Našlapoval váhavě v obranném postoji, okamžitě připravený odrazit útok, po dlažbě, lesknoucí se pod drobným nočním mrholením.
„Ale no tak, Orlando, snad nemáš strach...,“ odlepil se stín od domu a vyšel mu naproti.
Orlandovi se viditelně ulevilo. Nemýlil se. Neočekávaným nočním překvapením byl opravdu Vladimir. Jeden z rumunských upírů, s nimiž bratři O´Carrollové spolupracovali při výběru malomocných, které měli v úmyslu proměnit a použít v boji proti Volturiům.
Stefan a Vladimir znali velmi dobře místa, kde v Rumunsku malomocní žijí, a rozhodli se po dlouhých debatách O´Carrollům nakonec pomoci s jejich výběrem pro účely přeměny. Více se ale do plánů na svržení Volturiových tehdy zapojovat nehodlali. Přitom se jinak chopili každé příležitosti sesadit Volturie. Zřejmě se ale opět k moci toužili dostat sami, jak tomu bylo ještě před patnácti sty lety, kdy je Volturiovi přemohli a nastoupili na jejich místo.
Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, prolétlo ještě Orlandovi hlavou.
„Jsi sám? A Stefan? Proč jsi v Benátkách? Dohoda zněla jinak. Nemusels jezdit až sem.“ Orlando přidal do kroku.
„Především dohoda zněla, že setřeseš Volturie a přijedeš za námi. A ne, že budeš slintat na balkoně nějaký ženský,“ ponechal Vladimir první část dotazu bez odpovědi.
V Orlandovi zatrnulo. Vladimir ho musel sledovat na balkoně Elenina pokoje. Elena ho začínala ovládat natolik, že ztrácel ostražitost. Nepříjemné poznání.
„Víš co?“ položil Vladimirovi přátelsky ruku kolem ramen. „Půjdeme na nějaké bezpečnější místo a promluvíme si.“ Nemohl se zbavit dojmu, že mu Vladimir cosi tají.
Snažil se ho odvést pryč z Elenina dosahu a doufal, že je Vladimir sám. Druhého upíra poblíž zatím necítil, i když se snažil nenápadně větřit. Vladimir o Elenině přítomnosti v Benátkách ještě asi neměl tušení. Myslel si pravděpodobně, že si Orlando vyhlédl nějakou dívku, s níž si chvíli pohraje a pak...
V několika vteřinách proběhli ulicí, vyšplhali obratně po zdi paláce Battagia a usadili se, pohodlně opřeni o klenutou římsu, ve druhém patře. Měli odtud bezpečný rozhled na všechny strany a konečně, cítíc se v bezpečí, se dali znovu do řeči.
„Mám vážný důvod, proč jsem pozměnil své plány, Vladimire,“ začal Orlando s vysvětlováním.
„A jako obvykle ten důvod chodí v sukních, co?“ skočil mu Vladimir do řeči a zachechtal se.
Znal Orlanda dost dlouho na to, aby věděl, že krásné ženy jsou jeho slabina. Ještě nikdy se však nestalo, že by kvůli kterékoliv z nich změnil svá předsevzetí, natož riskoval.
Když mu Orlando naposledy telefonoval, ubezpečoval jeho i Stefana, že Demetriho s gardou bezpečně setřásl a jen co se posilní, vydá se na cestu do Rumunska. Jenže o pár hodin později přišla od Orlanda ještě strohá zpráva, že to vezme oklikou se zastávkou v Benátkách. Vladimir se Stefanem se raději rozhodli nic neponechat náhodě a Orlandovo zastaveníčko si pohlídat. V téhle době nikdo nikomu nemůže věřit, říkali si.
Kromě toho, že hodlali na čas poskytnout Orlandovi úkryt před Volturiovými, jež z celého srdce také nenáviděli za to, že jim sebrali kdysi výsadu vládnout nemrtvým, měli totiž ještě jiné plány. Orlando byl jediný, kdo přežil čistku na Leapu. A potenciálně jediný žijící upír, který znal proměnu malomocných v nesmrtelné zrůdy.
To si alespoň mysleli.
Nevěděli, že jediný, kdo uměl ve skutečnosti nesmrtelné proměňovat, byl Mulrooney, kterého Volturiovi po dobytí hradu odvlekli a popravili. Chtěli po Orlandovi za poskytnutý azyl právě tohle tajemství. Jen se to měl Orlando dozvědět až v Rumunsku. A kdyby snad váhal...
Rozhodně to stálo za trochu toho risku.
Jestliže tvrdil, že Volturiovy honicí psy setřásl, věřili mu. Neznali lepšího stopaře. Nebyl žádný důvod k obavám, že by cesta do Benátek nemusela být bezpečná.
