29. kapitola 

Kapitola 29. - Tajemství prstenu 2. část

El stála pod velkým rozložitým dubem a telefonovala s Alicí. Orlanda jsem neviděla. Ale ano, seděl skrčený nedaleko, pod malým dřevěným můstkem přes potok. Les. Dubový háj. Velký kámen.

Takové jsou v severozápadní Francii. Bretaň? Rozhodně mají namířeno správným směrem. Téměř. Jen musí trochu víc na sever.

 Alice potichu líčila Eleně do telefonu své vize. Dávaly si pozor, aby je Orlando nemohl poslouchat. Viděla mě jet do Anglie a... ještě dál... snad.. Irsko. Starý hrad. Neznala jeho jméno, ale... otřásla se: „Je... prokletý...,“ odmlčela se. Pak ještě popsala stavbu, kterou uviděla ve své vizi.

Elena soustředěně poslouchala. Přemýšlela. Usoudila, že Orlando je dobrý stopař. Vede ji správně. Jen ta malá odbočka víc k západu ji zarazila. Loupla okem po Orlandovi telefonujícím pod mostem.

Byla si rozhodně jistější s Cullenovými v zádech. Mluvila i s Volturiovými poté, co Orlando zavětřil směr. Také oni se vydali na cestu. Zanechá pro jistotu pachové stopy. Edward Cullen je prý nejrychlejší a je možné, že se po cestě setkají, zadoufala.

Vytrhla si z hlavy malý pramen vlasů a položila ho na vrásčitou větev.

Orlando ji pokradmu pozoroval. Všimla si toho. Rozhodně mu nehodlala prozradit, komu tady zanechala svou kadeř. Nemusí vědět všechno, pomyslela si. Je to jen obyčejný stopař. I když... zdá se, že dobrý. Volturiovi vědí, koho si vybrat do své gardy.

Orlando se zvedl a přicházel k ní. Rychle se rozloučila s Alicí a zaklapla telefon.

„Vyřízeno?“ myslel si, že právě domluvila s Volturiovými. Pokoušel se Elenin hovor poslouchat, ale mluvila potichu a i přes veškeré jeho úsilí se mu nepodařilo zachytit ani jediné slovo.

„Ano. Nechala jsem jim stopu. Aby nás rychleji dohonili,“ ukázala na chomáč svých vlasů.

„Hmm... cítím les, hory, vodu... srnky...,“ zasnil se.

Elena se na něho pozorně zadívala. On z jejích kadeří cítil ještě srny... ? Byl vážně dobrý. Navíc i Alice potvrdila svými vizemi směr, který určil. Ve stopováni se tedy spolehne na Orlandovy schopnosti. Prozatím. Zrníčko pochyb jí však stále bránilo důvěřovat zcela schopnostem druhých. Věřila jen sama sobě.

„Máme namířeno na sever? Do...?“ chtěla se ujistit.

„Do Anglie. Snad... dokonce...,“ zavřel oči a usilovně se soustředil, „ještě dál.“

Čekala a mlčela. Neprozradila, co jí řekla Alice o Irsku. Rozhodla se, že ho ještě trošku vyzkouší. Stále pátrala po jeho slabině. Potkala ve svém životě několik velmi dobrých stopařů, ale Orlando by musel být opravdu geniální. Stopovat s takovým minimem pachových podnětů a přes půlku Evropy.... Odbočka víc k západu Elenu zmátla. Nemohla vědět, že Orlando s ní chtěl být sám o chvilku déle.

Ta myšlenka z něho vytryskla mým směrem, když roztouženě čichal vůni Eleniných vlasů.

„Pojedeme,“ rozhodla.

„Ano,“ přitakal.

V mžiku seděli v autě. Elena se chopila řízení.

„Budu řídit já.“

Zašlápla plyn skoro do podlahy svého Volva. Bláto pokropilo blatníky i zadní okno a auto se rychle vyřítilo z lesní odbočky na hlavní cestu.

„Ráda někoho zachraňujete?“

„Jde o moje přátele. Nenechám je v nebezpečí.“

„Borromeo je přece člověk. Ochraňovala jste i jeho... přede mnou. Před Volturiovými. Vím... máte v sobě jen polovic upírské krve, ale opravdu tak snadno odoláváte.....chuti na .....lidskou krev?“ upřeně se na Elenu zadíval a zdálo se, že se malinko usmívá.

„Za těch pár set let... jsem se naučila mít nad sebou kontrolu.“ Nechtělo se jí do podobného rozhovoru a doufala, že Orlando dá pokoj a nebude se víc vyptávat.

„Dokážete se kontrolovat ve všem?“ byl neodbytný. Jeho dotaz už vůbec nebyl Eleně příjemný.

„Ano,“ odvětila úsečně a nespouštěla oči z řízení. Snad ho tím odradí od dalších nemístných otázek.

Neodradila.

„I v lásce? Ve svých... citech?“ snažil se dostat pod slupku nepřístupnosti, kterou kolem sebe utvořila a nehodlala na tom nic měnit. Takhle jí bylo dobře. V její pevnosti. Nějaký Orlando přece nemá právo s ní mluvit o tak osobních věcech. Vůbec s ním nebude podobné téma rozvádět.

„Nezdá se vám, že vás můj citový život nemusí zajímat? Nehodlám se o tom bavit. Rozumíte?“

Rozuměl. Rozhodl se vyčkat na vhodnější příležitost. Elena Volturiová bude pro něho těžký oříšek. Ale poradí si. Nevěděla totiž, že Orlando O'Carroll není jen tak nějaký hej počkej, aby s ním jednala tak povýšeně. Ještě se bude divit. Stojí za ní sice mocní Volturiové, ale všeho do času.

