32. kapitola - 2. část

Kapitola 32. - Na život a na smrt 2. část

Náhle a zcela nečekaně dopadl na krk Sibia Orlando. Jediným pohybem svých silných rukou mu odtrhl hlavu a smýkl s ním do ohně opodál. Sibiu si nestačil uvědomit vůbec nic. O život ho připravil jeho pán.

Zděšeně jsem přihlížela, co udělá Orlando dál.

Elena ležela u jeho nohou naprosto bezbranná, paralyzovaná bolestí. Rozhlédl se a také uviděl Jane, jenž stále držela Elenu ve své ďábelské moci. Bez rozmýšlení se postavil mezi ně.

Podlomila se mu kolena. Klesl. Padl na všechny čtyři. Zaťal pěsti a bylo znát, že celou svou vůlí přemáhá krutou bolest.

Elena se mezitím vzpamatovala. Pomalu otevřela oči. Zmateně upřela zrak na Orlanda klečícího před ní a zaštiťujícího ji vlastním tělem. Zvedla se ze země.

„Díky,“ zašeptala k Orlandovi.

Zachytila Janin pohled. V příštím okamžiku se válela na zemi v bolestech Jane.

El s Orlandem už opět stojícím za jejími zády nemohla v téhle chvíli od Jane odvrátit zrak. Všichni jsme si také všimli Volturiů, kteří nás zpozorovali.

Orlando zavřel oči a dotkl se lehce nosem Eleniných vlasů v zátylku, jako by si chtěl jejich vůni zapamatovat....navždycky. Malinko zaváhal a...... zmizel...

Elena povolila Janino sevření. Jane ležela zhroucená pod stromem. El se k ní rychle přitočila a procedila mezi zuby: „Tohle si ještě vyřídíme.“ Otočila se ke mně. „Pojď, Ness. Boj zatím neskončil,“ kývla hlavou k nádvoří.

Měla pravdu, naše pomoc se mohla hodit.

„Carlisle...., to je Carlisle,“ upřela jsem zrak do mlhy. Ale kde je Nico?

Nevím, kam zamířila Elena, já však běžela přímo ke Carlisleovi, který s Edwardem a Bellou společně pacifikovali dalšího malomocného.

Rameno vah se konečně vychýlilo na naši stranu. Ti zbylí malomocní přesto bojovali urputně a nepolevovali ve svých útocích. Věděli, že zemřou, a tak se rozhodli nedat nám vítězství zadarmo.

Sotva mě Carlisle spatřil, přispěchal s vysvětlením. „Neboj se, Ness, Nico je v pořádku. Je v autě před hradem...“

Na víc jsem nečekala a zamířila na příjezdovou cestu. Nechal ho samotného? Bez ochrany? Auto bylo naštěstí opravdu dobře ukryté. V křoví, a ještě na něm byly poházeny větve. Carlisle udělal pro Nicovu bezpečnost co mohl. Určitě si říkal, že je v boji každá ruka dobrá... Pochopila jsem ho, ale Nico byl tak bezbranný....

Jeho siluetu jsem zahlédla na zadním sedadle. Měl na sobě Carlisleův kožený kabát. Kvůli pachu. Carlisle myslel na všechno. Přesto byl však Nico vystaven obrovskému nebezpečí. Zaťukala jsem nejdřív na okno tak, abych ho nepoděsila. Nejdřív se přikrčil, ale sotva zahlédl za okýnkem můj obličej, vyskočil z auta.

„Ness...! Jsi zdravá, živá...“

„Ale dlouho nebude....!“

Zatrnulo nám. Hlas, který se ozval za námi, nepatřil nikomu z našich. Znám ho. Ohlédla jsem se. Dva metry od nás stál Mulrooney. Nedávala jsem pozor a on mě sledoval až sem. Zabije nás.

„Nech ho na pokoji. Bojuj se mnou,“ snažila jsem se ho odlákat od Nica.

„Kdepak jsou ti tví ochránci? Nó...., kdepak jsou?“ hmátl po nás rukou.

Nevím, co měl v úmyslu udělat, ale Nico přede mě skočil, ještě než jsem stihla zareagovat. Jako by Mulrooneyho gesto čekal. Mulrooney ho jediným pohybem své paže odhodil na auto a sápal se po mně.

Boj na život a...... na smrt, proběhlo mi hlavou.

Moolroney se na mně vztekle vrhl. Neměla jsem proti němu moc nadějí na úspěšnou obranu. Vlastně, vůbec žádnou.... naději. Byl v podstatě dost zbabělý na to, aby se postavil v čestném boji Cullenovým, nebo Volturiům. Místo toho si počíhal na jejich slabinu. Na mě a mojí snahu ochránit Nica.

V jeho rukou jsem byla křehčí než porcelánová panenka.

„Tvoje smrt bude odplatou za moje bratry!“ rukama mi pevně sevřel hrdlo a začal mě škrtit.

Šátrala jsem po jeho pažích v marné snaze se osvobodit. Moje schopnost... poslední šance!

Představila jsem si Tadhga, jak ho trhají a hážou do ohně Volturiovi gardisté. Podařilo se mi zachytit se Moolroneyho zápěstí a své vize na něho přenést. Doufala jsem, že získám ještě malinko času, než... než mě zabije. Chtěla jsem ho něčím odvrátit, šokovat, prostě... nechtěla jsem... umřít.

„Néé...,“ zařval a mně došlo, že to byl marný pokus. Odhodil mě na kapotu auta. Skočil za mnou. Skulila jsem se na zem a posledním zbytkem sil jsem vymrštila ruce proti němu. Neuvědomila jsem si, ale že ležím zčásti pod vozem, a tak, místo abych zabránila Moolroneymu v dalším útoku, zakleslo se mé pravé předloktí o jakousi ostrou hranu na podvozku a já si způsobila hlubokou tržnou ránu. Z poraněné paže vytryskl proud teplé krve.