„Tak dobře, Orlando, zítra si s tou holkou ještě užij, ale pak odjedeme… spolu,“ snažil se Vladimir navrhnout Orlandovi nějaké přijatelné řešení pro oba.
Orlando váhal. Elena ho poutala jako magnet. Chtěl si dát na čas. Pobýt v její společnosti pár dnů. Pochopil ale, že Vladimir ho bude sledovat, a jestliže bude sledován, bude ztížena i jeho možnost setkání s Elenou. A navíc, mohl by ji ohrozit. Až Vladimir pochopí, že žena, kterou si vyhlédl, je Volturiovic chráněnka...
„Souhlasím. Zítra to skončím,“ rozhodl se ubezpečit Vladimira, že je ochotný po malém rozptýlení pokračovat v dohodnutém plánu.
„Jen si užij. Po tom všem si zasloužíš nějakou odměnu,“ zamnul si Vladimir spokojeně ruce. „Také se tu trochu porozhlídnu,“ naznačil posunkem co tím myslí. „Zítra večer po západu slunce se zde sejdeme.“
Orlando souhlasně přikývl. Vladimir na víc nečekal, vztyčil se na římse, vysokým skokem se přehoupl na protější dům, vyšplhal na střechu a... pohltila ho tma.
Orlando osamocen přemýšlel o zítřku. Už věděl, proč si nemá dělat žádné plány. Tolik se mu jich v poslední době zhatilo. A přitom vše vypadalo zpočátku slibně. Teď sedí s prázdnými dlaněmi a jeho mysl se neustále a donekonečna zabývá přemítáním o Eleanoře Volturiové. Marně se pokoušel přijít na to, proč právě ona se mu tolik vryla pod kůži.
Ještě ve svém lidském životě byl široko daleko vyhlášeným svůdcem žen. Žádná si před ním nemohla být jistá svou ctností.
Orlandova vysoká, pevně modelovaná postava a ostře řezané rysy mužného obličeje s pronikavým, chladně ocelovým pohledem ženy vždy bezpečně odzbrojily. Samy se mu nabízely a on se nikdy nenabažil jejich pozornosti.
Casanova, zdejší rodák, by se s ním nemohl měřit. Rty mu přelétl potměšilý výraz, když ho tohle napadlo. Poté, co ho bratr proměnil, se naučil zažívat při styku se ženou rozkoš dvojnásobnou. Žádný smrtelník si neuměl představit jaké je prožít tělesnou rozkoš několikrát znásobenou. Milování se se ženou a vzápětí ukojení žízně ještě zrychleně pulzující a rozbouřenou teplou čerstvou krví... ten pocit se nedal k ničemu přirovnat. Ani vzrušení z lovu nebylo silnější.
A mohl si ničím nevázán užívat v klidu dál, nebýt Markusovy dcery. Pozvedl k zimnímu nebi nešťastně oči.
Elenina nádherná tvář, dokonalá postava, jemná pleť, zvonivý hlas, způsob jakým naklání hlavu i zorničky rozšířené hrůzou při Janině útoku. To všechno dohromady a ještě mnohem více bylo důvodem, proč se s ní musí zítra setkat.
Tváří v tvář.
Ještě alespoň jednou, než odjede. Třeba ho bude odmítat, nenávidět, ale byl pevně rozhodnutý. Možná ji už nikdy nepotká. Možná zemře. A proto si chce uchovat vzpomínku na ní stále živou, voňavou. Jako ona.
Přitáhl si koleno k bradě a opřel si tvář o nohu.
Počkám ještě, než začne svítat. Pak se půjdu převléknout, vyhledám Elenu a při odpoledním reji masek na náměstí svatého Marka, jež bude doprovázet zvolení nejkrásnější Colombíny, které si určitě nenechá ujít, ji naposledy... políbím.
Evanescence - Lacrymosa (na námět Mozartovy Lacrimosy)
Uvnitř tebe,
Znova chlad a samota
Je to opravdu to, cos chtěl, baby?
Obviň z toho mě
Očisti svou vinu
Teď už tě nic nezadrží
Teď, když jsi odešel
Se znova cítím sama sebou
Truchlím pro věci, které nemohu napravit a dovolím...
Abys z toho obvinil mě
A očistil svou vinu
Teď už tě nechci zadržet
Nemůžu změnit to, čím jsem
Teď ne, nebudu lhát, abych si tě udržela blízko sebe
A v tomto krátkém životě není dost času na to, se vzdát
Má láska nebyla dostatečná
A můžeš z toho obvinit mě
A očistit svou vinu, zlato
Teď už tě nechci zadržet, lásko
