„Všechno lži nebyly... Eleno. A ostatně, čímpak se živí ve Volteře? A vy sama… máte čisté svědomí, když tak horlivě vrháte kameny? No tak, chápu, že se zlobíte. Cožpak ale není žádná možnost, jak vás přesvědčit -“ zarazil se.
Poposedl a nahnul se blíž k Eleně. Dívali se jeden druhému do očí. Nikdo nechtěl odvrátit zrak první.
„Přesvědčit o čem? O tom, že jste schopný milovat? Upřímně a nezištně? Celým svým srdcem... až za hrob? Ta vaše poslední slova, před útěkem... pche,“ odfrkla podrážděně. „A nebo chcete připomínat, že jste mi zachránil život? Nedejte se vysmát, O´Carrolle.“
Zlobila se, ale přesto prozradila, že se trefil. Uvědomila si totiž, že byla doba, kdy i ona ochutnala lidskou krev. Přešla raději tuto část bez dalších poznámek. Zahnal by ji do úzkých.
„Zavolejte,“ sklopil náhle Orlando oči.
„Prosím?“ nechápala Elena.
„Zavolejte Volturiům a povězte jim o mně. Stejně to máte v plánu udělat, nemýlím-li se. Tak do toho.“
„Děláte si zase legraci? Před chvílí jste mi tvrdil, že nejste naivní a teď... Už mě ty vaše hry nebaví.“
Z Eleniných očí sršely Orlandovým směrem stále nové a nové jiskry pobouření.
„Zavolejte jim. Hned teď. Neuteču. Nezmizím. Řekněte Arovi, že zde sedíte se mnou a pokud stále myslí svou nabídku vážně, nechte mě s ním promluvit,“ vyrazil Eleně dech úplně.
Co tím myslel? Měla snad uvěřit tomu, že se hodlá vydat Volturiům a podepsat si tak jistý rozsudek smrti? Vyndala malý mobil ukrytý ve vnitřní kapsičce červeného pláště, který jí splýval přes bílé šaty zdobené volány s kulatým výstřihem, odhalujícím dokonale hebkou pleť a jemnou šíji.
Navolila číslo a hned, jakmile se Aro přihlásil, mu vylíčila krátce celou situaci. Ujistila ho, že je v pořádku. Aro musel být ohromně překvapený, protože se na dlouhou chvíli odmlčel, pak cosi řekl Eleně důrazným hlasem. Podala telefon Orlandovi.
„Chce s vámi hovořit.“
Zatímco Orlando mluvil s Arem, uždibovala naoko klidně zákusek, ale celé její nitro hořelo zvědavostí. Orlando se náhle zatvářil velmi překvapeně.
„Tedy dnes večer zde, v kavárně...,“ ukončil hovor a vrátil ztichlý přístroj Eleanoře.
Nedokázala skrýt tázavý výraz v obličeji, všiml si.
„Aro opravdu hodně stojí o setkání. Měla jste pravdu. Slíbil, že mě nechají žít, pokud vstoupím zpět do jejich služeb. Dokonce mají nějakou nabídku, kterou si mě chtějí zavázat. Prý neodmítnu. Chtějí celou tu nepříjemnou záležitost ukončit.“
„Přijedou sem?“ zvedla Elena obočí.
„Ano, večer v osm hodin se sejdeme právě tady, máme zarezervovat stůl. Mezi tolika lidmi si mě nedovolí nijak ohrozit,“ kroutil nevěřícně hlavou nad tím, co právě slyšel.
Volturiovi museli mít v rukávu opravdové eso. Zavázat si Orlanda, který nade vše miloval svou nezávislost. Už jenom ze zvědavosti se rozhodl vyslechnout s čím Volturiovi přijedou.
Žil však mezi nimi dost dlouho, aby věděl, čeho jsou schopni, pokud se někdo vzepře jejich vůli. Jediná rozumná odpověď na otázku, proč zrovna jeho by ušetřili zněla - mám schopnosti, o které nechtějí přijít. Doufají, že si ze mě udělají spojence. Vědí, že bych jim mohl unikat donekonečna a časem se zase třeba spojit s někým proti jejich moci. A v neposlední řadě, bojí se o... Eleanoru. Nejsou si jisti, zda je v mé společnosti v bezpečí.
Když zachránil na Leapu Eleně život, musel si toho Aro všimnout. Tím si byl jistý. Stále ještě pochybují o tom, že jí nechci ublížit? Ano, unesl ji, ale... Najednou Orlandem proběhlo nepříjemné mrazení.
Pohlédl Eleně mlčky do očí. Snad si nevšimla. Snad nevyužije jeho slabosti, až přijedou Volturiovi. Nemůže v její přítomnosti dostatečně kontrolovat své schopnosti. Nebude trvat dlouho a… podlehne jí. Pokud bude na schůzce i ona, bude Orlando v nebezpečí. Už se ale rozhodl. Nešlo couvnout.
Jsou chytří. Zavázat si odvážného a schopného nepřítele neodmítnutelnou nabídkou. S podobným řešením situace se setkal u domorodců, při svých cestách do Nového světa. Ale... to už je tak dávno!
Rozhodně nehodlal nic ponechat náhodě. Bude nadmíru opatrný. V kavárně je nebezpečí útoku ze strany Volturiů hodně limitováno, i když jeden... nikdy neví.
„Nuže?“ odsunula Elena nedojedený dort. „Půjdeme?“
Orlando se probral ze zamyšlení. Události nabraly zcela nečekaný vývoj. Vzpomněl si také na noční schůzku s Vladimirem. Ještě nevěděl, co řekne Volturiům. Záleží na nabídce. Tu si však uvědomil celý dosah svého rozhodnutí setkat se s nimi. Došlo mu, že buď zradí Stefana a Vladimira a nebo Elenu a její příbuzné. Stála před ním vskutku těžká volba.
