Tanec srdcí - 2. kapitola část první

Eleanora seděla u toaletního stolku ve svém pokoji v sídle Volturiů. Oheň v krbu vesele plápolal. Jeho teplo naplňovalo celou místnost. Odložila kartáč a upravila si pečlivě vlasy do drdolu. Otevřela šuplík toaletky, aby hřeben vrátila, když si všimla malé krabičky potažené tmavě modrým sametem. Vyndala ji a položila na desku stolku. Se zasněným výrazem ve tváři krabičku otevřela.

Na bílém sametovém polštářku leželo malé intaglio. V ametystu vyrytý vzpínající se jednorožec. Přejela jemně prstem po reliéfu a vyňala gemmu z krabičky. Navlékla ji na zlatý řetízek a zapnula kolem krku s pohledem otočeným k obrazu visícímu vedle její postele. Představoval sv. Justýnu u vodopádu. Modelem neznámému mistrovi stála kdysi Elenina matka. Světice měla na krku stejný přívěšek.

Zaklepání na dveře ji vyrušilo ze zamyšlení.

„Dále,“ vyzvala příchozího.

Vstoupil Demetri. V podpaží nesl srolovanou mapu.

„Auto máš připravené.“

„Díky,“ vstala od stolku a pokynula mu, aby položil mapu na psací stůl. Rozsvítila lustr, jehož záře zaplašila všechny tmavé stíny z pokoje.

Demetri rozložil mapu na stole, ale zůstal stát a pozoroval Elenu nečitelným pohledem.

„Co se děje, Demetri?“

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“

„Moc mě to netěší, ale rozhodla jsem se také pomoci. V rámci svých možností, samozřejmě.“

„Buď opatrná. Orlando není žádný beránek,“ varovně přimhouřil oči.

Elena popošla k Demetrimu a položila mu ruku na rameno: „Nic se mi nestane… Vážně.“

„Ale -“

„Už jsem to slíbila Arovi,“ přerušila ho.

„Markus nesouhlasí,“ snažil se ještě zviklat její rozhodnutí.

„Bojí se o mě, pochopitelně,“ konstatovala tónem, který prozradil, že tenhle argument nebere. „Říkej tomu, jak chceš, ale já vím… cítím,“ položila si ruku na srdce, „že se mi nic nestane.“

Tušila, že se možná mýlí, ale snažila se uklidnit Demetriho i sebe. Nemohla se zbavit podivného, svíravého pocitu kolem žaludku. Neodbytné předtuchy něčeho neznámého, nového v její budoucnosti.

Úkol, jímž Aro pověřil své stopaře, byl jasný: najít Orlanda O´Carrolla a přivést ho do Volterry. Ale ukázalo se, že Orlando není jedním z nejlepších stopařů Volturiových nadarmo. Demetri s gardou ho ztratili v bretaňských lesích a když se vrátili bezradní, nevědíc co dál, rozhodla se Eleanora odjet na místo, kde byla zachycena Orlandova poslední stopa.

„Své rozhodnutí tedy nezměníš?“

„Ne. Ukaž mi na mapě, kde jste ho stopovali naposledy,“ sklonila se nad stolem.

Demetriho tvář zůstávala zachmuřená. Nezvedl oči od mapy: „Tady, v této oblasti. Stopa byla dost čerstvá,“ zamyslel se. „Včera trochu sněžilo a foukal vítr. Nevím, jestli tam ještě něco ucítíš,“ zahleděl se na ni.

„No, uvidím...“

Demetri se pousmál: „Jsi tak tvrdohlavá... jednou mě snad přivedeš do hrobu.“

„To by se ti hodilo…,“ vyprskla smíchy.

„Eleno, poslouchej!“ chytil jí za ramena. „Přísahám, že bude litovat, jestli ti zkřiví jediný vlas. Nemám jet raději s tebou?“

„Už to neřeš, budu v pořádku,“ políbila ho na tvář, sbalila mapu a odešla z pokoje, aniž se více ohlédla.

Seběhla do podzemí, dálkovým ovládání otevřela garážová vrata a za okamžik pomalu vyjížděla se svým Volvem do temných ulic Volterry.

Její tvář opět zvážněla. Byla ráda, že Demetriho trochu rozveselila, ale jí samotné do smíchu rozhodně nebylo.

Nevěděla, jestli se chce s Orlandem skutečně setkat či ne. Nevěděla, jestli se jí ho podaří najít a nějakým způsobem přesvědčit, aby s ní odjel do Volterry a přijal návrh k vyjednávání, který ji bezradný Aro požádal Orlandovi předložit.

Musel by být sebevrah, kdyby Arovu nabídku přijal, pomyslela si. Musí přece tuhle léčku lehce prohlédnout.

