Tanec srdcí - 5. kapitola první část

Druhý den karnevalu se Eleanora od časného rána procházela ulicemi a nasávala do sebe všechen život a radost kolem. Jen bloumala, pomalu se toulala z místa na místo, pronajala si gondolu a prokličkovala všemi kanály. Přidala se k průvodu a všeobecnému bezstarostnému veselí.

Nezajímala ji muzea ani galerie. Všechna navštívila snad tisíckrát. Dnes se rozhodla procházet se jen tak, bez cíle, pořádně si užít karnevalem prosycenou atmosféru svého oblíbeného města.

Na nic nemyslela, úplně se uvolnila a... odpočívala.

Zachytila samozřejmě mnohé obdivné pohledy, které přitahovala její maska. Jeden turista, asi nějaký namyšlený zazobanec, jak ho rychle zhodnotila, jí za kostým dokonce nabízel tak závratnou sumu, že by se člověku podlomila kolena.

Jenže Eleanora nebyla člověk. Na penězích jí nijak nezáleželo. Také proto si mohla dovolit zdvořile odmítnout, nechat milionáře stát s otevřenou pusou, se smíchem se přidat k řetězu masek a doběhnout za roh na náměstí Svatého Marka, kde se právě schylovalo k vyhlášení nejkrásnější Colombíny.

Podle pokynu moderátora na pódiu se přiřadila ke skupince asi třiceti Colombín. Proti Eleanoře však nemohly mít už na první pohled pražádnou šanci, což se vzápětí potvrdilo.

Obdivným gestem ukázal moderátor právě na ni a prohlásil ji za bezesporu nejkrásnější a nejobdivuhodnější Colombínu letošního karnevalu.

Najednou se ocitla ve středu pozornosti. Okolní masky jí srdečně gratulovaly k vítězství a některé, zvlášť ty mužské, i políbily. Jen tak lehce, přátelsky. Elena, ukryta v bezpečí masky si pozornost okolí užívala.

Když tu ji k sobě nečekaně přitiskl benátský dóže, a než mohla zaprotestovat, vtiskl ji dlouhý, dychtivý polibek na překvapením pootevřená ústa.

Ztuhla. Krve by se v ní nedořezal.

Ten pach... ten pach, větřila...

Zvedla oči a upřeně se zadívala na opovážlivce, jehož obličej až k nosu zakrývala bílá škraboška, takzvaná bauta, kterou přední Benátčané v pozdním 18. století nosili téměř neustále. Bauta může mít různé tvary a velikosti. Zakrývá celý obličej, ale také třeba jenom jeho část. A právě takovou zvolil Orlando pro svůj plán.

Nemohla uvěřit tomu, co cítila... viděla! Doufala, že se plete. Ach ne, je to tak.

Vztekle ucedila: „Orlando O´Carrolle, vaše drzost nezná mezí...“

Měla chuť se na něho vrhnout, zabít ho hned teď, tady. Náhle si ale oba uvědomili, že je lidé ukrytí v maskách okolo pozorně sledují.

„Ach, příteli, vidíte? Nic přede mnou neutajíte,“ zahrála, že poznala svého známého a po počátečním nepříjemném překvapení je nakonec šťastná z nenadálého setkání a odhalení.

Vzala Orlanda pod paží a vlekla ho za sebou uličkou, kterou dav pohotově vytvořil, aby mohl dóže projít se svou vyvolenou... Colombínou.

Ještěže Eleanořin rozezlený obličej také z velké části zakrývala maska. Ani ta ji však neuchránila od Orlandova drzého činu.

Dotáhla ho na okraj náměstí ke Campanille, zvonici. Tato bezmála 100 metrů vysoká věž, z jejíhož vrcholu je nádherný rozhled po celé Benátské laguně, sloužila v minulosti také za pranýř. Klec s odsouzencem byla vytažena do poloviny výše věže a nešťastník byl ponechán několik týdnů na „čerstvém“ vzduchu.

V podloubí kavárny Florian, ležící hned vedle zvonice pod arkádami nových prokuratur, korzovali turisté a v kavárně, známé tím, že byla první otevřenou v Itálii, se stěží našlo volné místo.

