Tanec srdcí - 13. kapitola část druhá

Chodbou, kterou se blížil k jejímu útočišti, se linula smutná, snivá melodie. Nádherná klavírní skladba. Stál v zadumání za dveřmi a poslouchal. Váhal ještě dlouho poté, co dozněl poslední akord. Sbíral odvahu k rozhodujícímu setkání.

„Orlando O´Carrolle, nač ještě čekáte? Vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří.

Eleanora dávno cítila za dveřmi Orlandův pach. Bezpečně by ho poznala mezi tisíci jinými. Už ano.

Osmělil se a vešel. Seděla za velkým koncertním křídlem a štíhlými prsty se lehce dotýkala klaviatury mistrovského nástroje. Došel k ní a dotkl se ukazováčkem bílé klávesy. Po očku mrkl na Elenu.

Nečekaně zaklapla horní odklopnou desku, takže ťukla Orlanda prudce přes prst.

„Au,“ naznačil, že si fouká poraněný ukazovák.

„Nesahat, ten nástroj je velmi vzácný. Je zvyklý na jemné zacházení, O´Carrolle.“

Vstala z otočné stoličky, zavřela notový sešit, v jehož záhlaví bylo napsáno Comptine d'un autre ete l'aprés-midi, položila ho na desku klavíru a nabídla Orlandovi místo. Posadil se do pohodlné sedačky potažené bílou kůží. Usedla naproti a měřila si ho mlčky pohledem. Dívali se notnou chvíli jeden na druhého. Žádnému z nich se nechtělo načít obávaný rozhovor.

„Umíte tančit, Orlando?“

„Tančit?“ zaskočila ho. „Ach, ano, trochu... myslím. Nejsem žádný velký tanečník, ale tančil jsem občas, to ano,“ soukal ze sebe nesouvislá slova. Zatím netušil, kam míří.

„Věříte, že se dvě tolik rozdílná, tolik... zraněná srdce ještě mohou naučit tančit?“ položila další podivnou otázku. Nevěděl, jak odpovědět.

„Tančící srdce? Hm... zajímavá představa,“ přemýšlel.

„Myslím tančit tak, že zapomenete na svět kolem. Poddáte se rytmu celým svým srdcem, celou svou bytostí... Zažijete... el duende!“

Začínalo mu svítat.

„Myslíte goblind wind? Tak se tomu stavu říká v našich zemích... Eleno. Já nevím, nevím, jestli jsem nezapomněl kroky toho tance. Měl jsem své city pod kontrolou příliš dlouho. Rád bych, toužím... dal bych nevím co ještě někdy v životě takto tančit, milovat třeba... jistou ženu,“ dodal s pohledem pevně upřeným k zemi na ručně tkaný perský koberec.

„A vy, Eleno, vy jste schopna takhle milovat? Čistě, dětsky, bez ironie a sarkasmu? Bez zlehčování a přezíravých úsměšků?“

„Goblind wind?“ zarazila ho.

„Ano, zcela bez kontroly nad svým rozumem. Pouze srdcem. Ponořit se do transu... lásky. Do -“

„Tance srdcí?“

Oba se odmlčeli. Dvě bytosti tak rozdílné a přece tak podobné. Záhadný paradox života. Dvě srdce, která se po mnoha bolestech a zraněních rozhodovala, zda se opět naučit, připomenout ty dávno zapomenuté kroky. Kroky tance, který tančí všichni zamilovaní od dob, co svět světem stojí.

„Obávám se, Orlando, že mi budete muset ty kroky... připomenout.“

„Já? Vždyť víte. Neměl jsem možnost naučit se cele umění... tančících srdcí,“ zasmušil se.

Kéž by dokázal tolik milovat. Ale teorie není praxe. Nešťastně na Elenu upřel zrak.

„Ale vy... znala jste je. Tančila jste...“

„Markus vám řekl o Františkovi?“

„Jen něco málo. Stále ho milujete?“

„Vzpomínám. Je to už tak dávno,“ zadívala se nepřítomným pohledem skrz Orlanda. Tvář jí opanoval ten známý výraz zasněného fantazírování, útěku z bolavé životní reality.

Zalitoval, že zmínil její bývalou lásku.

„Někdy jsou vzpomínky, fantazie pouhým útěkem před realitou, Eleno,“ vyslovil nahlas, nač myslel. „Také jsem se snažil vegetovat při ordinování tohoto anestetika, ale potřeboval jsem ho stále víc a víc... na všechen svůj bol. Podlehl jsem zrádným představám, že už nemůžu nic dělat, že je toho příliš, že je to příliš těžké a pohodlnější bude nechat věci tak, jak jsou. Tyhle fantazie ale nemají s realitou nic společného. Vymstí se. Vedou k sebelítosti a depresím. Až setkání s vámi mi otevřelo oči. Žil jsem v ohni fantazie, který spaloval mou duši, místo abych prostě jenom... žil!“

„Řekl jste hodně tvrdých slov, O´Carrolle -“ nedopověděla.