Ve vzpomínce se jí ozval jeho hlas: „Věřte mi nebo ne… Eleno, ale… miluji vás…“

Jeho oči se zdály být v tu chvíli upřímné, avšak po převzetí Edwardovy schopnosti v Krvavé kapli na Leapu uviděla Orlandovy myšlenky obnažené a bez ochrany a tehdy s hrůzou zjistila, že Orlando O´Carroll je jen velký lhář. Zapíral svou pravou totožnost. Po celá desetiletí špehoval uvnitř její rodiny. Vykrucoval se do poslední chvíle. Ale proč se tedy před ni později při boji na nádvoří hradu vrhl a zabránil Jane v útoku? Sám, zasažen Janinou schopností mentálně paralyzovat, se v bolestech skácel k zemi. Nepochopitelný čin od nepřítele. Od muže, který obelhával celé volterrské podzemí a mezitím spřádal se svými bratry plán na převzetí moci. Neváhal ji unést, ohrozit její život a nakonec… ji zachránit?!

Orlando O´Carroll byl pro Eleanoru velkou záhadou.

Ráda bych tvému tajemství přišla na kloub, pomyslela si. Sevřela na okamžik pro štěstí přívěsek s jednorožcem v dlani a přidala plyn.

Cesta na mezinárodní letiště v Římě uběhla Eleně celkem rychle. Téměř nesundala nohu z plynu. Plně soustředěna pospíchala splnit své předsevzetí. Pokusit se vystopovat Orlanda O´Carrolla. Bláhovost? Proč ne, zadoufala Eleanora v duchu v úspěch své mise, i když tušila, že pokud ho nedostihl Demetri s gardou, nebude mít její snaha moc šancí na úspěch.

Má ale sedět ve Volteře se založenýma rukama? Vrozená činorodost, touha po dobrodružství a nepoznaném, nedovolila Eleanoře oddávat se apatismu ve volterrském podzemí.

Věděla, že Orlando se na místě, kde byl naposledy vystopován, příliš nezdrží. Stopař musí být neustále ve střehu a nikde se dlouho nezastavovat, aby nezanechal svůj pach příliš silný.

Jistě má v úmyslu si trochu odpočinout, doplnit energii a brzy se po něm zase slehne zem, přemítala, zatímco se pohodlně uvelebila na sedadle v letadle směřujícím do Paříže. Odtud si hodlala najmout menší stroj a co nejrychleji se dopravit do Rennes, města v Bretani, záhadné zemi Keltů, od kterého se jihozápadním směrem rozkládá Paimponský les, více známý v povědomí všech Bretaňců jako Brocéliandský hvozd.

Legendární tajemný prostor obývaný Druidy. Zde se zrodila bájná pověst o králi Artušovi, Excaliburu a kouzelníku Merlinovi, jehož hrob ukrytý pod hradbou zeleně je dodnes hojně navštěvovaný a posetý papírky s nejtajnějšími přáníčky svých pisatelů.

Poslední místo, kde byla zachycena Orlandova stopa, se nachází tady. U vodního zámku Trécesson, na okraji lesa. Podivné tušení Eleně napovídalo, že právě tímto krajem ji Orlando před časem vedl při cestě do Irska na pomoc Ness.

Opřela hlavu o podhlavník sedadla a zasněně se zadívala na bílá mračna převalující se líně pod strojem. Občas, když se mraky trochu protrhly, uviděla hluboko dole na zemi pravidelné různobarevné čtverce políček, nyní se oddávajících zimnímu spánku a čekajících na jarní osev, střídající se s městy a vesnicemi, lesy a horami, s čepičkami sněhu na svých vrcholcích.

Mám zhruba dvě hodiny do přistání v Paříži. Dvě hodiny... klidu, pomyslela si Elena a opět se poddala svému snění.

Mnoho se v poslední době událo. I pro ni samotnou bylo tempo událostí, které vtrhly tak nečekaně do jejího života, naprosto závratné. Tolik si byla jistá tím, že už ji máloco i málokdo dokáže překvapit a přesto se tak stalo.

Říká se, že člověku proběhne v poslední chvíli jeho života před očima celé dosavadní bytí. Vzpomínala na téměř beznadějnou, život ohrožující situaci, ve které se ocitla v Irsku, ale nemohla se upamatovat, co ji tehdy přišlo na mysl. Žádné zrychlené myšlenky před smrtí. A přece je toho tolik, co ji poznamenalo zásadním způsobem. Chodit po světě více než čtyři století a na nic si nevzpomenout, když vám jde o život. Zakroutila podvědomě hlavou.

„Přejete si něco?“ zachytila procházející stewardka její téměř nenápadné gesto.

„Ach děkuji, mohla bych jenom poprosit o vodu?“ přijala nabídku s povzdechem.