Moolroney, klečící na mém téměř bezvládném těle se zachvěl, chřípí se mu rozšířilo a chystal se zasadit mi svými zuby smrtelný úder. Jeho rudé, vyprahlé oči se nebezpečně přiblížily.

Zavřela jsem oči. Nicu...miluji tě…

Najednou...... tlak ustal. Pod chvějícími se řasami jsem uviděla Marcusovu tvář.

„Žije..zatím. Musíte ji odsud odnést do bezpečí, Edwarde, než přijdou ostatní. Já se postarám o něho.“

Šeptala jsem a doufala, že mě uslyší: „Nezabíjejte ho.... Zná tajemství proměny malomocných.“

Pak jsem ztratila vědomí.....

Cítila jsem, jak ze mě spolu s krví uniká i má životní síla. Carlisle se nade mnou skláněl a snažil se zastavit krvácení. Hučelo mi v uších a všechno začalo splývat. Ozvěna kroků, která se blížila i hlasy okolo. Pomalu jsem se odpoutávala od svého těla a pocítila úžasnou lehkost. Najednou jsem je viděla. Stáli tam všichni nad ležícím tělem. Mým tělem. Carlisle se snažil zastavit únik krve z velké, otevřené rány na mém pravém předloktí.

„Ztratila moc krve, nevím, jestli bude žít,“ zhodnotil situaci.

„Musí být nějaká šance. Zachraňte ji, prosím.“

Viděla jsem Nica, klečícího u mé hlavy a zoufale upírajícího na Carlislea zrak.

„Jsou dvě možnosti. Pokud ji nakazím upířím jedem, promění se. Bude jednou z nás. Ale přežije.“

„A ta druhá?“

„Ztratila příliš mnoho krve, prodělává hemoragický šok. Snad by pomohla krevní transfuze. Bohužel, jediný člověk, který může v tuhle chvíli pomoci, jsi.... ty. Musel bys dát ale všanc svůj vlastní život a o jejím stále nebude rozhodnuto. Je to velké riziko pro vás oba. Nevím, jak budou vaše těla na transfuzi reagovat. Co bude dál, prostě neví nikdo.“

„Ne, Nico.... nedělej to! Chci, abys žil! Neriskuj! Naše srdce jsou jedno, už nejdou oddělit. Dokud bude bít to tvé, budu žít také!“ křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel.

S hrůzou jsem pochopila, že mě nevidí ani neslyší. Jsem duch. Už jsem mrtvá. Je.... konec.

„Udělej to Carlisle, dám jí všechnu svou krev, bude-li třeba. Jenom ji zachraň. Sama se musí rozhodnout, jestli chce být nesmrtelná. Dej jí šanci,.... prosím!“

Na mou necitelnou tvář dopadaly Nicovy slzy.

„Nebo mě také udělej tím, co jste vy.“

„Ne Nico, teď nemůžu. Ty máš stále ještě na výběr.“

„Už jsem zvolil,“ nastavil Niccolo rozhodně svou paži.

„Dobře, pokusím se a ty, jestli jsi věřící, se začni modlit,“ otevřel Carlisle svůj příruční kufřík a vyndal obinadlo.

Neschopná zasáhnout jsem se krčila u stropu a sledovala jehlu, nořící se do naběhlé Nicovy žíly.

Postav přibývalo.

„Nemůže umřít... nemůže,“ Bella ukryla ustaranou tvář na Edwardově rameni.

Edward ji pohladil po vlasech. „Neboj, vrátí se.... naše holčička... se vrátí,“ i on jen těžko skrýval strach.

„Žije?“ hlesl na Carlislea Nico.

Nemohla jsem vydržet dívat se, jak všichni trpí. Mně se docela zalíbilo být duch. Stačila myšlenka a ocitla jsem se venku, na místě, kde Volturiovi dokonávali své dílo. Na nádvoří.

Malomocné jsem neviděla.... jsou mrtví. Proč tedy nevidím jejich... duše? Jen hustý tmavý dým, stoupající z vysokých ohňů prozrazoval, že s nimi Volturiovi nejednali v rukavičkách.

Tadhg je mrtev, Orlando opět unikl a Mulrooney....?

Propátrala jsem celé nádvoří, hrad i okolí. Nebyl tady. Nikde.

Zrovna jsem měla v úmyslu využít úžasné nespoutanosti duše v hmotném těle...., jenže... náhle... mě cosi přinutilo změnit své plány a vrátit se na místo, kde nyní probíhal boj... o záchranu mého života.

Seanův dům.

Obrovská síla rozvibrovala mé nehmotné tělo a táhla mě k tmavému úzkému tunelu. Ještě chvilku prosila jsem. Cítila jsem se dobře... nic mě nebolelo....

….. Nico, moje rodina... jejich láska a.... má touha se k nim vrátit, neopouštět je navždy bylo poslední, nač jsem ještě pomyslela.

Tíha. Velká tíha.

Ucítila jsem pravidelné údery svého srdce.

Tělo sebou trhlo a já... znovuzrozená, se hluboce nadechla.

„Dýchá! Máme ji zpátky,“ konstatoval Carlisle a úlevně vydechl.

„Žije!“

Bella si také klekla vedle mě. Studenou dlaň mi přitiskla na čelo.

Pootevřela jsem oči.

„Mami, tati..., Nicu.“

Slabostí jsem sotva udržela víčka, ale zmocnil se mě neuvěřitelně silný pocit štěstí.