„Nebylo by lepší jít po svých?“ navrhl Orlando. „Možná bychom byli rychlejší.“

„Stihnete tak rychle... stopovat?“ zaváhala El a byla ráda, že ji přestal tepat do živého.

„Proč mě podceňujete, Eleno? Jsem přece nejlepší stopař v gardě. Nevěříte ani vlastní rodině?“

„Věřím málokomu a vůbec ne někomu, kdo mě špehoval. A kde je vlastně váš... ehm... ten druhý... stopař?“ nesundala nohu z plynu a s pískotem kol se vřítila do zatáčky.

Orlando zůstal klidný. Jestli ho chtěla Elena vyvést z rovnováhy, nepovedlo se. Poznal, že záměrně přeskočila k jinému tématu. Tím líp. Měl rád velké výzvy.

„Poslal jsem ho zpátky, zdržoval mě. Stopovat vás,“ usmál se na ni, „je totiž dost obtížné,“ snažil se Eleně maličko vlichotit.

„Ale našel jste mě... nakonec. Doufám tedy, že najdete i Ness... a rychle,“ otočila se na něj. Střetli se pohledy. Safírový a karmínový. Dvě silné a nezávislé povahy spolu sváděly souboj, prozatím beze zbraní. Ani jeden tento duel však nehodlal prohrát.

Orlando spolkl svou další poznámku. Snad je dobře, že mě Elena podceňuje, vlastně mi tím usnadní práci, pomyslel si. Věří si tolik, že ani nepozná, když se splete.

Čekal dlouho na příležitost... nepustí svou šanci z rukou. Udělí Volturiům pořádnou lekci a Elena nezůstane ušetřena. Dlouho snášel s ostatními její přezíravost a pyšné vystupování. Marně doufal v možnost lépe ji poznat a přiblížit se jejímu srdci. Snad by mohlo být všechno jinak. Čas však již vypršel. O'Carrollovy nikdo přehlížet nebude.

Jen hluboko v hrudi ho zabolelo. V ledu, který věznil jeho dávno mrtvé srdce, se objevila trhlina.

Vzdychl.

Elena nadzvedla tázavě obočí.

„Ale nic,“ odmlčel se. „Cítím jejich stopu venku líp. Nebudeme muset tak často zastavovat.“

Elena přikývla a obrátila svou pozornost zpět na vozovku.

„Souhlasím.“

Odbočila ze silnice a zaparkovala auto na vedlejší cestě. Napsala ještě zprávu Volturiovým a požádala je, aby poslali někoho, kdo se o auto postará. Přeci jenom o něj nechtěla přijít. Zvykla si.

V příštím okamžiku se rozběhla po stopě Orlanda, který mezitím zmizel v lese.

Chtěla jsem si ještě vyvolat obraz Belly, Edwarda a zbytku své rodiny, ale sotva jsem se stihla na ně zaměřit, kdosi mě s trhnutím málem srazil ze židle.

„Proč ta holka pořád tak nepřítomně zírá na ten prsten,“ cloumal mým ramenem Tadhg.

Ani jsem si nevšimla, že přišel. Obraz zmizel.

„Mami... ještě ne!“ volala jsem v duchu za mizející tváří.

Tadhg mě donutil vstát a zkoumal stále ještě jiskřící prsten.

„Tohle je....?“

„Přece ten Volturiovic prsten,“ vysvětloval Gropariu, protože já mlčela a uhýbala očima před jeho chladným pohledem.

Rudé zorničky se mu rozšířily na maximum a vztekle vyjel na Groparia. „Měli jsme jí ho sebrat! Dávno. Ten prsten totiž...“

Modlila jsem se, aby neznal jeho moc. Aby neměl vůbec kdy příležitost ji odhalit.

„... teď budu nosit já!“

Podržel si mou ruku před očima a prsten strhl z prstu. Světlo pohaslo.

„Ty a Orlando dostanete druhé dva,“ uklidňoval Mulrooneyho, jež nás už také hodnou chvíli sledoval ve dveřích a začal na svého bratra cenit zuby. V hrdle mu zachrčelo.

„Můžu ho zrovna tak nosit já a ty si počkáš.... bratříčku,“ napjal se do útočného postoje.

Sean a Gropariu celý výjev sledovali z uctivé vzdálenosti. Já začala po krůčcích couvat v marné snaze najít nějaké chráněné místo, až se ti dva rozzuření upíři na sebe vrhnou a poperou se o prsten Volturiových.

„Jsem starší, zapomněls?“

„Orlando je nejstarší. Měl by být jeho,“ nenechal se odbýt Mulrooney.

Tadhg naštvaně podal prsten Seanovi.

„Na... pohlídej ho.“

Otočil se na bratra.

„Dobře. Ať máš klid. Bude Orlanda.“

„Zase slízne všechnu smetanu,“ smířlivějším tónem procedil mezi zuby Mulrooney. Kývl na Seana. „Ručíš nám za ten prsten hlavou! Rozumíš?“

Sean strčil rychle prsten do kapsy u košile a seděl ani nedutal. Jen z jeho úst splynulo sotva slyšitelné „jo“.

„Ták, a teď,“ rozhlédl se Tadhg, kam jsem docouvala, „ty! Půjdeš s námi ven na něco se mrknout a ať tě nenapadne žádná pitomost. Myslím, že je na čase představit ti konečně ...naší gardu.“

Otevřel s vítězoslavným úsměvem dveře a vystrčil mě před sebou z domku na nádvoří. Ostatní vyšli za námi.

Zůstala jsem konsternovaně zírat před sebe do mléčné mlhy a nevěřila vlastním očím.