Tanec Srdcí - 1. kapitola část první 

Je tam žebřík.

  

Seděl ve svém úkrytu a krátil si dlouhou chvíli přemítáním o Eleně. Vzpomínal na chvíli, kdy jí poprvé spatřil…

 

…psal se rok 1890. Aro si ho vybral, po dvou letech služby Volturiům, do své osobní gardy jako druhého stopaře – Demetriho pravou ruku. Právě probíhala strategická porada ohledně postupu proti několika neukázněným upírům v severní Anglii, když do poradního sálu vešel posel s dopisem pro Markuse.

Orlando velmi zřídka viděl Markuse dávat najevo sebemenší emoci, avšak změna výrazu v jeho obličeji, při pohledu na pečeť dopisu, byla tentokrát obrovská a nešlo ji přehlédnout.

Aro s Caiusem se tázavě obrátili na bratra. Markus rozlomil pečeť a přelétl pár řádků psaných úhledným písmem. Tvář mu rozjasnil šťastný úsměv.

 

„Čti nahlas!“ vybídl Caius bratra.

 

Orlandovi připadalo zvláštní, že dosud nepadlo jméno odesilatele listu, ale oba bratři evidentně tušili, kdo píše.

 

„Přijede příští čtvrtek. Má v úmyslu se pár dní zdržet…,“ vydechl Markus nadšeně a rychle přečetl dopis tichým hlasem bratrům. Poté se opět uzavřel do svých myšlenek. Zbytek porady byl duchem nepřítomen.

 

„Kdo přijede?“ zeptal se Orlando Demetriho při odchodu z poradního sálu.

 

Demetri se tajemně usmál.

 

„Eleanora,“ vyslovil jméno způsobem, jakoby vysvětlovalo naprosto vše.

 

„Eleanora?“ chtěl vědět Orlando více.

 

Demetri vzhlédl.

 

„Markusova dcera. Moc často do Volterry nejezdí. Ale pokud přijede, stojí to za to,“ lišácky zamrkal.

 

Když viděl Orlandův nechápavý výraz, ještě dodal: „Eleanora je velmi... zvláštní. Dokáže být oslnivá, zábavná i… nepřístupná. Velmi nepřístupná.“

 

Smutně se pousmál.

 

„Však sám poznáš. A ostatně si ji můžeš hned teď prohlédnout ve vstupní síni. V obrazárně je její podobizna. Portrét visí přímo nade dveřmi. Maloval jej sám Markus...“

 

V Orlandovi zahlodala zvědavost. Podivná věc. Napsala, že přijede, a bratři Volturiovi jsou blahem bez sebe. Přitom o ní doposud nezaslechl od nikoho z podzemí ani zmínku. Jestliže je ale pro Volturiovy tolik významná, bude lepší se o ní dozvědět více.

Nikdy nebyl lhostejný k ženským půvabům a navnaděn Demetriho popisem záhadné Markusovy dcery, rozhodl se s prohlídkou podobizny neotálet.

Počkal na úplné vyprázdnění vstupní síně. Přejel pohledem jednotlivé obrazy. Jeho oči se zarazily u portrétu nade dveřmi.

Čistý ovál tváře mladé ženy zdobil tajemný úsměv. Kaštanové vlnité vlasy měla sčesané do složitého účesu, ve kterém byl vetknut drahocenný diadém. Ruce složené uvolněně v klíně.

Co však Orlanda upoutalo nejvíc, byly oči, v nichž se zrcadlila pronikavá safírová modř.

 

Markusova dcera a má modré oči? vrtalo mu hlavou.

 

Musel však uznat, že pokud je vyobrazená dívka ve skutečnosti alespoň z poloviny tak hezká jako na obraze, pak musí být opravdu velká kráska.

 

Blížil se den Eleanořina očekávaného příjezdu. V podzemním sídle Volturiů hučelo jako v úle. Markusova obvykle zasmušilá tvář zářila nedočkavostí. Athenodora se Sulpicií samy uklízely a chystaly Elenin pokoj.

Orlando a Felix odjeli do Abruzzi pro vlčí krev. Felix cestou Orlandovi vysvětlil, že Elena odmítá pít lidskou. Nahradila jí krví zvířat a abruzští vlci jsou její oblíbenci.

 

„Jako oblíbená značka whisky,“ smál se Felix svému vtipu.

 

Orlando se v duchu zašklebil: „Co ty víš o whisky?“

 

Společně však ulovili celou smečku a úkol tedy splnili na výbornou. V chladném sklepě bylo nachystáno občerstvení pro vzácného hosta.

 

Přistihl se, že se ho zmocňuje nedočkavost. Snad to bylo náladou, která se rozhostila v celém podzemí. Možná také tím, že čím déle hleděl na Eleanořin portrét, tím více Orlanda přitahovaly její uhrančivě modré oči.

Nehodlal se ale při plnění svého úkolu rozptylovat nějakými city. To rozhodně neměl v úmyslu. Srdeční projevy si kdysi dávno nadobro zakázal a ze svých zásad nehodlal nijak slevit.

Doposud měl srdce plně pod kontrolou, i když navenek mnoho svých druhů a neznámých osob mátl dokonalým, přátelským chováním. Málokdo by čekal pod tím příjemným zevnějškem povahu dravce. Chladného a nekompromisního.

Nedá se zmámit žádnou ženou, byť sebekrásnější, slíbil sám sobě.

 

„Přijíždí!“ hlásil konečně ve čtvrtek člen gardy držící stráž u brány města.

 

Demetri požádal Orlanda, aby šel s ním a pomohl s ošetřením Eleanořina koně. Orlando rád souhlasil. Toužil už konečně poznat záhadnou Markusovu dceru.

Panovala hluboká noc. Husté mraky zahalovaly hvězdnou oblohu. Nebylo vidět téměř na krok. Pro upíří zrak však žádný problém.

Po několika minutách uslyšeli v dáli na dlažbě pravidelný zvuk koňských kopyt. Lehce klusajícímu koni odlétávaly od železných podkov zlaté jiskry.

Orlando ve tmě rozeznal siluetu jezdkyně. Blížila se k hlavnímu vchodu do podzemního sídla.

Jako na povel se temné mraky protrhly a měsíc ozářil ulici. Vysoký jezdecký kůň vzrušeně roztáhl nozdry a zafrkal.

 

„Klid, Charlesi,“ chlácholila ho žena tichým hlasem.

 

Kůň přešel do kroku, zklidnil se a unaveně oddychoval. Jezdkyně přitáhla otěž. Zastavili. Pohlédla do ztemnělé ulice, kde stál Demetri s Orlandem. Na tváři se jí rozlil půvabný úsměv.