Orlando jí skočil do řeči. Nechtěl, aby si vykládala zle jeho otevřené jednání na Lôtruśi i zde. Řekl jen, co ho už roky tížilo. Možná nevolil ta správná diplomatická slova. Řekl prostě, co cítil. Možná neohrabaně, ale bez úmyslu zranit a ublížit.

„Omlouvám se, Eleno. Netušil jsem, že se vás má slova tolik dotknou. Nechtěl jsem...“ Povzdechl si.

„Říci pravdu?“ smutně se usmála. „Ve víně je přece pravda!“

„Hm, ve víně snad ano, ale to už se mi těžko podaří někdy zjistit.“

„Však víte, co mám na mysli. Ten nápoj, který vás otupil na Lôtruśi. Ostatně, mě též. Nelitujte toho, Orlando. Vím, že jste byl upřímný. Mohla jsem se o sobě alespoň dozvědět leccos zajímavého.“

Podíval se na Elenu, jestli nežertuje. Tvářila se naprosto vážně.

„Promluvil jste s Arem?“

„Ano, samozřejmě.“

„Já také,“ odkašlala si rozpačitě.

Orlando byl jako na trní. Nevydržel dál našlapovat kolem hlavního tématu jejich diskuze jako kolem horké kaše. Nebudou si přece hrát na kočku a myš.

Ještě v Rumunsku byl rozhodnut po svém návratu do Volterry přijmout bez podmínek Eleanořinu ruku a přistoupit na všechny návrhy Volturiů. Teď ale cítil, že je Elena více zadumaná a smutná než kdy jindy. Zdála se být pokořená, zlomená. Tohle si nepřál. To nebyla ona... hrdá, živá, nazlobená, okouzlující, hořící... nádherná!

Nechtěl Eleanoru vidět bez jiskry a bez života. Nechtěl ji připravit o to nejcennější.

Vyskočil nervózně ze sedačky a přešel ke koncertnímu křídlu. Pohladil jeho boky, obkroužil prsty iniciály E.V. vykládané perletí v mahagonovém dřevě, laskal se s tím dokonalým nástrojem. A přitom...

...strašně moc toužil vzít Elenu za ruku, pohladit její bezchybnou pleť, přejet dlaní jemně po Elenině dokonale modelované labutí šíji. Toužil ji líbat, pomalu, něžně... dychtivě. Tolik po ní toužil. Ano, probudila v něm opět touhu. Avšak jinou, než dosud mohl zažít. Touhu po něčem světlém, ušlechtilém, krásném. Probudila k životu jeho kamenné srdce. Bude nesmírně těžké se jí vzdát. Podobala se cennému nástroji, o nějž se právě opíral.

„Jste velmi vzácná žena, Eleanoro Volturiová. Jste zvyklá na jemné zacházení a... zažila jste tolik bolesti. I když... byla vyvážena obrovským darem. Darem, jehož mně nebylo dopřáno nikdy v životě poznat. Darem lásky. Má cesta se ztrácí v temnotách. Vy překonáte stíny své duše a budete opět zářit. Zažijete i novou lásku. Věřím v to. Tolik vám to přeji. Nechci se stát překážkou ani hrozbou vašeho bytí. Studujte, malujte, hrajte, cestujte, tvořte... máte tolik možností. Před svým příchodem, když jsem si v recepci prohlížel váš portrét, jsem se rozhodl, jakou odpověď dám Arovi. Toužil jsem vás však ještě jednou vidět. Rozloučit se. Pro příště nebudu víc než dalším z mnoha stínů, které hrdě minete při své návštěvě ve Volteře, aniž byste k nim zvedla jedenkrát svůj pohled.“

„Mám vám rozumět tak, že...?“ nevěřícně na Orlanda zírala. Tohle nečekala.

„Ano, zůstanu ve Volteře. Ve službách Volturiových. Podvolím se. Už nemám víc sil být štvancem, neustále ostražitý, na útěku. Já se nemám kam vrátit. Nemám domov. Jste volná, Eleanoro. Nemůžu po vás chtít takovou oběť. Nechci pokračovat v tom proklatém rodinném dědictví. Nechci mít po svém boku ženu, která mě nenávidí. Nelze milovat z donucení. Bože... jsem prokletý.“ Zoufale stiskl pěsti. V příštím okamžiku stál u dveří a položil ruku na kliku.

Elena vystrašeně skočila k Orlandovi.

„Orlando, počkej!“ přešla k tykání. „Nyní vyslechni ty mě.“

Uchopila ho za ruku a silou rozevřela zaťatou dlaň. Odvedla Orlanda zpět a lehkým tlakem ho přinutila znovu se usadit.

Orlando bez odporu klesl do křesla. Elena se posadila na kožešinu před křeslem a složila nohy pod sebe.

„Aro by ti neuvěřil. Nebyl bys v jeho očích dostatečně zavázán. Neustále by tě sledoval, hlídal, podezíral. To není řešení.“

„Je... pro mne ano. Nezničím přece život ženě, kterou miluji.“ Natáhl ruku a opatrně uchopil Eleninu malou dlaň do své.

„Orlando, mlč už konečně. Nech teď mluvit mě,“ vztáhla druhou ruku a položila prst na Orlandova ústa.