„Navrhuji, abychom se převlékli a v dohodnutou hodinu se zde opět sešli.“
„Ano, souhlasím. Bylo by asi směšné ukázat se před vašimi strýci v tomto... přestrojení,“ přehlédl očima svůj bohatě vyšívaný plášť, košili a krátké nabírané kalhoty odhalující jeho pevně formovaná dlouhá stehna v černých punčochách. „Tedy pokud jde o vás, Eleanoro... jste... překrásná.“
„Nechte si těch lichotek. Schovejte si je pro jinou...,“ spolkla poslední slova a zvedla se od stolu s úmyslem co nejdříve zmizet z Orlandovy společnosti.
Bleskurychle ji zachytil za loket a přitáhl zpátky k sobě.
„Počkejte ještě. Snad neodmítnete můj doprovod. Prosím, Eleno...“
Věděl, že Elena bude proti, ale byl by se rád ujistil, že není nikým sledována. Měl totiž už nějakou dobu nepříjemný pocit, že je odněkud kdosi pozoruje. A dokonce ani příjemná vůně čerstvě upražené kávy a servírovaných lahůdek nemohla skrýt pach, který zachytilo Orlandovo citlivé chřípí. Pach... upíra, se kterým se měl sejít, ale až v noci. Po celou dobu, kdy seděli s Elenou v kavárně, tušil, že někde ukrytý v davu na náměstí je nespouští z očí... Vladimir.
„Vy si vážně nedáte pokoj. Tolik toužíte po tom, abych vás začala nenávidět?“ vysvětlila si tentokrát špatně jeho zamyšlení.
Nechtěl ji polekat, jen zadoufal, že Elenu doprovodí k hotelu, rychle se sám doběhne převléknout a pak ji opět přivede na schůzku s Volturiovými, s nimiž bude Elena konečně v bezpečí.
„Slyšíte mě, Orlando O´Carrolle?“ vytrhla prudce svou ruku z Orlandova sevření.
„Půjdu s vámi,“ pronesl hlasem, který nepřipouštěl námitky. Vztyčil se nad stolem. „Nasaďte si raději škrabošku,“ rozhlédl se a přivolal posunkem číšníka. Nečekal, až přepočítá útratu. Položil mu na tác, který držel v ruce, několik bankovek.
„V pořádku,“ zarazil ho, když viděl, že sahá pro drobné. „Rád bych ještě zarezervoval na osmou večerní stejný stůl.“
Číšník uctivě poděkoval za spropitné, rovnající se téměř celému jeho měsíčnímu platu, ujistil Orlanda, že stůl bude nachystán, a v předklonu Elenu s Orlandem vyprovodil k východu. Otevřel dveře a počkal, až vyjdou z kavárny.
„Co se děje?“ připevňovala si Elena venku u skleněného výkladu škrabošku. Všimla si Orlandova zneklidněného výrazu.
„Myslím, že nás někdo pozoruje.“
„Nic necítím,“ zhluboka nasála vzduch, zadívala se pozorně do odrazu ve skle a přelétla pohledem náměstí i podloubí.
„Já ano, věřte mi. Raději pojďme pryč,“ nasadil si také masku zpět na obličej, posunul si frygickou čapku více do čela a rychle kličkovali mezi skupinkami postávajících návštěvníků náměstím k molu, kde čekaly rychlé taxi čluny na své pasažéry.
Elena se rozhodla spoléhat na Orlandovy schopnosti. Tentokrát nežertuje, vycítila. Usedli do lodi a Orlando zadal řidiči cíl cesty.
„Víte i kde bydlím. Hmm... bezva,“ opřela se o sedadlo a odvrátila hlavu.
Naoko pozorovala soustředěně domy vystupující z vody. Ve skutečnosti nechtěla vnímat nic. A už vůbec neměla náladu se ještě s Orlandem vybavovat. Všechno se pokazilo. V noci se vrátí s Arem do Volterry, sbalí si věci a odjede... daleko. Hodně daleko. Nejraději by utekla hned teď.
Jen... kdyby nebyla tolik zvědavá.
within temptation feat. chris jones - utopia
Hořící touha
Volně se toulat
Svítí to ve tmě
A ve mně to roste
Držíš mě za ruku, ale nerozumíš tomu
Tak nebudeš na konci tam, kam jdu
Sním v barvách
Dostat šanci
Snít o dokonalé romanci
Hledej dveře, abys otevřel svou mysl
Při hledání léku lidstva
Pomozte nám, topíme se
Tak se uzavři uvnitř
Proč prší, prší, prší dolů na utopii?
Proč to má zabít myšlenku o tom, kdo jsme?
Proč prší, prší, prší dolů na utopii?
Jak bude světlo slábnout, řekne nám, kdo jsme?
Hledám odpovědi na otázky
Tvá bolest uvnitř, je ve mně život?
Držíš mě za ruku, ale nechápeš
Tak kráčíš po silnici úplně sám až na konec
Sním v barvách, žádná hranice neexistuje
Já sním svůj sen, sdílím svůj zpěv
Při hledání dveří, otevři svou mysl
Při hledání léku lidstva
Pomozte nám, topíme se
Uzavři se uvnitř
Proč prší, prší, prší dolů na utopii?
Proč to má zabít myšlenku o tom, kdo jsme?
Proč prší, prší, prší dolů na utopii?
A když světla poleví, řeknou nám, kdo jsme
Proč prší, prší, prší dolů na utopii?
Proč to má zabít myšlenku o tom, kdo jsme?
Proč prší, prší, prší dolů na utopii?
A když světla poleví, řeknou nám, kdo jsme
Proč prší?
