Tanec srdcí - 4. kapitola část první

Vzduchem se neslo karnevalové napětí. Bylo cítit v každé ulici, na každém nároží. Vznášelo se nad hlavami tisíců nedočkavých turistů, kteří bezpečně mířili na místo, kde se měl konat úvodní ceremoniál.

Slavnostní zahájení karnevalového veselí.

Náměstí svatého Marka bylo již od čtvrté hodiny odpolední téměř zaplněno k prasknutí. Pódium čekalo na přílet anděla, jenž se měl podle dávné tradice z poloviny 16. století snést na laně mezi přihlížející diváky a dotknout se pódia.

Konečně se mladá žena oděná do masky anděla snesla k zemi a veselí mohlo propuknout naplno.

Akce spojené s karnevalem, který nemá žádný stanovený program, se pořádají po celém městě. Divadelní hry na nábřeží, projížďky masek v gondolách, velké průvody neuvěřitelně nádherných převleků, slavnostní bály a koncerty v benátských palácích.

Obyčejnému smrtelníkovi se nabízelo tolik zábavy! Mohl jenom litovat, že nešlo být všude.

Obyčejný smrtelník litovat mohl.

Pro Elenu ale nebyl žádný problém pohybovat se po městě rychlostí, kterou by každý člověk považoval za podezřelou. Dnes bylo v ulicích tolik Colombín, že se vůbec nikomu nezdálo divné potkávat tu jednu a na druhém konci města vzápětí druhou. Na náměstí svatého Marka třetí a na mostě Rialto čtvrtou, pátou...

Jen zkušený znalec, by při bližším prozkoumání odhalil, že jedna z masek Colombíny je naprosto výjimečná. Unikátní. Maska, která právě naslouchala v paláci Zamardi tonům Mozartovy Kouzelné flétny.

Usazena na kraji poslední řady v koncertním sále sklonila Elena hlavu na prsa a nechala se unášet hudbou až za hranice lidských smyslů.

Vždy obdivovala nadčasovost Mozartových melodií, jejich dokonalost, svěžest i smutek. Když Mozarta poprvé spatřila na vlastní oči, nebyl by ji nikdo v té chvíli mohl přesvědčit o jeho úžasných schopnostech a talentu. Ale když usedl k cembalu a vyloudil z něj první tóny, zůstala přimrazena naslouchat malému hudebnímu mágovi. Ihned zatoužila vlastnit jeden z jeho nástrojů. A jako mnohokrát předtím nebylo pro ni ani její strýce žádným problémem přání vyplnit. Mozartovo cembalo se stalo záhy ozdobou Eleanořina volterrského apartmánu.

Dnes se cítila mimořádně dobře, a i když obyčejně neměla kolem sebe ráda takové davy lidí, vůbec své volby zúčastnit se karnevalu nelitovala. Oddávala se cele všemu, co jí veselící se Benátky poskytovaly.

Koncert, noční rej a zítra divadlo a opět hudba. A tanec. Milovala tanec. Tak dlouho netančila. Naposledy s Františkem.

Benátský dóže proběhl už několikrát ulicemi města, ale zatím nenašel bytost, kvůli níž změnil své plány a namísto do rumunských hor zamířil na nejznámější ostrov Benátského zálivu. Malou chvíli postával zklamán na Mostě vzdechů, když proběhl všechny místnosti Dóžecího paláce. Zadíval se oknem na modrou hladinu vody pod sebou. Pohled na moře, které v dávných dobách uviděl odsouzenec naposledy, před svým uvězněním.

Pak se rozhodl projít ještě jednou s doširoka roztaženým větřícím chřípím pomalu i ta nejmenší zákoutí města. Pozorně se rozhlédl, zda není náhodou někým sledován. Nepříjemné tušení rychle zapudila myšlenka na Eleanoru.

Po několika hodinách dalšího pátrání začínal propadat beznaději. Je tady moc lidí, pomyslel si. Všechny ty pachy, vůně - větřil a nasával. Bedlivě rozlišoval a tříbil. Jeho stopařský instinkt mu však napovídal, že kořist není daleko.

Logicky by ten záchvěv, okamžik, kdy nabyl téměř jistoty, vysvětlit nedokázal, ale tušil, věděl... že Eleanora je nedaleko.

Bezmyšlenkovitě, celý napjatý a soustředěný jen na lov, téměř jako šelma, se plížil za vůní, která nyní přebíjela všechny ostatní. Stále více sílila a sílila, až ji... uviděl.

Nechtěně strčil do shluku masek u vchodu do sálu. Hned se jim zdvořile omluvil, ale byl tak zaujatý nalezenou stopou, že téměř nevnímal nic kolem sebe.

V přítmí koncertního sálu, stranou a snažíc se vzbudit co nejméně pozornosti, konečně zahlédl tu, kterou hledal. Rychle se přikrčil mezi druhé zamaskované návštěvníky. Doufal, že ho neucítila.

Vypadala však tak zabraná do líbezných tonů Mozartovy hudby, že nevnímala nic než ji. Skutečně netušila, nevěděla, ba ani necítila nic varujícího, že zde není jediná... nemrtvá.

Po celý zbytek večera pak Orlando Elenu z bezpečné vzdálenosti sledoval a dokonce se i v pozdní noci odvážil nahlédnout oknem do hotelového pokoje, kde unavena po vysilujícím dni spokojeně usnula. Ležela klidně ve velké zdobené posteli v prvním patře domu lehce přikrytá tenkou dekou.

Maska Colombíny, pečlivě ošetřena, čekala na zítřejší den pověšena na ramínku přehozeném o zárubeň skříňových dveří. Bez své majitelky, která jí vdechla život vypadala tak nějak... smutně.

Fascinovaně pozoroval, jak jí tlukot srdce v rychlých intervalech rozechvívá hruď a pod bledou kůží na krku poskakuje pulzující žíla. Nechybělo mnoho a byl by udělal snad největší chybu dnešního dne. Rukou sáhl po klice a chystal se zkusit, jestli jsou balkonové dveře zamčeny, když tu náhle zbystřil.

Ucítil upíra.

Nejednalo se však o spící ženu, jejíž vůně ho tolik mámila a lákala. Ten nový pach mu byl povědomý. Ano... znal ho dokonce velmi dobře. A vůbec nebyl rád, že se zde poblíž jeho budoucí kořisti potuluje ten, o němž si myslel, že na něho čeká kdesi daleko v karpatských lesích. Zklamaně mu zabublalo v hrdle. Spustil se z balkonu a pružně, jako kočka seskočil na zem. Vydal se za pachem, který zhatil jeho plány pro tuto noc.

Nemusel pátrat dlouho.

Hned ve vedlejší ulici stál opřený o zeď temný stín a Orlando by se vsadil, že čeká právě na něj. Plížil se ostražitě k postavě splývající v nočním příšeří s domem.

„Vladimire?“ sykl potichu směrem k postavě.