka hlídacích psů. Široko daleko nezavadíš o člověka. Nikdo sem nepáchne. A když náhodou někomu zvědavost nedá....,“

„Třeba jako těm dvěma turistkám včera,“ skočil mu do řeči Tadhg.

„Je s ním...“

„…Amen,“ zase ho Tadhg předběhl a doplnil.

Polkla jsem nahlas velký lok čaje.

„Vy jste je zabili? Zabíjíte lidi? Tady? Vždyť na to přijdou.... a,“

„Nikdo na nic nepřijde. Místní sem nechoděj. Vyhejbaj se hradu jako čert kříži. I ve dne. Nám zdejší podnebí ohromně vyhovuje. Už sis asi všimla, že je tu hezky deštivo. Slunce je po velkou část roku schovaný za mraky. No prostě... ráj pro upíry. Lovíme samozřejmě jinde. No a cizí, co sem zablouděj... prostě zmizej.... a už je nikdo nikdy nenajde.“

„Jste odporný zrůdy,“ vykřikla jsem zhnuseně a vychrstla zbytek čaje z hrnku Tadhgovi do obličeje.

Nehnul ani brvou, ale mě se náhle sevřelo hrdlo. Těžko se mi dýchalo.Během pár vteřin tlak povolil. Asi pracují nervy....pomyslela jsem si.

„Jen si posluž. Moc rád ti ukážu něco, cos ještě neviděla. Kam se hrabe nějaká Dobříš. A na zrůdy taky dojde.... však se dočkáš. Dobře ji hlídej, Gropariu. A kdyby se pokusila utéct..... zab ji!“ přikázal.

Gropariu kývl hlavou, že rozumí. O'Carrollové se zvedli.

„Jdeme pro ostatní. Venku padla mlha...paráda. Skoro to vypadalo, že ten mozol opravdu dneska hodlá vystrčit růžky,“ zhodnotil povětrnostní podmínky pro dnešní den, které jim evidentně hrály do karet.

Odešli a zanechali za sebou dusivě těžkou atmosféru.

„Vám je jedno co se tady děje? Vždyť jste člověk!“ vyrukovala jsem okamžitě na Seana, ale on jenom pokrčil rameny.

„Jsem samotář, nestojím o lidi. Nezachovali se ke mně vždycky... lidsky. A tak si tu žiju spokojeně v takové zvláštní symbióze. Oběma stranám to takhle vyhovuje. Tak co? A až se O'Carrollové stanou vládci...,“ zarazil se a zmlknul.

„Vládci čeho?“ vyzvídala jsem a hrála, že nemám sebemenší ponětí o jejich plánu.

Neodpověděl. Přestal si mě všímat.

Poprosila jsem tedy Groparia, jestli si můžu sednout na židli blíž ke krbu a slíbila mu, že se nepokusím o útěk.

„Však víš...že bych tě... zabil,“ zavrčel mým směrem a vypadal vážně dost přesvědčivě.

Rozklepal mě vnitřní chlad, který mě zamrazil ve všech kostech v těle. Na zdejším upířím sídle se chystá.... spiknutí. Do něj jsme byli zataženi i my – Elena, Niccolo, já a...především.... Volturiovi. Nejmocnější rodina upírů na světě se má stát předmětem vydírání? Jaké mají ještě O'Carrollové jistoty, pomocí kterých chtějí dovést svůj plán do konce – tedy kromě Eleny, že se odvážili postavit Volturiovým?

Seděla jsem u krbu a upřeně hleděla do živých poskakujících plamínků. Ruce mi ovanul horký proud tetelícího se žáru. Rozpálený Elenin prsten se opět připomenul. Otočila jsem se zády k Seanovi i Gropariovi a snažila se utvořit mezi sebou a jimi pomyslnou vizuální bariéru, abych se mohla bez vyrušování soustředit na světlo, které opět začalo prostupovat prstenem.

Paprsek světla se spojil s magickým, rudě zlatým ohnivým živlem v jeho blízkosti. Jenže tentokrát jsem se nechtěla stát jen pasivním prostředníkem ve hře neznámých sil.

Měla jsem v úmyslu rozluštit záhadu prstenu, který mi dával v určitých okamžicích nahlédnout do myslí druhých.