Tanec srdcí - 3. kapitola část první

Kdo by nikdy neslyšel o romantickém severoitalském ostrovním městě, jehož historické jádro se rozkládá v mělké laguně? 

Venezia.

Ve středověku centrum Benátské republiky.

V 5. století, když Hunové vyplenili Padovu a Aquilei, našli uprchlíci před náporem barbarů útočiště v bažinách nynější benátské laguny. Postupně se zde zabydleli a vystavěli město na 118 ostrůvcích. Využili výjimečnou polohu tohoto místa odděleného dlouhým pásem země od Benátského zálivu. Začali si zde stavět dřevěné chatrče na vysokých kůlech zapuštěných do vody, které byly postupem času, jak obyvatelé města bohatli, přebudovány na honosné domy a paláce. Kůly nahradily dubové a jilmové sloupy pevně ukotvené pod hladinou moře.

Roku 697 n.l. byl zvolen první dóže, a vznikl tak jeden z nejdokonalejších státních systémů, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu.

Malebné pobřežní promenády, křivolaké uličky, tajemná zákoutí v létě plná květin a zeleně, mosty, paláce, velkolepé náměstí sv. Marka - to vše činí z Benátek jedno z nejromantičtějších měst na světě.

Perla středomoří.

Tak Benátky nazývali ohromení návštěvníci už před mnoha staletími. Stejně jako tenkrát čekají dnes na každém rohu zvídavého turistu archeologické poklady, které uvnitř uchovávají další mistrovská díla.

V každé roční době mají Benátky co nabídnout. Od Biennale di Venezia, prestižní přehlídky současného výtvarného umění, jarní oslavy velikonoc, letního toulání malebnými ulicemi, až po tajemnou zimní atmosféru bez davů turistů, kdy se po setmění do ticha noci odráží nad hladinou kanálů bledá světla luceren a tmavé siluety benátských staveb.

A právě do Benátek měla Eleanora namířeno. Milovala toto město. Vždy ji dokázalo ukázat nějakou novou tvář. Potěšit i rozveselit. Vytrhnout z občasných nepříjemných melancholických stavů, které ji od smrti Františka nečekaně přepadaly.

Její duše hladověla. Jen si to dosud nebyla ochotna tak úplně přiznat. Raději se snažila nějak rozptýlit. Studiem, cestováním, nákupy. Náhražkami, které však stále nedokázaly přinést do trýzněné duše vytoužený klid a mír.

Dlouhé cesty, jež podnikala, studia, jimž se věnovala, vyprodané sály, ve kterých koncertovala pod jménem Arwen St. Marco Voleterri, vše co si mohla dopřát, jí nepomohlo zahnat zvětšující se prázdnotu, kterou cítila stále naléhavěji uvnitř sebe.

Možná byla tragickou láskou ke smrtelníkovi zraněna příliš. Dlouho její srdce chladlo a duše umírala.

Cítila, že bude zapotřebí velkých obětí k jejímu znovuzískání. Přijde čas, kdy se nebude moci vyhnout nahlédnutí do svého osudového zrcadla. Nastavit tvář... pravdě. Vnitřní krvácení nemohla utlumit žádná přetvářka. Navenek se mohla jevit zdvořilá, ba mnohdy cynická, ale ta maska jí vůbec nebyla příjemná.

Měla už plné zuby bojů a nepříjemných setkání... i zklamání. Kromě Ness a Nica, kterým mohla být nápomocna při naplnění jejich nesobecké lásky, zažila v posledním roce jen málo příjemných chvil. Málo příležitostí k útěku domů, sama k sobě.

Odhalením svého lidského původu a neblahou rodinnou historií se její city ještě více rozjitřily. Navíc nebyl čas ve víru událostí vše vstřebat.

Únos Ness, Janina zrada, boje na Leapu a léčka nastražená Orlandem O´Carrollem! Začala mít všeho právě dost. Hledala klid.

Už ale zažila za dlouhou dobu svého bytí tolik, aby věděla, že klid je jenom zdání, iluze. Skrýš, kam se uchylují ti, jež mají strach ze zklamání a těžkostí, která s sebou život přináší. Cítila, že její život potřebuje nabrat jiný směr. Dospívala k dalšímu bodu obratu ve svém bytí. Žít tak dlouho není vůbec jednoduché, přemítala častokrát.

Ale žít se musí, řekla jí kdysi Théréze, její francouzská učitelka hudby a velmi moudrá žena. Nemohla si nevšimnout Eleniných splínů a občasného výstředního chování přicházejícího u žen hladovějících po životě, jenž by měl pro ně význam.

A také jí prozradila, že většina ženských depresí, nudy, bludného a zmateného stavu je zapříčiněna velmi omezeným duševním životem, ve kterém je skutečné tvoření uhašeno nebo zakázáno. Bylo načase vybojovat zpět své srdce. Elena měla ještě tolik nesplněných snů.