Usrkla z donesené sklenky ozdobené plátkem limetky a přimhouřila oči před slunečními paprsky vkrádajícími se okénkem do letadla a lechtajícími teplými doteky Eleanořinu jemnou pleť.

Tolik, na co by se dalo vzpomenout, vrátila se zpět do svého nitra. Vybavila si v duchu chvíle, kdy se ještě jako malé děcko proháněla volterrským podzemím a děsila jeho obyvatele svým talentem přebírat schopnosti druhých a nekontrolovatelně s nimi nakládat. Dříve, než mohlo dojít ke katastrofě, zasáhli strýcové. Pověřili Demetriho, aby malou Elenu hlídal a zaměstnal ji něčím užitečným, kde by vybila svou přebytečnou energii. Demetri, nevěda si s tímto úkolem rady, se pokusil „malého draka“, jak jí z legrace někdy častoval, naučit číst stopy. Učenlivá žačka mnohé pochopila, ale nikdy nedokázala zachytit pach jako čistokrevný upír.

Demetri se smířil s tím, že je v mnohém limitovaná svými napůl lidskými geny a vymyslel tedy jinou zábavu. Ukázal Eleně starou římskou stoku vedoucí pod jejich podzemním obydlím. Celé hodiny pak vydržela prozkoumávat to nepříjemně páchnoucí místo, a dokonce si neuměle načrtla dětskou rukou plánek chodeb, který později Ness a Niccolovi dobře posloužil při útěku z Volterry.

Pousmála se na stewardku opět procházející kolem. Blonďatá letuška její úsměv opětovala.

„Už je vám lépe?“ nepochopila Elenin zasněný výraz a sjela očima na poloprázdnou skleničku. „Mám přinést ještě jednu?“

„Ne, zatím ne. Snad až později. Děkuji.“

Pokračovala chodbičkou obsloužit další pasažéry a Elena dopila pomalu zbytek osvěžují vody příjemně vonící po limetce.

Otec i strýcové se jí marně snažili zbavit náklonnosti k lidem, naučit ji lovu člověka a využití lidské krve pro posílení a přežití. Zpočátku se sice živila jako ostatní, ale postupem času čím dál více umanutě vzdorovala těmto praktikám a naučila se využívat pro své přežití krve zvířat.

Nešťastní vládci Volterry se ji marně snažili přivést k rozumu. Vše vyvrcholilo tím, že Eleanora své příbuzné opustila a rozhodla se žít sama. Podle svých zásad. Věděli, že je dost tvrdohlavá, aby ji násilím nutili k poslušnosti, a tak nezbylo než tiše doufat, že sama najde časem cestu domů.

Když se však po dlouhé době vrátila, málokdo poznal v té hrdé a uzavřené ženě, kdysi veselé a nezbedné dítě. Mnohým se zdála být pyšná a nepřístupná, ale jen proto, že pouze málokdo měl možnost se Eleanoře přiblížit natolik, aby odhalil celou hloubku její složité bytosti, ve které se svářily dva světy. Veliké lidství, citlivost a schopnost obrovské empatie s oploštělostí a krutostí jejího upírského dědictví.

Dospěla v osobnost, ke které mnozí zaujali vyhraněný postoj, jak už to na světě chodí. Málokoho nechala chladným. Jane neporozuměla Eleniným duševním složitostem. Ze svého povrchního hlediska usoudila, že se jen pyšně vyvyšuje nad druhé, a žárlivost ji nakonec úplně přemohla. Začala Elenu z hloubi duše nenávidět, považujíc ji za rozmazlenou Volturiovic favoritku, které mnohdy projde to, za co by druzí byli po zásluze potrestáni. Mistrovsky však své city skrývala až do chvíle, kdy Eleanora pomohla svým přátelům k útěku.

Na Leapu ve chvíli, kdy bezmocná Elena tušila blížící se smrt, Janin pomstychtivý plán překazil Orlando O´Carroll. Kromě milovaného Františka, jehož sama pohřbila po prohrané bitvě u Kolína, druhý muž, jenž jí kdy vyznal lásku.

Může však brát vážně slova vycházející z úst... krutého lovce? Jakou váhu může mít jeho vyznání proti tomu, které sladkým hlasem tolikrát v důvěrných chvílích pronášel... František?

Hořce při té vzpomínce zkřivila rty.

„Opravdu si nepřejete ještě sklenku... před přistáním?“ nedala ochotná stewardka na Elenino odmítavé zakroucení hlavou.

„Vážně ne, jste velmi hodná,“ podala jí Elena prázdnou sklenici.

Stewardka tedy vzdala svou další snahu. Po pár minutách vyzvala cestující, aby se připoutali a připravili na přistání. Během příští chvíle letadlo bezpečně rolovalo po ranveji a o půl hodiny později už Eleanora usedala do malé čtyřmístné Cessny 172, kterou si pronajala k dalšímu letu do Rennes.