Již od roku 1720 zde dámy a pánové popíjeli vzácnou čokoládu, módní nápoj zejména 18. století. Floriano Francesconi možná ani netušil, když kavárnu otevíral, jak slavná se během pár staletí stane.

Orlando se lehce vykroutil z Elenina sevření a poodstoupil stranou. Ukázal rukou směrem ke kavárně.

„Eleanoro, navrhuji, abychom si v klidu pohovořili. Rád bych vás pozval na...“ Zarazil se.

Nikdy takhle se ženou nemluvil. Nikdy žádnou nikam nezval. Usoudil, že se může živit i lidským jídlem, když je z poloviny člověk. Byl bezradný. Věděl, že se Eleanora potřebuje uklidnit. Tentokrát si dovolil vskutku příliš. Ale neměl na vybranou. Nebyl čas se jí dvořit. Nebyl zvyklý se dvořit. Neuměl to.

Přemítal, co dál.

Elena si mezitím stoupla za jeho záda, vytáhla odněkud ze složitého účesu dlouhou stříbrnou jehlici a namířila ji Orlandovi mezi lopatky.

Ztuhl.

„Pane O´Carrolle,“ vrčela mu hrozivě přes rameno, „mám hroznou chuť vás za tu šílenost... zabít. Kdyby to nějak pomohlo... bylo možné, prohnala bych vám tu zatracenou stříbrnou jehlici srdcem s největším potěšením.“

Zacílila srdeční krajinu a přitlačila na ostrý hrot, který se začal při styku s kůží upíra tupit. Kov se při tlaku na Orlandovo kamenné tělo prohnul do oblouku.

„Roztříšti mé srdce, aby se vytvořilo nové místo pro nekonečnou lásku,“ zašeptal Orlando zastřeným, sotva slyšitelným hlasem.

Zarazila se. Ach, kdyby jen mohla prorazit tu diamantově tvrdou pokožku, modlila se téměř. Ale slova, která pronesl, způsobila, že z Eleny náhle vyprchal všechen vztek.

Také znala to staré súfijské rčení, vlastně modlitbu žádající boha, aby rozbil srdce a uvolnil místo pro něco nového.

Nikdy by se ale nenadála, že je uslyší z úst právě Orlanda O´Carrolla. Ruku jí spustila k zemi jakási neznámá síla. Vpletla si pokroucenou jehlici zpět mezi nadýchané lokýnky v drdolu.

Vzpomněla si na Ara. Dobře tedy, protentokrát zkrotí svou hrdost, i když rty Eleanoru po Orlandově polibku stále ještě nepříjemně pálily. Pokusí se ovládnou hněv a vyřídí tomu drzounovi vzkaz od bratří Volturiů. Nakonec kdo ví, třeba to osud tak chtěl, že se jí připletl O´Carroll sám do cesty.

Orlando se opatrně otočil čelem k Eleanoře. Zadíval se jí skrze masku do očí, ve kterých se dalo stále vyčíst, jak moc se jí jeho čin dotkl. Překročil hranice Eleniny hrdosti.

Mlčky na sebe hleděli. První prolomila tíživé ticho Elena.

„Nebudu se vás ptát, jak jste mě zde našel, proč jste mě sledoval, ani co vás vedlo k té drzosti.“

Nadechl se, ale nenechala ho, aby jí skočil do řeči a cokoli vysvětlil.

„Z nějakého důvodu jste se se mnou toužil setkat a dokonce mě políbit. Potají, jako zloděj, jenž krade, co mu nepatří.“

Sklopil hlavu a čekal.

„Ostatně,“ pokračovala, „také jsem se s vámi chtěla vidět, ale z jiného důvodu,“ ušklíbla se posměšně.

„Tuším,“ procedil Orlando rychle skrze zuby. „Od Volturiů nebylo zrovna moudré, poslat za mnou právě vás.“

„Ach, pak tedy vy... mě sledujete už... od,“ proběhlo Elenou neblahé tušení.

„Neposadíme se přece jenom a... v klidu nepohovoříme?“ kývl Orlando ke kavárně. Elena konsternovaně přitakala.