Nepojede zpět do Volterry přímo, rozhodla se. Udělá si malou zajížďku. Při cestě z Paimpontského lesa si totiž vzpomněla, že právě nyní, na přelomu ledna a února, se v Benátkách pořádá velkolepý karneval.

Hudba, umění... snažila se hledat cokoli, co by pomohlo aspoň na chvíli zlomit její samotu. Vězení jejího srdce.

Volání domova, volání duše nemuselo být ještě úplně přerušeno. Tušila, že to úchvatné město přinese do jejího života dlouho očekávanou změnu.

Ach, kam až paměť sahala, jí karnevalovým veselím protknuté město vlilo vždy novou energii do žil. Mnohokrát za posledních pár set let se mohla v divokém reji předvést ve své masce zhotovené největším mistrem krejčím, řezbářem, mistrem svého řemesla 17. století, Giuseppem Mattunim. Drahocenný kostým obdivoval i její přítel Carlo Goldoni. Spisovatel, dramatik a básník, v jehož honosném paláci u břehu Canalazza, Velkého kanálu, se pořádaly koncem 18. století jedny z nejhezčích a nejdivočejších plesů.

Milý přítel Eleanoru vždy bezpečně poznal. Jak by ne, vždyť na sebe brala pokaždé podobu snad nejznámější postavy z tehdy proslulé a tolik oblíbené commedie delľarte... Colombíny, jíž byl sám autorem.

Kostým, který byl bohužel téměř dvě století nucen zahálet z důvodu zákazu konání karnevalů nařízeným Vatikánem pro údajné nemravnosti jej provázející, měla nyní bezpečně uschovaný v paláci Locanda Salieri, nacházejícím se na kanálu Rio del Gaffaro, kde se chystala na několik dní ubytovat.

V sejfu paláce, kam kostým před téměř třiceti lety převezla z Volterry, si mohl zcela anonymně každý host cokoli uschovat. Eleanora byla navíc velmi váženým hostem. Po celé roky si zde najímala malé apartmá na jméno Arwen Volterrei a oceňovala velmi štědře absolutní diskrétnost majitelů, kteří již po mnoho generací opečovávali jeden z nejvýstavnějších benátských domů. Od roku 1979 se Eleanora vypravovala na obnovenou tradici pořádání karnevalů téměř pravidelně, pokud ji nezkřížilo plány něco neodkladného.

Kdyby jen tušila, že to tentokrát bude osoba, na níž se snažila vymazat nepříjemné vzpomínky ze své mysli!

Orlando vyslechl Eleanořin rozhovor s Markusem. V tichu zšeřelého lesa nemusel ani moc napínat uši. Požádala svého otce, aby odvezl její vůz ponechaný na letišti v Římě. Sama chtěla z Paříže odletět přímou linkou do Itálie. Na Benátském letišti Marco Polo si najme taxi a ve městě už žádné auto potřebovat nebude. Marcus nadšeně souhlasil s nápadem své dcery. Byl rád, že upustila od dalšího beznadějného hledání posledního žijícího O´Carrolla.

„Až budeš potřebovat, zavolej, přijedu pro tebe. Nebo ti auto do Benátek přivezu,“ navrhl.

„Ne, díky, otče. Chci být chvíli sama. Nedělej si starosti. Zpět do Volterry se už nějak dopravím. Je načase, abych se také nechala trochu hýčkat. Prostě si najmu taxi,“ uklidňovala Markuse.

„Máš pravdu, El, zasloužíš si oddech. Ale zavoláš, pokud...!“

„Ano, zavolám... jestliže se dostanu do nesnází, zavolám. Slibuji.“

Věděla, že otce potěšila už jenom rozhodnutím vrátit se po svém malém dobrodružství do Volterry. Mohla také na pár či desítek let zmizet a nechat svého otce a strýce v nejistotě, kdy se zase odhodlá k návratu do rodného hnízda. Jako častokrát předtím.

Orlando nepotřeboval vědět víc. Tak tedy Benátky budou jeho dalším cílem. Pod svícnem je největší tma, pomyslel si. Ukrytý v masce v karnevalové tlačenici. O jeho přítomnosti nebude mít Eleanora ani potuchy. Žádní Volturriové, Demetri, garda. Jenom on a ona. Vydaná mu na pospas. Mohla se bránit, to ano, však to také na Leapu zkoušela. Ale kdyby opravdu chtěl, neměla by proti němu pražádnou šanci. Její napůl lidské křehké tělo se zdaleka nemohlo vyrovnat Orlandovým bystrým smyslům a kamenné kůži. Rozhodně jí ale nemohl upřít odvahu... notnou dávku odvahy.

„V Benátkách si tě najdu, princezno,“ zamumlal, když sledoval Eleninu siluetu rýsující se za okénkem Cessny, vznášející se k obloze. Pilot naposledy zakroužil nad Brocéliandským lesem, zamával všem dole ukrytým lesním duchům a zamířil na severovýchod.