Tanec srdcí - 8. kapitola část první

K ránu stanuli Orlando s Demetrim a deseti muži gardy v údolí řeky Mures, tvořící východní hranici pohoří Gurghiu.

Gurghiu leží v západní části Východních Karpat. Jeho hřeben směřuje ze severozápadu na jihovýchod. Na severu sousedí s pohořím Callimani. V dálce se před nimi v oparu ranní mlhy zvedal nejvyšší vrchol Gurghiu, 1776 metrů vysoký vulkanický masív Saca.

Řeka Mures utvořila pomyslnou hranici Vladimirova a Stefanova království. Orlando zde nebyl zdaleka poprvé. Věděl, že za řekou jsou rozmístěny v pravidelných odstupech hlídky. Vládci zdejších končin neponechali nic náhodě. Celou noc procházeli okolím hradu stráže, a tudíž rozhodně nepřicházelo v úvahu pustit se ihned dál přes řeku do zalesněných strání úzkého údolí.

Ukryti za vysokým křovím v meandru řeky spřádali plán, jak nepozorovaně obejít hlídky a vpadnout na hrad. Vladimir se Stefanem se mohli jenom dohadovat o výsledku schůzky Orlanda s Volturiovými. Zatím neměli žádné informace, a tak vyčkávali. Předpokládali, že se Orlando dnes nebo zítra ukáže a pokud ne, byli rozhodnuti zavolat z nejbližšího města do Volterry a vyjednávat s Arem o dalším osudu jejich zajatkyně.

Mobilní signál v pohoří ani okolí nebyl dostupný, jak také velice rychle zjistil i Demetri, když chtěl podat Volturiovým zprávu, zda už jsou na místě a zjistili něco o Eleanoře. Vladimir se Stefanem a jejich muži používali v okolí krátkovlnné vysílačky.

Elena se zatím, uvězněna ve sklepení hradu, vzpamatovávala z nepříjemných účinků nápoje, podaného jí Vladimirem v Benátkách. Kdysi se v těchto prostorách nacházel žalář a hladomorna. Dnes podzemní místnosti používali Vladimir a Stefan jako „spižírnu“.

Na lov se vydávali raději do sousedních hor, do Transylvánie a někdy až za hranice s Moldávií. Ulovené lidi zavřeli do sklepů, kde bylo nachystáno něco k snědku a pití. V případě nebezpečí tak nehrozilo současným vládcům hradu, že by ztratili sílu či zůstali o hladu. Nebohé oběti mohly křičet z plných plic. Nikdo je neslyšel. Nikdo jim nepomohl. Nyní byly podzemní prostory prázdné. Zdejší obyvatelé měli zrovna v úmyslu vypravit se na lov, když museli změnit své plány.

Vladimir odcestoval do Benátek a Stefan vyřešit záležitosti s novými malomocnými.

Doufali, že až se opět sejdou, budou za pomoci Orlanda pokračovat v započatém díle. Jenže namísto toho přivezl Vladimir Elenu Volturiovou, a tak byli nuceni setrvat na Lôtru a čekat.

Elena se po několika hodinách konečně probrala k plnému vědomí. Napila se vody z plechového džbánu ležícím v rohu na hliněné podlaze. Louč zavěšená na zdi poskytovala právě tolik světla, aby pochopila, kde se ocitla. V hradním sklepení. Ve zdi, naproti dlouhému příkrému schodišti, byl zatlučen skoro dva metry dlouhý řetěz s okovy a o kus dál, naházeno na hromadě, rezavělo katovo cejchovací náčiní. Malými zamřížovanými dvířky si prohlédla vedlejší místnost. Otřásla se děsem, když pochopila podle zbytků na podlaze, co se zde odehrává za hrůzy. Vyběhla zoufale schody a bezvýsledně tloukla do bytelných železných dveří, dokud jí síly stačily. Jediným zvukem nesoucím se jí v odpověď, však bylo jen štrachání malé myšky.

„Proboha... jak se odtud dostanu?“ dumala Elena. „Otče, Demetri... pomozte mi někdo!“

Usedla odevzdaně na nejvyšší schod a opřela se o zeď. Proč jenom není dost silná? Každý z volterrského podzemí by rozrazil dveře jediným úderem své kamenné pěsti. Její dlaně ale vytvořily v chladném železe jen několik prohlubní. I kdyby tloukla do skály kolem sebe vší silou, sotva vylomí pár kamenů, ale několik metrů silné zdi hradní hladomorny těžko zdolá. Navíc byla oslabená nápojem, jehož účinky dosud pociťovala. V letadle, po cestě sem, pod sebou zahlédla hory podobající se Karpatům, ve kterých párkrát lovila své oblíbené...vlky. Odhadla tedy, že se nachází s největší pravděpodobností v Rumunsku. Povzdechla si. Položila bradu do dlaní opřených o pokrčené nohy.