Jak to, že v Paimponském lese ani okolí nic necítila? Žádného upíra. Musel se ukrývat opravdu mistrně. Začínala chápat, proč chtějí strýcové O´Carrolla získat zpět do svých služeb. Jestli tedy myslí opravdu vážně svou nabídku. A právě to měla v úmyslu mu předestřít. Návrh, se kterým ji Aro za Orlandem poslal. Vyřídí vzkaz a zavolá Volturiům, že splnila své poslání.

Tentokrát si s ní Orlando zahrávat nebude. Víc ne.

Usedli k uvolněnému stolu v maorském salónku. Elena si nechala donést zákusek s kávou, i když chuť do jídla vůbec neměla.

„Tak tedy, jaký návrh pro mě máte, Eleanoro?“ nevydržel Orlando čekat a položil otázku, na níž se mu ihned dostalo přímé odpovědi.

„Aro mě požádal, zda bych vám nepřednesla jeho nabídku. Pokud se vrátíte dobrovolně do Volterry, vydáte se Volturiům a ukončíte tu podivnou hru, bude váš život ušetřen.“

Orlando se rozesmál.

Přimhouřila oči a hrdě si Orlanda přeměřila pohledem zpod přivřených víček.

„Vy vážně věříte, že mě vaši strýcové ušetří? Eleanoro, copak vy nevíte, jak to chodí? Neznáte své příbuzné? Snad si nemyslíte, že jsem ve svém věku ještě tak naivní?“ Pobaveně se rozvalil na rudým sametem potažené lavici a pokrčil sarkasticky koutky úst.

„Ale poslali za mnou neodolatelného vyjednávače. To musím uznat. Bude opravdu velmi těžké... odmítnout. Tak rád bych přitom strávil ještě více příjemných chvil ve vaší společnosti... Eleno,“ dodal důvěrněji a naznačil kavalírskou poklonu.

Z Eleniných očí sršely spalující jiskry vzteku. Proč jí jen dokáže tenhle samolibý muž sedící naproti ní, pokaždé tolik podráždit?

Poodhrnul bautu, za kterou dnes schoval tvář. Bauta se tak úplně nehodila k masce benátského dóžete, ale posloužila dobře v jeho plánu. Zakrývala pouze vlasy, zátylek, oči, nos... ústa byla volná. Přes škrabošku měl místo černého klobouku přetaženu dóžecí čapku. Nyní se Orlando před Eleanorou cele odmaskoval.

Musela popravdě uznat, že Orlando O´Carroll je velmi přitažlivý muž. Při předešlém setkání s ním měla v hlavě úplně jiné záležitosti, ale teď, když seděl tak blízko, si mohla podrobně prohlédnout každý rys v jeho mužné tváři.

Vysoké čelo až do půlky zakrývala čapka benátského dóžete, pod níž mu vykukovaly tmavě hnědé, po ramena se vlnící vlasy. Oči rámovalo husté obočí a hranatá brada odhalovala silnou vůli, kterou dokázal její majitel mnohdy překvapit své protivníky. Rty měl na první pohled úzké, ale přesto harmonicky modelované a kupodivu smyslné. Tak nějak nekorespondovaly s výrazem jeho tváře. Chlad a odstup totiž pronikal celým Orlandovým zjevem.

Elenu její silná empatie nabádala k velké ostražitosti v přítomnosti tohoto muže. Ať se soustředila sebevíc, nemohla zatím proniknout do jeho dobře střeženého nitra. Nemohla odhalit, jak využít Orlandovy případné schopnosti převzetím ve svůj prospěch. V jeho přítomnosti se cítila nejistá.

Váhavě, následujíc jeho gesto, také pomalu zvedla ruku k obličeji, opatrně uvolnila zlatou, diamanty zdobenou barokní škrabošku, připevněnou ze strany sponami k loknám, a odložila ji vedle sebe na stůl. Upřela na Orlanda pronikavý safírový pohled s takovou silou, že konečně také malinko znejistěl.

„To věřím, že se v mé společnosti můžete cítit příjemně,“ zavrčela přes stůl. „Bohužel to samé nemohu tvrdit já o vás. Měla bych velmi krátkou paměť, kdybych zapomněla na vaše ubohé lži. A na to, že jste... vrah.“