Tanec srdcí - 13. kapitola část první

Orlando stál dlouho před obrazem Eleanory Volturiové. Vzpomínal, kdy ji poprvé spatřil. Onoho dne se změnil celý jeho život. Už navždy byl k té nádherné ženě shlížející hrdě z obrazu připoután. Neměl ani zdání, že touha, vášeň, chtíč, jež jím smýkaly, jsou jen slabé odvary toho, co mělo teprve přijít.

Po celou dobu, kdy se tehdy zdržela ve Volteře, se jí snažil být nablízku. Vychutnat si její přítomnost, avšak Eleanora dlouho mezi svou rodinou nepobyla. Ostatně jako vždy.

Poháněna podivným neklidem se sotva za dva měsíce rozhodla odjet do Paříže brát hodiny zpěvu u proslulé učitelky hudby Thérése de la Motte. Vynaložená námaha byla dokonale zúročena. Elenino úsilí a zarputilost přinesla slávu v podobě proslulosti jejího inkognita - Arwen Voleterri.

Ve 30. letech 20. století sklízela Eleanora pod tímto jménem obrovské úspěchy na hudebním poli. Známá klavírní virtuoska a pěvkyně vyprodávala mnoho let koncertní sály celého světa.

Jenže jak už to u nesmrtelných bývá, musela ze světského života odejít do ústraní. Lidé si dokáží všimnout lecčeho a přitahovat zbytečnou pozornost svou stále mladistvě vyhlížející tváří rozhodně nebylo moudré.

Po čase se Eleanora do Volterry opět vrátila, ale mezitím se ženám otevřela možnost studovat, a tak neváhala a nechala se zapsat na několik světových univerzit. Demetri často Orlandovi nadšeně vyprávěl, jak získala Elena další doktorát. Z hudební nauky, práva či dějin umění. Oči mu při tom jiskřily radostí. Konečně se zdála být šťastná.

Až do dne, kdy vyplavala napovrch ta nešťastná záležitost s její matkou.

Orlando si prohlížel pečlivě ušlechtilé, klasicky dokonalé rysy ženy, která se mu už zdaleka nezdála být tolik tajemná. Zamyšleně složil ruce na prsou a promnul si bradu. Do jisté míry mohl porozumět i Janině nevraživosti. Ano... Eleanora byla jiná, úplně jiná než všichni zde a naprosto jiná než Jane.

Nenávist z Janiny strany však překvapila i Ara, který držel nad Jane ochrannou ruku. Aro ani druzí nevěřili, když jim Orlando sdělil jméno osoby, jež upozornila rumunské upíry na příjezd Volturiových do Benátek.

Jeden ze zajatých Vladimirových mužů promluvil před smrtí o spojení, jehož ve Volteře Vladimir se Stefanem v poslední době využívali. Nevěděl o všech tajných plánech, které se spřádaly na Lôtruśi, ale věděl dost, aby si Volturiovi dokázali poskládat přehledný obrázek o celé záležitosti. Poté, co ho Orlando se svými pomocníky vyslechl, byl vrhnut do jednoho ze sopečných jícnů Gurghiu. Nemohli s sebou brát zajatce. A nemohli ho propustit, pochopitelně.

Ještě nikdy neviděl Orlando Ara tolik zuřit.

Že byla Jane potrestána po té zákeřnosti na Leapu se všeobecně vědělo, jen druh trestu si Volturiovi nechali pro sebe. Nyní však nastala zcela jiná situace.

„Zrádkyně,“ obořil se Aro na Jane, krčící se za jeho křeslem.

Tentokrát bylo zle. Myslela si, že Eleanora únos do Rumunska nepřežije, doufala v to, ale celá situace se jí opět vymkla z rukou. Zase ji zachránil ten zpropadený Orlando.

Aro nařídil Jane, aby se postavila čelem ke všem obyvatelům podzemí, kteří se sešli po Orlandově příchodu v poradním sále, a přede všemi se jí zřekl coby své chráněnky, přítelkyně a pomocnice.