Jsem jiná, jiná než všichni ostatní. To proto si s nimi nerozumím. Nemůžu s nimi trvale žít a... nemůžu žít trvale ani se smrtelníky. Elena se v ponurém vězení opět poddala smutku, jemuž chtěla tolik vzdorovat. Vzpomněla si na poslední dlouhý rozhovor s Markusem. V té vzácně důvěrné chvíli před časem ve Volteře mohla svěřit svému otci tajemství, roky tížící její srdce.

Tajemství Eleniny velké lásky ke... smrtelníkovi. František padl v památné bitvě u Kolína roku 1712. Byl její jediná a opravdová životní láska. Nikdy předtím a ani pak tolik nemilovala. Myslela, že jí srdce dotlouklo zároveň s Františkovým, když ho uviděla padnout. Sama vykopala své lásce hrob. Bála se od té chvíle znovu přivést k životu své city. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, říká se přece. Nakonec, Markus se té chyby dopustil a jak to dopadlo?

I on jí otevřel své nitro. Vyprávěl, jak se po smrti své milované Didyme opět zamiloval do ženy tolik Didyme podobné. Jenže Eleanora d´Adda, Elenina matka, byla člověk. A výsledek jejich lásky? Tragický konec Eleanořiny matky, jíž její příbuzní zavrhli hned poté, co ji začali podezřívat ze vztahu s ďáblem.

Osamělá v otcově domě donosila Markusovo dítě. Nikdy nedovolila svému milenci, aby ji přeměnil, když dítě v lůně začalo rychle růst a ohrožovat její život. Byla tolik hrdá, že přivede na svět dítě počaté z velké lásky. Věděla o Markově původu, věděla vše, a přesto se rozhodla. Věřila v to maličké, které se přihlásilo na svět jednoho jarního dne roku 1611.

„Děti počaty z velké lásky... jsou zrozeny pod šťastnou hvězdou, Marku,“ zašeptala, než vydechla naposledy.

Markus neváhal, ve zmatku kolem porodu zabalil novorozenou Eleanoru do prostěradla a odnesl s sebou. Ve Volteře ji přijali za svou chráněnku a všichni o ni pečovali, jak nejlépe uměli.

Elena stiskla v dlani přívěšek jednorožce. Jedinou památku na svou matku.

„Ach, matko, tolik jsi mi chyběla. Chybíš.“ Slaná slza skápla na Eleniny rty. Olízla ji.

„Příliš brzy jsem se musela postavit na vlastní nohy, rozvíjet své vlastní vědomí o nebezpečí, intrikách, o... lásce. Tolik bych si přála, abys mě alespoň jednou pohladila po vlasech a řekla: Holčičko moje, moc tě miluji.“

Vodopád slz už nešel zastavit. Dlouho potlačované emoce si razily cestu ven. Elena se přerývaně rozplakala. A vůbec ne kvůli situaci, v níž se octla. Ta jen posloužila jako dokonalý spouštěč a katalyzátor dlouho potlačovaných citů a myšlenek. Už nechtěly být znovu a znovu odsouvány do zapomnění. Stejně mě nikdo neuslyší, musela se mezi slzami pousmát té podivnosti. Možná je načase vymanit se z tohoto rozkladného a zranitelného stavu.

„Přeci nebudu chodit další stovky let po světě s pocitem ublížení i smutku. Cosi mi brání se začít opět dětsky radovat, prožívat vše dobré i špatné, naplno. Chci být opět silná. Chci být opět volná! Chci vlastnit své srdce, bez obav se ohlédnout za svým stínem.“

Uvědomila si, připustila konečně, že dlouho žila v minulosti. Ve vzpomínkách. Matka nežije, ale zanechala jí ten největší dar, jaký může matka dceři dát. Schopnost lásky. Schopnost milovat. Schopnost hlubokých citů. Kam se podělo to veselé, bezstarostné a důvěřivé děvčátko?

„Odpusť, maminko,“ vztáhla ruku kamsi do prázdna před sebe.

Náhle pocítila závan vzduchu, mihnuvší se kolem tváře. Nevěřícně se rozhlédla a hledala nějakou skulinu ve zdi, které si předtím nevšimla. Nikde nic. Položila dlaň na místo, kde ucítila dotek neznámé síly. Sjela níž po krku a nahmatala gemmu s jednorožcem. Památku na ženu, jež zemřela, aby ona mohla žít. Žít. Ne se trýznit bolestí, splíny a pochybami. Tohle by přece její matka nechtěla!

Sevřela opět přívěšek v dlani. Slibuji, maminko. Slibuji. Pokusím se... naplním svůj život novou radostí a... láskou. Zavřela oči. Nechala v sobě doznít chvíle, kdy se spojila se svou dávno zesnulou matkou a zachytila poselství, které se jí snažila předat. Úplně klidná a smířená se Elena pohroužila do krátkého osvěžujícího spánku.