„Neohrozila jsi pouze ženu, jež je pod naší ochranou, ohrozilas nás všechny. Poneseš tedy důsledky svého rozhodnutí,“ pronesl hněvivě a sálem zelektrizovaným napětím všech přihlížejících se rozezněla jeho další slova. „Ponechám tvůj další osud v jejich rukou.“

Odpovědí mu bylo souhlasné mručení. Mnozí neměli Jane v lásce. Poslední dobou jí opravdu narostl hřebínek, který by jí už měl někdo srazit. Na rozdíl od odtažité Eleanory, jež byla také mnohým trnem v oku, ale neubližovala, nezrazovala, se Jane dopustila podlého a svéhlavého útoku na jednoho z nich a použila při tom bez dovolení svých schopností s úmyslem... zabít. Ani to jí nestačilo, nepoučena trestem, který jí Aro uložil, zradila celou Volterru a zapletla se s nepřáteli v Rumunsku.

Z davu temných postav v dlouhých pláštích vystoupil jeden muž.

„Vážíme si tvého rozhodnutí, Aro, poradíme se a zítra ti,“ přehlédl rudýma očima Volturiovy sedící důstojně ve svých křeslech, „vám sdělíme náš verdikt.“

Jane syčela vzteky. Aro ji zarazil jediným, sotva znatelným pohybem ruky.

„Odejdeš do svých komnat a vyčkáš na vyjádření většiny.“

Bude ráda, pokud přežije. Stačilo by jediné Arovo gesto a ihned by sdílela Giannin osud. Beze slova se zvedla a se sklopenou hlavou prošla úzkou uličkou, která se před ní objevila.

Ztichlým poradním sálem se ozvěnou nesly Janiny kroky, dokud za sebou nezavřela obrovské dřevěné dveře.

„A ty, jak ses rozhodl, Orlando O´Carrolle?“ dožadoval se Aro odpovědi na svou nabídku.

„Dovol, Aro, abych ještě promluvil s Eleanorou. Markus mi při příchodu v rychlosti vylíčil její bouřlivou reakci, když byla zpravena o vašich plánech.“

„Ach... ano... ovšem. Několik dní se neukázala,“ zvolal Aro, jako by si najednou vzpomněl, a upřel mlhavě zrak do prázdna. Pak zamyšleně pronesl: „Jistě, pohovořte si. Jde o velké rozhodnutí pro oba. Vyřiď Eleanoře, že do zítřejšího večera bych rád znal... odpověď,“ uzavřel Aro debatu.

Dav se začal vytrácet z místnosti. Orlando počkal, až všichni odejdou, a pak pomalu vykročil za poslední vytrácející se postavou. Aro dál diskutovat nehodlal. Caius s Markem nijak do hovoru nezasahovali. Jen mlčky přikyvovali jeho slovům. A ani teď nedali nijak najevo, co si myslí.

Pochopil, že dál už je to pouze na něm a na Eleně.

Ostatně ve Volteře se dlouhé řeči nikdy nevedly. Rychlými závěry bratrů Volturiových vůbec nebyl překvapen. 

Zamířil recepcí k chodbě vedoucí k Eleniným komnatám. Zamyšleně se zastavil u portrétu visícím nad vstupními dveřmi a prohlížel si ho pozorně, jako by ho viděl poprvé. Je to tak dávno, kdy se na něj díval s podobným zaujetím. Bezmála 120 let.

Co přinese budoucnost? Zatím netušil.

Zahlédl koutkem oka Demetriho, jenž ho z povzdálí pozoroval, opřen o pult v recepci. Otočil se k němu a opětoval mlčky jeho pohled.

„Nebudeš to mít vůbec lehké,“ prohodil Demetri.

„Já vím,“ odvětil Orlando a nejistým krokem zamířil k Eleanořině pokoji.